Vtíravé myšlenky ublížit vlastním dětem

cítím se všemi co trpí OCD,řešení není v samoléčbě,ale v léčbě odborníka-psychiatra.dnes už to není ostuda a opravdu existují skvělá antidepresíva,co pomohou efektivně se zbavit úzkostí.tahle nemoc není selhání,ale je to skutečně nemoc a každá nemoc se léčí a někdy i trvale vyléčí(nevrátí se).nemám tuhle nemoc,ale mám podobnou poruchu a dokážu pochopit o čem zde píšete.moje upřímná rada a tak trochu upozornění je-nepodstupujte žádnou meditaci s léčiteli,žádné hypnozy apod.nejen že to je nebezpečné,ale i neůčinné a nemoc se časem zkomplikuje,protože na sezeních vám budou podsouvat nějaké techniky,kdy vám poškodí podvědomí a způsobí trauma a časem si vsugerujete nesmysly nevědecky podložené!!!opravdu věřte psychiatrovi.nesnažte se ,,čerta vyhnat čertem,,.lidi,kteří podstoupí různé alternativní metody,pak zoufale za služby platí a nejen penězma,ale i přidruženou komplikovanou rozhozenou paranoi.nevěřte lidem,ale svému lékaři,který má zkušenosti a dokonale zná jak pracuje mozek.je potřeba upravit správný chod přenosů v mozku atd.žádná máma vědomě dítěti neublíží nikdy,prosím zahajte léčbu vy,co ještě váháte a máte úzkostné myšlenky vtíravé někomu ublížit...přestanete se bát sebe a nebudete se obvińovat.Bůh o vás ví,že vám není dobře a nepočítá to jako vaši vinu,vidí za tím skrytou poruchu,jsem věřící a vím o čem píšu.přeji všem pokoj do mysli i srdce.

Tak na blogu je má...Krásný večer Jarmilo,
ráda pomáhám druhým, pomáhá to vlastně i mě samotné ;-). Registraci, jak píšete, jsem nenašla. Moc nevím, jak to myslíte. Mail na mě je: [email protected] , tak klidně napište... Už jsem si s pár lidma ohledně OCD psala a doufám, že jim to aspoň něco dalo. Někdy stačí málo, aby člověk pochopil, kudy jít 8-)

ahoj Lenčo,jsi velmi...Tak na blogu je má registrace-myslela jsem si,že né.Je pod ,,kdo jinému jámu kopá sám do ni padá".Když tak se ozvi.Díky.

Tak jsem zase po čase...ahoj Lenčo,jsi velmi statečná žena,která si dokázala pomoci,ono najít na doktorce místo,kam by mohl člověk psát o problémech,kterého děsí není jednoduché,vždy se na každé téma navěsí plno dalších,které s danou tématikou nemají nic společného.Ale Ty jsi opravdu velmi silná-mohla by jsi ,ženy s nižší vůlí učit.Já když jsem byla po dětech,tak se o takové podobné stavy nikdo nezajímal,jenom odsuzovali a ještě dokázali znepříjemnit život(úřady,rodina atd) popřemýšlej ano? Pokusím se zaregistrovat a když tak Ti přes tuto diskuzi dám vědět.,mohla bys mi pak poslat svůj e-mail?Tady opravdu je potřeba ženám pomoci.

Tak jsem zase po čase nahlídla a dívám se, jak se příspěvky otáčejí zbytečně jiným směrem. Tohle je přeci diskuze o "vtíravých myšlenkách ublížit", tj. vpodstatě hlavně o jednom z druhů úzkostlivých poruch - OCD.....
Už jsem z toho 2,5 roku venku (svépomocí) a na tuhle diskuzi nedám dopustit, protože to bylo to hlavní, co mi pomohlo, abych si uvědomila, jak se té poruchy zbavit. Nezbavila jsem se sice úzkostlivosti (jejíž míra je vrozená), která má obrovský podíl na vzniku této poruchy, ale zbavila jsem se tohoto "pekla na zemi". Když se mě někdo zeptá, jak bych jednou větou vysvětlila, jak se tohoto druhu OCD zbavit, tak bych řekla:HLAVNĚ SE TĚCH MYŠLENEK PŘESTAT DĚSIT. To je to, co je živí. Jednou vás prostě vyděsily a už se začaly vtírat častěji a s větší intenzitou, až vás to bolelo sakra i fyzicky :-(. Na to období, kdy jsem tím trpěla, v životě nezapomenu. Bylo to drsný zážitek. Ale teď s odstupem času sleduju, že vlastně stačilo vždycky zaťukat si na čelo, zakroutit hlavou a pousmát se na těmi absurdními věcmi, co mě napadaly. Teď už vím, že nešlo o nic víc, než o vtíravé myšlenky, které mě polévaly horkem a trýznily, protože šlo hlavně o moje milované děti a sama sobě jsem se hnusila. Nevěřila jsem si a bála se, že to udělám dřív, než si uvědomím, že to nechci...Však víte... Když v tom člověk zrovna žije, tak je to těžké si to uvědomit, že to tak vážně není...a že není nebezpečný... Ale ty debilní myšlenky ho úplně zmatou..., přitom stačí na ně "kašlat", zlehčit je, zesměšnit je, podcenit, ignorovat, neřešit je, prdět na ně, hodit za hlavu, začít dělat cokoliv jiného, nejlépe pozitivního, prostě jsou to "hovadiny".... Ale nejde to lusknutím prstu, protože když už se člověk dostane do toho stádia, kdy si prožije pár silných úzkostných a bolestivých stavů, tak je to spíš o přemáhání, kdy si musí nejdřív "namlouvat", že o nic nejde, že je to zas jen "ta mrška OCD" apod... Čím častěji se mu povede se hnusné myšlence ubránit, postavit, překonat, brát s nadhledem ,ignorovat..., tím rychleji pozná úspěch, začne nad poruchou vyhrávat a myšlenky dolézají míň a míň...a míň..a jsou slabší a slabší...a slabší...až najednou zjistí, že už ví, jak na to, že se nenechá tou poruchou ovlivňovat...a klidně i čučí na zprávy v TV, zvládá to...a prostě se z toho krásně dostává... Přeju hodně úúúspěchůůů!!! Vaše Lenča

Já bych řekl,že si všichni v zásadě rozumíte.Nebo se pletu.?Mnohdy je to jenom otázka nazvosloví.Bible nemá ve svém výkladu osobní nevědomí a tak vše co je v něm negativního ukryto pojmenovává ďablem,naprotitomu Jungova škola toto označuje stínem se vším co nechceme, vytlačíme ze svého vědomí ale i třeba říši omylů atp.Z dnešního pohledu nevědecké školy, jako třeba Kabala,astrologie,čínský pentagram používají výklady mnohdy z oblasti mytologie.atd.Podstatné ale je,že si celkem rozumíte.Mluvíte o tomtež.Více si naslouchejte.

Vážená...Protože věřím v b(B)oha, vím, že mi pomůže především tím, že se na něj obrátím. Omlouvat se za svoje myšlenky jednak nemohu a jednak nechci. Omlouval byste se Vy za to, že nemáte dostatek např. inzulinu? Moje modlitby tedy znějí asi takto: "pane, uvolni mi prosím mysl, aby ty špatné myšlenky přestaly být tak naléhavé a já o tom byla schopna přemýšlet uvolněně. Bůh, v jakého já věřím, nepotřebuje omluvu jedné ze svých oveček, která jej žádá o pomoc...Jsme lidé a vnímáme. Nějaký protipól dobra (b/Boha) zcela jistě existuje. Ale to není náš případ. Upřímně řečeno jste vy napáchal mnoho zla tím, jak jste nepřemýšlel nad tím, co píšete. Co takhle člověk s religiózními ruminacemi? Toho svým příspěvkem dostanete s prominutím akorát tak do sraček. Takže přemýšlejte...a prostě Pána za odpuštění, protože mi Vaše způsoby silně připomínají inkvizici...

Ahoky všichni, už jsem nepříspívala pěkných pár měsíců:-) všechen čas trávím s prckem a musím říct, že mě péče o něj, staršího syna a domácnost vyplňuje všechen čas a na nějaké nehezké myšlenky už nezbývá skoro místo...jeden den jsem byla taková nesvá, tak si mrška chtěla přijít na svý, ale hned jsem se zabavila nějakou prací a byla pryč:-)všem přeji aby byli v pohodě a nenechali se otrávit ani podzimním počasím a ani nehezkými myšlenkami.

VLADIMÍROVI-já věřící jsem a řekla bych, že hodně.., ale bohužel jste nepochopil, že tak jako má někdo třeba cukrovku, tak někdo má zas psych.poruchu.. a je potřeba ji i léčit - lékama nebo aspoň psychoterapií (já jsem si nasadila svoji vlastní a taky to pomohlo).

ZAJDI ZA ..obvoďákem obvoďák ti dá doporučení k psychologovi a nebo k psychiatrovi je to nejrozumnější co můžeš udělat-na pohovor zkus to vysvětlit..i obvoĎák by to moh pochopit jsi rozumný a než bys uďelal něco zlého čeho bys pozĎěji mohl litovat tak tam raĎeji zajdi a ..odpusť mi překlepy-písmen

Vážená paní,
psychiatrická pomoc je sice možná, ale mám pro Vás něco lepšího. Věříte-li v Boha, víte, že Bůh je nejvýš spravedlivý a že nás jednou bude soudit podle našich skutků. Bůh i člověk má ale úhlavního nepřítele - ďábla´, a ten existuje ať se to komu pozdává či nepozdává. A tyto hrozné myšlenky Vám našeptává právě ďábel, aby Vás odloučil od Boha a získal pro sebe. Proto se modlete k Bohu, proste ho za odpuštění a snažte se všemi silami, abyste nikomu neublížila, nýbrž svým dětem a všem lidem jen pomáhala, a k tomu Vám právě dopomůže Bůh, obrátíte-li se na něho s prosbou o pomoc. Pak najdete i štěstí a budete mít naději na život věčný až Vás Bůh z tohoto světa k sobě povolá.

Všechny vás moc zdravím, už jsem tu hodně dlouho nebyla. Jen připomenu, že z OCD vtíravých myšlenek jsem venku (tehdy jsem to zvládla než se mi narodila malá, takže bez prášků, víceméně jen na základě této diskuze a změnou způsobu myšlení...), malé už jsou více než 2 roky ;-).
Na psychiatrii a k psychologovi jsem se ale nedávno stejně dostala, protože se u mě objevila i panická porucha (myslela jsem, že mám něco se srdíčkem, protože jsem mívala často takový "infarktový stavy", ale po fyzické stránce jsem prý naprosto vpořádku), tak už budu celoživotně brát Citalon. Ale naštěstí hned od prvního prášku už jsem ty infarktový stavy na umření neměla. Ale mívám ještě deprese a celkově se cítím psychicky unavená, protože ikdyž OCD mám zvládnutý, tak jsem celkově úzkostlivý člověk, kterýmu pořád v hlavě něco šrotuje a neumím vypnout, takže se cítím přetížená, vyčerpaná a strašně podrážděná. Tak jsem teď už 2x byla na psychoterapii a hodlám dělat všechno proto, aby se mi ulevilo a netrápila se nad "kdejakým mrtvým děťátkem z druhé strany planety" a tak podobně. A ty máš přímo vtíravý myšlenky ublížit? To mě tehdy trápilo úplně maximálně nejvíc. Když jsem pátrala, co to se mnou je, tak jsem vlastně zjistila, že OCD jsem měla už odmalička, ale jiné druhy - kontrolování, hygiena, počítání apod. Ale ne v takové míře, aby se s tím nedalo normálně žít. Doteďka jsem na hygienu úzkostlivá, ale ani mě to moc neobtěžuje, protože tím naštěstí netrávím hodiny, takže to ani moc neřeším. Ikdyž občas počítám a kontroluju, tak to taky není v obtěžující míře a dokonce vím, že kdybych chtěla, tak se na to dokážu i vyprdnout ;-). Z těch vtíravých myšlenek mi zůstal jen miniaturní problém, a to nepříjemný pocit při šití. Trochu se ještě bojím, že bych se jehlou píchla do oka. Ale naštěstí nešiju tak často a vždycky jsem to dobře zvládla, ikdyž mi to bylo nepříjemné... Jsem strašně ráda, že to mám za sebou, protože to vážně bylo peklo na zemi :-(.
Ráda bych napsala JANOVI, aby se snažil toho hlavně neděsit, protože právě ten strach je to, co ty vtíravé myšlenky drží a podporuje. Neboj, jsou to jen myšlenky, které tě ubíjí a způsobují úzkosti. Nebezpečný nejsi, sám víš, že je to blbost a reálně to udělat nechceš. Když se tomu poddáš, tak tě to bude obtěžovat čím dál častěji a silněji..., přestaneš věřit sám sobě a budeš se snažit vyhýbat nejrůznějším situacím, které ti myšlenky vyvolávají...,budeš se děsit toho, co když se někdy nestihneš ovládnout...apod. Takže radím ti, aby sis o OCD přečetl na internetu co nejvíce odborných informací, přelouskal celou tuhle diskuzi...a ujasnil si, s čím máš tu čest. Když přijdeš na to, jak tahle potvora funguje, můžeš s ní zabojovat. A čím dřív, tím líp! Když se pak přestaneš těch myšlenek děsit (zlehčováním,zesměšňováním-legrací,myšlením na něco jiného, třeba zpěvem apod.),tak se budoou vtírat míň a míň, budou slabší a slabší..a nakonec to bude O.K. Každého člověka v životě napadne všechno možný, i takové morbidní nesmyslné myšlenky...,ale lidem to zkrátka jen proletí hlavou, maximálně si řeknou, že je to blbost a zapomenou na to...Nám úzkostlivým lidem se však může stát, že to začneme moc řešit, děsit se toho a vznikne z toho OCD... Pokud to nebudeš zvládat sám změnou způsobu myšlení, tak neváhej a zajdi na psychiatrii. Tam zjistí, jestli potřebuješ podpořit i nějakýma práškama nebo bude stačit jen psycholog, který pak určí druh psychoterapie (skupinová, KBT,...). POdle toho, co píšeš, věřím, že fakt nebezpečný nejsi, tak se hlavně neboj, nikomu nic neuděláš. My obsedanti jsme podle odborníků méně nebezpečný než zdraví lidé ;-). Drž se a napiš, jak se vede ;-).

Ahojte, ja som tu už kedysi písala...už tie hrozné myšlienky nemám dlhšiu dobu (dúfam, že sa ani nevrátia), beriem ale AD - Seroxat, už len polovicu denne, ale občas cítim ešte úzkosti, prípadne sa mi točí hlava a ja sa najprv vyplaším, že z čoho to je, potom zistím, že som v strese, tak to asi bude mať súvis... Som rada, že sa to prejavuje už len tým točením hlavy a úzkosťami takými neurčitými a nie strachom o dieťa. Mohlo by to byť pre vás tu nádejou, že tie hrozné myšlienky raz vymiznú, keďže všetky pre to niečo robíte.

Podle lékaře trpím...vinite se zceho?ze tohle mate?ze se kontrolujete?dobre delate,aby jste jin neublizila,,spravny pristup mate,ale muci vas to,,,vydrzte to do plnoletosti pak se to snazte detem vysvetlit-nejlip najit psychologa co jim vysvetli ze se jedna o nemoc...ako treba cukrovka,jenom je to u psychiky.drzte se,,jste dobra mama...

Potřebuji pomoc, kdysi v dětsvtví mi umřela menší sestra na tumor mozku, máma z toho dostala panickou ataku ale už je z toho venku, ale ted mám problémy já, k psychiatru jdu ale chtěl bych se zeptat, už v dětství mi něco vždycky řikalo v hlavě řikalo že je dobře že se něco špatného stalo, doted dlouhou dobu nic ale byli jsme na dovolené v egyptě a najednou mě popadla myšlenka-zabít rodiče, ale pouze sem na to myslel a neuvažoval jak to udělám ale pořád a nemohl sem na to přestat myslet 3 dny, pak to odešlo no a nyní sem dostal panickou ataku že sem se bál že mam to samé jako sestra, celou dobu sem na to myslel a najednou dneska mě zas napadla tam myšlenka zabít rodiče... reálně si řikam co to je za blobost a nemsmysl ale podvědomí mi řiká úplně něco jinýho, nevim co s tim, když nad tim uvažuju je to ještě horší, nevíte jestli je to obsese či tak ? prosím pomoc už to nevydržím

všechny zdravím,...Dobrý den, již nějákou dobu mě trápí stejný problém jako Martétu a Taru. Začlo to před pár lety z ničeho nic.Nejdřív jsem se začla obávat sama o sebe, jestli nemám nějákou vážnou nemoc,pozorovala jsem se a vymýšlela si vše možné.Pak jsem začala mít myšlenky na smrt,když jsem čekala na vlak či stála někde na nebezpečném místě a pak to přešlo v obavy že ublížím někomu jinému různých situacích, příteli, rodině, kamarádům atd. ,snažila jsem se s tím všemožně bojovat, někdy pomáhala práce a snaha o pozitivní myšlení, někdy spánek. K psychiatrovi jsem se neodvážila obávala jsem se že mě někam zavřou a že budu doživotně označkovaná.Jsem moc ráda a děkuji Vám že jste tu toto téma otevřeli.Nikomu jsem se ještě se svým problémem nesvěřila, obávala jsem se šílených reakcí,každopádně nyní ji určitě vyhledám když vím že se to dá léčit nějákými léky.Jsem mladá a chci mít jednou děti, obávala jsem se přesně stejného problému jaký má Markéta.Děti mám moc ráda a nikdy jsem nikomu neublížila a tohle dokáže být někdy fakt peklo. :-( Držím palce všem!

Martkéto, to je naprosto úžasná zpráva. Gratuluju! Já se snažím AD vysazovat mám poslední 2 prášky 50 mg Fevarinu od středy snížel na 0 a pak beru ještě Esprital 15 mg. Jen teda první noc bez Favarinu proběhla dobře a dnešní noc mizerně nemohla jsem spát. Jinak obsese nemám a cítím se fajn. Doktor říkal, že tomu mám nechat čas, že je škoda zase brát léky no tak uvidíme nemáš zkušenost co?

Ahojky, tak se hlásím, konečně už i s prckem v postýlce:-) malému se ven moc nechtělo, tak se nakonec narodil až 10 dní po termínu:-( ale je to šikovný, zdravý klučina:-) musím říct, že porod teda nic moc...nakonec jsme museli rodit akutním císařským řezem, protože malému padaly ozvy, ale nejdůležitější je, že je úplně v pořádku a já dá se říct taky:-) doufám, že nám to tak zůstane na hooodně dlouho a budu si mateřství jen užívat:-)zatím papapa

všechny zdravím, pravděpodobně tímto problémem trpím taky. Před čtyřmi roky mě to postihlo v období, kdy jsem vysadila hormonální antikoncepci. Ležele jsem na posteli a čekala až příjde přítel z práce domů a v ten moment mě napadlo, že bych mu mohla ublížit.Bylo to strašné, najednou mě popadla velká úzkost a strach, začala jsem se obviňovat. Celé se to táhlo skoro půl roku, kdy se střídaly myšlenky, že zabiji rodinu, že si přítele nezasloužím, do toho se přidaly i myšlenky sexuálního rázu (co když jsem lesba atd.)-celé dny jsem jen přežívala,nemohla jsem jíst ani spát. Potom jsem začala brát homeopatika a nějak jsem se z toho vylízala.Nějaké myšlenky mě napadaly, ale už jsem jim nevěnovala tolik pozornosti, takže potom hned vymizely. Teď jsem tři měsíce po porodu (ty tři měsíce byly nejkrásnější měsíce v mém životě, byla jsem hrdá, že mám zdravé dítě, že jsem to tak krásně zvládla), ale teď před týdnem mě to chytlo znovu (sice ne v takové míře jako kdysi)- týká se to mého syna, že mu můžu ublížit, jak mu dávám bryndák mohu ho uškrtit atd.-zase ty myšlenky.Moc ho miluju a nikdy bych nepřežila kdyby se mu něco stalo, tak proč ty hnusné myšlenky??:-(snažím se to brát s nadhledem, že jsou to jenom hnusné myšlenky, že to není realita.Ale popravdě mě to vždycky vyděsí.Nejvíc mi pomáhá když jsem zaměstnaná a nemám moc času se v tom "hrabat".Ale pořád si říkám PROČ?Kde se to ve mě bere???

Ahojky, tak se ozývám stále ještě celá:-)))do termínu porodu máme ještě pět dní a nic závratného se neděje, tak se uvidí, kdy se malému bude chtít kouknout na svět...musím říct, že jsem relativně v pohodě a na porod už nepohlížím jako na strašáka, ale i se celkem těším...hlavně až to bude za námi a budu vědět, že je malý v pořádku...jinak mě hrozně nabíjí toto počasí...jak začne hned ráno svítit sluníčko, tak se člověku jinak vstává z postele a už si v hlavě sumíruji co vše budu chtít udělat, to pak na ty divné myšlenky zůstává jen nepatrný kousek místa:-)))doufám, že až se budu příště ozývat, tak že už budeme mít po porodu a budu moci napsat, že je malý v pořádku a já s ním:-)))přeji krásný zbytek večera a za pár dní ahoooj