samomluva

Jarko, chytrá toť ženská ta tvá tetka. Dělala jsem to samé, když jsem kdysi musela od autobusu kus v noci sama domu tak sem si povídala a volala na něj, jako by šel někdo se mnou v případě že by v křoví číhal nějaký úchyl. Jednou se nám s kámoškou stalo že jsme se vracely po temný silnici z diskotéky a když jsme viděly světla přijíždějícího auta tak se schovaly za křoví za kterym bylo pole. Jenže osádka vozu nás viděla dřív než jsme se stačily schovat auto zastavilo, z něj vyskočily 2 chlapy jak hora a šly směrem k nám a cosi řvaly. Krve by se v nás nedořezal, otočily jsme se a začaly prchat přes pole.Já do toho začala řvát: Péťo, Petře počkej!!! Chlapy si tudíž myslely že nejsme dvě, nýbrž tři, nasedli do auta a hbitě ujeli. Byla to spíš taková reakce než samomluva,ale hlavně že to zabralo.Lepší ze sebe udělat blba a vymyslet si fiktivního přítele než se nechat zabít.

Docela souhlasím s Key, já bych si nemohla vypravovat sama pro sebe, kdybych věděla, že mě někdo poslouchá. A taky samomluva není vždy o tom, že bychom někomu nadávali. Je to ventilace běžných situací a to je normální. Pamatuji si na svoji tetu, která si pro sebe povídala úplně z jiného důvodu. Měla kdysi dávno na starosti slepice na samotě. Chodila je sama krmit a aby se nebála a aby si na ni nikdo nedovolil, povídala si jako kdyby tam s někým byla. Občas zavolala mužské jméno a opravdu jednou takhle někoho zastrašila. Byla normální. Myslím, že by mě nepotěšilo, kdyby mě můj syn chtěl dát vyšetřit, jestli jsem normální, když si povídám.

Chápu že tě/Vás může znepokojovat vidět/slyšet někoho na veřejnosti,v MHD či na ulici,jak mluví sám pro sebe.Ale myslím že většina příspěvků je od lidí co si tento problém uvědomují a na veřejnosti by to nedělali,aspon co se mě týče,tak já si to uvědomuji velice dobře a nikdy bych to nedělala kdybych věděla že to někdo poslouchá.V mém případě je to rozmlouvání se sebou samou a nikoho tím neobtěžuji.Co se týká matek,tak s tou mojí mám stejný problém,ale ten je v něčem jiném,než samomluvě,to mi věřte.Je schopná nadávat sama pro sebe,i když ví,že já ji dávno neposlouchám,tak dlouho,dokud se proste nevynadava..to není samomluvou..a i když mě to také štve,nic s tim asi už neudělám..ale chápu že každý se na to dívá z jiného pohledu..Jen jsem chtěla podotknout,že to není vždycky nějaká psychická porucha,ale třeba jen určitý způsob ventilace,jak zde zaznělo už v některých příspěvcích.Já bych se tím být Vámi nenechala příliš znepokojovat :-)

Jsem přesvědčen, že to asi tak úplně normální nebude. Normální je, když si klepneš kladivem po prstě a zasyčíš, přinejhorším zařveš aúúú. Ale když si mrmláš při každém rozrušení, opakuješ jakési své důvody proč a zač... něco..., hádáš se s někým neviditelným, přitom nemluvíš za něj, jenom za sebe a tvé výkřiky jsou tudíž nesrozumitelné a nepochopitelné, je to pohled na duševně ne zcela O.K. osobu. Vím o čem mluvím, naše máma odjakživa při naštvání ješte min. 3/4 hodiny chodila po bytě, OPAKOVALA donekonečna své výtky, nadávky atd. Co to bylo a je pro okolí, když se naštvala např. na tátu a ostatní rodina to musela poslouchat FURT a FURT, DONEKONEČNA, TO SAMÉ (!!!), tak to bylo na pakárnu. Ale na pakárnu pro nás, nevinné!!! Teď už má svůj věk a s hrůzou jsem zjistil, že si už povídá sama se sebou i když naštvaná není. Jsem rozhodnutý dát vážnou řeč s její doktorkou a pomoci ji (snad) nějakými léky. Vím jak otřesně na mě vždy působí pohled na takové lidí např. v MHD, nebo kdekoliv na ulici. Normální to nemůže být. Sorry.

Ahojky,zjistila jsem že tím trpím i já.Nikdy jsem to nedělala,ale můj manžel to dělá a dělal vždy a tak jsem to asi po něm nějak odkoukala.Musím ale říci,že je to něco co mě dost pomáhá.Aspoň si nevylévám zlost na něm a vše si řeknu pro sebe a doma je klid.Začala jsem to dělat před rokem,když jsem zjistila u něho zradu,která mě pořád bolí a aby nebylo zle,tak si breptám pro sebe dost často.Nevidím v tom nic zlého,by naopak prospěšného.Dělá to spousta lidí.

Někde jsem četla, že samomluvou občas trpí až 80 % lidí. A i ten zbytek, který k sobě nemluví nahlas, dělá to alespoň v duchu. Takže je to úplně normální.

Já si pro sebe štěbetám doma nahlas furt, bydlim s babkou, ta mě při tom občas nachytá a z legrace mi vždycky řekne přestaň si krafat. Někde sem slyšela že samomluva je zdravá. Já si myslim že je to opravdu dobrý ventil. Jednou sem byla na někoho tak nasraná že sem mu "rádoby" nadávala v obývaku až přilít dědek co se děje a na jakýho chlapa tu řvu. Jinak samozřejmě že na veřejnosti to nedělám,ale to asi nikdo, člověk by vypadal jako blázen.

To je v normě, považuju to za takovy ventil, nekdy si ty sve kidy zapíšu do deníku, ale vesměs se sama sobě vyplkám na rameni a je klid. Kdyz jsem sama doma, tak casto k nekomu promlouvam a rikam mu sve pocity nebo tak, ale jsem jinak v poho:-)Na ulici a pred lidma držím hubu.

Taky si povídám sama se sebou a dokonce to i někdy doporučuji jiným. Zjistila jsem, že když mám třeba nějaký problém a nechci se nikde svěřovat, tak si vyjdu třeba do přírody, jdu a nahlas si ten problém proberu. Myšlenky jsou moc rychlé, když musíte vyjádřit slovy, co cítíte, zformulovat větu, tak si může stát, že objevíte něco, co jste přehlédli, ale v každém případě si, aspoň já jo, utřídíte myšlenky. Nepovažuju to za nic nenormálního, je to spíš sranda

Nic mě tak dobře nepobaví, jako když si pokecám sám se sebou - není nad to. :-)

Mám stejný problém..i když,jako problém to v podstatě ani nevnímám.Bydlím jen s matkou,která je věčně pryč,takže jsem dost často sama.Přátele nemám,skoro nikam nechodím.Někdy se mi stává,že mluvím sama pro sebe.Jen tak.Většinou jakoby k někomu druhému,asi právě proto,že se cítím být sama.Vyprávím někdy to,co bych nikomu neřekla.Tímto způsobem se muzu kdykoli vypovídat a je mi lépe.Nemyslím,že rozmlouvání s neexistující osobou není normální,když to člověku pomáhá.Aspon se necítím být tolik sama...

Pani doktorka, chcela by som sa spýtať, či je samomluva psychický problém samotný, alebo je to len jeden z príznakov určitého ochorenia.Pociťujem samomluvu asi tak, že nad určitými situáciami tak rozmýš?am, tak ich prežívam, že niečo vyslovím nahlas ( hm, ano, prestaň, no určite, ...). Musím sa dosť kontrolavať, lebo niekedy sa mi to stane aj v prítomnosti inej osoby. Vtedy sa musím vždy na niečo vyhovoriť.