Být sama mě ubijí

Lado, to je jako bys psala o...Alčo, také moc děkuji. I Tobě Rony a také Ti přeji pevné nervíky a odvahu ke změně k lepšímu. Já osobně cítím, že musím něco udělat už teď, jinak to vše špatně zkončí. A je mi úplně jedno, co si o mě kdo pomyslí. Už to vidím, že ti, co byli zvyklí, že se točím jenom kolem domácnosti, si budou myslet, že jsem se zbláznila, když najednou udělám změnu. Ale je opravdu načase! Tak, Rony, doufám, že se ke změnám taky odhodláš a že si jednou obě budeme moci říct, že konečně ten život ŽIJEME, ne, že přežíváme. A že nás to bude bavit a naplňovat.
Alčo, Tobě přeji další dlouhá léta ve spokojeném svazku. Ať je stále bohatší o příjemné.

Holky já vám oběma...Alenko, díky ...

Rony, taky jsem si kolikrát...Lado, to je jako bys psala o mně do puntíku. Já jsem svého času chtěla cosi dokazovat, že zvládnu profesi, práci s dojížděním, že zaskočím za kolegyni tu i onde a pak po večerech udělám servis pro tři chlapy od -jak říkám-žrádla po prádlo a pak jsem zjistila, že čím víc se snažím v práci a jsem tam přesčas zadarmo, tím víc mi toho nakládají, protože pořád nějak stíhám tam, kde kolegyně chodí brečet vedoucímu, že nemá osobní život a chodí na psychinu pro antidepresiva a stejně tak doma najednou bylo vše samozřejmostí. Ani jako ženská jsem se občas necítila a necítím, ale jako stroj, který hodně dní v týdnu doma přespává a v deset večer končí s domácími pracemi, přespí a v šest ráno jde na další 16ti hodinou dvousměnu. A mám to stejné i jinak-nedostatek odvahy to změnit-robot v zajetých kolejích ...zatím ... co dál, nevím, asi stojím na pomyslné křižovatce, cítím, že změnit to budu muset, pokud mi nemá hrábnout, protže je mi líto nechat protékat svůj život dál tak nějak mezi prsty.
Lado, přeji ti zdraví, lásku a především pevné nervy a řádný kus odvahy a pisatelkám tohoto fora se omlouvám, že jsem poněkud zavinila odbočení od tématu diskuze...

Holky já vám oběma strašně držím palce, udělejte opravdu něco pro sebe, cvičení, víkend, cokoliv, co vám udělá radost a trochu vás nakopne. Dnes vím, že nespokojenost a vyčerpání vysávají poslední zbytky energie. Lado já jsem se do toho stavu dostala po 22letech manželství, příští rok oslavíme 30. Já mám těď život a manželství lepší a přeju to i Vám.

Lado, snad ještě dodatek......Rony, taky jsem si kolikrát říkala, že si koupím na víkend nějaký relax, když mi ho doma nedopřejí, ale NEDOKÁŽU TO! V tom jsem zbabělá! Nechat je napospas! Taky toho mám po 20 letech soužití v tomto svazku DOST! A taky se to podepsalo nejen na mé samotné - úzkostné stavy, depky, špatné nálady, někdy mám pocit, že asi zešílím, protože už jsem u konce se silami. Není nikdo, kdo by mi v tom pomohl, podpořil mne, posílil, ale také to vše se podepsalo na vztahu k manželovi. Přiznám to, prostě ho beru jako kamaráda, necítím k němu lásku jako k manželovi. O to je to vše těžší. Já vím, že on mne má rád, ale neprojevuje to, služka zdarma mu vyhovuje! Nikam nechodíme, nic nepodnikáme, nemám ani kamarádky, protože na ně nemám čas. Ale tohle musím změnit! Prostě si na ně čas udělám a hotovo! Já už chci konečně ŽÍT, ne přežívat!!!!

Milá Lado a Rony,
ani...Alčo, tohle ti moc přeju. Upřímně řečeno, můj život jak ho žiju, poznamenal můj vztah k manželovi. Asi něco podobného, co zmiňuješ. Jsem pořád neskutečně unavená to znehodnocuje můj život. Přidaly se problémy se zády, úzkostné stavy, poruchy spánku, protože v práci mám mnohdy stres jak stíhat. Mužův argument je, že má nárok po práci na volný čas a zájmy a koníčky, tudíž doma přespává a víkendy tráví doma tak napůl. Často má akci v práci nebo nějakou společenskou povinnost. Tím pádem v návaznosti na kluky, kteří to mají stejně chodím s taškami do prázdného domu, kde se slezou všichni, až je tak nějak hotovo...muž dojíždí daleko za prací a má argument, že prostě mu práce vezme celý den. Jenže mně už to tak nějak přestává zajímat, můj život je pusté přežívání a jediným řešením je asi razantní změna přístupu, kdy i já se jednou dokodrcám z nějaké akce nebo večírku večer, v noci nebo druhý den a budu se tvářit, že je to samozřejmost v duchu mého práva na vlastní život...je to moje vina, jak můj život vypadá, jen ta odvaha to změnit ještě nenazrála ve mně...

Milá Lado a Rony,
ani nevíte jak s Vámi oběma cítím, protože jsem přesně to, co popisujete zažívala taky. Práce, 2děti, nákupy, vaření, barák, zahrada, manžel workholik, měla jsem nechuť už úplně ke všemu, v poslední fázi i k manželovi. Nějakou dobu se mi motala hlava a pořád jsem si říkala, že to musím řešit, jenže moje tělo mě předběhlo. V sedě večer u TV jsem dostala takovou závrať, že jsem málem spadla ze židle, nebyla jsem schopná držet rovnováhu v sedě, chtělo se mi zvrcet a nebyla jsem schopná dolézt nikam, pohotovost mě odvezla do nemocnice, kde zjistili Menierův syndrom. Tolik minulost stará zhruba 7 let.
Dnešek vypadá úplně jinak, jsem relativně v pořádku, v rodině funguje rozpis, kdo co dělá vč.manžela, rozdělen je úklid, vaření, nákupy a sečení zahrady, já 2x týdně chodím cvičit, 1x týdně na rehabilitaci a manžel mě chodí naproti.
Píšu Vám to proto, že můj život byl stejný jako Váš a že dneska už vím, že to, co jsem si myslela, že nejde změnit, změnit jde.

Rony, mám to přesně jako...Lado, snad ještě dodatek... zvažuju možnost nechat ty čtyři druhé členy rodiny v tom, jak si zajistit, že budou mít své čisté hadry a den co den co jíst, aniž bych se v tom nějaký čas angažovala-buď si vezmu dovolenou a odjedu nebo po práci půjdu za zábavou-pokud budu mít síly a doma přespím, jak to tu i onde činí manžel synci...mám jiná, okleštěná práva ? Ne, mylsím, že stejná jako oni, jen jim to dát najavo , tohle nezvažuješ jako možnost ?

Rony, mám to přesně jako...I tobě hodně sil, Lado. Osamělým se zdá samota těžká. Ve skutečnosti je mnohem jednodušší než žít s rodinou, nejde jen o pohodlí, ale i o pocit svobody rozhodovat o svém životě, o soukromí, o možnost rozvíjet se, dobíjet baterky, čerpat síly. Párový život a rodina po dvaceti letech jsou pro mně kolotočem, který nestaví, byť je mi z otáček už nanic. Jak to budu řešit, nevím. Až jednou odejdou synové, tak pokud se toho dožiju, chci odejít ze svazku a užít si pár svobodných let. Myslím to smrtelně vážně, protože jsem nedokázala nastavit pravidla rovnoprávnosti a to mně svým způsobem zničilo. Hodně byla na vině výchova mých rodičů, kteří mně vedli jen k práci, povinnostem, učili ustupovat a tomu, že muž je pán a žena má zatnout zuby a v zájmu zachování rodiny a pohodlí pána mlčet a třeba i trpět, protože prý je k tomu nastavená. Já jsem postupem let zjistila, že k tomu nastavená nejsem a jsem v tom hluboce nešťastná.

dala bych nevímco za to,...Rony, mám to přesně jako ty. Je to šílený a nevím jak to zkončí, protože už takhle fungovat nechci a už ani nemůžu - nemám na to síly.
Tak hodně sil!!!

fakt je problem najit...dala bych nevímco za to, moci být sama ... mám muže, syny, práci. Slušné bydlení, slušnou mzdu, nemohu si vyskakovat,ale ani nestrádám materiálně. Dle názoru některých lidí v mém okolí tak mám všechno, co může žena chtít a žádat. Nejsem ale vůbec šťastná, naopak. Mám totiž výhradně tu práci a to k životu prostě nestačí. Můj život vypadá tak, že ráno v šest vstanu, dojedu za prací pár desítek km, vyplodím tunu nesmyslných lejster a kvečeru jedu zpět, cestou nakoupím, navařím, večer vyžehlím. Přespím a nanovo, pět dní v týdnu. V sobotu dávám dokupy barák, kde nadělají čtyři chlapi přes týden bordel. V neděli se uvaří, mám jednu volnou chvíli v týdnu, nedělní odpoledne, nadechnu se a nanovo. Rady některých lidí v mém okolí, abych zapojila hochy jsou panské rady. Ti mají zájmy koníčky přijdou k jídlu, prostě mi děti nepomáhají a já nemám sílu ani energii napravovat domluvami nebo vymiňováním cosi, co jsem výchovou nezvládla. Muž má taky koníčky a pokud je vyjímečně doma, vyžaduje přísný klid pro sledování televize. Nebaví mně takový život a jen sním o tom, co všechno bych podnikala, být sama, představuju si, jak bych v pět přišla z práce bez tašek, natáhla se do postele, utahaná, vyšťavená, vzala knížku, shlédla hezký film nebo zašla do sauny, do solárka, na vínko. Někdy nechápu, co jsem to se svým životem provedla, co jsem to vůbec dopustila. V podstatě nejradši spím, je to pro mně milosrdné bezvědomí. Jsem životem utahaná a nevím, co mají lidi na životě v páru. V čem je to kouzlo, co přináší ženám rodina krom nikdy nekončících povinností, práce, kup špinavého prádla, metráků dotahaného jídla v igelitkách ? Když jsem nemocná, stejně si uvařím čaj sama, dojedu k doktorovi sama, protože ta rodina má jiné zájmy a potřebuje mně na servis. Makat taky musím, muž sám rodinu neuživí. Vím, že si za to mohu sama, být mladá nikdy bych do tohoto nevlezla, ale v mládí má člověk jisté představy a ideály. Samota je pro mně krásný sen, možnost být sama sebou, odpočívat, řídit svůj čas a nebýt poskokem pro druhé.

A co vánoce,nevadí vám...fakt je problem najit normalniho chlapa, bud jsou ozrani, kurevnici, jesitaci, bezdomovci, zenati a tech volnejch a normalnich je jako safranu a to ani nemusime bejt narocne, proste normalni, seriozni a mili chlapi zmizeli...

A co vánoce,nevadí vám být sám/sama/
mně to vadí i když to moc neprožívám.
Ale je mi smutno,ve dvou je všechno
hezčí.

Mám opačný problém jsem...No vidíš žabko, a já už nemám ani ty fyzické potřeba. Jsem sama, líbí se mi to, užívám si své vlastní společnosti a je mi táááák dobře!

Mám opačný problém jsem ráda sama a vůbec mě nechybí mít doma nějakého pahýla-za čas udělá to co všichni pahýlové bude koukat jinam a zradí-vždy nějakým způsobem zradí nemusí to být nevěra.Mám spousty kamarádů a dva milence-fyzická tělesná potřeba je ještě to jediné proč se scházím s mužem-abych si najivně myslela že to výjde a čekala nějakou pohádku tak s toho už jsem vyrostla...

Tak to já jsem za 20 let svého života ještě neměla žádného přítele. Nejsem ani příliš chytrá, ani hezká,ale jak se říká :,, Co nepoznáš, to ti nechybí." Jenom mi to občas přijde líto, když vidím všechny kolem v párech a já jsem vždy jak páté kolo u vozu. A nejhorší je, že kamarádky už své přítele také mají a tak trávím většinu volného času jen sama se sebou. A to se fakt nedá vydržet :D

Protože někdy je pohodlnější volit život bez závazků. Časem k tomu sice taky dospějou, že být sám není to pravé ořechové, ale nespěchají.

Asi taky :-))

A proč jsou chlapi sami? Taky mají moc vysoký požadavky??

Evo, vizuální - to nevím. Musí mě samozřejmě přitahovat, ale v kráse to není. A intelektuálně zhruba na stejné úrovni. Aspoň něco mě s partnerem musí spojovat, nějaké společné názory, ochota ke společné činnosti (krom sexu :-)), trocha obdivu.....
Já tomu říkám někdo do týmu nebo taky toho, kdo kope za mě.:-)