Bývalý holkař

Ahoj Dagmar, napsat mi můžeš na luna.unl"tiscali.cz. A já rozhodně kvůli tomu odcházet nebudu. Třeba opravdu budeme mít ty nejlepší chlapy do života, protože ty naše v padesáti nepřepadnou pochyby, že si nic neužili a nezačnou bláznit po mladších a nevykašlou se na nás.

No jsem rada, ze nekdo s podobnym zivotopisem existuje.
Lu, nemas nejaky email, kde bysme to mohli spolecne probrat?
Vim dobre, ze jsou dve volby. Bud se s tim srovnat a verit,a nebo odejit. Ta druha varianta se mi zda slabosska, ale jak to prekonat?

PS: V jakém je znamení? Váhy (můj přítel) to tak prý často mívají.

Dagmar, můj přítel byl asi něco podobného, snad ne tak extrémně, i když tím se třeba jen utěšuju, protože já jsem mu hned na začátku řekla, že jsou mi jeho historky nepříjemné, že žárlím na bývalé partnerky apod., a ať o tom nemluví. A že když ho teď vidím, že nechápu, jak takový mohl být.
On mi naopak říká, že díky tomu, co všechno už si užil a prožil, konečně ví, co chce. Že mi nebude nevěrný, že se nemusím bát ani takové té mužské krize středního věku. Že se úplně změnil.
A říká mi, stejně jako tobě, že už chce jen klid a obyčejný život.
Co mi zbývá než na to nemyslet, věřit mu a doufat, že to tak opravdu je? Snad to platí i u toho tvého. Já věřím, že se člověk může úplně změnit. Nedůvěrou a pochybnostmi si to můžeme obě jen pokazit. A jim taky. Tak si musíme navzájem držet pěsti.

Dagmar, nejlepsi bude to tomu tvymu rict, ze misto toho, aby te to uklidnilo, tak te to vydesilo a rozhodne nechces dalsi historky slyset.
Lidi se meni a zaruku ti nikdo neda, ze ten tvuj se skutecne napravil. Nezbyva nez to prekousnout a verit a nemyslet na to. ted ses s nim, mas ho rada a on tebe a neres to co by mohlo byt, res co prave mezi vami je a jemu rekni at si toto necha pro sebe. On si ulevil a tobe pritizil.Vic se s tim proste delat neda.

Ahoj,
zacinam byt bezradna.
Ten clovicek, o kterem jsem tu psala, zije se mnou. Velmi me miluje, a ja stale bojuju s jeho minulosti.
Porad se snazim v sobe presvedcovat, ze je to minulost, a ze se to naseho vztahu netyka, ale tak nejak soucitim s tou jeho byvalou. Jak ji to vsechno jenom mohl delat. Opet priznal spoustu faktu, vcetne toho, ze to chtel vyzkouset i s kurvou pri klucicich akcich, kam se obcas chodili bavit. Zkusil, pry jen jednou, ale tech holek bylo prilezitoste velmi mnoho.
Rika, ze chtel byt jen ke me uprimnej, ze ted o nem vsechno vim, a tudiz musim vedet, ze me nic podobneho nikdy neudela. Je mu pry ze sebe zle, ale zaroven ted i lip, ze se vidi ze zhora, a dokaze priznat svoji nechutnou stranku zivota.
Dekuje, ze me potkal, a chce obycejny zivot, kdy dva lide zijou jen pro sebe.
Jenze ja zjistuji, ze diky jeho priznanim mam velky problem.
Ted je to ok, ale kdyz jednou dokaze byt nekdo takhle krivy, dokaze to prece vzdy. Nebo je skutecne naprava svych cinu, pokud si je takto uvedomime, mozna? Tvrdi, ze je mu ze sebe zle, a hlavne ze si nikdy nemyslel, ze to takhle jednou on sam na sobe uvidi.
Co myslite lidi, ma nekdo podobnou zkusenost, podarilo se nekomu zmenit se k nepoznani?
Moc chlapu asi takovych neni, co?

Ten jsem videla, a co tim presne mas na mysli ?

Koukni se na film "Všechno nejlepší" :-)

Leno,a ostani, dekuji za nazory. Leno, nemyslim, ze bych nebyla v urcitem ohledu zkusena. Mam za sebou dva dlouholete vztahy, ten posledni 8 let. Vim dobre co je zamilovanost, co je mit rad, milovat a jak dobre v rodine fungovat.Mluvis- li o myti nadobi, tak tenhle problem neresim. Jsem zenska, o svou rodinu se umim postarat zensky, a chlap to zase umi tou muzskou strankou. Tedy zajistit "blahobyt", a rodinu chranit. Spolecne budovat,ale se zaujetim sve pozice. Nejsem feministicky typ, takze mam rada ve vztahu jakousi staromodnost a bavi me to. Podle slov meho chlapa je na tom stejne.
Ale ja mam jiny problem, ktery se ted dost znasobil. Muj drahy totiz opravdu nechce zadny prekvapeni, a tak mluvi vic a vic, a ona uz to neni jedna nebo dve holky navic. Proste to mel vyslovne jako sport, kterej ho dost bavil. Bavil, bavil. A ja nevim, kde mam brat tu duveru, ze zrovna ja ho mam nejak zmenit. Rika, ze je z toho sveho ziti znechuceny, to jak vse bral bezcitne. To jsou jeho slova, ja to vidim jeste jinak. Proste byl fakt krivak, ale tu svou si doma hyckal, delala mu totiz zazemi.
Ted me fakt svymi zazitky tak vysokoval, ze nevim, jestli jsem natolik sebevedoma, abych to prekousala.
Chtela bych rict, ze me svym chovanim a ciny dokazuje, ze hodne miluje. Proc zrovna me, to take nevim, je ve me neco, co da za nekolik zenskych dohromady. Asi to, ze nejsem rozhyckanej typ a nestezuji si. Ale nechci psat o sobe.
Mam z nej strach. Proste devkar velkyho kalibru, ktery si uvedomil, jak moc ublizoval, a uz ublizovat nechce. Ja vim, me by to z druheho pohledu znelo taky pitome a neuprimne. Ale co tedy.
Jednou jsem cetla, ze Kirk Douglas byl vyhlaseny svudnik, a az kdyz potkal svoji zenu, byla pro nej vsim, a jsou spolu moc desitek let stastni a samozrejme verni.
Bojim se ho v tomhle smeru, ale taky ho dost pro jeho chovani a osobnost zboznuji. Nejradeji bych ho zabila, a zaroven si bez nej neumim predstavit zivot. Zborila jsem kvuli nemu dost veci, ale on take.
Vim, ze chovanim a zivotnim stylem se k sobe celkem dost hodime. Vim, ze ty holky byly urcite jeste krasnejsi nez ja, ale neumely zaujmout, a nebo opravdu vyzrava? Citi, ze takhle vsechno okolo sebe akorat nici a chce mit opravdu klid,jak rika?
Jezis. Jak ja bych mu chtela verit.....

Omlouvám se za chyby v předešlém příspěvku; jenom abych ještě napsala svůj názor na prvotní otázku zakladatelky diskuse:
1) u nevěry platí: zapírat, zapírat, zapírat. To, že se k ní partner přizná, je nejhorší, co může udělat. Uleví svému svědomí, ale vlastně tak to špatné přenese na "nevinného" partnera. Nejvíc mu tím ublíží. A pak je strašně těžké, v mnoha případech nemožné, najít si k partnerovi, který mne podvedl, opět úctu. Já tvrdím, že nevěra je věc podvádějícího a on sám se s tím musí srovnat. Já tedy zmíněné "přiznání hned na začátku" nepovažuji za nic hrdinského, beru to jako "preventivní úlevu vlastnímu egu".
2) Co by se asi Dagmar mohla o svém partnerovi dozvědět překvapujícího od jeho předchozích známostí? Já znám předchozí přítelkyně svého manžela osobně (jsou z oboru) a přijde mi úchylné, že bych se s nimi bavila o tom, jaký to bylo, když s nima chodil. Je to jednou uzavřená perioda, mne to nezajímá a ony pokud jsou rozumné, tak si to taky nechají pro sebe... jsme dospělí lidé a věci týkající se vztahu jsou jenom těch dvou, o které se jedná.
3) Upřímně nechápu samotný institut milenky... muž si najde nějakou další, říká "víš, my už si se ženou stejně nerozumíme, ale určitě se jenou rozvedu", ve skutečnosti utekl od nějakého problému co měl doma, místo aby to řešil, rozvádět se nehodlá (na to to má doma dost pohodlný a zaběhaný) a tak si obhospodařuje dvě (až tři) dámy, má se dobře :o) Já to ale za žádné hrdinství nepovažuju, myslím si, že chlap, který toto provozuje, je prostě křivák.
4) Věřit, že teď už chce žít normální život s upřímným vztahem? Řekla bych, že zmíněné "přiznání" by v 98% mohlo být pouze "balicím manévrem" a v 2% skutečným upřímným úmyslem. Je na Dagmar, k čemu se přikloní a je mi jasné, že v začátcích vztahu je vždycky člověk přesvědčen o tom, že "ten můj je jiný", že právě on je ta výjimka.

Ono asi nejde o délku zamilovanosti, ale taky o to, jak to člověk bere a jak ten vztah probíhá (společný život je něco úplně jiného než chodit spolu do kina). Není to tak, že by to zezačátku bylo super a pak se to už jenom zhoršovalo. Co pozoruju tak to jde ve vlnách... prostě jednou jsi dole jednou nahoře. A když jsi zrovna nahoře, tak i po x letech vztahu se můžeš cítit jako na začátku; pak jde v zásadě jenom o to, jak hluboko to necháš padnout, když je zrovna ta "míň příznivá perioda"... to se stává, třeba když je zrovna v práci nějaký nával a partner je dlouhodobě hodně zaneprázdněn, není čas na toho druhého tak jak by on potřeboval a do toho přijde něco dalšího (nemoc, finanční problém...) někdy se to prostě nakumuluje a je toho na jednoho moc a partneři si neuvědomí, že vztah není zápas kdo s koho, ale že je potřeba se semknout a bojovat za slolečnou věc, nikoli proti sobě... no nechci to rozebírat.
Každopádně bych řekla, že za prověžený vztah považuju až po nějakém tom společném bydlení (řekněme pár let :o), protože stejně zezačátku v době prvotního nadšení oba dělají víc než opravdu hodlají dělat i do budoucna... často na sebe veškeré domácí práce vezme aktivně žena, "protože se o něj chce starat a dělá jí to dobře", ale za půl roku, kdy nadšení trochu opadne a chtěla by se o domácnost podělit, už je problém, protože partnerovi to takhle vyhovovalo a myslel, že to tak je napořád :o) Ale jak si to kdo udělá, tak to má, já s tím problém nemám.

Dagmar určitě není tak naivní, aby si myslela, že normální vztah je lítání na růžovém obláčku. Chce mít jistotu, zda její miláček opravdu chce ten původní život změnit a usadit se a žít "normálně":)). To znamená žít s ním každodenní život se vším všudy.
XXcd, kéž by to ta tvoje zamilovanost vydržela. Jsi asi ještě dost mladý a nadšený. A rok a půl je dost krátká doba, aby zamilovanost opadla. Počkej tak ještě 2,3 roky a pak uvidíš

Však vpořádku Leno !!! Spíš má 1. polovina textu byla reakcí na Tvůj příspěvek, ta druhá už spíš celkově :) Jinak to tedy neber na sebe, ale že to myslím celkově ... Jinak jsem 1,5 roku s přítelkyní a vím, že je to krátká doba, ale vím i to, že dlouhá na to, aby zamilovanost opadla, což u nás neplatí ... Zmizela jen ta nervozita ze začátku, ale jsme stále zamilování, milujeme se a také se máme rádi :)

to xxxcd:
Já jsem nepsala, že vztah dvou lidí je jen o penězích a o sexu... sama mám krásný dlouholetý manželství. A samozřejmě, že o radosti i povinnosti se dělíme. Reagovala jsem na konstatování Dagmar, že "přítel byl dřív na holky, ale teď chce upřímný vztah a normální život". Hodně lidí si neuvědomuje, že vztah není jen to úvodní zamilování a že soužití ne vždycky klape samo od sebe, a musíš uznat, že to chce oboustrannou snahu (no a problém některých lidí bývá, že při prvním mráčku berou nohy na ramena a utíkají - třeba k milence, s níž se život zdá momentálně jaksi bezstarostnější...). Nevím jak dlouho jsi šťastně zadán Ty, každopádně já jsem jen chtěla ze své zkušenosti podotknout, že ten běžný "normální vztah" není jen řada krásných slunečných dní... a přesto nebo právě proto to může být krása.
Myslím, že jsi mne špatně pochopil. Nepsala jsem nic o "mém" versus "partnerově".

Nic horšího, než "normální život" jsem neslyšel ... Nevím, ale pokud v normálním životě jsou otázky typu Kdo umyje, zaplatí, udělá ... Pak můj život je nenormální, protože s partnerkou nikdy neřešíme tyto otázky ... např. z penězmi ... Pokud jsou snad 2 lidé spolu , tak snad jsou ONI, ne ona a on. Když kupuji ovoce, nekupuji pro sebe a pro ni ... , ale pro nás !!! Máme krásný vztah a až i jednou budeme mít velký dům, nebudu umývat hajzl po sobě, nebo po ní, ale po nás, tak i ona (samozřejmě pokud ho zaliskám, tak po sobě) ... Ale je mi jasné, že to je vzácnost, protože jak píše Lena o normálním životě, tak je mi jasné, že 98% partnerů má normální život ... už jen proto, že v 99% jsou prioritní peníze a sex (ty % přeháním)

pro xxx:Myslel jsem to tak že nás všechny kvůli špatné skušenosti s jedním chlapem jste schopni odsoudit a zároveň popravit najednou.Mi ale nejsme všichni stejní,stejně jako vy.

Dagmar, mám pocit, že jsi stále tak trochu na růžovém obláčku (nic proti, je to normální a já Ti to přeju). Vztah není o tom, že mám pocit "že tohle je ten pravý" a to mi k životu stačí. Normální život není "a žili spolu šťastně až do smrti". Normální život je taky o tom, kdo umyje nádobí (nebo lépe: kdo umyje záchod), kdo zaplatí složenky, kdo přebalí potomka, normální život může být taky příšerný stereotyp (a ne každý to zvládá), v normálním životě je nám taky občas špatně, svého "pravého" bychom někdy zastřelili a jindy samou láskou snědli. V normálním životě máš občas pocit, že je všechno naprd a nejlepší by bylo prásknout dveřma (ale rozumný člověk to nedělá).
Normální život je taková zkouška vztahu :o)
Normální život je nikdy nekončící práce (na sobě, na vztahu). Ale když se daří, stojí za to.
Jen si musíš sama pro sebe zhodnotit, jestli Tvoje a partnerova představa normálního života je stejná.
Přeju hodně štěstí!

Jak jsi to myslel, že holky jsou přísné? To máme tolerovat ty vaše zálety a dělat doma dokonalou partnerku, jen abyste byli spokojení???Hmm?

Vžádném případě bych nechtěl abys byla sklamaná.Takovej si myslím jsem já,za druhé ruku do ohně dát v tomto případě nemůžu.Mislím si ale že šanci a důvěru si zaslouží každý.Když to nevyjde,bolí to ale bylo tokrásný a není čeho litovat.Zvlášť ne pokud jde o udržení něčeho očem si mislím že je nádherný.Přeji aby ti to vyšlo tak jak si to ty sama představuješ.Čauky

Diky Honzo, trochu se mi ulevilo, proste mam ten pocit, ze chce zit normalni zivot, mozna je to o tom hledani toho praveho, i kdyz to zni moc romanticky, musi byt jeden clovek, s kterym nas bavi i hodne obycejne veci.