Co dělat ve vztahu....

Ja myslím, že čím je člověk starší tím lépe a rychleji rozezná kdo se k němu hodí a kdo ne-zatím co ve 20 bych s dotyčným nějaký čas chodila a pak přišla na to ,že to nebude to pravé ořechové tak ve třiceti mi stačilo zajít na kafe no a ted ten člověk -snad stačí když promluví a je jasne-toho pravého podle mě poznáš tak, že spolu chcete bez zábran hned bydlet a taky to uskutečníte.

Ja ted resim situaci do ktere me dostal muj manzel.Po 13ti letech se rozhodl jit sam na dovolenku za svoji sestrou do ameriky a ja nevim co jsi mam o tom myslet.Planovali sme tam jit spolecne v lete a on tam chce jit ted a sam,.....Nikdy sme nechodili na dovolene oddelene a taky ani na zabavy.Za mimi zady jsi vybavil letenku a me jen rekl kdy odleta a kdy prileti.Jsem stoho zoufala a sklamana jak tohle mohl udelat....Postavil me pred hotovou vec....nevim jak se mam k tomu postavit.....

s přítelem sem skoro rok...oba jsme žárliví a celkem častěj se hádáme...jak se toho zbavit?

Zažila jsem něco velmi podobného, akorát z opačné strany.Chodila jsem 5 let s o rok starším klukem, asi od 18 do 23. Byl to takový ten typický vztah kolem dvacítky, který je bohužel, jak mnohé zkušenosti ukazují, povětšině odsouzen k zániku :-(. První rok (poté, co opadla největší vlna zamilovanosti) nebyl nic moc, dlouho to trvalo, než jsme se spolu naučili vycházet. Pak další dva až tři roky byly moc fajn. Ten poslední rok jsme oba končili vysokou. Oba jsme bydleli s rodiči. Já jsem se opravdu hodně chtěla osamostatnit - nejlépe formou společného bydlení (s tím, že dál se uvidí, jestli se třeba nevezmeme), zatímco u něho ta potřeba tak silná nebyla. Z počátku to působilo tak, že to osamostatnění taky chce (i když možná ne tolik jako já), ale po proběhlých událostech i jeho vývoji od našeho rozchodu o tom dost pochybuji - prostě jemu stávající situace zjevně vyhovuje.Já to tady nechci bagatelizovat, určitě tu byly i další okolnosti, které rozhodly o tom, že se on rozhodl vztah ukončit. Přesto v tom, co tu napsal Roman, svého přítele hodně poznávám. Samozřejmě to pro mě bylo velmi bolestivé (nejen rozchod samotný, ale i ty pokažené plány, protože na samostatné bydlení nemám peníze a v současné době nevím o nikom, s kým bych si troufla bydlet pod společnou střechou), ale jak plyne čas, chápu ho čím dál víc. Asi pochyboval o tom, jestli jsem ta pravá, vnímal to jako příliš velkou oběť vzhledem k té nejistotě. Nemohl jednat jinak. Na druhou stranu si ale myslím, že kdyby mě měl jen o trochu víc rád, tak by se ta situace dala vyřešit, byť třeba nějakým kompromisem.No nic, co se stalo, stalo se, v každém případě konflikty jsou nevyhnutelné, každý jsme jiný a máme jiné představy a plány. Dokud je tam láska, všechno se dá zvládnout, pokud není a převládne lhostejnost, ani smrt nebere. Je to častý osud takových těch dlouhých "přechozených" vztahů.

Asi taky nevíš, co chceš a za čím vlastně směřuješ... Třeba to není ani na vztah připravené ještě, a taky, vztahy jsou přece "různé". Je možné, že jste vy dva ještě nenašli onu společnou nitku, která dělá vaše žití momentálně společným, prostě různá očekávání se dějou.. A jak jedinou jistotou je změna, je možné, že i to se "změní", že to mění věci, je možné, že se měníš sám... Někde jsem slyšela, že v podstatě to "horší" je (pro nás ) vlastně "tolepší" a obráceně. Možná se jen prostě máte od sebe něco naučit, i kdyby to mělo být jen ujasnění si sebe sama. A jestli se pak_utoho_přitom_potom rozejdete, tak tu pro sebe dál už prostě nebudete.. Držím co se dá!;) pa

No nevim, nevim, kdyz reknu partnerce, ze o ni pochybuji tak to asi vztah neposili.

Doporučuji přečíst článek na:http://zena.centrum.cz/sex-a-vztahy/clanek.phtml?id=4495Je tam i zajímavá diskuse.

Ahoj,taky mám občas takové pocity. Jsme s přítelem spolu rok a tak si říkám, jestli to je nebo není ten pravý. Nikoho jsem v životě takhle nemilovala jako jeho (je mi 28), ale není to bezproblémový vztah. Občas se pohádáme a někdy si řekneme i něco zlého. Přítel je dost uzavřený a tak dá hodně práce poznat jaký opravdu je. Ale to je povaha člověka a to asi jen tak nezměním. Pořád si tak říkám, jestli je to správné, jak žijeme, jestli si nenechávám srát na hlavu, jestli jsou hádky normální v každém vztahu, jestli ho mám soudit podle minulosti (je 2x rozvedený) nebo jestli se na něj mám dívat jinak a věřit, že je jiný (jak tvrdí)...Je to složitý. Někdy mám pocit, že fakt nevím. Většina známých mi říká, že v každém vztahu je něco a nikdy to není úplně super. Že se musí udělat spousta ústupků, aby to klapalo. Jenže, kde je ta hranice? Kde je ten bod, kdy už ze sebe nenecháte dělat blbce a nenecháte sebou orat? Co svým miláčkům tolerujete a co by jste nikdy nepřekousli???

Ono je to cele asi trosku zlozitejsie. Ja som 15 rokov vydata. Vydavala som sa z lasky a nemala som ziadne pochybnosti, ze on je ten pravy.Clovek ale dospieva cely zivot, menia sa jeho nazory a postoje podla toho, co zazije. Zial, my sme dospeli kazdy inde. Vidim to tak, ze nase sucasne postoje su nezlucitelne s manzelstvom.Ale myslim, ze sa to neda poznat na zaciatku vztahu. Ak by to tak bolo, nebolo by tolko rozvodov.

Na to je nejlepsi komunikace. Promluvte si otevrene o svych pocitech a uvidis, ze se vysvetli a ujasni dost veci.

Je to zvlástní, já resím to samé. A mám strach.

Romane, ja bych to videla takhle. Budto jsi clovek, ktery je naturou pochybovacny, porad ma pocit, ze ho neco dokonale neuspokojuje a nekde existuje neco lepsiho. Zamysli se, jak uvazujes o sve praci, pratelich apod. Pokud takovy jsi, tak se ti zadna holka nezavdeci a rozchod se soucasnou muze vyustit i ve velky omyl. Jestli ale takovy nejsi, tak tvoje pochybnosti jednoznacne ukazuji na to, ze pritelkyne neni ta prava. Pro tebe.

Když cítíš, že tvůj vztah není to pravé a nedokážeš se rozhodnout, zda vztah ukončit nebo v něm pokračovat a trápí tě to. Jestli si momentálně nevíš rady a máš pocit, že přešlapuješ na jednom místě, zkus třeba na 14 dní o tom přestat přemýšlet, zkus to úplně vypustit z hlavy. Zabývej se mezitím jinými věcmi které ti přínášejí radost ze života. A za těch 14 dní se k tomu vrať. 14 dní je krátká doba v životě člověka, ale někdy stačí k tomu, aby se leckteré věci vyjasnily. Třeba za těch 14 dní už budeš mít jasno kterou variantu si vybrat.

Musí to tak nějak "cinknout". Ten pocit "Jo! To je ono"!I když vztah v budoucnu zaskřípe, tak tenhle základní pocit pořád dodává sílu.

Romane, buď to může být normální nejistota, zda je to ono či ne (to je spís na počátku vztahu či po kratší době trvání vztahu), to je "normální" nejistota. Jakmile cítíš, že Tě přítelkyně táhne jinam než chceš jít, je to začátek konce, buď se přizpůsobíš a budeš po čase litovat, nebo to ukončíš a najdeš si nějakou "vhodnější". Samozřejmě záleží na "problému", každý má jiné priority ve vztahu. Zkus se nad tím pořádně zamyslet, jestli děláš to, co chceš, jestli s přítelkyní nejsi jen ze "zvyku", kvůli bytu atd., jestli se fakt máte rádi.. Člověk se vyvíjí a když zjistíš, že už to není ono a nejde s tím nic udělat, nač v tom vztahu setrvávat. Horší je ovšem, když už je to manželství a děti..Já vím, lehko se to řekne, praxe už je horší..

Jestliže cítíš nějaké pochybnosti, tak to asi dobré není. Nepíšeš nic konkrétního, na co by šlo reagovat, tak je to těžké. Všeobecně, pokud si nejseš jistá, tak raději nespěchej do manželství. Dnes je ta výhoda, že se stalo běžným bydlet spolu bez papírů, poznáš tak,jak to bude klapat ve společné domácnosti. O to jde a poznat to jde. Tak hodně štěstíčka při rozhodování.

moc obecné

... když nevíte zda je to ten pravý, když pochybujete, když vás sem tam zaplaví špatný pocit plný pochybností, když Váš partner věci vidí jinak než vy a snaží se Vás někam posunout, ale vy ještě na tu situaci nedozrál nebo ji cítíte jinak... nicméně bojíte se rozejít, protože se bojíte, že by to byla chyba. Jak poznat, zda ten vztah je to co jste chtěli a zda chcete s tím člověkem být a zda je ten pravý? Nebo zda nakonec ty pocity co máte se neukážou v budoucnu, že jsou skutečné a vy se ohlédnete a zjistíte, že jste ztratil několik let života, protože jste se včas nerozešli?