ESET- zkušenosti s terapií, zejména skupinovou

MO, také jsem absolvovala...Vím. Písni mi ale raději na mail: [email protected].
Jinak Jakubů píše o etice v psychoterapii (http://e-psycholog.eu/pdf/jakubu.pdf), ale sám by si měl zamést před vlastním prahem. Bohužel jsem mu důvěřovala ..... Všechny před ním varuji.

Ahoj všem. Jiřího Jakubů...MO, také jsem absolvovala terapii, skupinovou u J.J. Nepomohlo mi to a v mnohém se s tebou shoduji, v názoru na jeho kvalifikaci. Prosím, nevíš o nějakém dobrém psychologovi, event. psychiatrovi v Praze?

Ahoj všem. Jiřího Jakubů znám také z individuální terapie a rozhodně ho nedoporučuji. Terapeut je to průměrný, ale jako člověk zcela špatný. Je nekonsistentní, něco řekne, pak to nedodrží, dá slovo a zruší ho. Dělá se přátelským, aby později člověka podkopl (ani si toto chování snad neuvědomuje). Je jinak poměrně nafoukaný, kariérista. Jde mu o peníze od VZP, nikoliv o klienta.

Zabloudila jsem na tyto...Jéé, to jsme možná byly ve stejné skupině. Zcela se v tom vidím, jinak psychoterapeut se také jmenoval Jirka Jakubů a máš pravdu, rozčiloval se tam několikrát...Nebo že by takto probíhala většina sezení s ním? Nevím.

Zabloudila jsem na tyto stránky při hledání trochu jiné informace. Ale když už jsem tu, také bych ráda přispěla svoji zkušeností.
Zúčastnila jsem se cca před 15 lety denního stacionáře pod vedením PhDr. Jiří Jakubů a sociální sestry Radky. Později se ještě přidala do týmu terapeutů jedna psycholožka Andrea, což bylo docela nevhodné a necitlivé. Pro ty, co by zajímalo, jak to zhruba probíhalo ...Každé ráno jsme se sešli s Radkou, povídali jsme si o tom, jak se kdo má, jak se cítí..Pak byla kratičká přestávka a buď jsme měli nějakou aktivitu s Radkou - muzikoterapie, arteterapie apod. nebo přímo skupinové sezení. A sezení doslova, spíše to připomínalo něco jako pokec u kafe nebo třídní sraz. Kdo měl potřebu mluvil a mluvil..Ti méně průbojní, jako jsem já, se ke slovu dostali zřídkakdy. Psycholog tam s námi seděl, ale do sezení nijak nevstupoval, až ve druhé polovině terapie se začal rozčilovat, že jako skupina nefungujeme, že nám chybí dynamika atd. Nicméně ani tak nám nevysvětlil, jak by to tedy mělo probíhat, vypadat..Já osobně jsem z toho byla znechucená a od té chvíle jsem už od toho ani moc neočekávala a jen to doseděla do konce. Byli jsme tam lidé různého věku, pohlaví, životních zkušeností i rozdílných problémů..Takže to bylo spíše o tom se vykecat, neb jsme si vzájemně nedovedli příliš poradit, protože naše problémy byly velmi rozdílné. Když jsem se pokoušela najít společnou nit, která by nás teoreticky spojovala a mluvila o tom ve skupině, byla jsem psychologem kritizována, že mluvím obecně a né o sobě, konkrétně, tak jsem toho nechala..Následovala polední přestávka a poté další aktivita nebo další sezení a stacionář jsme každý den zakončovali relaxací. Bylo to vcelku 10 příjemně strávených týdnů ve společnosti fajn lidí, protkaných různými hrami. Taková 10 týdenní dovolená :-) Ale upřímně, vůbec nijak mi to nepomohlo, ve srovnání s ostatními se mi můj problém zdál banální a v tom hravém prostředí jsem skoro zapomněla, proč jsem přišla. Bohužel to nebylo tak banální, jak jsem si myslela, spíš jsem to v sobě potlačila, i skupině se zdálo, že jsem v pohodě.. Ale nebyla, pár týdnů po terapii jsem se psychicky složila a skončila i v nemocnici .. Odrazená psychologickou pomocí jsem už žádného jiného psychologa nehledala a se svým problémem jsem bojovala více jak 1 rok sama a problém vyřešila.
Takže za mě bych denní stacionář spíše nedoporučovala, pakliže nepotřebujete právě to klábosení, hraní si a relaxaci. Pokud máte skutečný problém, zvolila bych individuální terapii.
Je to už 15 let, takže je pravděpodobné, že se v ESETu leccos změnilo. Pokud se tedy rozhodnete pro stacionář, zeptejte se raději hned na začátku přijímacího psychologa, co vás čeká, jak je stacionář koncipován.

u nás se utvořila právě...Tak to muselo být hrozný. My jsme si spíš všichni chtěli pomoci, sami sobě i navzájem. Ale uklidnilo se to až po tom měsíci, kdy odešli ti, co jim to nevyhovovalo.
Když někdo na někoho výrazně útočil, tak se té "oběti" často nebo spíš pokaždé někdo z nás zastal. Je ale fakt, že jsme museli vzít odvahu a jít proti útočícímu. Náš psychoterapeut nám to i nenápadně vytkl, když jsme byli moc pomalí. A taky nás v tom nechal nejdřív pěkně "vymáchat". Snažil se nás přivést na to, že stopnout útoky druhého musíme sami. Třeba tím, že útočícímu řekneme, jak se při jeho slovech cítíme. Na začátku tam jeden kolega předvedl pěkný několikaminutový hysterický záchvat, ve kterém většinu z nás osočil z nepřátelství. Lidi se jím pak cítili ohrožení a řekli to nahlas. Psycholog ho převedl na individuální terapii a všichni jsme si oddechli. Nechal nás ale nejdřív, abychom mu řekli, jak nám po jeho výstupu bylo. Dost ho to udivilo, že se ho bojíme.

Pokud se vytvořila nějaká skupinka, ve které měli jednotlivci stejný názor, tak to bylo na chvíli při řešení určitého problému a pak se rozpadla. Pak se ti lidé přidávali zase k názorům tak, jak to momentálně cítili. Ne aby drželi se stejnými lidmi a ubližovali druhým. Myslím, že celková nálada na skupinové terapii záleží hlavně na psychologovi, a toho jsme měli podle mého názoru skvělého. Ale taky záleží na tom, v jakém rozpoložení nebo stavu jsou klienti/pacienti.

Podle mé zkušenosti je při...u nás se utvořila právě ta parta a chodili tam pak vlastně jenom druhé buzerovat a posmívat se. Nás pár se do určité chvíle snažilo mluvit o všem a začlenit se plně do terapie, ale tamti to pak všude troubili do světa a dělali si z toho hlavně ve volných chvílích show, často ale i přímo v době , kdy probíhalo sezení. Takže jsme my ostatní pak byli opatrní, než aby pak někdo o nás roznášel drby a posmíval se...Vy jste asi měli dobrou partu, ale u nás to byl jenom stres a trápení, vládla tady nedůvěra, opatrnost a já osobně byla znechucená. Pro mne to přínos nebyl, dosáhla u mně akorát efektu, že jsem zcela přestala lidem důvěřovat:-(

Podle mé zkušenosti je při psychoterapii třeba se snažit překonat určitou nedůvěru k procesu a nesympatie k některým lidem ve skupině a vydržet až do konce. Jak lidi odkrývají svoje trápení, tak často pochopíte, proč se chovají jak se chovají, a je už vám to skoro jedno. Hlavně jsem se pak zaměřila na to, z čeho jsem se mohla něco naučit, a toho tam bylo opravdu hodně. Bylo ale pro mě důležité, že jsem před skupinovou psychoterapií chodila přes rok na individuální a moje psycholožka mi dost naznačila, co tam budu zpočátku překonávat. Díky tomu jsem to brala trochu s nadhledem. Taky nejvíc během prvního měsíce odešli lidi, kteří začali být vůči skupinové terapii skeptičtí nebo to pro ně ještě nebylo vhodné, a pak jsme - ten zbytek - byli víc stmelení. Do života mi to dalo moc.

jsem tam chodila, před lety. Skupinu vedl Jirka (ten samý, jako u Jarina?)a Míša. Byla jsem akorát zklamaná, pár lidí tam utvořilo jakousi uzavřenou partu a bavili se jenom spolu. Chodili na sváči, scházeli se i po terapiích...Když byla skupina, nemohl jim nikdo nic říci, poněvadž jejich kamarádíčci se hne do ostatních pustili a názor začali znevařžovat. Když tam pak začali dělat zlo a vzájemně pomlouvat ostatní a dělat i horší věci, odešla jsem ze dne na den. Možná nás bylo daleko více...

Ahoj, právě jsem ukončila tříměsíční skupinovou terapii v Praze ESETu. Bylo to pro mě moc zajímavé a přínosné. Nejdřív jsem se bála, co se tam o sobě dozvím. Trpím na úzkosti a deprese, při kterých se mi vybavují nepříjené představy nebo vzpomínky. Když jsem to tam všechno o sobě řekla (psycholožka, ke které jsem před tím chodila, mi doporučila, abych byla co nejúpřimnější), zjistila jsem, že spousta mých "kolegů" je na tom podobně. Postupně jsme se před sebou odkrývali, včetně své minulosti, a přicházeli s pomocí psychologa a svých "kolegů" na to, co neděláme dobře a čím si vlastně ubližujeme, ubíráme energii, atd. Hledali jsme taky společně řešení svých problémů. Vzájemná podpora byla skvělá, protože jsme se se svými problémy cítili na jedné lodi. Naučila jsem se tam vnímat, kdy a po čem se mi udělá špatně, a zamyslet se, jak se na to podívat jinak nebo jak to dělat jinak, aby mi to špatně už nedělalo. Bylo to pro mě takové chybějící vzdělání do života. Teď už bude záležet na tom, jak to budu používat. Ještě k začátku téhle skupinové terapie - původně nás tam bylo 12, nakonec nás zbylo 7. Začátek byl trochu těžší, všichni jsme se dost báli. Ale po 2 týdnech se to zlepšilo. Přínos jsem začala vnímat tak po měsící, je to vše ale individuální. Nás 7, kteří jsme zbyli, si to nakonec dost pochvalovalo. Psycholog s asistentkou byli velice vnímaví a v pravý čas se vždy ozvali. Také jsem byla na začátku překvapená, když tam byli lidi všech věkových kategorií, muži i ženy půl napůl. Říkala jsem si, co se tak od nich asi můžu dozvědět. Nakonec jsem ale zjistila, že mi každý z nich dával jiný pohled na můj problém a vždy jsem tak měla z čeho vybírat. Na jejich problémech jsem se zase učila řešit svoje problémy, u většiny lidí jsem našla něco, co jsme měli společné. Taky mi při odkrývání sebe dali např. nahlédnout na situaci jakoby očima mých dětí (ti mladší) a já zas viděla, že i ten člověk, který mi připadal velice autoritativní ( a připomínal mi vlastnostmi mého otce) je vlastně jen člověk a já se tam učila, jak s takovým člověkem jednat.
Já skupinovou terapii v ESETu velmi doporučuju. Myslím, že je třeba hledat řešení, jak se zbavit (nebo alespoň částečně) léků. A jak mít taky radost ze života.

Má někdo zkušenosti s terapií ve středisku ESET na jižním městě? Zejména se skupinovou terapií?