jak se odmilovat ?

Já nevím... já jsem už v...Ale Ty přece také můžeš najít někoho jiného. Je pravda, že si teď s někým píšu a to mi pomáhá. Tu jednostrannost už zažít nechci, snad jsem se poučila.

Znám tyhle pocity z obou...Taky jsem to zažila. Ale sama jsem se k tomu nikdy nesnížila. Nemyslím si ale, že to je otázka hormonů, ale spíš hysterieAšanah, to zní slibně, bude líp, uvidíš

Pozval mě na oběd a ten se...Já nevím... já jsem už v pohodě, ale když porovnám ty dva odlišné časy, myslím dnešní a dobu, kdy jsem čekala na schůzku a tetelila se štěstím, tak mi prostě tehdy bylo na světě líp. Teď mě nic nebolí, ale je ve mně prázdno. Chci tím říct, že kdybys to nějak šikovně vybalancovala a probudila jeho zájem, nějakým trikem nebo nápojem lásky...:-)Ale ty třeba narozdíl ode mě najdeš pak někoho nového.

Znám tyhle pocity z obou...Pozval mě na oběd a ten se uskutečnil. Ale nezměnilo se pak nic, byl to asi jen náhlý popud, nebo měl prostě hlad a já byla s ním, tak mě pozval. Celkově ale myslím, že se z toho dostávám, kontaktujeme se stále méně, začínám mít pocit, že jsem nad věcí a vidím zcela jasně, že "oboustranný zájem vypadá opravdu jinak" a že trávit se mnou volný čas nechce. On se chová slušně, když se vidíme, je to fajn, ale nic víc nechce. Když si to uvědomím, jak jsem se dřív doprošovala ... myslím, že to už mám za sebou.

Znám tyhle pocity z obou stran. Danovu touhu chápu, ale stalking jsem před lety zažila na vlastní kůži a vím, že je to hrozné. Tehdy byly jen pevné linky bez displeje, nikdo nevěděl, kdo volá.Kolega volal třeba celý večer, byla to fakt hrůza, nezastavilo ho vůbec nic, nepomohlo seknout telefonem, nepomohly domluvy.Žena 50+ asi ví, o čem píšu.Dane, ve mně před dvěma lety taky bojoval rozum s hormony, naštěstí prvně jmenovaný nakonec zvítězil, nikdy jsem ho nevyhledala, ale toužila jsem po tom MOC. Ovšem z toho, co jsi dosud napsal, mám bohužel dojem, že šlo o lásku naprosto jednostrannou, vlastně jen o tvou nenaplněnou touhu. Nebo jsem něco důležitého přehlédla?A ještě - Ašanah, nepsala jsi jednou, že jsi pozvaná na večeři? Jak to dopadlo?

Ještě pro ženu50+, jejíž...Blbej proč blbej? Jenom otravnej. Stalking je tady pojem až posledních dvacet let, to je fakt, dřív existoval taky jen nebyl pojmenován, bylo to prostě jen obtěžování. Můžeš naznačit, kolik ti bylo let a jaké byly tvé zkušenosti v partnerských vztazích? Z toho posledního příspěvku už jde až strach

Ještě pro ženu50+, jejíž příspěvek naskočil souběžně s mým: Nepiš v přítomném čase, je to už hezkých pár let. Také stalking tady nebyl žádným pojmem. A to čekání jsem stejně neuskutečnil; uvádím to jen v souvislosti s tím, že to, co jiní považovali za špatnou zprávu a těžkou situaci, bylo pro mě zcela snadné. (A že jsem byl blbej, jsem věděl už tenkrát.)

Jenom malou připomínku, která se mi vybavila při čtení Ženy50+ (mimochodem obzvlášť odporný případ): hodně se tady před léty probíralo, že ženy nejednají na rovinu a i při přímém dotazu mlží; pisatelé to považovali za typicky ženský rys (i když jsem jim popsal konkrétní případ, který jsem kdysi pomáhal řešit, že to existuje i opačně). Žena50+ to dokázala a jistě není výjimkou.Mně teď tedy zbývala už jen vrcholová část úkolu: že i když vím, nepřijdu za ní. Ze začátku to šlo dobře (spokojenost s akcí), další dva měsíce už to bylo horší a přestože jsem měl plno různých činností, vždycky odněkud vykoukl nevýslovný smutek. Za čtvrt roku mi už bylo vysloveně fyzicky blbě, míval jsem závratě (Meniérův syndrom). Čas to viditelně neléčil, a tak nastoupila droga: šel jsem se aspoň podívat, jak jde navečer z práce domů. Skrytý v hloubi haly protějšího nádraží jsem ji na dálku viděl. Pocítil jsem, jak jsem se okamžitě psychicky srovnal a na nějaký týden to zas vydrželo.Stalo se ovšem, co se stát muselo: jednou jsem se s ní při normální služební cestě setkal na tramvajové zastávce. Řekl jsem "Neboj se, já jedu jinam." Zasyčela: "Co vode mě chceš? Co vode mě ksakru ještě chceš?" Řekl jsem klidně: "Představ si, že vůbec nic. Jenom, že ti to dřív nevadilo."To už byl ovšem jasný konec. Po návratu z jednání jsem to v podniku zalil několika panáky, až pak jsem byl schopný něco říct. Holky na mě koukaly, Emča těšila:- Ona tě má ráda.- Prosím tě, Emo...kdybych se teď tady propad' do země, tak po mně Běla ani nevzdechne.Skoro vykřikla: To není pravda!Zalovila v kabelce a podala mi barevnou fotografii z Běliných narozenin. Ano, právě z ní později vznikla pověstná emise poštovních známek.Pokračování zítra.

Dane, ještě jsem nakoukla a přečetla tu, co píšeš. Nejhorší je..."Vím, kde bydlí a budu ji vyhlížet na nejbližší tramvajové zastávce, i kdybych tam měl vystát jámu - to pro mě není žádný problém. Jen jednu formalitu jsem si neodpustil - zašel jsem za jejím ředitelem a zeptal se, jestli se fakt musí rozbít tahle sehraná parta a nejde to nějak zachránit. "Tohle už zavání stalkingem. Ty nevidíš, že se chováš šíleně? Musíš se jí doslova hnusit-proto na volání nikdy nechtěla reagovat. Neměla čas, nebo prostě nevzala hovor osobně, to ti nic neříká? Proboha jak tohle můžeš vůbec dělat jí a hlavně sám sobě. Z lidí jako jsi ty mně jímá hrůza.

Před 6-ti lety jsem náhle zůstala sama. Zkoušela jsem seznamky,ale ačkoli jsem vypila nemálo kafí, nikdo vhodný se ke mně nenašel. Nehledala jsem totiž někoho jen z důvodu samoty,ale pro porozumění atd..Celé ty roky jsem v sousedství občas zahlédla muže, který se mi líbil. V duchu jsem myslela,jak by bylo fajn,kdybych si našla někoho ve svém okolí-podobného jemu.Před dvěma lety nečekaně ovdověl a letos začátkem roku mi něco přivezl domů...Vypili jsme kávu a já myslela,jak je to úžasné. On volal často a chtěl se projít...Jenže po druhém nebo třetím setkání jsem poznala,že jeho NIKDY. Vyprávěl o životě, žil ho jinak, názory opačné než mám já...Tak jsem to narovinu řekla-to mužům dělám často. Kupodivu i přes svůj věk nemám občas o nápadníky nouzi. Takže jsem se naučila slušně, mírně a ohleduplně sdělovat, co nechci a nepřichází v úvahu.Proč to sem píšu? Možná to někomu z vás otevře oči...pomůže? Kdoví..Poznala jsem šílenou nenávist, na jaře brala asi 14 dní léky na uklidnění. Každičký slunečný den jsem vsávala veselá a vzápetí nenávistná, zkažené dny a v noci jsem z toho nemohla spát. Je říjen,já se trochu srovnala, nenávist zahnala,ale vrací se.Včera jen za odpoledne 7 telefonátů, večer opět.."chci tě aspon slyšet", nebo vymýšlí nesmyslné důvody. Chápu, že zamilovanost bolí,ale upozornuji,jak uhánění a telefonáty vzbudí opak lásky. Tady už nelze ani se přátelit !Když někdo nemiluje, nebo už nemiluje, uháněním a telefonáty získáte akorát odpor od té osoby. Mně se ten muž zpočátku líbil, je mladší a pohledný-tedy ted mi připadá odporný a šeredný. Nesnáším jeho hlas, jméno , je mi z něj na zvracení.Zkusila jsem všechno, jen policii ne..10 měsíců uhánění a namá to konce. Nikdy jsem nebyla hrubá a slovně sprostá-na něj už několikrát ano..I když vás opustí manžel-ka, voláním a stíháním jí ubezpečíte leda v tom, že uděla-la dobře.

Ano, to Miranda vystihla úplně přesně: Nechceme si připustit, že oboustranný zájem vypadá jinak.

ještě pro Meduňku - píšeš to všechno moc hezky a pravdivě. Ráda si od tebe přečtu víc.

(Meduňko, správně a...Dane, splnil jsi mi dva díly na jednou, včera jsem se sem nedostala.:-)Jestli k tomu můžu něco říct, tak jen to, že si cením, jak otevřeně to píšeš, já vidím její postoj a názor docela jasně, ale ten, kdo se zamiloval, kolísá mezi optimismem (ona jen nemá čas) a zaslepeností. Myslím, že my všichni, co jsme se někde zamilovali a druhá strana vystřízlivěla, si nechceme připustit, že je prostě po lásce, že oboustranný zájem vypadá jinak. Ale všechno má svůj čas.Čekám netrpělivě na další díl.

(Meduňko, správně a srozumitelně popsáno.)Po delší době zase jeden večerní telefonát, běžná témata - plesová i chřipková sezóna...zeptal jsem se na práci, kde teď zrovna dělá. "To ti říct nemůžu, protože ty bys mě pronásledoval." Tak to už nebylo varování, ale rovnou výzva k rozhodnutí: buď se poslušně stáhnu (a tím jí dám za pravdu), nebo jí musím dokázat, že lže a blbce ze mě dělat nebude. Možná bych se mohl zeptat kamarádek, ale ty už toho moc nevěděly a hlavně bych se k tomu nesnížil. Náhoda mi ale přála: při opravě zařízení v jejich kanceláři jsem si všiml telefonního seznamu, kde bylo rukou připsáno "B" a číslo jakési pevné linky. Nemohl jsem riskovat, že by to vzala přímo ona, a tak jsem požádal jednu ženu, aby tam zavolala. Divila se, že se jí ozvala nějaká firma s nesrozumitelným názvem. To mi ale stačilo, protože jsem poznal Bělin podnik; stačilo už jenom v seznamu najít adresu dotyčné provozovny. Jako účel návštěvy jsem vzal s sebou knížku, o kterou moc stála. V prodejně jsem se vedoucí zeptal na Bělu; zavolala mi ji odněkud zezadu a já jí knížku předal. Absolutní ticho bez zákazníků jen zvyšovalo nervozitu. Dívala se k zemi, já a baba vedoucí upřeně na ni.- Jaks mě našel?- Normálně.- Normálně, jo? Tak děkuju.- Není zač. A nevolej mi tak často, řekl jsem a odkráčel středem.

...Jj, všechny někdy telefonujem/netelefonujem z vany

Dan nás napíná ...

...Dane, nevidím na tom nic zvláštního k odsouzení. Takové věci se dějí denně. Když jeden miluje víc a ten druhý to ví, pokud je jeden druhému aspoň trochu sympatický, udržuje druhý jednoho v jisté tezi, což druhému dělá dobře a zároveň dává jednomu určitou miniaturní naději, která jednoho sice na chvilku vnitřně uspokojí, ale potom se dostaví pocit prázdnoty a zase potřebuje kousek té naděje urvat. Snad jsem to nějak nedomotala. Něco málo o tom vím a dokonce z obou úhlů pohledu.

"Bestie"..."ublížila"...proč ta silná slova? Sloužilo to tehdy vlastně jenom k označení. Dnes to jsou, jak píše Sanny, jen "krásné starosti(...),co nic neničí a jsou ve skutečnosti příjemné". Tenkrát jsem to ale moc prožíval. Meduňka a Marcela litují ztracených dvou (tří) let; mně po té krátké euforii trvalo odmilování podstatně dýl.Máte pravdu - zkrátíme to; ostatně "oťukávání" (Miranda) už skončilo. Běla balí poslední věci a odjíždí. Je zima, Švýcarsko hlásí 41 stupňů mrazu, tady sněží. Najednou je všude divné ticho a prázdno, které trvá nekonečné dva týdny (dřív jsem bez ní nevydržel dva dny); pak jí volám domů. Zatím není nikde trvale, prý pendluje po různých prodejnách (Emča mi ten podnik prozradila - má skutečně pobočky po celém městě). Přijede se k nám podívat (kdy? neví, někdy v týdnu, nebóóój - řekla mi jak malýmu klukovi). Ale ono se to ví: až za dva týdny ve středu dopoledne (Emča). Měl jsem dovolenou, ale přišel jsem do práce a jak se patří se s ní přivítal. Za chvilku odcházela už bez loučení, tak se ještě na schodech ptám "Kdy se uvidíme?" Věnovala mi otrávený pohled: "Zavolej". To nebylo jednoduché:"Máma není doma" (syn)"Promiň, teď večeříme."Jindy: "Teď jsem přišla, nemůžu.""Jsem na odchodu.""Jsem ve vaně." (!!)Ani její nejlepší kamarádky mi to nevěřily. Varování č.4: Hned, ale RYCHLE od toho pryč! (No, neudělal jsem to. Naplivejte na mě.)

Dane, kde jsi, včera chyběl další slíbený díl :)

Skoro můj příběh. Akorát...Marcelko, rozvedeš trochu ty zavřené dveře?;-)