jak se vyrovnat se smrtí svého dítěte

Nedá se s tím zít.Ráno se s tím vstává, vecer se s tím chodí spát. V hloubi duse zustává obrovská nezahojitelná rána.

Ano, i já hluboce smekám, i když jsem v životě zažila hodně a zistila, že člověk je schopen vydržet a zvládnout mnohem víc než si myslím, troufám si říct, že ztráta dvou dětí je snad to nejhorší co život může připravit.Zřejmě se s tím člověk nevyrovná nikdy, ale naučí se nějak žít. Já také přišla o bratra a moje matka i když žije úplně normálně, je uvnitř duše poznamenaná na celý život.( já byla v té době dítě, mám jen mlhavé vzpomínky).Přeze všechny díla osudu jsem Vám chtěla vzkázat, vydržte vždy je pro co žít

Vladimire,hluboce pred vami a vasi zenou smekam.Tohle je asi jedina vec na svete,ktera by me pohrbila zaziva.Obdivuji lidi,kteri pri takove bolesti dokazou jeste utesovat nekoho jineho.Diky za vas prispevek i kdyz se me to netyka.

Chápu co cítíte. Před 7 lety jsme přišli o 2 naše děti (18 a 20 let) při autonehodě, kterou syn zavinil. Přitom zahynuli další 2 děti našich známých. Není bohužel zázračný recept, který by Vám přinesl okamžitou úlevu. Chtěl bych Vám jen dát naději ve kterou jsme také nedoufali. Opravdu to bude lepší. vydržte. Nejhorší je 1. rok. Hodně pomáhá práce. Schválně jsme začali přestavovat dům. Je třeba se zaměstnat, nevracet se zpět víc než je nutné. Po čase zjistíte, že se dá žít dál i když ne bez vzpomínek. Vydržte. Snažte se zaměstnat prací apod. Choďte mezi lidi i když se Vám nechce. nezústávejte sama a vyhýbejte se alkoholu. Zhoršuje deprese.

Před měsícem jsem ztratila v plné životní síle při nešťastné okolnosti svého syna v 31ti letech.Mám ještě dceru, ale celá našeho rodina byla provázána takovou láskou, že se s tím nedokážeme vyrovnat. Vím, že je to ještě příliš krátká doba, ale pokud byste měli spojení na skupinu se stejným osudem uvítala bych tuto informaci. Jsem z Prahy. Jana

Před měsícem jsem ztratila v plné životní síle při nešťastné okolnosti svého syna v 31ti letech.Mám ještě dceru, ale celá našeho rodina byla provázána takovou láskou, že se s tím nedokážeme vyrovnat. Vím, že je to ještě příliš krátká doba, ale pokud byste měli spojení na skupinu se stejným osudem uvítala bych tuto informaci. Jsem z Prahy. Jana

Jeste bych chtela dodat ze pry nas zivot ma byt velka skola a kazdy jsme se narodili s predepsanym osudem. Mimo to bych se zminila ze jsou organizace, kde lidi kteri ztratili sve deti se pravidelne setkavaji a davaji sobe porozumeni a podporu a ma to byt pomahajici.

Vazena p.Dano. Take bych chtela vyjadrit svou soustrast. Verim, ze to pro tebe musi byt nesmirne tezke a ja osobne nevim jak bych se chovala, kdyby se to mne stalo. Ale zase, co je opravdova laska - otevrit naruc a nechat synovou dusi letet volne tam kde neni bolest a beznadej i kdyz by jsi ho velmi chtela u sebe. Ver ze on svoji dusi je stale kolem tebe. Cas od casu si zajdu k spiritualnim lidem kteri me umi spojit s lidma ktere uz odesli do jineho sveta. Oni jsou se svou laskou stale kolem tebe.

Cítím s Vámi, podobná událost se mi stala před 7 lety, nikdy jsem se s tím nesmířila, ale umím s tím žít. Syn se opil po hádce se svojí dívkou, zřejmě se mu udělalo špatně, sedl si a usnul. Bylo to bohužel v lednu a byl mráz, ráno ho našli, bohužel byl již mrtvý. Bolest časem otupěla a už se neptám proč zrovna já...asi to tak mělo být. Chybí nám.

Paní Dano, velmi s vámi cítím. Já nemám stejnou zkušenost, ale mojí kamarádce zemřel před časem pětiletý chlapeček. Nevyrovnala se s tím nikdy, ale naučila se s tím žít. Z nejhoršího ji dostal psycholog a skupinová terapie, po jejím absolvování na tom byla tisíckrát líp, to mužu potvrdit.

Já zase řeším otázku,jak se děti vyrovnají se smrtí matky. Ale vy jste na tom asi hůř.Držte se !!!

Milá Danka!Je smutné, keď rodičia prežijú svoje deti. Ale bohužia? život je raz taký a my sa musíme s tým, čo nám nadelí vyrovnať... Máte ešte tri deti, ktoré Vás potrebujú. Je pravda, že syna Vám už nikto a nič nenahradí.Skúste sa pozrieť na www.anjeliky.sk. Je tam ve?a mamičiek, ktoré prišli o svoje deti. Sú tam ich príbehy a aj rady, ako sa vyrovnať so stratou dieťaťa. Dúfam, že Vám to trošku pomôže. Súcitím s Vami.

Mila Dano,jedina terapie je vase rodina.Velmi tezka otazka,jeste tezsi odpoved.Budte prosim vdecna,ze mate jeste dalsi deti,predstavte si,kdybyste mela jenom syna.Nezapominejte,ze vas potrebuji a dokazte synovi,ze na vas muze byt pysny a hrdy.Ukazte mu,ze jste silna.Kdysi se mi zabil kamarad na motorce,pro nas pro vsechny to byl velky sok.Jeho tatinek se s tim vyrovnaval velmi dlouho,A maminka? Velmi se venovala svoji dceri a vnucce,neuzavirala se,a dnes ji skutecne potkavam s usmevem.Vyrovnat se s tim nemuzete nikdy,ale smirit ano.Verte sama sobe.Pro syna to byla zrejme jedina volba,a vy mate take jedinou. Vase dalsi deti...

Dano upřímnou soustrast.Pro matku je nejhorší,když ztratí dítě.Nemám sice podobnou zkušenost,ale vím,že se moc trápíte.Věřte mi,že tím sobě ani synovi nepomůžete.Jeho duše má už teď jiný úkol.Když moc za zemřelé pláčeme,tak jim nedovolíme,aby odešli.Poutáme je svým zármutkem k zemi,kam už nepatří.Radila bych vám navštívit nějakou terapii,odžít si bolest a žít dál.Ostatní děti vás potřebují a takhle jim nepomůžete.Zkuste např.kineziologii.Moc v tomhle případě pomáhá.Sama jsem takhle pomoh?a kamarádovi, kterému se stalo to,co vám. Hodně síly a odvahy.

Promiňte, nemám takovou zkušenost, ale soucítím s Vámi. Věřím, že i taková věc časem přebolí, ale musí to být pro Vás hrozné. Pokud se Vás tím nějak nedotýkám, můžete prosím napsat jakou nemocí trpěl, že se rozhodl ji řešit takto? Pokud nechcete, neodpovídejte. A snad je to třeba zkusit brát tak, že šlo o jeho svobodné rozhodnutí, že snad i na tuhle volbu člověk právo má a navíc nikdo přesně neví, co je či není "potom", tak třeba je mu opravdu takto líp a třeba na Vás i vidí a Vaše utrpení by jej trápilo. Lidé, věřící na duchovní světy, by Vám asi řekli, abyste se na něj neupínala, abyste se zkusila s ním rozloučit a nechat jej (jeho duši) jít, kam odejít má. Mějte se co nejlépe.

Před 6 týdny si vzal můj nejstarší syn dobrovolně život.Před 4 lety onemocněl nevyléčitelnou chorobou.Hodně se trápil,byl velice inteligentní a nemoc mu od základů změnila život.Věděl,že mu kdykoliv pomohu,ale přesto se rozhodl odejít.Chápu ho,že už neměl sílu tu bolest dál snášet,ale nevím jak se s tím mám jako matka vyrovnat.Chtěla bych ho zpátky.Mám ještě tři děti,ale nemůže mi ho nikdo nahradit.Ozvěte se,prosím,kdo máte podobné trápení,napište mi jak se vyrovnat se smrtí dítěte?