Jak se zbavit pocitu, že jsem blbá..
A ty myslíš, že jim to pomůže??
On to u vás asi není jen...podle čeho tak soudíš? To, že má někdo v životě problémy a cítí se kvůli tomu méněcenný, ještě neznamená, že je úplně blbý. Ty asi oplýváš tím "laciným sebevědomím na rozdávání", jak tu psal někdo přede mnou. Jestli neumíš nějak rozumně přispět do diskuze nebo něco poradit, tak radši mlč nebo si založ svoje téma...
On to u vás asi není jen pocit. Asi to bude skutečnost a s tím nic nenaděláte!
A jak se oprostit od rodičů...mě se povedlo oprostit se od vlivu mého otce, ale sama bych to nedokázala! Celý život jsme pro něj všichni (jsme tři děti) byli jen blbci, lemplové, debilové, od každého si prý "necháme srát na hlavu". Se sestrou jsme byly vždycky "tlusté, neohrabané slepice, které to nikam nedotáhnou". Žila jsem dlouho v přesvědčení, že nemám žádnou cenu, že mě nikdo nechce, že nikdy nic nedokážu. Otec mě stál hektolitry slz, žaludeční problémy, nervy, nervy, nervy, strach ze selhání a celoživotní snahu mu ukázat, že nejsem blbá a k ničemu. Ve 22 jsem utekla k prvnímu manželovi (můj první intimní partner) a otec mě tak deptal, že jsem psychicky nevydržela a ve své nezralosti a ovlivnitelnosti jsem se po dvou letech rozvedla. Za tři roky jsem se vdala podruhé (můj druhý intimní partner) a roky jsem poslouchala, že jsem rozvedená štětka. Ale můj druhý manžel je velmi silná osobnost a jen díky němu je po letech ze mně docela sebevědomá žena, vedoucí pohodový rodinný život. Dům jsme si postavili bez sebemenšího přičinění mého otce, a to mě nabilo takovou energií, že vlastně vše dokážu i bez otce. Mám dvě senzační děti, které se ale "dědy" bojí, protože s nimi jedná jako dřív se mnou. Snažím se kontaktu s otcem vyhýbat co to jde, ale vnitřně mě to naprosto sžírá - proč zrovna já (my tři) musíme mít tak necitelného, zlého, závistivého, líného a nepřejícího otce, tolik bych ho chtěla mít ráda, ale nemůžu... Jinak jsme všichni tři v životě úspěšní, sestra má VŠ, já s odřenýma ušima taky, bratr to těsně před koncem vzdal (neunesl otcův nátlak na špičkové výsledky), ale zato má fajn manželku a zdravé miminko, dobrou práci. Otce dnes už nebereme jako nějakou hrozbu,i když každé setkání s ním je dodnes o nervy, ale spíš ho litujeme. Je fyzicky i duševně schátralý, plive kolem sebe jen nenávist a paranoidní obvinění.
Od té doby co s ním nejsem pod jednou střechou, můžu svobodně vyjadřovat svůj názor na cokoli, aniž by mě hned někdo setřel. Můžu chodit kam chci, dělat co chci, aniž by následovaly ponižující urážky. A i když se otci něco nelíbí, snaží se srazit můj názor nebo mi něco vzdorovitě "zakázat", vklidu ho vyslechnu, ale v hloubi duše vím, že se můžu svobodně zařídit podle sebe.
Dlouho mi trvalo, než jsem se mu dokázala bez ukrutných výčitek vzepřít a začít žít podle svého, roky jsem si vyčítala vše, co mu nebylo po chuti a já to přesto udělala. Dokonce můj druhý manžel mi měl snahu zakázat styky s otcem, když viděl, jak jsem z něj po každém setkání zdeptaná. Ale podržel mě a přesvědčoval stále dokola, že není mojí povinností žít podle představ druhého. Že vše je jen na mě. Ale dnes jsem ráda, že jsem tu sílu v sobě našla a že jsem konečně šťastná! Otce je mi líto, ale dnes vše vidím jinak. Nechtěl to nejlepší pro nás, ale vždy jen pro sebe. A svoji autoritativní pozici si chtěl uahájit vždy jen nadávkami, výčitkami, vydíráním, bitím... Nikdy to nenechte zajít tak daleko a od takového rodiče co nejřív pryč!
oprostit se od rodičů....A jak se oprostit od rodičů a jejich vlivu? Komu se to povedlo?
Ale jak se zbavit tlaku okolí? Vždyť to na nás působí od malička. Jen si vzpomeňte, co do vás vtloukali rodiče, prarodiče, učitelé, kamarádi... Rozumem to trochu vyženeme, ale v srdci to zůstane...
Mě zase každý říká, jak...oprostit se od rodičů. Paměť neslouží kvůli napětí, nervozitě, stresu, strachu, že nesplníte, co od vás rodiče požadují. Určitě to není v nedostatečné inteligenci! Pomohlo by uvolnit se, odreagovat. Ono se to lehce řekne... Poradit se s psychologem? "Venku" má svého "cvokaře" skoro každý, nebo každý, kdo si ho může dovolit. Kolikrát stačí jedna holá věta a člověk si řekne, jo, tak je to, a ne, jak mi sugerovali odmala.
Mě zase každý říká, jak jsem chytrá, že nemůžu mít s vysokou nejmenší problém. Rodiče počítají s tím, že dostuduju nejmíň Mgr. Přitom mě teď čeká zkouškové, učím se co nejvíc to jde, ale nedokážu si nic zapamatovat. Vím, že jsem hrozně hloupá a nemám šanci vš udělat, jenže to našim říct nemůžu. Ono je to jedno, jestli od tebe rodiče očekávají málo, nebo naopak víc, než na co stačíš. Ty jim aspoň můžeš dokázat, že se mýlili (v tom dobrém slova smyslu)...
Hovorit si - Som mudra.
Jedna i druhá Romano, vy přece nemůžete být stejná osoba - ta z 20.dubna a z 19.prosince?
Jedna i druhá Simono, vy jste úplně blbý a ta druhá navíc i nemožná. Takže moje rada zní: vůbec sem nelezte, tady jsou samý slušný lidi, jako já.
Ahoj, jmenuju se taky Simona a nejsem "blbá" (u chronické jedničkářky tč. s VŠ titulem a IQ 145 by to neprošlo) ale jsem "nemožná". A rozumím ti - je mi pětatřicet, mám dvě děti a teprve teď se horko-těžko vyhrabávám z následků téhle výchovy. I to IQ jsem si tehdy nechala změřit jen proto, abych měla papír, že nejsem úplně "nemožná". Chodila jsem dávat krev, jen abych si dokázala, že jsem snad aspon k něčemu užitečná. Prostě běs. Rodiče si neuvědomují, co dělají. Dneska mě od změny jména odrazuje jen to, kolik administrativních problémů by s tím bylo (nesnáším ho, ale ještě pořád to nevzdávám, jak přibývá lidí, pro které je Simona někdo pozitivní, tak se s ním smiřuju :-))) ) a s matkou jsem se definitivně přestala stýkat. Když zjistila, že jsem podruhé těhotná (půl roku jsem to tajila, což nebylo zas tak těžké, protože bydlím 200 km od ní), užasle se na mě podívala a řekla: "a tys to chtěla? a kam chodíš?" Žádné :"jé! miminko! a jak se cítíš?" A mně v tu chvíli došlo, jak mně vidí: nemožná Simona si uhnala buben a teď neví, co s tím. Podotýkám, že mám krásné manželství a dítě bylo chtěné, přestože první těhotenství i první miminko mi dali pěkně zabrat.
Po tomhle jsem se sekla a řekla jsem si: takovouhle matku já nechci. Tohle si prostě nezasloužím.
Hlavně by mě zajímalo, proč to dělají? Já se naopak snažím svoje děti povzbudit, stejně tak, jako to dělali naši, když jsem nebyla pevná v kramflecích...
To je ono, někdo do dítěte ,,vloží program", a to v době, kdy se to dítě ještě nemůže bránit. Je to jizva, kterou si pak nese celý život. Co s tím?
NEJVÍCE O SOBĚ POCHYBUJI LIDE KTEŘÍ TO NEMAJÍ ZAPOTŘEBÍ.JAK UŽ TADY NĚKDO NAPSAL ZKUTEČNY BLBEC(PRIMITIV )O SOBĚ NEPOCHYBUJE NEB O SVÉ BLBOSTI NEVÍ.POKUS SE VŠECHNY POSLAT DO PR....ZEPTEJ SE KDO Z TOHO MA UŽITEK...
MATKÁ KTERÁ HANÍ SVÉ DÍTĚ HANÍ TÍM SAMA SEBE, NEB TY JSI JEJIM POKRAČOVÁNÍM.
PTEJ SE PO KOM TO DÍTĚ(TY) JE MAMI ?
JEN TVOJE A OTCOVA VÝCHOVA ZPŮSOBILA ŽE JSEM JAKA JSEM A JESTLI JSEM TAKOVÁ JAK ŘÍKAŠ, TAK JSI SVOJI VÝCHOVOU ZKLAMALA A JÁ SE TEĎ CELÝ ŽIVOT BUDU POTÝKAT Z PROGRAMEM, KTERÝ SI DO MNE VLOŽILA
PŘEJI VÍCE SEBEVĚDOMÍ,
TAKY MI TRVALO NEŽ JSEM POCHOPIL, ŽE OKOLÍ SE SNAŽÍ VSUGEROVAT NÁM SVÉ CHYBY A ŽE MI TO MŮŽE BÝT ÚPLNĚ LHOSTEJNÉ
Blbec je od slova chlap,tohle ženám nepřísluší.
Přesně tak, myslím, že tohle nejvíc odnesou přemýšliví introverti. Povrchní blbečkové mají lacinýho sebevědomí, že by ho mohli prodávat. Jaká je to spravedlnost?
Marcelo: Určitě zkus vyhledat nějakou odbornou pomoc a myslím si že nula určtě nejsi a ještě když studuješ vejšku a při práci......to musí být dost náročný. Já sem si prošla taky něčim podobným skoro to až hraničilo se sociální fobií. Pomohlo mi kašlat na lidia hlavně si věřit. Vsadím se většina z vás co tu píšte jste intriverti. Blbci jsou ti kteří se posmívají protože sami mají nějaký komplex či problém a hodí se jim takový člověk jako mi, na kterém si to všechno vylejou a vědí že mi se neozveme. Mě hodně pomohl psycholog důležité je vidět na sobě i dobré věci, věřit si.
něco podobnýho zažívám. Mám na VŠ dva kámoše, docela dobrý, ale občas jsou situace kdy já něco řeknu a oni se začnou smát jak blbci. Nechápou můj humor a svým chováním mi dávají najevo, že jsem asi pitomá slepice nebo co. Tisíckrát to můžu říkat že mi to vadí. Takže pak dochází k tomu že se uvolním víc mezi jinými lidmi než mezi "svými" kamarády. Když vám tohle někdo dělá skoro denně, je to fakt nepříjemný. Asi řeknete že je mám "vyměnit", ale v naší škole jde těžko sehnat kamarády a sám je tam člověk takovej ztracenej. Nevím už co s tím. jeden je o samotě úplně bezvadnej, ale s druhým dohromady jsou dvojka, před kterou vždycky zpozorním a začnu se kontrolovat. je to špatně, ale nevím už co s nima:-((
Reklama
S tim je nejlepsi se smirit a myslet jen na svoje prednosti. Ja jsem sice blby, ale fyzicky krasny a super v posteli. Zeny pry povazuji krasny ale hloupy kluky za zvlast sexy.
- Odpovědět
Pošli odkaz