JHVH (Jahve,Jehova) - jediný živý Bůh

A co když se vážně na někoho nedostane?

všedci??, Ále vždyt to..... a pred Vš.Bohom sú skutočne všetci živí,...
Zase tu někdo nechápe.Anna ma pravdu.

všedci??, Ále vždyt to víš, že né všeci, netáraj.

Díky sympatiím císaře...Venco, no vidíš, čo všetko už bolo /viď. cirkevne dejiny/. Dnes sme tu, v tomto čase, čo myslíš aké dejiny sa budú písať ďalej,ak sa doba pohne, treba aj tie cirkevné? Čo bude asi tak následovať? Tak, podľa slov nášho Pána JK, naše pokolenie ešte niečo zažije vo Vš. Bohom ustanovený čas "deň a hodinu nevie ani Syn", a ďalšie pokolenie bude žiť v Raji. Takže potom bude Boží stan s ľudstvom, a bude ako malo byť za Adama a Evy, keby nezhrešili, tu na našej Zemi, ktorú pre nás utvoril náš Nebeský Otec. Bolo to Božím potešením, a náš Životodárca neustúpil od zámeru, pretože neoddal Zem zničeniu, a pred Vš.Bohom sú skutočne všetci živí, aj keď zosnuli. Čo myslíš Venco, aká to bude radosť, keď všetci budeme jedno ? A tu na našej Zemi. Samozrejme, že "zapečatení k nebeskému životu, z nás ľudí=vyskúšaní vierou=rýdzi", budú nám nápomocní. Čo myslíš ?

Asi tak.Věříci neházet do...To je sice pěkné,ale někteří to mají jako pracovní nástroj.Bez kterého se dnešní doba neobejde...

Pro Vencu - Váš...Krásně se čte? Teda, díky za pochvalu.

Pro Vencu - Váš...Asi tak.Věříci neházet do jednoho pytle.Ti,kteří jsou organizovaní musejí poslouchat.Třeba někdy nesouhlasí,ale poslouchají.Toje to oblbovaní do uplného zblbnuti.Štastní věřici,kteří si věří pěkně potichu doma a nemají internet.:-)

Pro Vencu - Váš příspěvek se sice dobře čte, ale pořád to nemění nic na tom, že každé náboženství je jenom oblbování lidí. A je úplně jedno, jak se jmenuje a jakého boha uznává.

Díky sympatiím císaře Maxmiliána k jejich vyznání se luteránům r. 1567 podařilo dosáhnout zrušení
kompaktát. Žádné nové vyrovnání nebo konfese však nebyla potvrzena. Otázku církevních poměrů v zemi
měla vyřešit sněmovní jednání. Protože hrozilo reálné nebezpečí růstu moci katolíků a jednotlivé
protestantské církve, předkládající své požadavky byly odmítány, začaly nekatolické konfese více
spolupracovat. Jejich společné prohlášení – Česká konfese – vycházelo z původní augšpurské (luterské)
konfese, avšak silně ovlivněné kališnickými názory, obsahovalo i požadavky Jednoty bratrské. Česká
konfese neřešila zásadní teologické spory, neboť sloužila více jako politická záležitost; jako dílo šlechty
nebrala žádný odhled na města. Maxmiliánu byla předložena r. 1575, víceméně jako podmínka pro zvolení
jeho syna Rudolfa českým králem a prosazení daní. Dalším požadavkem bylo zvolení sboru defensorů, kteří
budou dohlížet na dodržování konfese. Potvrzení konfese císařem bylo sice dosaženo, ale pouze ústního a
to po dlouhém jednání; panovník dokonce zakazoval konfesi vydat tiskem.

Text však nepřinášel jednotu mezi české nekatolické skupiny. Česká společnost i přes značný tlak
novoutrakvistických konvertitů si stále zachovávala svůj husitský ráz a spor luterství x husitství měl zejména
národnostní rozměr. Jednota bratrská, zakládající si na své výjimečnosti, se stále snažila distancovat jak od
katolíků tak evangelíků.

Co se týká ostatní politiky Maxmiliána, vycházela z toho, že císař Čechy navštívil za dobu své vlády jen
čtyřikrát a to pokaždé, když potřeboval vymoci na sněmu daně. Aby dosáhl svých cílů, byl nucen činit
ústupky. Díky tomu dosáhla šlechta r. 1567 změny ve vybíraní domovní daně, kdy celé daňové zatížení
prakticky padlo na královská města a poddané. Protože šlechta tím přestala platit, celkový výnos se snížil. V
zahraniční politice neměl Maxmilián mnoho úspěchů. Podařilo se mu sice uzavřít příměří s Turky, ovšem
opět za cenu ústupků a při snahách prosadit na polský trůn svého syna Arnošta, avšak ani to mu nevyšlo.

Vláda Rudolfa II. (1576–1611) a Majestát

Za Rudolfa II. pokračovalo posilování pozic katolíků. Nástup protireformace je ale nutno datovat již k porážce
stavovského odboje r. 1547, nikoliv až k počátku 17. století nebo dokonce k Bílé hoře. Katolíci se opírali
především o staré šlechtické rody (Rožmberkové, Dietrichštejnové, Pernštejnové, Lobkovicové). Zejména
Lobkovicové horlivě rekatolizaci podporovali a na svých panstvích zakládali jezuitské školy. Katolické straně
dost pomohlo, že v zemi byla r. 1581 obnovena nunciatura. Prvním papežským vyslancem byl G. F. Bonomi,
počet nunciů však během několika let narostl na pět. Bonomi také brzy předložil Rudolfovi plán kampaně na
„vykořenění kacířství v Čechách”, zaměřený na dosazování katolíků do státníchúřadů. Rekatolizace byla
cílena především na původní husity, staroutrakvisty, jejichž církevní organizace upadala a jejichž víra měla k
původní katolické nejblíže (rozdíl byl jen v přijímání pod obojí, uctívání Husa a uznání kněžských
manželství). Ztělesňovali však domácí, lidovou, tradici, proti které bojovali jak katolíci, tak luteráni. Důležitou
roli v rekatolizaci hráli také španělští vyslanci.

Vláda Rudolfa II. patří mezi nábožensky nejklidnější období v zemi. Na sněmech v letech 1585 – 1603
neproběhl jediný náboženský spor, protože proti oběma radikálním konfesijním stranám vystupovala
umírněná a tolerantní menšina v čele s lidmi, jako byl např. Karel starší ze Žerotína. Přesto však tato doba
byla podhoubím, z nějž později vyrostl spor ústící až do událostí r. 1618. Teprve na počátku 17. století začal
být císař katolickou stranou (kancléř Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic a nunciové) natlačen do boje proti
evangelíkům – začalo to vydáním (obnovením) mandátu proti bratřím (1602) a pokračovalo mezikonfesijními
sňatky z následnou konverzí ke katolictví, skupováním nekatolických majetků a vychováváním šlechtických
sirotků v katolické víře. Mnoho nekatolíků v těchto letech konvertuje, většinou kvůli kariérnímu postupu
(Slavata, Albrecht z Valdštejna, Karel z Lichtenštejna) Na Moravě rekatolizaci prosazovali biskupové
Stanislav Pavlovský a František z Ditrichštejna. Díky jejich činnosti byla r. 1619 na již téměř polovina
moravských far katolická.

Velký konflikt hrozil Rudolfovi v Uhrách, kde vítězný postup proti Turkům vyvolal rekatolizační snahy, které
narazily na odpor uherských stavů. Do jejich čela se postavil Štěpán Bočkaj a zahájil boj za náboženskou
svobodu. Porazil císařská vojska a na jaře 1605 se dostal až na Moravu. Zde se obrátil na české a moravské
stavy se žádostí o podporu a společný postup. Ti však, pro Bočkajovo spojenectví s Turky, váhali a nakonec
zemská hotovost vytlačila Bočkaje zpět na Slovensko. Zde začalo jednání, které vedl arcikníže Matyáš. V
tzv. vídeňském míru z r. 1606 povolil v Uhrách náboženskou i politickou svobodu. Mír s Turky nakonec
uzavřel po dlouhém jednání. Rudolf však tyto výsledky odmítal uznat. Matyáš tedy začal organizoval odboj
proti vládě Rudolfa II., původně získal jen na svoji stranu jen Uhry a Rakušany, o něco později se připojili i
moravští stavové. Ti vybízeli k přechodu na stranu Matyáše i Čechy. Čechové však stáli za Rudolfem.

25. června 1608 byl podepsán mír mezi Rudolfem a Matyášem. Rudolf se vzdal vlády a císařského titulu v
Rakousku, Uhrách a na Moravě, zůstaly mu Čechy, Lužice a Slezsko a titul českého krále.

Za svoji věrnost ale čeští stavové něco chtěli. Kromě požadavku potvrzení české konfese chtěli stavové po
Rudolfovi i zajištění vlivu v zemské vládě – zemské úřady měly být osazovány napolovic katolíky a
nekatolíky a vymáhali i slib nekonfiskovat majetek za politická provinění. Rudolf odmítal, což vedlo k tomu,

že protestanti začali najímat vojáky a chystali se uzavřít spojenectví s Moravou. Tento nátlak donutil krále
silně ustoupit.

9. července 1609 byl vydán Majestát na náboženskou svobodu. Znamenal potvrzení České konfese z r.
1575 a znamenal, že nikdo nesmí být nucen do žádného vyznání. Otázkami vztahů mezi jednotlivými
církvemi se zabývalo Porovnání (kostely, pohřbívání, platy), byl zřízen sbor 30 defensorů. Nekatolíci opět
získali dolní konzistoř a byla jim vydána i univerzita (zde se měli vzdělávat nekatoličtí kněží). Po vzoru Čechů
si i ve Slezsku vymohli na Rudolfovi Slezský majestát, vydaný 20. srpna, kde se výslovně povolovalo
luterské vyznání. Moravané získali jen ústní slib. Vydáním majestátu ale byli čeští protestanti uspokojeni a
nedbali rad z Moravy, že Rudolf touží po pomstě. Ta přišla roku 1611, kdy do Čech vtrhla vojska pasovského
biskupa Leopolda, Rudolfova příbuzného (bratranec), a pustošila. Jejich útok vyvrcholil rabováním Malé
Strany. To vyvolalo vlnu nevole v celé zemi i u Matyáše. Rudolf se musel vzdát i české koruny a Matyáš se
tak definitivně stal vládcem českých zemí.

46) Michelangelo

Michelagnolo Buonarroti se narodil 6.3.1475 v Caprese nedaleko Arezza v Toskánsku. Jeho otec v tamní
obci zastával úřad starosty. Po druhorozeném Michelangelovi se postupně narodily ještě tři děti. Rodina se
přestěhovala do Florencie, kde byl Michelangelo svěřen do péče kojné, dcery kameníka;odtud snad pramení
jeho pozdější láska k mramoru.

Jako čtrnáctiletý se dostane do paláce Lorenza Medicejského, kde poznává slavné umělce, mez nimi i
básníka Angela Poliziana, s nímž vede Michelangelo rozhovory o Homérovi, Vergiliovi, Dantovi a Petrarcovi.
Sám napsal několik básnických skladeb. S básníkem Torrigianem se dostane Michelagelo do sporu,
Torrigiano ho udeří do nosu a natrvalo tak zohyzdí jeho obličej.

V roce 1496 působí Michelangelo v Římě, po vytvoření Piety se proslavil a získává mnoho zakázek.

V roce 1501 odjíždí do Florencie, aby zde vytvořil Davida.

Roku 1505 je Michelangelo povolán papežem Juliem II. do Říma, aby mu zhotovil hrobku. Práce bude
skončena až po mnoha letech.

V letech 1508–12 maluje Michelangelo klenbu v Sixtinské kapli vatikánského paláce.

V roce 1521 začíná pracovat na náhrobcích Medicejských, Michelangelo je jmenován hlavním architektem
města.

Roku 1534 povolá papež Klement Michelangela do Říma již natrvalo. Léta Páně 1535 dostává titul „ hlavní
architekt, sochař a malíř papežského paláce.“ Jedenáct let poté získává čestné občanství města Říma, a
konečně roku 1549 je jmenován stavitelem kostela svatého Petra v Římě.

Na sklonku života Michelangelo tvoří dál, třebaže mu slábne zrak. Michelangelo umírá 18.2.1564 v Římě.
Tak jak si přál, vrátilo se jeho tělo do Florencie, kde je pochován v kostel Santa Croce.

Alespoň názvy některých Michelangelových děl:
Svatá rodina (Madona Doniů či Tondo Doniů)
Sochy David, Bakchus
Klenba Sixtinské kaple ve Vatikánském paláci (např. Potopa, Stvoření Adama, Stvoření Evy, Vyhnání z ráje,
Noemova oběť, …)
Náhrobky Medicejů (Den a Noc, Soumrak a Úsvit)
Poslední soud– dekorace oltářní stěny v Sixtinské kapli
Fresky pro soukromou kapli papeže Pavla III. (Paulinská kaple)

47) Katolická církev v době reformace (papežství, Tridentský koncil)

Po celé 15. a 16. století se ozývalo volání po reformě církve, které zaznívalo stále hlasitěji, až vzrostlo
nakonec v mohutné reformní hnutí nejen vně církve, ale i v ní.

Kostnický koncil 1414 – 1418 měl hlavní úkol odstranit schizma (Jan XXIII., Benedikt XII., Řehoř XII.) a
vyřešit otázku, zda má koncil právo rozhodovat v církvi bez papeže. Sesazením Jana a Benedikta a
odstoupením Řehoře se volbou Martina V. podařilo vyřešit problém více papežů, ovšem nadále trvá teorie
konciliarizmu.

Tridentský koncil

Nicméně koncil byl zahájen 13. prosince 1545 až po mnohých peripetiích, jako např. neschopností se sejít v
Mantově roku 1537 nebo pak i v Tridentu roku 1542.

na jiné diskuzi jsem četla, že prý sj někde v překladu nz zaměnili slovo- jméno Ježíš kristus za svého Jehovu. Neví někdo v jakém konkrétním verši to je? díky

právo, narůstá vliv práva římského (základ dnešních právních kodexů); impulsy do umění – architektura,
malířství, sochařství. Katolická církev reaguje vlastní reformací – tridentský koncil (1545–63)
dovršení
oddělení katolické církve od reformačních konfesí. Třetí cesta (do té doby) – snaha o nápravu katolické
církve s tím, že by nebyly vytvořeny další konfese, propagátorem Erasmus Rotterdamský (erasmiánství). O
této „třetí cestě“ se uvažuje ještě na počátku tridentského koncilu, na konci je však opuštěna. Od té doby i na
Moravě větší konfesionalizace společnosti, polarizace – jeden z důvodů třicetileté války. Episkopát
Stanislava Pavlovského, Františka kardinála z Dietrichštejna – osa opory katolíků: olomoucké biskupství –
Praha.

38) Novokřtěnci

1526–46 po porážce německé selské války Morava evropským centrem novokřtěnců. Jižní Morava,
dietrichštejnské panství (katolíci), Jan z Dietrichštejna je přijal na svých statcích jako první. Novokřtěnství
zpočátku nejednotné: Hutter – pacifistická vrstva (převažující)– hutteriné, přijatelní pro majitele panství. X
radikální větev – Baltasar Hubmaier (zajat a na příkaz Ferdinanda Habsburského upálen), Jakob Hut
(„Klobouk“). Oba proudy přišly koncem 20. let, třenice v domech. Hutter několikrát na Moravě, jeho učení
začíná převažovat ve 30. letech. Anabaptisté, habáni – Haus haben– mít /vlastní/ dům. Habánská keramika,
schopní řemeslníci a zemědělci – chovatelé ovcí, propagace zvýšené specializace v řemeslech. Izolace od
společnosti: a) německý jazyk, b) cechy nechtěly konkurenci, omezení přístupu do /královských/ měst; byli
ve vesnicích. Na Moravě hlavně jižně od Brna, centra novokřtěnců: Břeclav, Rosice, Slavkov. 2. polovina 16.
století – Nové Mlýny. Počet: cca 30–40 000 – nezanedbatelná část populace, tenkrát na Moravě cca 500
000 obyvatel celkem, habáni tedy 4 až 10%.

39) Jednota bratrská

Původ jednoty bratrské spadá do dějin středověku: návaznost na učení Petra Chelčického (asi 1390 – před
1460); vznikla roku 1457 v Kunvaldě – vede ji bratr Řehoř Krajčí (asi 1420–74).

Vývoj jednoty bratrské v 16. století: zpočátku jen chudá církev bez movitých členů, neuznávali vzdělání,
výhrady vůči řemeslům. Sekta (Nový zákon), ale více než valdenští; „druhá církev“, protože měli vlastní
církevní správu, od Štěpána (valdenský biskup) přejali svěcení, volili vlastní (4) biskupy (později byl nejstarší
z nich sudím). Změna názorů koncem 15. století, Jagellovci, snaha najít místo ve společnosti, jednota vždy
byla minoritní církví, hledali církev sobě blízkou – zástupce Kabátník hledal podobnosti v různých zemích; za
reformace vytvořila jednota apologii (soubor teologických znalostí) tu čte Luther a mění názor na jednotu
(„sekta“ vzal ji na milost), jednota bratrská ovlivněna luterstvím. Radikální přeměna na přelomu 15./16.
století, i zámožní členové, omezení „zakázaných“ řemesel (řemesla pro válku, zákaz být ve válce za žold,
povolena obranná válka). V prvním období odmítali i účast u soudu, narazili
odstoupení od těchto
požadavků. Movitější členové uvolnění zákazu být členy významnějších úřadů. Bratr Lukáš (1521–28) –
orientace na vzdělanost (výkyvy). Po smrti Lukáše v čele Martin Škoda (1528–32), poté bratr Augusta – opět
útlum orientace na vzdělání (později Jan Blahoslav: Filipika proti misomusům, proti odpůrcům vzdělání). Na
konci vlády Jiřího z Poděbrad jednota pronásledována (když se jí zřekl Rokycana), za Jagellovců stabilizace
správy. Počátek 16. století – zákazy jednoty bratrské: Svatojakubský mandát (1508) – nařizoval uzavření
všech bratrských kostelů a zničení knih; mandáty se v 1. polovině 16. stol. podle potřeby opakují. Po prvním
stavovském odboji jednota z Čech na Moravu (ta se odboje neúčastnila) (Krajířové z Krájku) či do Velko– a
Malopolska (Jiří Izraela).

S nástupem Ferdinanda I. Habsburského (toleroval utrakvisty, ne další sekty) zhoršení postavení jednoty
bratrské, ale podpora významných českých rodů (Morava – Žerotínové). Na Moravě měla jednota více členů
než novokřtěnci. Centrem byl sbor (dodnes zbytky modliteben – Ivančice; ulice Na sboru…). Centra: Ivančice
(po 1. stavovském odboji přišel Jan Blahoslav), Prostějov, Přerov, Moravský Krumlov). Čechy: před odbojem
centrum v Mladé Boleslavi (Krajířové z Krájku). Ve společnosti málo početná církev, musela obhajovat svou
existenci, proto schraňovala dokumenty o právním zabezpečení své existence.

40) Třicetiletá válka

(španělští) Habsburkové
– vojsko katolická liga (1609)

X
protihabsburská koalice, Fridrich IV. Falcký
– vojsko protestantská unie (1608)
Anglie, Francie, Nizozemí, severské státy, protestantská
protihabsburská opozice v německé říši, českých zemích,
Uhrách (a tedy i na Slovensku)

Třicetiletá válka začala válkou českou (1618–1620). Roku 1618 byly uzavřeny protestantům chrámy v Hrobě
a v Broumově. Proto česká stavovská opozice svolala svůj sjezd do Prahy do Karolína na 21. května 1618.
23. května 1618 více než sto českých šlechticů vniklo do královské kanceláře a svrhlo z oken Pražského

19

hradu dva královské místodržící Viléma Slavatu a Jaroslava Bořitu z Martinic – 3. pražská defenestrace
(Thurnova msta). Ustavili si stavovskou vládu složenou z třiceti direktorů; ta vypověděla ze země jezuity a
zkonfiskovala jejich majetek.

41) Následky bitvy na Bílé hoře

21. června 1621 bylo popraveno na Staroměstském náměstí v Praze 27 hlavních představitelů, mezi nimi
Kryštof Harant z Polžic, Jan Jesenius, Václav z Budova.

1622 – vysloven tzv. generální pardon – všem účastníkům povstání byla dána milost, ale jejich statky byly
zabaveny a prodány císařským přívržencům. Šlo o 2/3 statků v zemi a bylo postiženo asi 600 osob stavu
panského a rytířského. Obrovské bohatství tehdy získal i Albrecht z Valdštejna. Napřed to byl český bratr
katolík; císařský generalissimus, vévoda (Frýdlantsko, Meklenbursko).

1624 – rekatolizační patent, podle něhož nesměly být vykonávány žádné jiné obřady než katolické; od této
doby se skrývá J. A. Komenský.

1627 – obnovené zřízení zemské pro Čechy.
1628 – obnovené zřízení zemské pro Moravu.

Obnovené zřízení zemské – nová ústava, jenž upravovala poměry v Čechách a na Moravě; podle ní
byli šlechta i měšťané vyzváni, aby přestoupili na katolictví nebo opustili naši zemi. Odešlo 320 šlechtických
rodin a asi 30 000 nešlechtických. Sedláci byli donuceni k přestupu na katolictví. Obnoveným zřízením
zemským byla potvrzena dědičnost habsburského rodu. Na sněmu bylo první místo vyhrazeno
duchovenstvu a němčina byla prohlášena úředním jazykem vedle češtiny.

1631 – Sasové obsadili Prahu, z Mostecké věže sňaty hlavy českých pánů a pohřbeny v Týnském chrámu.

Válka falcká (1621–1623) – falcká proto, že šlo o pokoření Fridricha Falckého, který v ní ztratil Horní i
Rýnskou Falc; útulek našel v Holandsku, kde také zemřel (1632).

Válka dánská (1625–1629) – na obranu protestantů vystoupil dánský a norský král Kristián IV. Pomáhali mu
Angličané, Nizozemci, Francouzi a knížata z dolnosaského říšského kraje. V čele císařského vojska stál
Albrecht z Valdštejna (1627 porazil sedláky, vydáno obnovené zřízení zemské). 16. října 1627 hromadná
poprava valašských spojenců, 1628 sťat v Brně Bítovský. Ferdinand II. se postavil i proti německým
protestantským knížatům tím, že roku 1629 byl vydán restituční edikt, podle kterého protestantská knížata
měla vrátit císaři všechen majetek od roku 1555.

Válka švédská (1630–1635) – švédský král Gustav II. Adolf se postavil proti císařskému vojsku, podporovalo
ho Nizozemí, Francie a Rusko. Stál v čele výborně vycvičeného a vyzbrojeného vojska, složeného mj. z
českých emigrantů a ze sedláků. K rozhodující bitvě došlo u Lützenu roku 1632 a v té Gustav II. Adolf padl.
Albrecht z Valdštejna vstoupil do tajných jednání se Švédy, Sasy, Francouzi i s českými emigranty, císař ho
prohlásil z zrádce a Albrecht z Valdštejna byl roku 1634 zavražděn v Chebu. Oddíly Švédů a německých
protestantů byly poraženy, a proto v Praze roku 1635 uzavřela německá protestantská knížata s císařem
mírovou smlouvu. Na jejím základě získalo Sasko Horní i Dolní Lužici.

Válka švédsko–francouzská (1635–1648) – Richelieu chce zabránit habsburské hegemonii ve střední
Evropě. Na stranu císaře přešlo protestantské Sasko, Braniborsko a Dánsko.

42) Osvícenský absolutismus v habsburské monarchii

Cíl osvícenského absolutismu v habsburské monarchii – přistoupit k reformám, které přizpůsobí
hospodářské a společenské poměry vyspělým zemím, aniž se dotknou podstaty feudálního systému.

Marie Terezie (1740–1780)

Marie Terezie vstoupila do sporu o dědictví rakouské s pruským králem Fridrichem II. Válka s Pruskem
probíhala v letech 1740–1742. Marie Terezie ztratila Slezsko a Kladsko. Mír byl uzavřen ve Vratislavi. 1748
byla uzavřena v Cáchách válka o dědictví rakouské (definitivní ztráta Slezska). Marie Terezie zůstala pouze
českou a uherskou královnou. Marie Terezie bojovala s Pruskem v sedmileté válce (1756–1763), opět se
bojovalo o Slezsko a i tato válka skončila porážkou Marie Terezie. Na straně Pruska stála v této válce
Anglie, na straně Rakouska stálo Rusko a Francie. Prusko se dostává na velmocenskou pozici. 1772
získává při prvním dělení Poslka Halič a Vladiměřsko, 1774 využila rusko–turecké války a obsadila
Bukovinu. Z Bavorska získala jen Innskou čtvrť (1779).

Reformní činnost Marie Terezie

Cílem její reformní činnosti bylo vybudování jednotného moderního státu (císařovna oslabena, Uhry značně
samostatné, reformy se jich příliš nedotýkaly).

20

1. 1742 zřízena státní kacelář, F. W. Haugwitz, centralizace státní správy

2. 1748 dokončen první tereziánský katastr podchycující veškerou rustikální půdu, na níž byla kontribuce
(obecná zemská berně); prá

Až do r.1790 sídlil nejvyšší představený řádu v Prémonstré. Za své nejlepší doby čítal stovky kanonií, nyní
jich je 31(4 v Čechách).

Struktura řádu

Řád byl a je svazek samosprávných klášterů, nejvyšší autorita je generální kapitula (generální opat).
Jednotlivé domy(kanonie) jsou opatstvími. V rámci států a zemí tvoří tzv. cirkarie, které podléhají vikáři
generálního opata.

Kanonie si uchovávají dceřiný vztah ke klášterům, z nichž byly založeny. Zakládání klášterů a kanonií bylo
zřizováno dosazením původních mnichů ze zakládajícího kláštera a následným rozšířením řad kleriků.

Další významné řádové fce: převor,podpřevor,cirkátor, provizor, cantor…

Představený kleriků je magister clericorum.

Činnost řádu

Zpočátku řád směřoval k poměrně asketickému životu, snaha o obrodu lidské duše, návrat k původnímu
smyslu křesťanství. Snaha o naprostou materiální chudobu a o zlepšení lidské duše a křesťanských ctností.
Postupem času se hlavním posláním stává slavnostní bohoslužba, mariánská úcta, kajícný život a apoštolát
ve formě farní duchovní správy. To znamená, že se snaží především o rozjímání a nalezení kvalit v každém
člověku. Nikoli ovšem samostatně(jako Jizuité), nýbrž ve společenství.

Poprvé zmínili myšlenku spojení laiků mimo klášter s duchovním životem bratří a sester.

Řád vynikal i v oblasti hospodářské a kolonizační, byl nositelem nových zemědělských technik.

Rozšíření: Francie,Belgie, Bavorsko,Sasko, Holandsko, Skotsko, Švýcarsko, Lotrinsko, Itálie, Uhry,
Španělsko, Řecko, Palestina

U nás

Olomoucký biskup Zdík vymohl r.1143 návštěvu bří. Ze Steinfeldu…
1143 – Sion(Strahov), 1145 – Litomyšl, 1149 Želiv…
řehole: sv. Augustina
znak: modrý štít posetý zlatými či stříbrnými liliemi, dvě zkřížené pastýřské hole (opatské berle)
řeholní oděv: bílý hábit se škapulířem a s cingulem, bílý biret. Chórové oblečení–bílá mozeta s malou kapucí
heslo: „Ad omne bonum opus parati“ (Připraveni ke každému dobrému dílu)

33) Cisterciácký řád (ordo cisterciensis): mnišské řády

Řád vznikl reformním úsilím benediktinských mnichů z kláštera v Molesme, kteří odešli roku 1098 do pustiny
v Citeaux(Cistercium) u Dijinu.(la Chartreuse). Reformu dovršil Bernard z Clairvaux po vstupu do kláštera r.
1113. Co se týče reformy, tak se týkala hlavně kritiky zaběhnutého, nicméně zkostnatělého clunyjského
hnutí. Cisterciáci hlásali stejně jako premonstráti odloučení od světa, návrat k nitru a rozjímání o bohu. Dá se
říci, že některé jejich požadavky byly až extrémní, život v pustině, až asketický způsobživota. Snaha dovést
až do extrémů heslo benediktinů, ze kterých vzešli,“ora et labora“.

Řád schválil papež Kalixt II. Roku 1119.

Struktura řádu: Všechny nově zakládané kláštery a konventy byly přímo podřízeny mateřskmu klášteru v
Citeaux. Současně bylo Citeaux sídlem generálního opata a místem konání generálních kapitul za
přítomnosti opatů všech klášterů. Kapitula se konala jedenkrát ročně.

Poslání řádu: vystihují je statuta opatů Albericha(nové stanovy řádu, nový oděv), Štěpána a sv. Bernarda.

Pravidla byla schválena papežem Paschalem II. r. 1100.

Naprosté odmítání světského života, naprostá oddanost ve službě církvi, dobrovolná chudoba,poslušnost,
manuální práce, později duchovní správa na farnostech.

Ve starším období:kultivace nově osidlovaných území, nové zemědělské metody, střediska kultury, umění a
vzdělanosti. Průkopníci nového architektonického stylu.
Heslo:cistercium mater nostra,(ora et labora)
Řehole:benediktínská
Znak: modrý štít, zlaté lilie, modrozlatý kosmo dělěný štítek s červeným lemem
Oděv:bílý hábit s černým škapulířem a černým cingulem, šedé prosté nebarvené sukno)

Řeholní oděv (terminologie)
hábit: kutna, široká ke kotníkům sahající tunika

15

škapulíř: pruh látky splývající vpředu i vzadu, s otvorem pro hlavu
cingulum: pás, nebo šňůra sloužící k převázání hábitu
mozeta: krátká chórová pláštěnka, zapíná se na knoflíky, vzadu kapuce
biret: pokrývka hlavy čtverhranné formy se třemi, či čtyři diagonálními žebry

34) Johanka z Arku

Francie téměř přestala existovat jako svobodná země. v Paříži vládne anglický regent, vévoda z Bedfordu, o
zemi zápasí nynější dauphin Karel VII., a anglický desetiměsíční král Jindřich VI. Proti Karlovi VII. stojí
Isabela, jeho matka, za ním však francouzský lid. Má bojovat za Francii? Ještě nepomazaný dauphin je
mladý a nerozhodný.

V této situaci se objevuje Johanka z Arku.

Byla statná, měla poněkud snědší pleť a neobvyklou sílu, její vystupování bylo však mírné a hlas ženský.
Johanka pocházela z Lotrinska, z vesnice Domrémy, kde vodila na pastvu dobytek svého otce. Hlídajíc své
stádo, zaslechla velice zbožná Johanka nebeské hlasy a ve „velikém světle“ spatřila svatého archanděla
Michaela, svatou Kateřinu a svatou Markétu, kteří ji vyzvali, aby se vypravila za dauphinem a osvobodila
Orléans. Co bůh přikázal, to třeba učinit. A tak se Johanka vydává na cestu za dauphinem do Chinonu, kde
po uvedení na hrad okamžitě poznala dauphina ukrytého mezi velmože, oslovila ho „urozený dauphine“ a o
jeho urozenosti ujistila slovy: „Vyřizuji Ti od Nejjasnějšího, že Ty jsi ten pravý dědic a králův syn…“

Příběh Johanky z Arku je sledem nejpřekvapivějších zázraků i svrchovaně rozumných a užitečných
politických činů. Johanka si hned zpočátku stanovila pevné cíle: Vrátit dauphinovi důvěru ve vlastní
urozenost, osvobodit Orléans, neboť toto symbolické vítězství by dodalo lidu důvěru, pomazat dauphina
posvátným olejem v Remeši, aby mu tak byla zajištěna legitimita. Od dauphina pak dostala malé vojslo, s
nímž se vydala osvobodit Orléans, kde zvítězila za zpěvu písně Veni Creator.

Nedá se říct, že by Johanka Angličany nenáviděla. Ještě než se vydala do boje, vyzvala je k odchodu: „Králi
anglický, i vy vévodo Bedfordský, který se nazýváte regentem Francie, vydejte Bohem seslané Panně klíče
od všech dobrých měst, jež jste Francii zabrali a znásilnili… Králi anglický, neučiníte-li tak, pak vězte, že já
jsem vojevůdcem a ať se kdekoli ve Francii střetnu s vašimi lidmi, donutím je odejít po dobrém či po zlém…“
Jako dobrá křesťanka je ani nenávidět nemohla, místo toho je vyzvala, ať se připojí k Francii na křížové
výpravě.

Po dobytí Orléans Karel stále otálel s příjezdem do Remeše. Ani na její výzvy nebyl ochoten se dostavit.
Johanka nakonec vytáhla na pochod do Remeše přes Troyes. 17. července byl Karel korunován, maje po
boku Johanku v ruce se svou korouhví s nápisem JHESUS MARIA a s květy lilie. Své poslání tedy splnila do
pěti měsíců. Prý byla při korunovaci zachmuřená a smutná.

V očích Angličanů a Burgunďanů byla Johanka čarodějnicí a kacířkou. Bedford nemohl snést pomyšlení na
to, aby se svatá dívka stavěla Anglii. 23. května 1430 byla zajata v Compiégne Burgunďany, kteří ji vydali
Angličanům k církevnímu tribunálu. Přestože byla odsouzena předem, proces trval celých pět měsíců.

Hlavní význam Johanky z Arku, který ji řadí vedle takových osobností jako jsou Karel Veliký, nebo Ludvík
Svatý, je to, že dokázala sjednotit Francii.

35) První křížová výprava

V březnu 1095 se konal první velký koncil za pontifikátu Urbana II. V Piacenze. Tento sněm plnil funkci
vrchního soudu západního křesťanstva s papežem jako předsedajícím soudcem. Mezi vyslanci byli také lidé
císaře Alexia, jehož politika vůči papeži byla tvořena snahou o zajištění vojáků. Válka s Turky se totiž
vyvíjela příznivě a scházel už jen poslední velký úder, na který se ale císaři naneštěstí nedostávalo
potřebných sil. Urban byl této myšlence nakloněn. Doufal totiž, že by se tímto způsobem mohlo konečně
dosáhnout hegemonie Říma v celém křesťanském světě. Částí jeho programu tudíž bylo přesvědčit západní
rytíře, aby používali své zbraně ve vzdálené a posvátnější záležitosti. Poslům se podařilo zapůsobit na
papeže i biskupy vylíčením strastí obyvatelstva a poutníků v postižené oblasti.

Rozhodujícím byl koncil v Clermontu, který se konal 18. – 28. 11. 1095. Opět se zde diskutovaly církevní, ale
i světské záležitosti, až 27. 11. papež promluvil k veřejnému shromáždění. Kapacita katedrály nestačila, a
tak byl papežský trůn postaven na lešení vně bran města. Hlavním vzkazem obsaženým v jeho prohlášení
byl apel na západní křesťany, kteří měli zanechat zabíjení jeden druhého a místo toho přijmout znamení
kříže (červený kříž na rameni svrchního pláště) a vést válku spravedlivou ve jménu božím. Těm, kteří snad v
tomto boji zemřou, budou odpuštěny všechny jejich hříchy. Ti, kteří slíbí přijmout znamení kříže, se musí
závázat k cestě do Jeruzaléma. Jestliže se vrátí příliš brzy, nebo se vůbec nevydají na cestu, budou
exkomunikováni. Klerikové a mniši nesmí přijmout kříž bez povolení svého biskupa nebo opata. Také země,
kterou by někteří feudálové měli zanechat bez opatrování, měla až do jejich návratu přejít pod správu církve.

16

Urban si přál, aby bylo jasné, že výprava je pod kontrolou církve.

Ještě dříve, než se uskutečnila vlastní výprava, došlo ale ke dvěma výpravám sice menším, nikoli ale
menšího významu. Pod vlivem kázání Petra z Amiensu, zvaného také Petr Poustevník, se v dubnu 1096
vydala výprava tzv. „lidová“ přes Německo a Maďarsko do Konstantinopole. Na byzantském území došlo k
plenění, protože císař počítal s dohodnutým termínem (srpen) a potřebné zásoby a zajištění nebyly ještě
připraveny. Po příchodu do Konstantinopole nechal císař tyto poutníky co nejrychleji přepravit do Malé Asie,
především také proto, že pobyt neorganizované lůzy v takovém množství byl pro obyvatelstvo nebezpečný.
Výprava nepůsobila Turkům žádné výraznější potíže a byla snadno pobita. Její vůdce Petr Poustevník se ale
zachránil a připojil se k pozdějším křižákům.

Další výpravou byla tzv. výprava „německá“, která

21) Avignonské papežství

Kliment V. – zrušil templáře, pod záminkou křížové výpravy vyhlásil desátek.

Charakteristická volba papeže – kardinálové nesměli opustit konkláve.

Po jeho smrti se dostali do sporu Francouzi (Gaskoňci) a Italové.

Vliv francouzského krále na papeže začal už za Fridricha II. – papež hledal podporu u fr. králů proti císaři.

Na přelomu 13. a 14. st. dochází ke sporům mezi Bonifácem VIII. a Filipem IV. Sličným – řada traktátů z
obou stran dokazujících, že prvotní je moc světská resp. duchovní. Bonifác hlásal, že křesťanská společnost
má pouze jednu hlavu (papeže) a od duchovní moci je odvozena moc světská. Jádrem sporu bylo zdanění
francouzského duchovenstva.

Po přepadení v Anagni zemřel Bonifác VIII. a další papežové už byli pod přímým vlivem francouzského
krále.
Po Benediktovi XI. (1303–4) nastoupil Kliment V. a u něj byl vliv krále nejtěsnější.
1307 bylo připraveno obvinění Bonifáce VIII. podle souboru žalobních článků měšťana z Beziers. Kliment
V. nařídil biskupům a arcibiskupům, aby provinění vyšetřovali – ti byli pod vlivem Filipa. Král chtěl,
aby byl Bonifác VIII. posmrtně odsouzen a prohlášen za heretika.
1309 Kliment V. si zvolil za své sídlo Avignon – prozatím dočasně. Nikdy nezavítal do Říma – celý život se
pohyboval po jižní Francii. Kliment V. trpěl duševní chorobou – asi migrénou.

Od té doby papežové zůstali v Avignonu – místo na pomezí Francie a Říše. Bylo jmenováno 10 nových
kardinálů (9 Francouzů a 1 Angličan). Francouzská strana získala navrch v kolegiu.

V letech 1309 – 1378 bylo 80 % nových kardinálů z řad Francouzů.

22) Papežský fiskalismus

Pocházel z pojetí plnosti papežské moci – že papež má právo sám obsadit jakékoliv církevní beneficium.
Tato práva byla poprvé formulována Klimentem IV., ale ten ji prý dobrovolně a svobodně omezuje na ta
beneficia, jejichž držitelé zemřeli (nebo se vzdali beneficia) při pobytu u kurie.

Jan XXII. rozšířil svou moc na všechna beneficia, kam dosadil držitele papež. Navíc to bylo rozšířeno na
beneficia, jejichž držitel zemřel do 3 dnů cesty od kurie.

Avignonská kurie se zařadila ke 3 největším finančním mocnostem – Anglie, Francie a Sicílie.

Několik zdrojů příjmů:
• Jan XXII. vydal sazebník pro poplatky za listiny – za každou listinu se platilo čtyřikrát (vyhotovení,
zapsání, …)
• Servicia z církevních obročí – ve výši poloviny nebo celé dávky ročního příjmu z biskupství
(arcibiskupství) – při jmenování.
• Zpochybňuje tím svobodnou volbu kandidátů kapitulou – potvrzoval ho přímo papež.
• Příjmy z nižších obročí – faráři, kapituly – sám rozhoduje o obsazení
• Duchovenský desátek
• Denarius sancti petri – svatopetrský haléř od zemí, kteří si vyžádali přímou papežskou ochranu (Uhry,
Polsko, Anglie, …)
Celou Evropou procházeli collectores – výběrčí papežských desátků.

23) Husův proces

Ukázalo se, že proces byl veden z hlediska kanonického práva korektně, až na několik momentů:
Klatba kardinála Collony – jeho práce nebyly předtím dány k nezávislému prozkoumání
Hus se odvolal k soudu Kristovu – zhoršil svou situaci
Hus se pokoušel vyklouznout i z těch článků, které byly pravé
Hus měl dva zastánce: král Zikmund, kardinál Zabarella
Bylo v Zikmundově zájmu, aby byl Hus osvobozen a Čechy byly očištěny z kacířství.
Zabarella se neustále pokoušel zmírňovat podmínky pro Husa. Nakonec se měl jenom vzdát některých
článků, což Hus odmítl – byl připraven na mučednickou smrt.

11

24) Husitství

V současné době se předpokládá souhrn navzájem provázaných příčin. Prof. Šmahel ale vidí hlavní příčinu
husitství v teologických sporech.

Rozhodně to má velkou souvislost s Wyclifovými spisy. Prokazatelné je přijetí v 2. pol. 90. let 14. st.
Nejdůležitější spory:

• O univerzália – na univerzitách převládal Nominalismus X Wyclif byl realista. Němečtí mistři v Praze byli
zastánci nominalismu.

• Remanenční učení – (Problém, zda se svátost stává tělem (krví) kristovým? Kristus je přítomen jen
symbolicky)

• Zda jsou platné svátosti, které podává kněz žijící v hříchu?

Poslední dvě učení byla nebezpečná pro církev jako takovou.

Střety mezi českými a německými mistry –
1409 Kutnohorský dekret – úspěch skupiny kolem Husa: Jan z Jesenice, Jeroným Pražský
1408 poprvé v radě Starého města pražského mají Češi převahu (od té doby skoro pořád kromě 1412)

Začíná spolupráce mezi radou a českými mistry.

Názory se šířily 2 způsoby:
• Univerzitní kvodlibety
• Reformní kazatelé

Pro veřejnost byla nejdůležitější praktická kritika církve (faráři se nechávají zastoupit vikáři, konkubíny,
loupeže, …). Ve druhém desetiletí už bylo husitství silně rozšířeno, ale hlavně v Praze a v Jižních Čechách.

30. 7. 1419 – defenestrace, protože král dosadil protireformní německé radní. Ta byla už velmi dobře
připravená. Potom po smrti krále dochází k neklidu, ale rada to celkem solidně pacifikuje.

Začíná jednání o podmínkách přijetí nového krále Zikmunda. Jednání se účastní i univerzita a rada Starého
města pražského. Pražská univerzita na dotaz, zda je možné prosazovat boží zákon ozbrojeným bojem,
odpovídá kladně.

Byl násilně obsazen Vyšehrad reformisty. Posádka pražského hradu zůstává věrná Zikmundovi.

Praha se stává centrem hnutí. Následuje jednání pražských vyslanců se Zikmundem v Brně. Jsou připraveni
přijmout královi podmínky, ale Zikmund přijel 1420 do Prešpurku a nechal tam usmýkat měšťana Jana Krásu
a nechal vyhlásit křížovou výpravu proti českým heretikům.

Husité obsazují Sezimovo Ústí – měšťané vyspávali kocovinu po masopustní noci – první opěrný bod v
Jižních Čechách. Pak teprve přicházejí na „kopec“ a zakládají Tábor.

25) Pražské artikuly

Reformisté začali obhajovat skutečnost (manifesty do Benátek), že odmítli právoplatného krále. V
manifestech jsou formulovány 4 pražské artikuly:
1. Zákaz světského majetku církve
2. Přijímaní pod obojí
3. Trestání smrtelného hříchu
4. Svobodné kázání slova božího

26) Křížová výprava proti husitům

První křížová výprava skončila neúspěšně bitvou na Vítkově (1420). Zikmund asi vůbec nezamýšlel Prahu
dobýt a odmítl její obléhání. Nechal se korunovat ve svatovítské katedrále a odvezl korunovační insignie i
poklad.

Zikmund se vrací zpět do Uher a rozpustil křížovou výpravu. Husité to chápali jako svůj velký úspěch –
morální podporu, protože prý porazili desetitisíce křižáků.

• Začalo první pnutí mezi konzervativnější pražskou univerzitou a radikálními Tábority.
• Konec roku 1420 – Hádání ve Zmrzlíkově domě (mincmistra) – pražští a táborští mistři se hádají o sporné
články v otázce liturgie, očistce, …
• Dochází k vytváření Táborského a Pražského městského svazu.
• Jsou i spory uvnitř samotného Tábora. Jedním z důvodů je také přítomnost řady blouznivců, kteří si
vykládali učení po svém – adamité a pikarti.

12

• V roce 1420 byli vyhnáni z Tábora, protože to bylo silné i na táborské kněží. Z pikartů se vydělila skupina
adamitů.
• Pikartům šlo hlavně o remanenci a průběh liturgie (např. nemusí být v církevním oděvu, eucharistii je
možné nahradit jinou potravou – normálním chlebem).

27) Dominikáni

– oficiálně Řád bratří kazatelů, ve znaku mají psa s hořící pochodní v tlamě
– zakladatelem se stal Španěl

Domingo de Guzmán (sv. Dominik) (1170 – 1221)

Narodil se v Kastilii, jeho otec byl rytíř a bojoval proti Arabům. Od 7 let jej vychovával strýc v latině,
gramatice, teologii etc. Ve 24 letech knězem.

Setkal se s katary v j. Francii, dospěl k závěru, že veškerá hereze vzniká jen z neznalosti. Založil řeholní
společenství v Prouille pro obrácené. Zde je pochován.

Řád dominikánů vzniká jako kněžský, kde je ruční práce nahrazena kázáním. Žebrota kněží sv. Dominika
byla v té době velmi neobvyklá. Chudoba = prostředek, ne cíl.

Řád potvrzen papežem Honoriem III. Roku 1216
– augustinova řehole
– dominikáni se brzy zmocnili univerzit ve Fr. a It.
– mezi ně patřili: Albert Veliký, Tomáš Akvinský, Kateřina Sienská, Zdislava z Lemberka ad.
V Čechách po r. 1220
Jak poznat dominikána na ulici?
Bílá tunika s přepásaným koženým řemenem se zavěšeným růžencem. Svrchní oděv tvoří černý plášť s
kapucí.

28) Františkáni
Zvaní Řád menších bratří, zal 1209.
V 15. stol vznikli 1. minorité (konventuálové), 2. observanti, 3. kapucíni
Ženská odnož = Klarisky
Sv. František (1182 – 1226)

Narozen v Itálii jako Giovanni Bernardone v rodině bohatého obchodníka, i přesto si však zvolil chudobu a
spolu s několika následovníky došli r. 1209 do Říma, aby požádali úspěšně papeže o potvrzení žebravého
řádu, jehož náplní bylo kázat ale i manuálně pracovat. Idea chudoby zachvátila široké lidové vrstvy.
František podnikl i cestu do Španělska a j. Francie.

Řehole řádu byla složena z útržků evangelia, posléze přepracována papežem Řehořem IX. A 1223
potvrzena. František sám trpěl těžkou oční a žaludeční chorobou, složil Hymnus na bratra Slunce, byl znám
svým kázáním ke zvířátkům.

Posláním řádu je působit spíše svým příkladem než cíli. Vstup do jejich řádu nepodmiňoval ani kněžství, ani
majetek ani vzdělání. – rychle rostl.

Významní: Michal z Ceseny, W. Occam ad.

Ve 14. stol následovalo obrovské hnutí chudoby, které bylo pak nařčeno z kacířství (viz U. Ecco: Jméno
růže)

V Čechách: 1228

Další chudé řády vzniklé později:
Karmelitáni
Augustiniáni eremité

29) Benedikt z Nursie

Benedikt žil asi v letech 480–545. O jeho původu toho mnoho nevíme. Řehoř pouze poznamenává, že
pocházel ze „vznešeného rodu z Nursie“. Z jeho dětství se traduje pouze jediná věta: „Již jako dítě měl srdce
starce.“ Zřejmě již jako dítě byl rozvážný a přemýšlivý. Později byl poslán na studia do Říma. Není známo,
co studoval, ale podle tehdejšího zvyku pravděpodobně gramatiku a rétoriku. Students

E) Polsko

Poláci získali první zprávy o křesťanství od sv. Vojtěcha. Když se česká kněžna Doubravka provdala r. 965
do Polska, přivedla s sebou i křesťanské kněze. Metropole byla zřízena ve Hnězdně a prvním arcibiskupem
se stal bratr sv. Vojtěcha – sv. Radim.
Svatí: Radim, Stanislav, Benedikt…

F) Polabští Slované

Polabští Slované jsou hlavně Srbové, Lutici a Bodrci. O jejich pokřtění usilovali němečtí králové, kteří se
snažili i o jejich podmanění. Nakonec byla v Magdeburgu zřízena metropole. Po dvě stě třiceti letech
zoufalého zápasu byli Polabští Slované od Němců podrobeni, pokřtěni a později i poněmčeni.

Svatí: Godšalk, Ansverus, Beno…

G) Rusko

Rusové poznali křesťanství při svých nájezdech do byzantské říše. Kněžna byla v Cařihradě pokřtěna.
Prvním křesťanským panovníkem byl sv. Vladimír (980–1015). Za jeho syna Jaroslava (1019–1054) byl
Kyjev povýšen na metropoli. V této době vznikl i nejvýznamnější klášter na Kyjevské Rusi – Kyjevsko–
pečerská lávra. Když nastal v Cařihradě r. 1054 církevní rozkol, zůstala ruská církev spojená s Římem. Ba
kníže Izjaslav (1054–1078) učinil svou zemi papežským lénem. Teprve kyjevský metropolita Nikefor (1104–
1121) začal pracovat na rozkolu. V 15. st. přerušili Rusové styky s římskou církví. R. 1588 dosáhli vytvoření
vlastního patriarchátu, který se za cara Alexeje Michajloviče (1645–1676) úplně osamostatnil od Cařihradu.

Svatí: Olga, Vladimír, Boris a Gleb, Anton Pečerský, Teodós Pečerský, Nestor, Sergij Radon?žský…

14) Unie s Římem – počátky Řecko–katolické církve

R. 1386 osvobodil Vladislav II. Litvu od Mongolů a spojil ji s Polskem. Současně přijali Litvané i katolickou
víru. R. 1458 bylo se souhlasem papeže Pia II. obnoveno metropolitní sídlo v Kyjevě a zřízena další
biskupství (Polock, Vladiměř, Brest, Luck, Chelm, Turov, Smolensk, Přemyšl, Lvov). První metropolité
zachovávali spojení s Římem. Ale již Jonáš II. zabředl r. 1520 v rozkol.

Teprve za polského krále Zikmunda III. (1587–1632) nastal obrat. Jezuité otevřeli školu ve Vilně. Kyjevský
metropolita Michael Rahoza konal r. 1595 synodu v Brestu a poslal do Říma posly za příčinou uskutečnění
jednoty. Papež Klement VIII. přijal tuto zprávu s nevýslovnou radostí a unii schválil bulou „Magnus Dominus“.
Unie byla potvrzena před římským legátem a králem Zikmundem na sněmu brestském 8.10.1596.

Mučedníci: Josafat Kuncevič, Ondřej Bobola

15) Mravní stav duchovenstva v době předhusitské

Kněží se nedopouštěli pouze lehkých poklesků, často bývali obviněni a nezřídka také usvědčeni z velmi
těžkých hříchů. Nejčastějším hříchem bylo nezachovávání residence.

Nezřídka se také stávalo, že do úřadů spojených s duchovní správou byli dosazováni nezletilí, kteří ovšem
nesměli přijmout svěcení. Mezi faráři se nacházeli pouze klerikové nebo jen laikové. Ti se ovšem při svém
jmenování zavázali do roka přijmout svěcení, ale ne každý tak učinil. Kandidát musel prokázat manželský
původ, dosažení požadovaného stáří a bezúhonnost. Dále musel umět číst, psát, skládat věty, zpívat a
mluvit obstojně latinsky – k tomuto požadavku stačilo, když slíbil, že se dodatečně naučí. Byli však i takoví
faráři, kteří neuměli latinsky vůbec a psát trošku. Své svěřené pak měli naučit z náboženství jen Otčenáš,
Věřím a Desatero.

Dále bylo klerikům nařizováno, aby nosili kněžský oděv, nesměli nosit zbraň, pokud ji opravdu nepotřebovali,
např. na cestách. Neobvyklé nebyly ani hádky nebo rvačky mezi kněžími, kněží s laiky (i v klášterech),
přičemž často docházelo k poraněním, zabitím i vraždám.

Opakovaně se také objevují zákazy povalování se po hospodách, opíjení se, tančení a hraní v kostky, což
dosvědčuje, že se tak dělo naprosto běžně.

Nejrozšířenějším hříchem bylo smilstvo.

Dalším nešvarem bylo lehkomyslné zneužívání klatby, kterého se dopouštěli i vyšší duchovní, což vedlo k
tomu, že cena tohoto trestu klesala.

Nejen kněží sami, ale i laikové se s tím začínají smiřovat, což ohrozilo samotný mravní základ společnosti.
Tehdejší zábavná literatura zachycuje veřejné mínění plné narážek a vtipů o životě kněžském, které ukazují,
že lid ztratil ke kněžím důvěru, přestože byl plně v jejich moci.

Také řehole se zpronevěřily svým úkolům. V klášterech se vedl nákladný život a pořádaly se hojné kvasy.
Také tzv. žebravé řády, založené na principu chudoby, začaly shromažďovat majetek.

Všude se uplatňovaly vlivy okázalého, ale prázdného obřadnictví. Nedbání povinností a zvyšování práv
nepořádně žijícího kněžstva vedly k odcizení mezi ním a lidem. Tuto situaci se rozhodl řešit arcibiskup
Arnošt, a jeho snaha se setkala s podporou císaře Karla IV.

16) Konrád Waldhauser

Roku 1363 byl povolán do Prahy řeholní kanovník řádu sv. Augustina Konrád Waldhauser. Předcházela ho
již slavná pověst kazatele proti nepořádnému životu laiků i proti nešvarům v duchovenstvu, hlavně proti
svatokupectví.

Narodil se asi ve 20. letech 14. století ve Waldhauseru v Horních Rakousích a vstoupil do tamního kláštera.
Po studiích v Itálii se věnoval kazatelské činnosti, zejména na rakouském dvoře, kde působil 15 let. Česky
se nikdy nenaučil, přesto měl vliv na české náboženské hnutí. Karlem IV. a arcibiskupem Arnoštem mu byla
r.1363 potvrzena bohatá fara v Litoměřicích. Někdy v dubnu nebo v květnu začal Waldhauser kázat v Praze
v kostele sv. Havla.

Dotýkal se zejména přepychu, rozkošnictví, marnivosti a rozpustilosti při zevně okázalém plnění
předepsaných obřadů. Zpočátku se nesetkal s velkým ohlasem, protože bohaté kruhy Pražanů chápaly
návštěvu kostela spíše jako společenskou záležitost, než aby tam chodily za modlitbou. Také odkrýval
rozpor mezi oficiálním církevnictvím a pravým křesťanským životem a tím se postavil proti církevnickému
formalismu, který ovládl celou církev. Jeho kázání brzo nalezlo veliký ohlas, nechodili na ně jen Němci,
přibývalo stále více Čechů. Vedle toho začal Waldhauser kázat pro studenty – budoucí kněze.

Waldhauser byl sice horlivým hlasatelem nápravy mravů, přesto ale nebyl reformátorem. Při svém kázání se
nedotýkal církve, přijímal ji takovou, jaká byla. Waldhauser položil zvláštní důraz na potřebu shody života s
předpisy Kristovými, u každého a všude.

17) Jan Milíč z Kroměříže

Waldhauserovým slavným pokračovatelem se stal Moravan Jan Milíč, syn prostých rodičů z Kroměříže.
Poprvé se objevuje jako člen královské kanceláře v letech 1358–1362. Byl velice vzdělaný, ovlivnil ho zajisté
i moderní humanismus. Přízeň Jana ze Středy mu vymohla roku 1361, kdy byl Milíč notářem královské
kanceláře, udělení církevního obročí od Innocencia VI., na jehož základě se později stal kanovníkem a
sakristánem pražským. Roku 1362 vystoupil z kanceláře, přijal kněžské svěcení a věnoval se novému
povolání s příkladnou horlivostí z funkce arcijáhena. Tato jeho činnost urychlila jeho starší touhu přispět k
nápravě.

Roku 1363 se Milíč zřekl všech svých hodností a po asi půlroční přípravě k praktické duchovní správě začal
na podzim 1364 kázat u sv. Mikuláše na Malé Straně a záhy také v kapitulním kostele sv. Jiljí. Ani Milíčův
úspěch nebyl okamžitý. Nepřispívala mu ani výslovnost, která často sklouzávala do hanáckého dialektu. Lid
si ale zvykl na jeho zvláštnosti, které se Milíč také snažil zmírnit, a vnitřní opravdovost kázání byla příliš
silná, aby se mohla minout účinkem. Navštěvovaly ho zejména české vrstvy. Pro duše unavené
nesnesitelnými poměry a vyprahlé nevšímavostí nebo zištností kazatelů byla jeho kázání dobrodiním, a jako
u Waldhausera dostavil se účinek rychlým a opravdovým polepšením života, příkladným a opravdu
křesťanským chováním. Působila tu i Milíčova zásada,že kazatel má jít příkladem svým životem. Žil v úplné
chudobě a velmi přísně. Milíčova askeze tvořila podstatu jeho bytí a činnosti. Jeho život byl rozdělen mezi
sloužení Bohu a sloužení bližnímu.

Ohromným úspěchem jeho činnosti byl rok 1372. Velký počet pražských nevěstek pod vlivem jeho kázání se
zřekl nemravného života a odhodlal se sloužit Bohu. Pod Milíčovým dozorem tak vznikl jakýsi zaopatřovací
ústav pro zprostředkování práce, protože bývalé hříšnice se vracely do řádného života. Karel IV. věnoval za
tímto účelem Milíčovi bývalý nevěstinec Benátky, kde Milíč zbudoval kapli svatých hříšnic Magdaleny, Marie
Egyptské a Afry, vystavěl domy pro chovanky i pro svou kněžskou družinu. Nový ústav nazval Jeruzalém.

18) Spor o investituru
Mezi papežem a císařem.

Snahy o reformy církve:
1. Prosazování celibátu– ze strany církve kvůli tříštění majetku
2. Dříve obsazování duchovních úřadů laiky – opírali se o systém vlastnické církve (zakladatel církevní
instituce je jejím pánem) – to vedlo ke vzniku instituce laických opatů (příbuzný zakladatele nebo i sám
zakladatel) – u nás bl.. Hroznata – klášter v Teplé – to už je problém investitury – uvedení do úřadu –
problém simonie (svatokupectví – kupčení s církevními úřady)

r. 910 založen klášter v Cluny vévodou Aquitánským, dostali práva:
1. svobodné volby opata
2. Prosazení soudních pravomocí kláštera na jeho pozemcích.
3. Vyjmutí kláštera zpod pravomoci jednotlivých biskupů a podřídil se přímo papeži.

Problémem Clunyjské reformy bylo podřizování ostatních opatství a hlavně jejich změna na převorství
podléhající přímo Cluny a odvádějící mu poplatek. Směr reformy se týkal obsazování postů biskupa,
arcibiskupa, faráře, ….

Od 1. pol. 11. st. se snaží papež vystupovat proti zlořádům v církvi (celibát, simonie).
1022 Dekrety zakazující prodej úřadů
1044 odstoupil papež Benedikt IX. (chtěl se oženit), na jeho místo nastoupil Silvestr III. a ještě prodal
papežství svému příbuznému Graciánovi. – byli tři papežové (i on sám zůstal papežem)
Zásah císaře – sesazeni tři papežové – dosazen papež Kliment II. (bamberský bi

J) Za Galeria a Maximina Daja
Tehdy byla římská říše rozdělena na dvě části. Na východě vládl v Nikomedii Dioklecián a místocísař
Galerius, nepřítel křesťanů. Na západě vládl v Miláně Maximian a místocísař Konstantin Chlorus, který byl
křesťanům nakloněn. Proto bylo pronásledování na východě větší než na západě. R. 305 se Dioklecián a
Maximián vzdali vlády a nahradili je spolucísařové. Konstantin křesťany nepronásledoval, ale Galerius proti
nim zuřil dále. Po Galeriovi nastoupil na východě císař Maximin Daja, který v pronásledování pokračoval.
Mučedníci: Saturnin, Teodora, Kateřina, Petr Alexandrijský, Prokop, Pamfil, Pelagia, Fevronia, Sergij a
Bakchus, Severián, Jiří, Blažej, Teodor Tiron, Teodor Stratilát, Vít, Kosma a Damián, Varlaam, Cyprián a
Justina, Panteleimon, Lucie, Markéta, Kristina, Anežka, Sebastián, Bonifác, Januarius…

4) Konstantin Veliký a milánský edikt

Po smrti Konstantina Chlora se stal r. 306 císařem západní říše jeho syn. Jeho místocísař Maxencius chtěl
však být sám císařem, a proto proti němu vytáhl do boje. R. 312 zvítězil Konstantin u Milvijského mostu nad
mnohem silnějším Maxenciovým vojskem. R. 313 vydal se svým švagrem Liciniem památný milánský edikt,
kterým dává Církvi svobodu. Licinius se ale ediktem neřídil a pronásledoval křesťany na východě dál. Teprve
po Konstantinově vítězství nad Liciniem r. 323 nastal na východě klid.

R. 330 přeložil Konstantin své sídlo z Říma do Cařihradu, který vystavěl.

Křesťanství se však nešířilo jen v římské říši. Do Habeše přinesl víru Frunencius. V Iberii hlásala Krista Nina
a v Arménii Řehoř Arménský.

5) Další pronásledování za Konstantinových nástupců

V Persii bylo již ve 4. st několik biskupství, ale zlé časy tam křesťanům začaly za krále Sapora II., který byl
horlivým vyznavačem zoroastrismu. Kromě toho mu židé a mágové namlouvali, že místní křesťané udržují
vlastizrádné styky s římskou říší. Z toho vzniklo r. 343 velké pronásledování křesťanů.

Svatí: Frunencius, Nina, Řehoř Arménský, Mesrop…

Mučedníci: Jonáš, Miles, Simeon Perský, Jakub Perský, Anastázius…

Po smrti Kontantinových synů nastoupil na císařský trůn jeho synovec Julián, který odpadl veřejně k
pohanství. Proto se nazývá „Apostata“. Vytkl si dvojí cíl: zničit křesťanství a vzkřísit a zvelebit pohanství.
Církev se nesnažil zlikvidovat fyzicky, ale spíše duchovně. Vylučoval křesťany z úřadů, nedovoloval jim
studium na školách, olupoval chrámy a duchovenstvo o jejich práva a rozněcoval spory mezi křesťany.

Mučedníci: Domicius, Zuzana, Porfyr…

Nástupci císaře Juliána Apostaty byli Jovian, Valentinian, Valens, Gracian, Teodósius I. a jeho synové
Honorius a Arkadius. Všichni byli křesťané, ale někteří z nich se přidržovali herezí. Císař Teodósius I. (378–
395) zakázal všechny druhy modloslužby. Pohanství vymizelo. Teodósius rozdělil říši mezi své syny:
Arkádius (395–408) obdržel východ, Honorius (395–423) západ, který se začal zmítat pod náporem
germánských národů.

6) Starověké hereze

I v samém lůně Církve povstali nepřátelé: bludaři a rozkolníci. Způsobili větší škodu než pronásledování.

Gnostikové si připisovali vyšší vědění, než poskytuje křesťanské zjevení. Perská forma gnosticismu se
nazývá manicheismus.

Montanisté zavrhovali křesťanskou mravouku jako příliš mírnou. Učili, že církev má jen svaté členy a kdo se
dopustil hříchu, musí z ní být vyloučen (novaciáni).

Na východě vznikaly bludy, které se týkaly osoby Ježíše Krista a svatého Ducha.

Největší zmatek způsobil alexandrijský kněz Árius. Učil, že Kristus není Bohem, ale jen nejvznešenějším
stvořením. Stal se bohem teprve tehdy, když mu Bůh udělil božskou důstojnost. Tento blud byl odsouzen na
I. církevním koncilu v Nicei r. 325. Sněm definoval, že Kristus je téže podstaty jako Otec. Arianismus zanikl
v sedmém století.

Cařihradský patriarcha Macedonius upíral božství svatému Duchu, ale jeho blud byl odsouzen na II.
všeobecném koncilu v Cařihradě r. 381.

Cařihradský patriarcha Nestor tvrdil, že Panna Maria byla pouze matkou člověka Ježíše, se kterým se
teprve při křtu v Jordáně spojil boží Syn. Proto se Panna Maria nemá nazývat Bohorodička. Toto učení bylo
zavrhnuto III. všeobecným koncilem v Efezu r. 431.

4

Archimadrita Eutyches z Cařihradu začal učit, že Kristus měl jen jednu přirozenost, a to božskou –
monofyzitismus. Církev však na VI. koncilu v Chalcedonu r. 451 prohlásila, že v Kristu jsou dvě
přirozenosti, božská i lidská, a to v jediné božské osobě.

Na V. církevním koncilu v Cařihradě byly zavrženy spisy, které obsahovaly bludy podobné bludu Nestorovu.

Svatí: Eusebius Samosatský, Spiridon, Damas, Alexij, Martin, Servác, Pavel vyznavač, Flavián, Melecius…

Církevní otcové: Atanáš, Bazil Velký, Řehoř Teolog, Jan Zlatoústý, Cyril Alexandrijský, Cyril Jeruzalémský,
Řehoř Nisský, Efrém Syrský, Ambrož, Augustin, Jeroným, Hilarius…

7) Vznik mnišství

V době, kdy byli křesťané pronásledováni pro víru, odcházeli mnozí z nich do pouště, aby se tam ukryli a aby
daleko od hluku světa sloužili v samotě Bohu. Zabývali se modlitbou a ruční prací. Nazýváme je poustevníky
(eremity, anachorety). Nejdříve žili každý sám (Pavel Tébský), pak se sdružovali do společnosti a žili podle
jistého pravidla a volili si svého představeného (mnichové). Za jejich zakladatele se považuje sv. Antonín,
který je poprvé spojil v jedinou společnost. Poustevnické osady se nazývaly lávry. V jediný celek pod jednou
střechou (klášter) spojil poustevníky sv. Pachomius, který jim předepsal pravidla společného života
(cenobité). Kolébkou mnišství je Egypt.

Mnichové: Pavel Tébský, Antonín, Pambo, Ammonius, Pafnutij, Onufrij, Arsenius, Agato, Pimen, Pachomius,
Makarius Velký, Mojsej Murín, Makarius Alexandrijský …

8) Východní mnišství

Z Egypta přinesl mnišství na východ sv. Hilarion. Sv. Bazil sepsal pravidla, která jsou dodnes základem pro
východní mnišství. Baziliáni se rozšířili do Řecka, jižní Itálie a Španělska. Nejznámější baziliánskou osadou
je hora Athos. Z Řecka přišli baziliáni na Rus a kyjevská Pečerská lávra se stala kolébkou všech ostatních
klášterů na Rusi.

V Sýrii vznikl ještě jiný druh mnišství. Někteří poustevníci se rozhodli vést zapíravý život na sloupech.
Nazývají se stylité.
Mnichové: Hilarion, Hesychius, Teoktist, Zosima, Sáva, Eutimius Velký, Kiriak, Dositej, Abrahám, Dorotej, Nil
Sinajský, Jan Klimakos, Marie Egyptská, Paladius…
Stylité: Simeon, Lukáš, Daniel, Teodul…

9) Západní mnišství
Na západ přinesl zprávy o mnišském životě sv. Atanáš, který sepsal život sv. Antonína. Na rozdíl od
východního rozjímavého mnišského života uložil zakladatel západního mnišství sv. Benedikt bratřím, aby se
vedle modliteb a askeze věnovali i práci.
Mnichové: Benedikt, Hilarius, Maurus, Placidus, Scholastika…

10) Blud monotheletismu
Když začali monothelité hlásat učení, že v Kristu je jen jedna vůle, jako první se proti tomu postavil
jeruzalémský patriarcha sv. Sofron. Cařihradský patriarcha Sergius se snažil římského papeže Honoria
(625–638) přesvědčit, že jde o spor ve slovech. Císař Heraklius vydal výnos, kterým nařídil učit jen o jediné
vůli v Kristu. Římský papež Martin I. blud zavrhl a vyhlásil klatbu nad všemi monothelity. Blud byl odsouzen i
na VI. církevním koncilu v Cařihradě r. 680, kde bylo stanoveno, že v Kristu jsou dvě vůle, božská a lidská, a
to tak, že lidská vůle je podřízena jeho božské vůli.
Vyznavači: Martin I., Maxim Vyznavač…

11) Ikonoklasmus
V 8. st. začali vystupovat někteří byzantští císařové proti starému církevnímu obyčeji – úctě ikon, kterou
prohlásili z nevědomosti za modloslužbu, jako by se obrazům vzdávala božská pocta. Tento blud se nazývá
obrazoborectví (ikonoklasmus).
Císař Lev III. Isaurský (717–741) vydal edikt, kterým nařídil odstranit z chrámů ikony a zakázal jejich úctu.
Edikt vyvolal velký odpor. Za úctu obrazů se postavili papež Řehoř II., cařihradský patriarcha German, Jan
Damašský, ap. Nástupcové císaře Lva III. Konstantin V. Kopronim (741–755) a Lev IV. postupovali proti úctě
ikon stejně krutě.
Teprve císařovna Irena zastavila pronásledování. Na VII. všeobecném koncilu v Nicei r. 787 bylo
obrazoborectví zavrženo a úcta ikon schválena. Pronásledování však pokračovalo ještě za císařů Lva V.
Arménského (813–820), Michaela Balba (820–829) a Teofila (829–842). Teprve císařovna Teodora uvedla r.
842 v platnost usnesení nicejského koncilu. Na památku vítězství nad ikonoklasmem byl ustanoven svátek v
první neděli Velkého postu.

5

Svatí: Teodósia, German, Jan Damašský, Nikefor, Teodora, Teodor Studita…

12) Rozkol mezi Východem a Západem – východní schisma

Odlišný náboženský vývoj na východě a západě, rozdílná mentalita i politické podmínky vedly k vzájemnému
se odcizení Říma a Cařihradu.

R. 858 protiprávně sesadil císař Michal III. cařihradského patriarchu Ignáce a dosadil na jeho místo Fótia.
Protože Řím se zásahem nesouhlasil, začal mu Fótius vytýkat, že prý porušil apoštolskou víru. Spor byl
ukončen na VIII. církevním koncilu v Cařihradě r. 869, ale propast se dále zvětšovala.

Nepřešlo ani dvě stě let a spor vypukl ještě ostřeji. R. 1053 opakoval cařihradský patriarcha Michal
Caerularius Fótiovy obžaloby proti Římu. Když r. 1054 nedovolil římským legátům sloužit v Cařihradě sv.
liturgii, položili tito na hlavní oltář chrámu Boží Moudrosti (Hagia Sofia) bulu, kterou patriarchu
exkomunikovali. I když se klatba týkala jediné osoby, vyvolala církevní rozkol mezi východem a západem.
Pozdější pokusy o sjednocení na II. lyonském (1274) a florentském (1439) koncilu již nebyly schopny trvale
rozkol odstranit.

13) Evangelizace Evropy

Když se Germáni za doby stěhování národů usadili v římských oblastech, zaujali po nich území Slované.

Jako pr

Vybrané kapitoly z církevních dějin

1) Pojem církevních dějin, metoda

Důležitou složkou kulturního života je náboženství. Ne na stejné úrovni, ale převyšuje, jakožto nejvyšší
kulturní oblast, vrchol celé nádherné budovy, jejíž stavba je cílem lidské kulturní činnosti. Proto církevní
dějiny = nejpřednější, nejušlechtilejší část dějin světových.

Církevní dějiny nezaujímají jen první místo, ale tvoří také jejich nejideálnější střed. Nejdůležitější událostí,
ovládající celé světové dějiny, je totiž vtělení Syna Božího. Bez církevních dějin, které právě tuto událost
staví do středu veškerého dění, zůstanou dějiny lidstva nevysvětlitelnou hádankou. Jen je-li Kristus uznán
a poznán jako střed světových dějin, dostává doba před ním a po něm smysl a význam.

Dlouhá staletí před Kristem, která se zdají být nesmírným chaosem bitev a vítězství, vzestupu a zanikání
malých i velkých států, záhadných protikladů, bezmezného despotismu, otroctví a zločinů na jedné straně, a
skvělého kulturního pokroku v oblasti duchovní, umělecké a státní na druhé straně, dostávají hned ráz vyšší
jednoty, díváme-li se na ně jako na dobu přípravy spásy po její stránce negativní i pozitivní. A podobně další
doba po Kristu nabude jednotného rázu, jestliže do středu postavíme působení křesťanství v církvi a skrze
církev. To znal již starověký autor listu k Diognétovi: „Duše je sice uzavřena v tělo, ale přece tělo udržuje.“
Právě tak křesťané jsou drženi ve světě jako v žaláři a přece jsou to oni, kteří udržují svět. Dnes totéž
připomínají slovenští biskupové ve svém listu ke vstupu do EÚ: „Čím je duše pro tělo, tím jsou křesťané pro
svět“

Klasický starověk vůbec nepřišel na myšlenku světových dějin. Scházely dva pojmy – myšlenka Boží
prozřetelnosti (projevem je Vtělení) a myšlenka jednoty a sounáležitosti všech národů (povolaných Bohem k
jedné společné úloze a jednomu cíli). Před tím jen nacionalistické dějiny. Teprve křesťanství umožnilo
pochopení světových dějin. Proto ústřední místo církevních dějin v dějinách světových.

Postavení v teologii – jako teologie historická (= církevní dějiny)

= vědecké probádání a vylíčení církevního života po všech jeho stránkách a v celém jeho rozsahu od
založení církve po dnešek. Předmětem jsou tedy všechny obory církevní působnosti a všechny stránky
náboženského života příslušníků církve, a úkolem je vykreslit obraz uplynulého života církve, který by pokud
možno co nejvěrněji odpovídal skutečnosti.

Po Kristově nanebevstoupení se křesťanství rychle šířilo do celého světa. Přispělo k tomu i státní zřízení
římské říše. Ve státě žilo mnoho různých národů a řečtinou se dalo dorozumět všude. Apoštolové hlásali
evangelium v hlavních městech jednotlivých oblastí a odtud se křesťanství šířilo do okolí. Mezi církevními
osadami požívaly největší vážnosti ty, které byly založeny od apoštolů. Z nich vynikají Jeruzalém, Antiochie,
Alexandrie a Řím. Později se k nim připočítává také církev v Cařihradě. Biskupové těchto měst se nazývali
patriarchové.

Dne 10.8.70 byl dobyt Římany Jeruzalém a zničen chrám. Více než devadesát tisíc Židů bylo odvedeno do
otroctví. R. 135 se Židé ještě jednou vzbouřili, pod vedením Bar Kochby, který se vydával za Mesiáše. Byli
však opět přemoženi, země zpustošena a místo Jeruzaléma vybudováno pohanské město Aelia Capitolina.
Židovský stát zanikl, Židé byli rozptýleni mezi národy, zanikly starozákonní oběti, a tím i kněžský stav.

Římané se chovali k šířícímu se křesťanství nejdříve lhostejně, ale brzy se stali jeho úhlavními nepřáteli.
Křesťané byli vyhlašováni za velezrádce a nepřátele vlasti, protože odmítali vzdávat císaři božskou poctu a
vyhýbali se pohanským obětem. Kdykoli postihla zemi nějaká katastrofa, dávali za ni pohané vinu
křesťanům, protože prý rozhněvali bohy.

3) Šíření křesťanství a jeho pronásledování

Pronásledování bylo dvojího druhu: buď lid vraždil křesťany o své újmě, nebo nařízení vyšlo od císaře. Podle
sv. Augustina počítají historikové deset pronásledování křesťanů:

A) Za císaře Nerona
Za císaře Nerona (54–68) vyhořela r. 64 velká část Říma. Aby císař odstranil pověst, že dal sám město
zapálit, vyhlásil za původce požáru křesťany. Tu nastalo nelidské pronásledování. Lid se vrhl na křesťany,
křižoval a stínal je, obkládal smolou a v noci zapaloval, aby osvětlovali císařské zahrady.
Mučedníci: Petr a Pavel, Filemon…

2

B) Za císaře Domiciána
Když se císař Domicián (81–96) dozvěděl, že křesťané mluví o království Kristově, dal je pronásledovat.
Nechal také usmrtit Davidovy potomky, kterých se dopátral.
Mučedníci: Linus, Kletus, Apolinář, Irena, Pankrác…

C) Za císařů Trajána a Hadriána
Aby císař Traján (98–117) zachránil pohanství, vydal zákon, kterým zakázal zavádět nový kult bez státního
svolení. Další jeho nařízení se zaměřovalo proti tajným spolkům. Obou zákonů bylo užito proti křesťanům.

Císař Hadrián (117–138) vydal r. 125 zákon, o němž se zdálo, že přinese úlevu. Poručil, aby křesťané nebyli
trestáni na hrdle, kromě případu, že jsou usvědčeni ze zločinu. Tohoto ustanovení však nebylo dbáno.
Mučedníci: Simeon Jeruzalémský, Ignác Antiochijský, Kliment, Eustatij Plakida, Žofie…

D) Za Marca Aurelia
Císař Marcus Aurelius (161–180) vydal nařízení, aby křesťané byli vyhledáváni a obžalováváni z
bezbožectví a různých zločinů.
Mučedníci: Polykarp, Anicet, Cecilie…

E) Za císaře Septima Severa
Císař Septimus Severus (193–211) přikázal r. 202, aby nikdo nepřestupoval ke křesťanskému nebo
židovskému náboženství. I tento zákon dal podnět k pronásledování.
Mučedníci: Perpetua a Felicita, Viktor I., Valentin, Urban I.…

F) Za Maximiana Thráka
Maximian Thrák (235–238) vydal zákon, aby byli usmrceni církevní představitelé. Pronásledování se však
rozšířilo na všechny křesťany.
Mučedníci: Barbora…

G) Za císaře Decia
Mezi nejkrutější pronásledovatele křesťanů patří Decius (249–251). Pronásledování na sebe vzalo jinou
podobu. R. 250 vyšlo nařízení, aby se všichni křesťané v říši zřekli víry. Kdo by neuposlechl, měl k tomu být
donucen mučením. Biskupové měli být ihned usmrceni. Pronásledování, které se rozpoutalo, převyšovalo
svou krutostí všechna dosavadní. Celé obce se musely dostavit k obětování modlám. Kdo uprchl, ztratil
majetek.
Deciova vláda byla krátká, ale jeho nástupce Gallus (251–253) pokračoval v pronásledování stejnou měrou
dále.
Mučedníci: Tryfon, Kryštof, Viktorie, Agáta, Saturnin, Albína…

H) Za císaře Valeriána
Císař Valerián (253–260) vydal r. 257 edikt, jímž měli být všichni biskupové a kněží posláni do vyhnanství a
pod trestem smrti bylo věřícím zakázáno konat schůzky k bohoslužbám a vstupovat na křesťanské hřbitovy.
R. 258 nařídil druhým ediktem, aby byli biskupové a věřící usmrcováni a aby jim byl zabaven majetek.
Mučedníci: Eugenie, Nikefor, Vavřinec, Agripina, Anastázie, Narcis, Felix…

CH) Za císaře Aureliána
Císař Aurelián (270–275) chtěl být nazýván „Pán a bůh náš“. Proto vydal rozkaz, aby byli křesťané
pronásledováni.
Mučedníci: Konon, Mamant, Trofim, Priscilla…

I) Za císaře Diokleciána
Skoro dvacet let měli křesťané volnost. Byli ve vysokých státních funkcích, měli nádherné chrámy, konali
veřejně bohoslužby. Na popud pohanských kněží začal r. 303 císař Dioklecián (284–305) krutě pronásle-
dovat křesťany. Vydal proti nim čtyři edikty. Nejdříve nařídil zbořit chrámy, spálit posvátné knihy a zbavit
křesťany všech občanských práv. Druhým ediktem nařídil uvěznit duchovenstvo. Ve třetím dal zajatým na
vybranou: buď odpadnout od víry, nebo být mučen. Čtvrtým nařídil, aby všichni křesťané buď obětovali
modlám, nebo byli zabiti. Výnosy byly přesně dodržovány.

Maruš, ja som sa zaujímala,...Niekoľko dní dozadu 2x: Elihu, Elihu. /až dnes som zistila, že v Jóbovi.../

Anno, vidím, že Krista...Maruš, ja som sa zaujímala, ako vníma tieto dva bibl. texty Pavel z Moravy. Ja viem, že pravda je jedine, skutočne jedine u Všemohúceho Boha. Ja sa aj tu na tejto diskusii snažím zmúdrieť=napraviť sa, ako skutočne len jedno "zrnko prachu", ktoré môže a nemusí byť uvrhnuté aj do samotnej Geheny. $$$Takže, ak sa nedodrží v zboroch 2. zlaté bibl.pravidlo, tak sa deje čo sa deje, a aj to jasne bolo Pánom-Najväčším Prorokom, vyrieknuté a Matúšom zapísané.Vyvstanú skutočne ťažké časy, a pravdepodobne takto zapečatení, ak si neuvedomujú, tak nehrešia, pretože práve toto 2.zlaté pravidlo s čistou láskou k Pánovi aj dodržujú.$$$ Takže ja chápem, a skutočne som nemala a nebudem mať možnosť siahnuť po hebrejskom výklade Biblie.--- Akurát by som rada vedieť v SZ KDE POTOM /prevezmem názov/- OPERUJE náš Pán, ak skutočne nemohol byť predsa ako Boží Syn odsunutý stranou? Nie vo forme, že má prísť ako Mesiáš, ale kde jasne jeho osoba vystupuje v starodávnych časoch, keď SZ- Daniel 12:1 jasne píše "...Povstane Michael, veľké knieža..." a NZ- Zjavenie Jána 19:11 "...na bielom koni Verný a Pravdivý, a súdi a vedie vojnu v spravodlivosti,... meno, ktorým ho volajú, je Slovo Božie....A šliape aj lis vína hnevu rozhorčenia Boha, Všemohúceho,... na stehne, má napísané meno:Kráľ kráľov a Pán pánov."--- Maruš, prečo by nebol uvedený práve v Danielovom proroctve Boží Syn ako najdôležitejšia osobnosť pre konečnú časť dní nášho pokolenia? A je uvedený MICHAEL=VEĽKNIEŽA= povstane v prospech synov Danielovho ľudu, teda Abrahámových potomkov.--- No je to symbolické, alebo zlý preklad, alebo zlý náš výklad, alebo ?

od léčení tu je Véna:-)))To se mají na co těšit,protože ten bude psát nejmíň řediteli.

Nono dokázat znamená přesvědčit ostatní, že to tak je. Všechny ale stejně nepřesvědčí i kdyby , jak říkáš ukázali jakékoli důkazy. Je to o víře zda to tak je. My se něco učíme ve škole jako, že to je jediná pravda, ale za čas se přijde na to, že to je úplně jinak. Třeba zákony matematiky, nebo fyziky platí jen za určitých podmínek. Jiří Grigar astronom v jednom televizním pořadu říkal, že ve vesmíru existuje desetirozměrný prostor, což je pro nás nepředstavitelné. Dále řekl, že ty dráhy všech planet ve vesmíru jsou tak přesně spočteny, že kdyby došlo jen k malé úchylce dráhy třeba miliontiny mm, tak by se celý vesmír rozbil. Začali by planety do sebe narážet, jak v kulečníku. Dále řekl, cokoliv je lidská fantazie schopna vymyslet, tak to je ve vesmíru uskutečnitelné. Jsou tam uskutečnitelné věci, které ani lidská fantazie není schopna vymyslet.