Manželovi rodiče mě podráží

Hodně záleží na manželovi. Já jsem také nebyla po chuti tchánům, měli pro manžela jinou nevěstu, dceru od tchánova kamaráda. Manžel se rozhodl jinak, vzali jsme se, jasně tchánům řekl, že své DOMA bude mít se mnou. Našli jsme si bydlení přes půl republiky a s tchánama jsme se přestali stýkat. Oni neměli zájem o nás ani o naše děti, ani vidět je nechtěli. Dneska vystrkují růžky zájmu, děti už jsou dospělí, tchýně už je sama, tak by se ráda s vnoučatama potěšila, ale co do nich nevložili, když byly děti malé, nemůžou dneska chtít zpátky. Když jsem byla se synem na kontrole, když prodělal klinickou smrt, tak na mě tchýně řvala, kde že se flákám. Saniťák byl v šoku, já taky. Nikdy naše děti nepohladila, nikdy se nestarala, co je trápí. Nešlo nám o nějaké dárky, jen o babičkovský zájem, přečíst pohádku. I děti samy poznaly, že o ně nestojí, tak když měly jít s tchýní na procházku, tak z toho měly šok, později prohlásily, že s ní chodit nebudou. Manžela se za to vážím, svým rodičům řekl, že buď budou brát jeho rodinu jako celek, oni chtěli, aby k nim jezdil sám, což nepřijali, tak k nim přestal jezdit i sám. Dneska je tchýně pro mne cizí člověk, naše děti jí vykají, když se s ní setkají.

Teda to jsou zase osudy...a na všechny je jediný lék - nezůstávat tam, kde nás to ničí. Já bych s tchyní a tchánem nežila ani den.

ne, my nemovitost teprve kupujeme a vyřizujeme úvěr. Nemáme kam jít, vzdyť dneska do podnájmu děti moc nechtějí a navíc manžel nechce někomu peníze strkat do hřtánu. Úvěr dostaneme. Mám dost naspořeno, ale ještě to není všechno. Na nemovitosti udělali předchozí nájemníci dluhy a tak se zatím maže katastr. Je to ale na dobré cestě a s majitelelm jsme v kontaktu. Dovolil nám i už úpravy na domečku.

Ahojik,tak to ti nezávidím. Ale podle me si za to muzete trochu sami,proc u nich zůstávate? Pises,ze Chces jit pryc,tak běžte,ne?To jste na nich finančně závislí? Pokud manžel jen pracuje,tak penize mit musíte? Na nic nečekejte a zmiznete,omezte kontakty. jeste proti Tobe postvou děti a co pak?

Ahojky všem, nevím jestli Vás tento článek ode mě zaujme ale snad trošičku. Já jsem se poznala s manžlem díky seznamce přes rádio.Když jsem ho kdysi poprve navštívila u jeho rodiny, tak vůbec nesouhlasili s našim vztahem. Chtěli abysme se rozešli, protože jsem trochu tělesně postižená (předčasný porod ve 29.tt). Jeho matka mi výslovně řekla že si náš vztah nepřeje a její muž se samorřejmě přizval také, aby si to u ní neposral. Jeho matka nechtěla aby měl jejich syn postižené děti jako jsem já. /DMO není dědičné!!!/ Ale neposlouchali jsme je a přesto spolu zůstali. Našli jsme si podnájem a byli spolu sami. Jenže pak jsem po půl roce otěhotněla a když to můj přitel oznámil doma tak neříkali nic a honem chtěli abysme se za nima přistěhovali. Tak jsme se teda přistěhovali asi hned na konci dalšího měsíce. Byl tady klid 3 měsíce a pak to začlo. Začali si na mě jeho rodiče dovolovat. Seřvali mě za každou blbost, Házeli se mnou jako s hadrem. Těhotenství jsem přožila celé v depresích. Ještě den před porodem na mě začala řvát a já další den hned porodila císařem, protože jsem silně krvácela a nebylo na co čekat. S dítětem se to ještě zhoršilo. Jehom trochu holka zařvala, tak ji hned chovali a chlácholili. Začali se do všeho montovat a rozkazovat. Co nemělo obdoby, tak to když bylo malé Nikole 4. měsíce. Rostly ji nejspíš zuby a tak furt plakala a nebyla k utišení. To na mě přitelův fotr přišel, že co jí dělám, že pořád řve. Prý se o ňu neumím ani postarat. Jen prej večer furt čumím na televizu a děcku se nevěnuju a beztak se vidím tam kam šel Petr - přítel. Šel totiž slavit. Např. matka ta se srala do všeho. Děcko se probudilo a začalo řvát, tak ho hned s ochotou začala chovat. Furt mi nařizovala co má děcko jest a jak ho mám oblíkat a kdy mám třeba chodit dom aby už náhodou nebyla večer tma-v zimních měsících. No hrůza. Nikolka ale byla moc šikovná. Dost toho uměla, tak jsme chtěli ještě jedno dítě i když si myslíte, že jsme asi hloupí, že ale mysme prostě chtěli mít děti blízkou u sebe aby si rozuměli ve své věkové kategofii. Ještě než jsem čekala 2. dítě tak jsme se na tajno vzali, protože jsem si nepřála aby u toho nikdo byl. Chtěli sme mít svatbu jen sami. Moje mamka stejně nemůže nikam jezdit protože má hodně mentálně postiženou další dceru, kterou musí opatrovat celý den. Dodnes se rodiče mezi sebou neznají a to se známe s Petrem 4 roky. Jak přišla na svět Kristýnka, před pár dny oslavila rok, tak je to ještě horší, tu starší dceru proti nám poštvávají aby nás nepolouchala atd. Jsou jí skoro 3 roky. Nařizujou opět co má jest kdy má jest jak jí mám oblíkat atd.
Dnešní verdikt byl takový, že už jsem to psychicky nevydržela a úplně se rozbrečela. Nikola je pěkná potvora a rozmazlená. Dneska převrhla polívku a dostala jsem za to já. Tata mě nadal,ani neumím dát děckovi najest a že sama se najím jako PRASE. Jo ještě jsem Vám zapoměla, říct, že manžel se mě samorřejme zastává, ale je to možná ještě horší, protože se na mě naváží 2x tolik.Manžel je skoro od rána do večera v práci a tak já vlastně žiju s jeho rodičema. Před Petrem si nedovolí říct nic a za každým rohem nás pomlouvají co jsme to za rodiče. Už se to nedá psychicky vydržet a tak si hldáme nemovitost. S úspěchem jsme našli, ale teď je kolem toho ještě nějáké vyřizování a tak to chvilku potrvá. Uř si nevím rady jak dál, ale vím jedno, že s nima nechci mít nic společnýho a jít odsud pryč co nejdřív.

Karle.Ano přesně tak to je. Já už jsem také nad věcí. A stejně jako Ty jsem vystudovala VŠ při zaměstnání a dětech. Ani jednou jsem tchyni nepožádala o pomoc.Zvládla jsem to bez ní. Napřed mi pomlouvala a k promoci mi nakonec koupila zlatý přívěšek.
A jak se jano budeš dívat na sebe,tak se na Tebe bude dívat okolí. Tak přestaň dělat chudinku. Nikdy nikdo Ti nepomůže. Držím Ti palce a zdravím Karlu.Ahoj holky

a jana nikde :o((

Nahodí téma a nereaguje na příspěvky, asi jí taky ubližují...

Jano a Evo, soucitim s Vami. Jako bych cetla o sobe. V 18 jsem se vdala abych utekla teroru me matky. To vite, ze ne u vsech v zivote klape jak by si to clovek pral. Ze zacatku moje tchyne se ke me chovala jako skutecna mama. Mela jsem ji moc rada, vzdy jsem ji pomohla ve vsem o co me pozadala. Ale po jeji nemoci zmenila se. Jednou mi vytkla jake mam rodice, jindy zas jak se chovam, srovnavala mne s jeji dcerou a porad daval priklady. Vnukovi rekla, ze ma blbou matku, ktera se neumi chovat. Puvodne to bolelo, moc bolelo. Nechapala jsem co jsem vlastne provedla. Porad jsem hledala v sobe chybu. Manzelovi jsem nic nerikala, nechtela vyvolavat hadky. S casem mi doslo, proc to dela. Ona mi zavidi, nebot ma dceru, ktera je jen o par let mladsi nez ja. I kdyz jsem se vdavala v 18 dokazala jsem porodit syna, vystudovat dalkove pri zamestnani vysokou skolu a mam slusne zamestnani. Sportuji a drzim diety abych mela postavu. Jeji dcera nema ani maturitu a tedy ani slusne zamestnani a je to tloustik. Dnes se tomu smeju a vubec neberu to vazne. I kdyz mne obcas dokaze poradne nastvat-vubec ji to neukazuji, nebot je to holt stara,nemocna a zavistiva baba tak co s ni? Jedine co se zmenilo, ze na jeji zadost o pomoc nereaguji, nechavam to na manzelovi. A tchan? Ten cise je na jeji strane, ale vzdy kdyz mu udelam kompliment, ze si ho vazim, tak hned je na me strane. Holky, musite znat svoji cenu, stojime za vic!!! Jo, a vyhodte svoji naivitu oknem - nemluvit o svych problemech, vzdy se usmivat a chovat se jako liska. Jinak to jednou bude pouzito proti vam - jako u soudu.

Milá Jano. Byla jsem na tom uplně stejně. Až jsem skončila u psychiatra.Neboj se jich. Pomohou. Dostala jsem Zoloft,vypovídala jsem se. A hle,začaly se dít věci. Dostala jsem sebevědomí. Mé okolí se vůbec nezměnilo,ale změnila jsem se já. Začala jsem na všechno a všechny v duchu kašlat. Ať si každý říká co chce. A najednou mi nikdo nevadil a začala jsem si dělat co chci a jen a jen co chci já. Tchánojc budou brblat stále. I když je budeš nosit na záchod...,tak si je nepřipouštěj a hlavně,měj se ráda. Napiš,jak pokračuješ.Držím palce

Jano, a co manzel? Pokusila ses hledat oporu u nej? A co deti?
Diana ma pravdu v tom, ze bys mela na sobe zapracovat. Jsou lide, kterym je ublizeno a oni si to natolik vezmou k srdci, ze nevedomky davaji lidem najevo "delejte si se mnou so chcete". Psychoterapie by mozna mohla pomoci.

Jano, rodiče ti ubližovali, tchán s tchyní ti ubližují, manžel ti ubližuje, v práci ti ubližovali - není těch hrozných lidí v tvém životě nějak moc? Pokud ano, tak ti nezbývá než začít na sobě pracovat - co člověk vyzařuje, to dostává.

Provdala si se za tchány, nebo za svého muže? Tak ti nezbývá, než se jít poradit do manželské poradny, případně nasbírat tolik sil, že si najdeš nové působiště a tvůj manžel za tebou buď přijde, nebo ne. Nebudeš jediná, která to musela udělat. Nesnaž se všem zavděčit.

Honzo zase jeden chytrak co...
Jano myslim ze jde o psychicke tyrani a to se vetsinou dedi z generace ne generaci tzn. pokud jsou takovi jeho rodice pak je takovy i tvuj muz, ze? Jinak by se te uz davno zastal. Take to ze TY ses musela odstehovat ZA NIM ackoliv to nebylo vybec vyhodne pro tvou karieru, zato to bylo moc vyhodne pro nej. Nekde jsem cetla ze obeti psychickych tyranu se muze stat kdokoli, nezalezi na vzdelani, na veku, na statusu apod. Prece jen tu ale jsou statisticky dokazujici ze nejvice napadane jsou prave zeny z nefunkcnich nebo rozvrzcenych rodin, ktere nikdy nepoznaly co je to zazemi. Jinak receno ktere udelaji cokoliv jen aby zapadly, aby mely rodinu. Pak uz je jen otazkou casu kdy se zacne na tu zenu ruzne utocit, zpocatku nenapadne a pak skoro denne, az se dotycna jen sesype pri pohledu na sebe do zrcadla. Nakonec si opravdu nejen pripada k nicemu ale opravdu k nicemu casem je, pricinou je pak uz jen deprese a nakonec pry uz jen nasleduji sebevrazedne myslenky apod. Jano moc ti toho neporadim a vim jak je to tezke.... Zacni si hledat clanky o psych. tyrani na interentu, mozna si budes muset zajit za psychologem, soc. pracovnici apod. Asi te zklamu, ale vsude se doporucuje rozvod, a to hlavne kvuli diteti. Ja sama napr. odesla hlavne kvuli tomu ze jsem zacala zanedbavat svoje dite - kvuli neustalym depresim. Deti ktere vyrostou v takoveto rodinne atmosfere pak maji samy problemy v zivote, a zacina to jiz ve skole. Spatne se soustredi, nedokazou si udrzet konicky, jsou agresivni, hyperaktivni. Pozdeji tu jsou problemy se vztahy apod. Je toho fakt dost a dost....
Jano drz se a pamatuj ze to neni tvoje chyba a ze nejsi jedina! Mozna i mensi dovolena od tchanu a manzela ti pomuze, nemas kam vyrazit na tyden, dva? Hodne stesti.

Jano, chapu, ze mas potrebu alespon se vypovidat a ulevit si.
Ze je ale po 20 letech tohoto zachazeni ponekud pozde ptat se na to, jak tomu celit, je jiste jasne i tobe samotne.

Prosím o radu, jak čelit situaci v rodině. Když jsem se před 20 lety vdávala, myslela jsem, že mám šanci mít fajn tchány, protože moji rodiče o mě nikdy nestáli. Odstěhovala jsem se za manželem 400 km od domova v nové víře ve spokojený život. V ""díře"", kam jsem se odstěhovala, jsem neměla nikoho, zjistila jsem, že těžko najdu práci ve svém oboru, muselajsem makat jinak, abychom se uživili. Naši mi nepomohli a škodili i na dálku. Já se snažila ve všem vyhovět tchánům, chtěla jsemzapadnout do rodiny, ale bohužel. nejvíce se mi vymstilo, že jsem se jim (také svému muži)s důvěrou svěřovala, s úspěchy, i neúspěchy.Ale léta utíkala, já musela vystřídat několik zaměstnání, svůj obor jsem nesehnala, ale byla jsem pracovitá a brala práci i za zástup MD. Ovšem toto přinášelo i konflikty na pracovišti, které se vyskytly a já neznalá podstaty, jsem se naivně vyptávala (zase s důvěrou) tchánů, jak by postupovali. Když jsme to tak párkrát udělala, přišel i konflikt a od té doby každou chvíli. Cokoliv udělám, ať je to dobře nebo špatně, už mají pro mě jak manžel tak tcháni jen výčitky, jaká jsem neschopná, konfliktní a že nic neumím... (oni byli úderníci, kteří měliletité zázemí v jediné firmě v okolí a 30 let odpracováno na 1 pracovišti). Já pro ně vždy budu ta neschopná, co neumí vychovat dítě, neumí se chovat, neumí pracovat a pod. Strašně mě to ubíjí a po hádnce, která se zase kvůli blbosti odehrála před 2 dny, mi opět byly vyčteny věci známé a staré několik let, vůbec se netýkaly podstaty věci. Už 3 dny jen brečím a v práci tak strašně přemáhám, abych udělal vše dobře, že na zpáteční cestě domů už jen bulím (jezdím už 15 let 50 km tam a 50 km zpět kvůli práci).Jsem zkrátka plebs, co si nezaslouží ani lásku, ani pozornost. Mého syna nikdy ani neobjali, ani se nepomazlili. Holt, je to sice jeich krev, ale tou matkou jsem já. Neumíte si představit, jak se cítím. Musel ajsem se vypovídat a také říst, že tu jeho rodinu nenávidím z celé duše. Tváří se jak nejsvětější trojice a pranýřování jim jde ze všeho nejlépe. přitom vím, že mám spoustu dobrých vlastností i dovedností, ale tyhle všechny zastiňije pár mých životních přešlapů, které se prostě neodpouští. (Onije mají taky, ale to nesmím před nimi říct.)