Máte se rádi, jste se SEBOU spokojení celkově a líbíte se sobě ?

Dobrý den, nabízím bezplatnou psychoterapii pro získání praxe po ukončení odborné vysoké školy a psychoterapeutického výcviku. Absolvovala jsem pětiletý psychoterapeutický výcvik a odborné studium s titulem Mgr. na Pražské vysoké škole psychosociálních studií. Psychoterapie by byla zdarma z důvodu minimální praxe a nedávného dokončení studia. Nabízím individuální psychoterapii v Praze, pátky odpoledne. Upřesnění času a místa by bylo na domluvě. V případě zájmu mě můžete kontaktovat na mail: [email protected]

Nejsem nijak namyšlená,mám jen zdravé sebevědomí tzn. vím na co má a na co ne atd. Ale musím přiznat, že dlouho dobu jsem nebyla nijak moc hezká až teď bych řekla, že to je lepší po tom co jsem změnila image. A říká mi to i více lidí takže na tom nějaká pravda asi bude. Jinak všem přeji zdravé sebevědomí je důležité!!!

Toto téma se dá rozdělit na dvě části. 1.Mít se rád , 2.Být se sebou spokojen. "Mít se rád" podle mě znamená naučit se žít se sebou samým a to zejména po fyzické stránce. Příjmout své tělo i s nedostatky,které nemůžeme ovlivnit(výška,velikost nohy,vlasy....je toho spoustu). Takto já chápu prohlášení "Mít se rád" a to by se měl každý naučit,protože nemá cenu být v životě zdrcený s toho,co stejně neovlivním. "Být se sebou spokojen" je už trošku kontroverznější. Jestliže mám nějaké kladné stránky o kterých vím,tak s nimi spokojen zákonitě musím být. Jestliže je ale někdo spokojen naprosto se vším,co se týká jeho osoby,tak je to napováženou. Na každém je co zlepšovat a proto bych o sobě jako o celku nikdy neprohlásil,že sem se sebou spokojen. Toť můj názor. Takže závěrem můžu prohlásit,že se mám rád,ale rozhodně se sebou nejsem spokojen. Jsem otevřený všemu,co ze mě může udělat lepšího člověka,protože jak všichni víme,nikdo není dokonalý.

Ti co se stále honí, si myslí, že kdyby zbrzdili, tak zahynou nudou. Ti co se nezastaví mají asi poruchy funkce mozku něco jako hyperaktivita nebo to mají i odkoukané od rodičů apod. Mí rodiče také tak žili a mě zkrotila až nemoc. Já jsem se jen nehonila za něčím, ale pořád jsem někam chodila apod. Nevydržela jsem dlouho doma v klidu a vím, že je to "smrtící" pro mnoho lidí. Ale i doma se toho kromě starosti o domácnost dá dělat a dnes v době internetu, mobilů, DVD atp. je to o to rozšířenější.

Já bych zase dodal, že toto spíš souvisí více s náročností člověka samotného na sebe a hledání uspokojení, ale ne té skutečné spokojenosti. Proč jsou lidé, kteří se stále honí za svýmy cíly, stále se zlepšují a zdokonalují a přesto nejsou šťastní !? Každý štěstí, spokojenost chápeme jinak a budovat, uskutečňovat cíle a zdokonalovat s hřejivýmy pocity ze života, z okolí, ze vztahů okolí a mě, ze sebe je rozhodně příjemnější.

Ale to je pravda, člověk nemůže být jen se sebou spokojený, naopak musí být pořád nespokojený a hledat nové cíle, nové lidi a chtít stále se zlepšovat .... jinak by to opravdu bylo nudné a nic by člověka nebavilo ....
Neustále díky své nespokojenosti budujeme své příbytky .... domovy a zlepšujeme i své vztahy....
Všechno by to zevšednilo a bylo to stereotypní a to je zhouba ....
Kdybych měl být spokojený s tím jaký jsem a třeba zrovna nejsem tím správným a dobrým, tak bych se asi nikdy nezlepšil a žil spokojeně ve své milné představě o životu a štěstí.... Každý máme jinak postavený žebříček hodnot a je jen otázka co je vlastně dobře ....
Ano .... ustrnout na tom, že jsme spokojeni a právě se sebou samými, je asi dosti zcestné ....
Můžu se sobě líbit, ale měl bych se stále nově oblékat a změnit občas své image ... Ono se totiž okouká všechno ....

BÝT SE SEBOU SPOKOJENÝ-TO JE BLBOST,ČLOVĚK SI MUSÍ KLÁST STÁLE NOVÉ CÍLE-TED ZHUBNU,TED BUDU CHODIT BĚHAT,TED BUDU DBÁT O PLET....ATD.VŽDYT TO NÁS DRŽÍ PŘI ŽIVOTĚ,KDYBYCHOM BYLI SPOKOJENÍ,UMŘELI BYCHOM NUDOU.

Chápu, proč je toto téma založené, tak jsem našla víc štěstí v životě, i když jako dítě a do začátku nemoci jsem byla hodně šťstná.

Nemoc není jediná, co člověka může trápit, je tu dál tolik vztahových, sociálních a jiných problémů, kvůli čemu lidé živoří. Bohužel znám i lidi, ze kterých právě to těžké utrpení udělalo až "zrůdy". Těch, co z utrpení vylétli v pokoře se zdravým rozumem, se srdcem na dlani a bez nenávisti je ale pramálo.

Proto my, kdo jsme měli to štěstí a prozřeli, si važme každé hezké chvilky a užívejme život plnými doušky :), jak je to tu už popsáno.

P.S.: Že je člověk spokojený se sebou vážně neznamená, nebo nemyslím si, že by měl být narcista ... Také Ti teď Katko neříkám, že tady fňukáš ... Žijme ! :)

Založil jsem téma ... a jsem šťastný protože život a radost z něj poměřovat jen osudem není to, co dělám ... Přesto mě osobně také zemřela hodně blízká osoba z rodiny a nebylo to spravedlivé, přesto žiji dál a vychutnávám si každou chvíli ... Jak to souvidí tedy teď s mým narcismem !? Teď to neber osobně Katko, ale chce to chtít a ne říkat, že něco nejde a že je to o štěstí a náklonosti. Je to o člověku, jak se k věcem staví a také jak se staví sám k sobě a životu. Zda se bude celý život litovat a nechá se jen unášet proudem, nebo bude bojovat proti proudu za každou krásnou chvilku s tím, co právě má. Každý máme své jádro, myšlení, city a pocity, které můžeme tolika způsoby těšit a "rozmazlovat", pak příjdou i těžké chvíle, ale nebýt právě těchto, tak si potom tu krásu a radost asi tak nevychutnáme. Nejsem krátkodobě v pohodě Katko, ale dlouhodobě a téma je proto založené, protože mě třeba mrzí to, že mnoho lidí úplně zbytečně přichází o krásy života a své štěstí. Jinak si uvědom, že tady na dotorce nikdo nikomu nic nenutí a nemůže, tak si na mě nestěžuj :) Děkuji

(Jako příklad: Je špatné, že žena s velkými ňadry založí diskusi Malá prsa s tajným přáním, že třeba díky některým jedincům i další -postižení- pochopí, že o velikosti to není ?)

Zemřel mi syn, Katko... přesto dokážu být v životě šťastná i když je rána na srdci pořád. K tomu asi tolik. Samozřejmě jsme každý jiný a samozřejmě základ naší povahy nás méně či více předurčuje k tomu zvládat tragédie v našich životech. Ale ruku na srdce, myslíte si, že člověk zdravý nemá občas záchvaty pláče, kdy prožívá svoje prohry? Protože nemůžu létat, budu závidět ptákům křídla? Je hodně na člověku samotnému, jestli si udělá ze života peklo...

Ahoj Martino,
právě něco takového jsem myslela, jak to tu píšeš...je sice pravda, že Honzík Potměšil je asi docela v pohodě...možná to tak vypadá, ale je otázka, zda to jen není vidět na povrchu...co je uvnitř, by nám asi řekl jen on, jak to vše cítí...
Myslím si, že je právě spousta lidí, kteří prostě z různých důvodů nemohou a nejsou spokojeni se svým hendikepem, ať už jakýmkoli.
Je to asi hezké jak tu píše Olga, píše tu hezky, ale nemůžu s ní souhlasit...kdyby to tak bylo jak tu dává různé pěkné příklady, tak by byl celý svět šťasten, ale není tomu tak...prostě jsou různí lidé a mají různé osudy.
Ono stačí, aby rodičům zemřelo dítě a asi nebudou už nikdy šťastní, kdyby tomu tak bylo, tak by se radovali z toho, že jim odešlo jejich milované dítě.
Ano mohly by se přes to přehoupnout a tvářit se spokojeně a vyrovnaně, ale bolest je velmi silná, nejde to...
Možná za hodně let to přebolí, to je normální, ale ze začátku je to moc smutné...
Asi by si to ti lidé a hlavně ten co založil toto téma, potřeboval zažít nějakou takovou situaci, aby si uvědomil, že to, co tu píše, (jak je se sebou spokojen a má se rád)že to někteří lidé mají z různých důvodů špatné a někdy docela dost těžké a nemůžou být se sebou spokojeni a líbit se sobě.
Nemusí jim být vždy štěstí a dobré zázemí nakloněno...
Připadá mi to spíš jako Jakubův narcismus a vychloubání se tím, že on je teď zrovna v pohodě. Nechápu proč vlastně někdo založí takové téma... Když budu v pohodě tak, jak to Jakub píše, tak to tu vůbec nebudu psát...byla bych totiž tak v pohodě, že by mě to vůbec nenapadlo a neřešila bych to, proč také?

tak proč by něměli být i ostatní, je to jen v jejich myšlení, přeci...

Moc se mně líbilo, co jste tu holky napsaly - Alčo, Oli, Káťo. První dvě holky vidím jako velmi oduševnělé, moc krásně jste to napsaly. Ovšem s Káťou, s tou asi souhlasím nejvíc. Ano, já sama jsem těžce nemocná přes 11 let, pomoct mně lékaři nikdy nedokázali a také se ani nijak nesnažili. Přes pět let jsem víc proležela než prochodila ve veslkých bolestech a změnil se mně svět. Určitě jsem si začala víc vážit "obyčejných" věcí, strašně moc a srdečně prožívám téměř každý den, což dřív až tak nebylo. Ale ten zdrav. handicap tu bohužel stále se mnou jako ocásek dnes a denně je, byť mnohem menší než dřív, protže jsem se trvrdou prací sama na sobě hodně ozdravila. Řada lidí mě vidí jako silnou, co jsem vše překonala a jak se s nemocí peru. A neříkám, že silná nejsem. Ale ta nemoc mě pořád dává víc či míň na frak. I když ze mě mnoho lidí cítí pohodu, tak jsou doby, kdy pláču, že se asi nikdy nevyplní mé sny jako např. studovat či věnovat se pracovně tomu, co mě zajímá. Nejsem zatím vůbec schopná do zaměstnání chodit ani na částečný úvazek. K tomu vyzařování - jsem šťastná v různých chvílích. Je to i tehdy, kdy mám bolesti, ale jsem v určité milé situaci a tím na mě nikdo nepozná, že mně je vl. zle. Já si milé situace užívám naplno, ale o samotě pod polštářem někdy brečím, někdy se modlím, někdy hledám v kníhách - proč se necítím tak dobře, jak bych se mohla, kdybych byla zdravá. Ale! To je stejně otázka. Možná pak bych opominula už něco z toho, co je teď pro mě až povznášející. Myslím si, že asi nikdo není neskonale šťastný, ať je zdravý či nemocný. I když si váží plno věcí, přesto jsou skulinky, které ho nutí k truchlení. Život je někdy strašně těžký, o to víc je krásnější, když vás má kdo podržet. Mně díky bohu má - manžel i syn. Všichni tři se hrstmi vzájemně odměňujeme, hodně věcí si vážíme, ale ani jeden z nás to nemá v životě bez častých překážek, které se někdy přelézají hůř a někdy snáz :)

Vážím si nejen svého těla, ale i Vás ostatních, kteří dokáží svět víc prozářit. Pá, někdy příště - Martina

:-)

:-)

:-)

:-)

:-)

To Katka: znáš určitě herce Honzíka Potměšila. Ten jednou prohlásil, že nejhorší na jeho stavu je, že lidem je ho líto. On sám si prý tak nepřipadá, je šťastný se svou rodinou, má dva nádherné syny, dobrou práci, je to citově velmi bohatý člověk. Neměla by ses dívat na toho pána s lítostí. On to tak necítí,i když neříkám, že tyto lidi nikdy nezamrzí, že jsou nějakým způsobem omezení. Ale prostě není třeba mít nad nimi soucit nebo lítost, oni to tak většinou nemají. V sousedství máme slepou dívku, chodí na procházky a krom toho, že vám při prvním kontaktu osahá tvář, ani byste nevěřili, že je slepá. Nikdy nehovořila o tom, jak jí to mrzí, že nevidí... umí se těšit z každé drobnosti, z každého nového dne. Tak jako tvůj soused získala svým postižením dar vnímat tyto radosti života.

To Olga, tak v něčem asi máš pravdu, ale asi to nebude ve všem. Možná, že člověk postižený v mládí a dobře vedený, je pohodový a smířený s tím životem jaký je.

Ale asi nikdy nebude tak spokojený, když třeba nikdy neuvidí, nebo nebude moci chodit a okolo budou běhat děcka, jezdit na kole a jinak dovádět. Tomu nevěřím ...
A co pak ti, kteří třeba ochrnou později, třeba nehodou, či jinak .. znali z dřívějška jaké to je chodit a běhat a nejednou je vše naruby, úplná katastrofa. Musí změnit celý svůj životní styl, vše přehodnotit a přizpůsobit a to pak asi už není člověk v pohodě a spokojený...
Ano může se přes to všechno přehoupnout, překonat tyto překážky, ale už nikdy nebude tak šťastný jako dřív.. může z něj být celkem vyrovnaný člověk, ale to asi neumí každý a určitě to vyžaduje čas a někoho kdo pomůže tyto problémy překlenout.
Znám jednoho pána u nás v práci, má nějaké zvláštní postižení nohou, nosí berle a jeho nohy jsou takové jakoby v kolenou volné a vůbec nějak nefunkční, ale přesto s nimi, sice pomaloučku, ale chodí... a co je zajímavé, vždy ho potkávám s úsměvem a v dobré náladě a to si na něm moc cením a vždy ho pěkně pozdravím a prohodíme nějaké slůvko.
Je mi ho líto, ale obdivuji tu jeho osobnost, vyzařuje z něj něco krásného.
Asi by to potřeboval každý člověk, který má nějaký, třeba malý problém, ale ne každý to umí a je mu to dáno do vínku...
Ty ordinace u psychiatra nejsou jen s anorektičkami, je tam spousta i mladých lidí, kteří mají díky problémům v rodinách své životní traumata.
Je toho mezi lidmi moc a hodně je to třeba sociální fóbie a jiné společenské potíže. Mezi další právě patří nízké sebebvědomí a podceňování se, ale to právě pramení už z rodiny, kde je v mnoha případech díky špatným vztahům rodičů, dítěti nevědomky dáno nevěřit si a nevážit si sebe sama, a natož třeba svých rodičů, pak si asi těžko můžou vážit ostatních, jde to ruku v ruce sebou.
A že rodin špatně fungujících, třeba díky alkoholu je moc a když se lidé brali, tak by se div láskou nesnědli a pak to končí nenávistí a rozvody.
Asi máš lepší zkušenosti z rodiny a tak máš vlastně nadhled a to je dobře. Já jen chtěla trochu osvětlit tu druhou stránku lidí...