Nekdy si predstavuju, ze jsem zemřela ...

Tak to je navenek . nevíš, co dělá, když zaleze domů

Ja si predstavuji obcas smrt mych bliznich, ktere miluji. To pak clovek pociti, jaek silne je miluje a jak malicherne jsou spory, ktere vedeme. Pak, pokazde kdyz jsem s nimi, se na to upamatuji a jsem tak, jako by to byla posledni hodinka, kterou spolu travime. A raduju se z toho, ze tu jeste jsou. Myslim, ze s takovymhle pristupem se pak clovek nemusi bat ani toho, ze to jednou prijde. Protoze pak natolik splyne, ze mu ti lide nebudou schazet. Laska neni o lpeni. :)

myslím, že je to úplně normální,občas si představovat svou smrt...je to něco čeho se bojíme a co přijde,tak to je taková naše psychologická příprava

Teď už tohle nedělám, ale když mi bylo tak 12-15, dělala jsem to často, když jsem byla smutná. Je to asi obvyklé. Dneska už mě to vůbec nenapadá. Když jsem smutná, raději se podívám na svého syna, a vidím, že můj život má smysl.

Kua sorry za extra slova a preklepy, mam v sobe par pivek a rozimam vo vecech nadpozemskejch, jako je treba vlastni useknuta hlava v kosiku pod gilotinou:)

Tohle napada kazdyho, rek bych ze jsou to normalni uvahy a premejsleni se nad sebou samym. Jojo, ten svuj pohreb si bohuzel nikdo neuzije. Kdyz si vezmete, jaka je to mnohdy slava a kolik lidi prijde - a ten hlavni akter vi hovno.Ale asi je to tak lepsi, protoze mockrat by asi clovek blil do rakve nad tim jak ho najednou oplakavaj ty jeho nejvetsi nepratele.Ja jsem nekdy premejslim na jednou veci: kdyz se ulava usekne gilotinou.Je oddelena od tela, ale mozek neumre okamzite v tu vterinu, je jeste na chvili okrvenej a okyslicenej. Takze treba pri francouzsky revoluci muselo pro ty popraveny lidi bejt svym zpusobem zajimavy kdyz zvedli tu hlavu z kosiku videt svoje vlastni bezhalvy telo a ty davy kolem, nez ten mozek zhasnul.

To každopádně.Tak přijď, číčo, já tě sejmu. Ať nejsi jen u těch představ.Já jsem Petr Zvěřina z Václaváku a nejezdím na Babetě.

No tak jsem rada, že v tom nelítám sama:-)Možná nejde o samotný pohřeb, i když taky, ale o ty reakce lidí.Kdo by brečel a nebrečel a jak by to nesli a jak dlouho bych jim chyběla.U mamky v domě bydlí paní, které zemřel manžel a ona je uplně v klidu a pohodě, ani nechodila v černém, usměvavá jako nikdy, užívá si.Zajímavé. Jo, pán zemřel v nemocnici, nebyla to ukladná vražda:-)

Ahoj, někdy mám úplně stejný myšlenky. Většinou taky přemýšlím o konkrétních lidech, jestli by přišli. Také o těch, co mi někdy v životě hodně ublížili, jestli by byli schopní na ten pohřeb dojít a úplně vážně popřát mé rodině upřímnou soustrast. Vůbec by mě zajímalo jak by to asi neslo okolí. Nemyslím rodinu, tak je mi jasná, ale třeba své přátele.

Urcite se to stalo kazdemu z nas, ze si nekdy predstavil, jak by se asi jeho pratele a rodina chovali po jehon smrti, kdo by prisel na pohreb, kdo ne, jak by to kdo vzal, ze jsem uz zemrela atd...Nekdy nad tim dost premyslim a rikam si: Prisel by muj prvni kluk na pohreb? Co ta kamoška, co uz jsem ji dlouho nevidela...Jak dlouho by lidi drzeli smutek? Na tyto otazky nedostanem nikdy odpoved. Premyslite taky nad temato vecma stejne jako ja ? Myslim si, ze to neni nejaka uchylka:-)