Nenapadá mě jediný důvod, proč nespáchat sebevraždu...

Jituš, i přes, jak...Sylvo, nejsem šťastnější člověk, jsem melancholik. Ale jednoho dne jsem se na vše naštvala a řekla si, dost bylo obětování pro druhé. A začala myslet na sebe. Zavedla jsem tzv. ,,samorozveselování", neboj nezbláznila jsem se. Pomohlo mi to. Snažím se mít lepší náladu, když je nějaká komedie, ikdyž je mi blbě a podívám se na komedii a nebo jiný film, který mě pobaví, hned mám lepší náladu. Snažím se najít na všem něco úsměvného.
Také mám tu náturu, která mě nutí nad vším přemýšlet a trápí mě to pak dlouho.
Ale řekla sem si žijeme jen jednou. Musím s tím bojovat.
Kdyby si byla vedle mě, věř tomu, že by jsme si pobrečely a pak si pustily nějakou komedii a zasmály se.
Z těch klaců, co mi bylo a je házeno pod nohy, těch je dost, tím by se topilo i celou zimu. Bohužel. :(
Každý má svého andílka i Ty jej máš.

Už jen pro ten jeden...ano pomáhat druhým je lék na deprese .....pomáhejte a bude vám líp!!

Už jen pro ten jeden okamžik, kdy bys měla být šťastná, bys měla najít sílu....i s něčí pomocí..žít. A nebo vynaložit zbytek energie tím, že půjdeš pomáhat tam, kde jsou lidi v ještě větším srabu, nebo "jen" umírají, a chtějí žít. Kamarád sebevraždu spáchal... on je šťastný, my si neseme doživotní jizvu... a ze své perspektivy vím, že měl ještě chvíli počkat...a byl by šťastný... ještě malou chvíli... ale on to viděl jinak... A teď se jen ptáme, co jsme měli udělat, abychom tomu jeho činu zabránili... Měli jsme se o něj víc zajímat? Co jsme měli udělat? Čas vrátit nejde...

Moc vás chápu, vím, jaké to je, když vás život nešetří. Může se vám stát cokoli, ale vaše duše je volná. Krmte ji krásnem, plňte si své sny, nezapomeňte, že je na tom moc lidí hůře, než vy. Já jsem stála před tím rozhodnutím se zabít několikrát v životě. Myslím, že to má tak každý citlivý člověk, proto neodsuzuji ty, kteří už žít nechtějí a své trápení ukončí a nečeká na Boha, až to udělá on. Stejně ten život uplyne tak rychle, jsme tu jen na chviličku.

no ty hlavně potřebuješ...Přečti si, co jsi napsal, ty "fuji"
a uvědomim si, kdo tady otravuje. Vždyť to jsi jen ty, jsi paranoidní, potřebuješ léky!!!!

Jituš, i přes, jak...no ty hlavně potřebuješ skuhrat a otravivat jiné lidi........a sát energii z nich ....jsi úpírka.....

Mám za sebou vážné...Jituš, i přes, jak píšeš, vážné životní situace, jsi přeci jen náturou o něco šťastnější člověk. To, co píšeš,já nedokážu. Vím, že bych měla nebo musím, to či to brát tak či tak, ano, vím to, říkám si to, ale "neposlouchám se". Mám právě to, co jsem od života nechtěla-těžkou náturu, která mi nedovolí brát život lehce. Ale i s tou náturou bych se nějak dovedla vypořádat, kdyby mi život neházel pořád klacky pod nohy (těch vážných situací mám poslední roky i já až příliš.Můj andílek ode mne odvrátil tvář...)
Klidné ráno Sylva.

Rado, to jsou právě ...Mám za sebou vážné životní situace, tak vím co říkám a to od mládí. A lehké to rozhodně nebylo. A opravdu pro mě platí: pomocnou ruku najdu na konci své paže. A to jaký si to uděláš takový to máš, bohužel taky platí. Teď nemyslím materiálně, ale jak mi bude. Ano, nemáme všichni stejné možnosti, ale máme všichni možnost jakou cestou se vydáme.
A těch rad so jsou tu napsané se držím, ikdyž je to těžké. Ale ten pocit, zase jsi ty mrcho smutku na chvíli zničen, za to, to stojí.
Můžeš mít i holé ruce, ale to že si uděláš radost ty sama ti nikdo nesebere. :)
Je to tím, že citlivý jedinec se nechá otrávit okolím (sousedy, rodinou...).
Jak říkám mám za sebou vážné životní situace a stále to není a nebude veselé.
Ale slíbila jsem té potvoře smutku a depresi, že mě nedostanou. Ani omylem :).
Po každém smutku musí přijít něco příjemného. Zkus v to věřit. Ale nic není zadarmo a jak píšeš stojí to přemáhání.
Jestli Ti to pomůže, věřím, že to zvládneš.
Když je mi nejhůř, věřím, že mám andílka, který mě chrání. A věř tomu, že to pomáhá.
Jitka

Sylvo, to není jen velká...Rado, to jsou právě zřejmě ty rozdílné životní zkušenosti, které máme . Já bohužel s tím že "jaký si to uděláš, takový to máš" nemohu souhlasit. Nemáme každý tytéž možnosti, šance a ostatní cirkumstance, které nám dovolí udělat si to tak, jak bychom chtěli. Mohu oponovat tím, že napíšu to další známé :"život není to co chceme, ale co máme".
A to kýžené sluníčko po smutku stále nezáří. Ale jak jsem psala, zkouším leccos, jak se "vyškrabat" zase nahoru ale mnohé mne brzdí, nejde to, nejde...
Klidnou noc. Sylva.

(rada) Je to hezky napsané a...Sylvo, to není jen velká pravda, to je velká životní zkušenost, osobní zkušenost. Je dobře, že se snažíš udělat život hezčím. Protože je to jen na každém, jak mu bude. Jaký si to uděláš takvý to máš.
Neboj, po každém smutku, výjde sluníčko a bude líp, ale to víš sama. :)
Jen dodatek, než člověk dospěje k tomu, aby otevřel oči (prozřel) tak udělá plno chyb a pak pochopí, že pomocnou ruku najde jedině na konci své paže.

no kdyby tady byl někdo, koho taky trápí silně osamělost, rodinný život nevalný nebo žádný....a chtěl by se s někým takovým setkat, popovídat....je z Prahy,mě je 35 let...Může se mi napsat na mail [email protected] ráda bych se s někým takovým setkávala.
Asi je to marný, jak tady všichni píšou, přátelství se těžko navazují....Mám z rodiny mámu, to je můj rodinný život. Děti nemám a neplánuju pro svoje psychické potíže. V okolí vidím, že něco kloudnějšího mají lidi v rodině, když jim to vyjde. Když rodina nevyjde, je to v háji. Mám to od děctví tu osamělost, strádání....dost deprese. O tom jak se mám mít ráda a má mi to stačit tu už zaznělo, tak není nutné mi tohle případně psát.

Sylvo, cítím to naprosto...Vando milá, smutek je v mé duši už delší dobu častým hostem, nejenom po vánocích. Je pravda, že v období kolem vánoc je člověk rozjitřenější, stýská se mu po tom, kdy mu bylo na světě dobře a po těch, kteří byli a nejsou.
I já mívala řadu přátel a jak píšeš ty-rozlétli a rozlétly jsme se a už si vyměníme spíše jen přání k různým výročím či vánocům a už není síla a také je marnost dávat zpátky dohromady to, co s přibývajícím věkem už cítíme jako nevratnou minulost.
A s těmi přibývajícími roky jsem si také
ověřila to, co se říká, že ve starším věku už se přátelství těžko navazují.
Díky, že jsi reagovala, i to mne potěší, byť je to v smutně laděném tónu.

(rada) Je to hezky napsané a...Sylvo, cítím to naprosto stejně. Přátelství uzavřená v mladém věku sice přetrvala, ale rozlétli a rozlétly jsme se po světě, takže se vídáme zřídka. Vztahy z pozdější doby lze označit jako "dobří známí", nic víc.
Rodina mi taky nefunguje a ti, na kterých mi nejvíc záleželo, mě opustili.
Je to přesně jak píšeš - chybí ten, s kým bych se podívala stejnýma očima na svět.
Možná je to všechno jen povánoční deprese.

Buď sama sobě kamarádkou,...(rada) Je to hezky napsané a je v tom velká pravda. I já si už převážně rozumím jen sama se sebou (-: . Nesrdečné vztahy vyprchaly ukončila a srdečných je jak šafránu. Jak píše Jája, přátelství je opravdu pomíjivé, hlavně ve starším věku lidé už žijí více uzavřeně a kdo má štěstí tak alespoň hezky v rodině. To já nemám, rodinné vztahy nefungují a tak jsem osamělá vnitřně ale o všechno ,co píše rada, se snažím. Opravdu se snažím, ale není to vůbec lehké. Někdy to jde a posléze podléhám smutku, že není kdo by se se mnou díval na svět stejnýma očima.

.....taky si těžko hledám...Buď sama sobě kamarádkou, od druhých raději nic nečekej. Většinou se dočkáš zklamání. Lidi mají rádi jedině zdravé jedince, nemocní je obtěžují. Věnuj se nějakému koníčku (četba, malování, ruční práce, sudoku...). Kdo něco očekává bývá hodně zklamaný. Pochval se i za maličkosti, které se Ti povedou. Buď hezká sama pro sebe (pěkné oblečení, nalíčení). Měj se ráda a pak nebudeš potřebovat kamarádky.
Vypiš se do deníku co cítíš, třeba si tam i kresli a nebudeš potřebovat jiné.
Staň se silnou sama pro sebe.

.....taky si těžko hledám kamarádky, těch pár co jsem v životě poznala, dlouhodobě zájem neměly a chybí mi přítelkyně, se kterýma můžu probrat život, který není v normálních kolejích - spíš strasti, osamělost, z toho depky....hrozně mi chybí komunikace od srdce.Je to tak, že ty kamarádky snadno vyšumí....ztratí zájem....ale co mám teda dělat.....z rodiny mám hlavně mámu, ale potřebuju taky přátele. Nedaří se mi to vyřešit.chybí mi komunikace....potřebovat se s pár lidma vzájemně....nekašlat na sebe....já si přijdu jak zakletá, i když se hodně snažím, nejde to. Když se někdo oj´bjeví na obzoru se kterým bych se ráda vídala, trávila čas, jsem schoponá komunikace s tím jedincem, buď nemá kloudně zájem, nebo zase dotyčný je tak málo upovídaný, že je to celé porod a taky to nejde....

Hernajs tečko najdi si...Už je tu zase ten blbeček co neumí nic jiného, než otravuje svými ubohými výplody!

Já si našla kamarádky až...Hernajs tečko najdi si chlapa...potřebuješ pořádně protáhnout a oni by tě přešly roupy...

Já si našla kamarádky až...Přátelství je bohužel pomíjivé...

Já si našla kamarádky až v léčebně, ale mám zkušenost, že po nějaký době přátelství skončí, že se už neozvou. Teď mám kamarádku. Rozumíme si, ale čekám, kdy mě "opustí".... Nikoho jinýho nemám... mám vlastně mámu, ale s tou se nedá mluvit o všem. Díky tý kamarádce ještě žiju, ale jestli nastane to, črho se bojím, že mě opustí a budu zase jen sama, tak to tu asi zabalím taky na tomhle světě.