Neopětovaná láska

Ahoj holky, ja tu ctu Vase prispevky a chce se mi brecet. Je mi take jedenatricet, vsechno je to sokujici podobnost. Jsem svobodna matka a zamilovala jsem se do muze, ktery me kdysi chtel, libila jsem se mu, uz nechce. Nekomunikuje se mnou. Take jsem psala, volala, vzdy byl mily, prijemny, ale vlastni iniciativa nic, kdyz jsem prestala psat ja, uz se neozval. Take jednou sex, moje zamilovani, ale... Nestalo se nic, co by me mu mohlo zhnusit, a tak ziju v silene nejistote plna otazek, on se mnou nemluvi, a ja na nej myslim od rana do vecera. Mam podezreni, ze za tim stoji jeho matka, je to trosku slozitejsi. Holky, jsem hrozne nestastna, ale porad verim v dobry konec, v to, ze budu s nim... Preju vam hodne stesti a zkusme mit viru...

To bych potřebovala vědět, co dělat, aby mě to psychicky nezničilo...taky jsem si říkala, že v mém věku (je mi 31) mě to rychle přejde, že si sepíšu všechny jeho chyby, podívám se na věc z rozumné stránky, napíšu jeho jméno na kus papíru a ten pak spláchnu do záchoda atd. atd....nic nefunguje a já mám zrovna už pocit (po roce soužení, kdy na něj myslím 24 hodin denně, brečím v noci do polštáře, přes den se nemohu na nic soustředit, přejídám se jako prasátko...) že jsem úplně zešílela... Je to spolužák (studuji dálkově), není možné ho nevídat... Jednou jsme se spolu vyspali, já se zamilovala, on se mnou vůbec nekomunikuje...už rok. Říkám si, trochu síla na můj věk, sebrat trochu rozumu, ale zatím mi to nejde.

bylo mi také čtyřicet, když se mi něco podobného přihodilo, seznámila jsem se s ním při obch. jednání a už jsem se vezla. Po půl roce soukromého trápení a myšlenek na něho jsem nu to řekla,ale on už mezi tím našel po rozvodu nový vztah,párkrát jsme se sešli, prý mi sebe musí rozmluvit, že není ten ideál, kterého já vidím. Ale pro mne byl dál....pokračovalo to tím, že jeho partnerka otěhotněla, později mi sdělil,že se bude ženit, že mě má rád, ale nemohl by mít dva vztahy,/ten první se vyvíjel,/, kdyby prý nebylo té první asi bych to byla já, říkal, podotýkám, že jsem 20let vdaná, a tak jsem se trápila dál a dál, psala jsem mail za mailem, on četl a četl, občas nějaké setkání u kávy,pro mně vždy bolestné, no a pak jsem náhodou se svým mužem otěhotněla.Letos v lednu se narodil chlapeček, je to miminko mého muže a já bych si tak přála, aby bylo mé tajné lásky. Stále a již je to dva roky a čtvrt, si občas mailujeme, zavoláme, ale nic víc a pro mně je ten člověk největší z největších. Vyplňuje mé srdce a já jsem tak vlastně psychicky nevěrná svému muži. Nejde se s tím vyrovnat, že mě nechtěl, nebo nemohl chtít. Přesto jsme přátelé, ale on neví jak moc mě to bolí.Takže jak se s tím vyrovnat, možná,že se s tím nikdy ani člověk nevyrovná

Zajímala by mne ta ,,chyba", která jak říkáš je někde v nás. Je mi tolik jako tobě a už se šíleně trápím 4 dlouhé roky... Doufala jsem, že to časem přejde, ale skoro denně se vidíme a je to šílený.

Ahoj. Jak s tím bojuješ a kolik je ti let? Co proti tomu děláš, aby tě to psychicky nezničilo?

Chápu, že se to přihodí mladým lidem, ale např. ženě po čtyřicítce...? Zajímalo by mne, jak dlouho ,,to" u různých žen trvá, než ,,to" přejde, jaké s tím mají ženy zkušenosti a co proti tomu dělají, co jim pomáhá, aby je ,,to" přešlo. Prostě jak s tím bojují, aby je to nezničilo. Díky

Jo díky,jjjjjjjj.

pro páju. Jo, chlast zabírá! Rozešla jsem se s klukem a on z toho začal chlastat. Za týden mi došlo, že jsem udělala chybu a chtěla se vrátit, ale on už měl jinou lásku - alkohol.

Řeknu vám jednu pohádku: Bylo nebylo a tak dál, poznala jsem na kurzu jednoho kluka, byli jsme z jednoho města, spřátelili se, trávili spolu čas. No samozřejmě jsem se zamilovala. Měla jsem ale kamarádku, která mi furt se škodolibým usměvem říkala A Jano, co že to mezi vámi je? Až jsem ji otevřeně řekla, že jestli něco ví, A´t mi to řekne. No a vypadlo z ní, že moje láska je asi trochu podivín, protože s žádnou nikdy nic neměl. A dodala zlou otázku : Čím myslíš, že to asi bude?? Jasně, domyslela jsem si to. Je gay. Docela mě překvapilo, jak rychle jsem se stím smířila. Na nic jsem se ho neptala, přestalo mi trápení s láskou, dokonce jsem si někoho našla, pak se zas rozešla, ale s ním jsem stále udržovala velmi častý kontakt, tak jednou týdně procházka nebo venčení psa. Se vším jsem se mu svěřovala, myslela jsem, že máme skvělý vztah. Ale pak z něj vypadlo, že mě miluje a jestli to nezkusíme. Bylo mi, jako kdyby mi dal někdo palicí do hlavy. Naštěstí jsem dřív myslela než mluvila, takže mi z pusy nevypalo: Cože, takže ty nejsi na kluky? A já si to už rok myslim! Vypadlo ze mě jen, že jsem po rozchodu a ještě s tím nejsem vyrovnaná bla bla. Pak mi to vrtalo hlavou a pozvala jsem ho do divadla a tam jsem mu chtěla říct, že to teda zkusíme, ale nakonec jsem neměla odvahu a celý večer jsem se chovala jako navychovanec, protože jsem se s ním vůbec nebavila (nevěděla jsem Jak). A od té doby se nevídáme. Mrzí mě to a mám i špatné svědomí. Zazvonil zvonec a pohádky je konec...

Lauro máš sexi jméno.

Vici, jo je to úplně normální, mě je 41 a mám to tak až na pár vyjímek celý život, teď zrovna taky! myslím že chyba je někde v nás, asi se potřebujem trýznit, nebo nevím...

Akorá s tim rozdílem, že o mě nikdo zájem neměl a nemá.

Vici: Čteš mi myšlenky, jsem na tom úplně stejně, tedy byl jsem a to vždycky, akorát jsem mladší, těď zaplať pánbů nikoho nemiluju a ani nechci, vim že by to dopadlo v 99% stejně.

Je normální být platonicky zamilovaná téměř v 28 letech? Většina mých vrstevníků s někým chodí, já už jsem víc jak půl roku sama a momentálně zamilovaná do zadaného (ne ženatého!) chlapa, kterému to vzhledem k situaci ani nemůžu dát otevřeně najevo. Nejsem žádná ošklivka, ale nemám v lásce moc štěstí: ty, kteří o mě mají zájem, odmítám, a ti, o které bych stála já, zase nemají zájem o mě. Jsem opravdu tak nemožná nebo je nás takových víc?

Simona má pravdu, přesně tenhle postup jsem se musel naučit, abych přežil mládí, až na to stýkání(když jde o spolužačku a chcete dodělat školu, je to nemožný.)Jinak jsem to musel uplatnit vždycky, protože většina z nich o mě nestála. A taky jsem nějaký obrečel. Pro mě láska je jedno z nějvětších utrpení života, raději se už nechci zamilovat, chci si vybírat pouze partnerky, který o mě budou stát. A taky občas chlastám, jinak to nejde!

To, co píše Simona je logické, ale my co jsme to prožili víme, že to ne vždy zabere...Každopádně je to asi to nejlepší, co se dá v téhle situaci dělat.
A proč ses Papajo tak pustil do Paji? Plno lidí tohle řeší alkoholem. Je to taková útěcha na chvíli. Ale není to řešení...Ale ono žádné řešení neexistuje. Přesně jak to napsal Jirka, až na tohle někdo přijde, dostane Nobelovku...

Souhlasím se Simonou. Vždycky to ale možné není...

To Elle: Prestat se s danym clovekem stykat/ nebo stykani omezit a dat si odstup! Neztracet cas tam, kde to nema smysl a koncentrovat sve sily, emoce, mentalni energi tam, kde to smysl ma! Kdybych ja byla tebou, uplne bych dotycneho odstrihla!

Vědet kdo jsem tak tohle neřekneš :-D a ránu mi možná dáš, ale pochybuju že nevztanu, ba naopak bojím se o tvé zdraví! ;-)

Debile,chlastej si sám.Jsi ubožák.Vědět kdo jsi,dám ti ránu,že už nevstaneš.Hajzle slizký.