Nesvobodné duše

J. řikala jsem, že je to problém, a lidi kteří jsou na různé vjemy citlivější jsou pro ostatní problém, v podstatě je to jak ve středověku, jen se to "naznačuje" jinak :-(

To víte, lidé se tady upřímně svěřují a vaše slova je třeba i mohou zraňovat. Takže pro Vás je život jen práce a práce, pak nějaká zábava ... a co ještě? Někoho zase zajímají souvislosti života, proč jsme tady, jestli poprvé, proč se nám něco děje a tak.Ono je to totiž někdy nebezpečné - na něco být upozorněn, vědět o tom, ale nedbat. Pozor na to. Třeba je někdy lepší - nevědět. :-)

A jak máme ty názory psát? Pošleš mi manuál? :-) A proč bychom to nemohli číst my, co si myslíme, že jsou to bláboly? Čteme to právě proto, je to legrace :-)))

Mravní hlídko a Btw, můžete sice napsat svůj názor, ale jinak Vás nikdo nenutí toto číst. Když Vás toto téma nezajímá, nechto ho být, zatím není pro Vás.

Je vidět že vy právě v např. v Tescu pracujete :-) myslím, že je tu mnoho témat "ještě nesmyslnějších".PS

Poprvé v životě bezvýhradně souhlasím s Mravní hlídkou.

Moje nervy! Mě snad šálí zrak, jaké tu čtu bláboly... Nahlížím, že pisatelkami těchto nesmyslů budou neukojené ouřednice, kteréžto se v zaměstnání nudí a domnívají se, že mají v sobě více duší, či si vzpomínají na minulé životy (viz. ADINKA, která se pokouší svést na modní vlně JUDAISMU a žvanění o holocaustu, jež je nyní v modě). Myslím, že by vám prospělo jít někam makat, nejlépe k takovým firmám, jako je TESCO, Albert, Lidl či někam k soukromnímkovi, kde by jste se 10-12 hodin nezastavili, kmitali za minimální mzdy - doma by jste pdali únavou a neměli čas a náladu na nějaké paranormální dišputace.

Jsem také ráda, že svou matku mám, jen mě mrzí, že nemůžeme najít společnou řeč. Každý člověk má své problémy a vlastně jsou součástí učení a zrání a vývoje člověka.

Víš Bohdano,já to nevidím ale jako plus, přijdu si trochu jako čarodějnice, a min. jako podivín. V podstatě se tím nezabívám vůbec intenzivně, vlastně vůbec kromě mé duše. Vidím to trochu jako problém, lépe řečeno jako problém mě vidí okolí. Od dětství prožívám denně velké množství snů, dost často i noční můry které jsou tak intenzivní že se mi prolínaji do reálného života formou negativních pocitů při jistých situacích. Dále jsem jako dítě byla často náměsíčná, odcházení z domu, zamikání a usínájí na toaletě opravdu nebyla žádná vyjímka:-), myslim, že rozumim lidem, jsem schopná je rychle analyzovat a vidět jim dost často do vnitřku, jestli jsou opravdu takový jak se chovají či ne. Vše je to do jisté míry a relativní samožřejmě. Ale zkušenosti mi říkají že v "normálním" reálném životě je to problém být jak já říkám vnímavější, protože je mnoho lidí, kteří z Vás udělaj "psychicky postiženého chudáka", či blázna mě to mrzí. Nevím, možná kdyby jsem se s tim naučila pracovat, žilo by se mi se mnou samou mnohem lépe a mohla by jsem třeba dát něco i svému okolí. Co se týče rodinného zázemí - s matkou jsem měla dost těžké problémy pouze jako dítě cca od 5 do 13 let, od takových 16let se to začalo zlepšovat a nyní jsme naprosto v pohodě a jsem moc ráda že jí mám.

Pro Janu - napsala jsi "cítím, že to mám v sobě", to je nádherně vyjádřeno jednou jedinou a naprosto výstižnou větou. Přesně tak to cítím i já a podobně jako Ty mám nesrovnalosti s matkou, které mě velmi tíží, ale nemohu to změnit, i když jsem se o to dlouho snažila. Má matka vidí jen svůj úhel pohledu jako ten správný a nejlepší a nepřipouští žádnou změnu, žádnou dohodu, žádný odlišný názor. Tak jen kývám a předem promýšlím vyřčená slova, abych se zachovala tak, jak chce ona. Jsem už zralá žena a nemusím s ní být ve stálém kontaktu, takže jsem vlastně dvojí - jedna poslušná holčička, která ve všem souhlasí s maminkou a jedna normální,spokojená žena, která je se svým mužem šťastná a která si vychutnává svobodu jakéhokoli rozhodování. Přesto bych si představovala úplně jiný vztah mezi matkou a dcerou, ale ve 45-ti letech člověk pochopí, že se nelze donekonečna zraňovat bez jakýchkoli změn. Pro Mi - opět s Tebou úplně souhlasím, napsala jsi to přesně tak, jak to vidím já - duši jako celek. Ale nezlob se Beruško, to není myšleno proti Tobě, to je jen shoda názoru s Mi. Je to pěkné téma a doufám, že bude pokračovat.

Ahoj všichni, vracím se do diskuse a zjišťuju, že se docela pěkně rozběhla, i když asi trochu jiným směrem, než jak začala. No, řekněme ale, že je to rozšíření tématu. I já jsem zastánkyní teorie o vyvíjející se duši v rozdílných životech. Ale taky si nemyslím, že všechno v našem životě je závislé jen a jen na karmě... taky si nemyslím, že je vždycky užitečné pátrat po minulých životech, protože ne vždycky se s nimi člověk vypořádá tak, jak by měl, a kromě toho může jít o "nedovolenou" zkratku.Bohužel nemám moc času, ale ještě bych se stejně chtěla vrátit k původnímu tématu Berušky o ztracených (nesvobodných) duších. Beruška píše, že kousek její duše je pryč a měl by se vrátit snad za měsíc... tak to mi zní přece jen trochu zvláštně. Představuju si duši jako cosi esenciálního a kompaktního, něco, co se dělit nedá. Já vím, duševní choroby, rozdvojení osobnosti, o kterém asi panují spíš laické představy... ale mám za to, že i při těchto chorobách je podstata duše stejná. Tak nevím.

Adinko, to je zajímavé, co píšete. A problémy z toho v tomto životě nemáte? Pro toho, kdo má, tak na ty traumata z koncentračních táborů je velmi dobrý homeopatické lék z komonice bílé.

P.S ta první věta byla reakcí na příspěvek SIMI, že je to velmi zajímavé téma.

Souhlasím s předchozí pisatelkou a pro nevěřící kočičku chci ve zkratce popsat svou zkušenost. Jsem narozena v roce 1962 a přesto si od dětství vybavuji některé poslení okamžiky života předchozího, jsou to záblesky a často se opakující stavy mezi sněním a bděním v noci, kdy nedokážu přesně rozeznat, zda spím nebo jen tak přemýšlím.Je to noční transport vlakem do koncentračního tábora a poslední okamžiky v plynové komoře. Jsem schopná vnímat i takové nechutné detaily jako měděnka na trubkách a vyasfaltovaná podlaha se žlábky. Přečtu i nápis: "JEDEM das seide".A taky vnímám svoje pocity, strach ne,ale šílená beznaděj a lidské ponížení. Podotýkám,že jsem v tomto životě tyto místa nenavštívila a jsem si víc než jistá, že ani žádný shlédnutý film nedokáže zprostředkovat to, co občas vídám. V reinkarnaci nevěřím já prostě VÍM, že žijeme svůj koloběh životů na planetě kříže až do osvobození. Vždyť těch průměrných sedmdesát let, které nám jsou jedním životem vyměřeny uplyne jako nic... někdy i v zoufalství a trápení a bez další existence by to všechno nemělo smysl a rozhodně by neexistovala spravedelnost.

Ahoj holky, nedá mi to nereagovat :-))také se zajímám a mám blízko k takovým věcem jako je duše a vše okolo, jistě jsem nepřečetla toho tolik ani jsme se o to tak podrobně nezajímala, ale cítím "že to mám v sobě".... co se týče min životů, věřím, že něco takového je, a mám i svou teorii která je i "obecně" brána, proč to tak je. Ale nemyslím, že momentální stavy by měli velký podklad v min životech - doufám. Já sama se léčím, mám nejspíše "hraniční poruchu osobnosti", nemusela jsem, ale chtěla jsem se sebou něco dělat a změnit ty zlé návyky z dětství. Bohužel musim říci, že ty návyky jsme si přinesla z tohoto života, (špatný vztah s matkou) a i tak to těžko zvládám. Půjdu zkusit hypnozu na odbourání - vyřešení si neuzavřených událostí v sobě, a uvidim zda mi to pomůže, snad ano.

Beruško, děkuju Ti za vytvoření tohoto velmi zajímavého tématu. Držím Ti palečky, i my bychom s manželem chtěli miminko. Měj se hezky a brzy zase napiš.PS: prosím Tě, jak si "čistíš" svoje čakry? Přírodou, kameny, mantrou?

Kočičko,i já děkuji za Tvé názory.Měj se krásně.

Beruško, naprostý souhlas s tebou, že se existence minulých životů nedá ani dokázat ani vyvrátit.Tahle diskuze by byla asi moc dlouhá, držím ti palce, myslím to upřímně.

Kočičko,já práci podvědomí znám a myslím,že celkem dobře.Nebudu Ti popisovat ty desítky kvalitních knih a vědeckých studií,které jsem četla.Ale jak mi vysvětlíš,že jsou lidé schopni hovořit starými a třeba zaniklými jazyky?Těžko k nim přišli většinou ti nejobyčejnější lidé v nějaké vědecké knihovně...Myslím,že nemá cenu tohle téma dále rozvíjet,každá z nás je přesvědčena o své pravdě a těžko jedna druhou teď přesvědčíme.Bohužel se to momentálně nedá ani dokázat ani vyvrátit.Ted myslím existenci či neexistenci minulých životů.

Já neříkám, že to není pravda, já říkám, že na ně nevěřím. A pamatování si událostí, které se nikdy nestaly? To je moc podvědomí,je to asi hodně složité, nevím,jestli bych ti to správně vysvětlila.Tak jenom stručně:třeba se ti kdysi stala nějaká událost,nepovažovalas ji za podstatnou a hned jsi na ni zapomněla.Ale ta událost se ti uložila do podvědomí a nyní se pomalinku dostává z tvého podvědomí na povrch, třeba při nějaké vhodné příležitosti, která ti ji něčím připomene.Je to velmi zjednodušeně řečeno, ale přečti si někdy něco o podvědomí a možná všemu lépe porozumíš.