partner nechce deti

Materstvi je neco vic nez partnerstvi uz proto, ze je to prvotni predpoklad preziti druhu. Rady "jak zvladnout matersky pud" se mi zdaji jako zrudnost. Proc nejak "zvladat" matersky pud ? Chapu, ze materstvi neni IN podle casopisu typu Cosmopolitan, Bravo-Girl, apod, ale snad damy jeste nemaji uplne vymyte mozky, nebo ano ? Tak si radsi misto ditete poridte nejake pekne terenni auto a hura nekam "do prirody".

To, co tu píšete, opravdu zní dost cynicky. Hlavně to, že povyšujete mateřství nad partnerství. To by se dělat nemělo, nejen proto, že partner má být na celý život vaší nejbližší oporou, zatímco děti odletí z hnízda dřív, než se nadějete. Mít partnera jenom kvůli dětem neklape a končí rozvodem, což odskáčou nakonec i ty děti. Pokud někdo dá ultimátum "buď bude po mém, nebo se rozejdeme", znamená to, že svého partnera dostatečně nemiluje. Píšu to, protože jsem sama v podobném problému: partner chce děti a já ne. Pokud by se se mnou rozešel, dal by mi najevo, že zatím neexistující dítě je pro něj důležitější než já.

Jsem na tom uplne stejne jako ty Marusko. Mne je taky 27 a partnerovi 29. Jsme spolu tri roky a kdyz jsme spolu zacinali chodit tak jsme se spolu bavili a priteli prislo rozumne mit deti tak za pet let, to by mne bylo 30 a jemu 32. Ja jsem v te dobe vubec po detech vubec netouzila. Pred rokem se u mne ale zacala strasne silne projevovat materska touha. Kdyz jsem to rekla partnerovi tak byl z toho cely zoufaly a rekl mi ze deti vlastne ani nechce. Byla jsem z toho uplne zoufala a myslala jsem ze je to konec naseho vztahu. Rekla jsem mu ze chci mit dite nejpozdeji ve 28. Ted se o tomhle tematu vubec nebavime, jakoby jsme meli oba strach ze nas to rozdeli. Doufam, ze pritel jeste nazor zmeni. Lide radi, najit si jineho partnera, ale nejhorsi na tom je, ze chci mit dite prave s tim svym a nechci hledat nekoho noveho.Dobra diskuze na toto tema je na www.rodina.cz, v diskuzich pod nazvem Jak zvladnout materske pudy.

Milá Maruško, moc ti rozumím, protože mám podobný problém. Možná svého partnera mohu chápat více, protože mně je 30 let a jemu 55 let a už dvě dospělé děti má. Chceme spolu být celý život, ale v této otázce se neshodneme. Taky bych ráda věděla, jak to ti muži berou. Myslím si osobně, že jsou i výjimky, a že otcovství cítí, ale většina mužů asi k tomu přistupuje jako k něčemu, co k životu ve dvou patří. A až se dítě narodí, pocitují otcovství. V každém případě si myslím, že muž nemůže chtít po ženě, aby rezignovala na mateřství. Pak je to sobec. Pokud tě miluje, tak bude chápat, že žena potřebuje k životu mateřství. Já bych ho zkoušela ještě přesvědčit a mluvit o tom, protože oni z toho asi mají i velký strach a poté bych asi z toho vztahu vycouvala. Nic jiného nečeká ani mě. Držím ti moc palce.

Mít rodinu a dítě je věc vážná a zodpovědná. Kdybych nebyl přesvědčen, že chci mít rodinu s dětmi a že do toho dám vše co k tomu patří, nešel bych do toho. Když něco dělám, snažím se to dělat pořádně a zodpovědně. Zdraví Ra.

Dovolím si poznámku z druhé strany barikády. V mém bývalém vztahu jsem to byla já, kdo nechtěl děti. Je mi 27 a to, že nechci děti proklamuji od svých 15-ti let. Zatím se na tomto přesvědčení nic nezměnilo, biologické hodiny u mě tikají nejspíše úplně v jiném rytmu. Nicméně - partner dítě chtěl a podmínil tím naši další budoucnost. Rozešli jsme se v pohodě a bez zbytečných emocí. On má nyní partnerku, která děti chce a pravděpodobně se vezmou a založí rodinu. Já jsem našla muže, který smýšlí stejně jako já - tedy, oba jsme přesvědčeni, že lze žít plnohotnotný život i bez potomků a jsme spolu šťastní a spokojení. Myslím, že otázka zda mít či nemít děti je natolik závažná, že pokud se v ní partneři neshodnou, je lepší vztah ukončit a pokusit se najít jiného partnera, naladěného na stejnou vlnovou délku. Spoléhat na to, že se "časem" všechno změní, případně otěhotnět natruc a doufat, že se s tím partner nějak srovná opravdu není dobré řešení. Přeji hodně štěstí.

diky za odpoved.po mesici se situace trosicku zmenila k lepsimu - dozvedela jsem se od pritele, ze jako omezujici vnima rodicovstvi (a jine zavazky) v pripade, ze pro nej vztah neni dostatecne naplnujici. z toho plyne zaver, ze pokud se mnou bude primerene stastny, je "ochoten" uvazovat i o detech.no, aspon nejaka nadeje, i kdyz ... bez nejakeho toho mracku to ve vztahu asi nejde; snad to tedy nemyslel tak striktne.porad by me ale zajimal nazor muzu na otcovstvi - at uz planovane, nebo uz prozivane ...diky

Pro většinu normálních žen je mateřství naplněním života. Že by nějaká žena toto dokázala potlačit ve prospěch svazku s mužem, který dítě nechce, je asi možné, ale i dost ojedinělé. Spíše byste měla volit jinou cestu - ukončit to, pokud ještě máte čas. Je to hrozné, bude to dočasné trauma, ale nemít dítě by bylo trauma celoživotní. Ale ať Vám bude kdokoliv radit cokoliv, nakonec se vždycky musíte rozhodnout a nést odpovědnost sama.

ahoj,je mi 27, patrnerovi 29, zname se dlouho, chodime spolu pres 2 roky. az na nejake ty drobnosti si fakt "sedneme", mame se radi, chceme byt spolu natrvalo ... jenze: uz od zacatku vim, ze on nechce deti. nic k nim neciti, boji se, ze by nedokazal byt dobrym otcem (nema moc dobre zkusenosti z vlastniho detstvi), navic deti a s nimi spojene zavazky a povinnosti vnima jako prilis omezujici. zezacatku jsem to vnimala podobne a jeho postoj mi nevadil, ted na sobe zacinam pozorovat materske pudy ... a dost se mi to nabourava do vseho ostatniho. proste citim, ze biologicke hodiny tikaji, dokonce jsme spolu mluvili o tom, jestli ma smysl spolu dal byt, protoze pokud se jeho postoj nezmeni, je to (at to zni jak chce cynicky) pro me "ztraceny cas", ktery jsem mohla venovat hledani jineho partnera. tim nechci rict, ze by pro me byl rozchod jednoduchy ...nevim, co s tim.mate nekdo podobne zkusenosti ?a panove, jak jste se divali na sve budouci otcovstvi ? tesili se? nebo to z vasi strany byl spis ustupek partnerce, ktera po touzila detech? a zmenilo se to s narozenim toho maleho?dik za odpovedi