Péče o seniora

A Tom má také pravdu.V té životní honičce,kterou si mnozí nevybrali dobrovolně je nemožné vše zvládnout.Tou dobou se nějak vytratil cit a pochopení pro druhé.Asi jsem odbočila od tématu,tak promiňte.

Jarčo přeji ti hodně zdraví.Jen to chci říct, já jsem se nikdy nemohla k maminečce stulit a vyplakat - moje matka mě za vše jen kárala a mým bolístkám by se buď jen smála nebo se zlobila.A tak jsem si kolem sebe vytvořila jakysi krunýř.Proto to odcizení i teď.Mám tři syny a nevím jak dopadnu jednou já.Vůbec nepočítám s tím,že by mě nebo manžela jednou snachy doopatrovaly.

Přiznejme si, že dnešní společnost je nastavena na maximální výkon, pokud možno bez rezerv. řada lidí dělá práci, kde jsou svým způsobem běžně nezastupitelní. V tom případě je potom peklo, když Vám vyvstanou nějaké osobní starosti a Vy musíte v práci chybět. Když k tomu připočtete duševní vypětí.....

Děvčátka ,já vás nekarám, ale nějak mě to vzalo, když jsem to četla a potom nejsem tak stara abych nevěděla ,to co tady píšete ,mate pravdu ,já jsm stara na těle ale duchem jsem na urovni mažna,,,,,,45leté možna, víte jsem nemocna važně zlou nemoci už 6let,snažim se moc neměla jsem dceru, přeci Matka a dcera ma k sobě blíž než snacha Né,,,, si myslím já, nějak mi bylo líto já Maminku nemam a víte ják ji postradam ani si neumite přestavít ják bych se stulila k Mamince a plákala ,a ona mě hladíla,, děvčatka nevíte co jekdyž mate doma maminečku , já mam nanžela dětí 4,ale v hlouby důše jsem mala holčina, vím mate toho hodně s tou práci taky je pravda dneska je veliky stres a podle toho to vypada ten naš život uspěchaní, hodně věci co dneska mame uznavám tak že jdu váši cestou,ale nějak jinak , mějte se díky, zdráví vám přeji.

Martino máš úplnou pravdu.Jsem o 10 let mladší než Jarča,ale také si vzpomínám na tu dobu co ji popisuje.Ale žít bych tak nechtěla ani za nic.Žádné soukromí,žádná svoboda ve svém konání ani svoboda ducha.Podmínky o starost druhého byly však opravdu lepší - jak to popisuješ a fakt se žilo klidněji.Přijít ze zaměstnání a postarat se o rodinu a ještě rodiče je fakt zápřah.

To co říká Jarča - to je právě názor z úplně jiného století. Dnešní lidé nežijí životy v klidu jako naši předci - jsou na ně kladeny daleko větší odpovědnosti a stresy v práci, doma - jak zabezpečit rodinu - je mi čtyřicet, nějak nepropaguji minulý režim, ale žilo se klidněji - práci měl člověk jistou, tak věděl, že když se třeba na nějakou dobu o někoho bude starat, tak práci opět najde - zkuste dneska třeba v padesáti opustit svoji práci, chvíli se o někoho starat a potom tu práci zase po padesátce najít. Mám stejně starého otce, jako je Jarča - a má podobné názory - tak téhle generaci se nedivím, protože oni se tak nějak nedokážou vžít do dnešní reality.

Nikdy mě nenapadlo,že bych se o matku nepostarala sama.Dokonce jsem tomu ráda,že ji můžu splatit dluh,který vuči ní mám a to ten,že ne vždy jsem byla na ni příjemná a né vždy jsem se ji dost věnovala.Ale bydlím s ní celý život a nikdy jsem k ní neměla vřelý vztah.Nikdy mě za nic nepochválila,jen poukazovala na to jací jsou super ostatní.Celý život se mi i celé mé rodině pletla do života a když jsme se ji snažili vysvětlit,že máme už svůj život urazila se a nemluvila s nama.A pak jak onemocněla,vše jsem ji odpustila a jak už jsem psala, byla jsem ráda,že se o ni mohu starat.Ale je to těžké hlavně po psychické stránce - to jsem tím jen chtěla říct.

To co tady popisujete je naprosta pravda, já jsem se taky starala o starší osobu , ano je to vše pravda,ale,,,,,,, my budeme taky starší a budeme ke staří jako oni jako děti male, když já byla mala tak jsem byla na baraku s rodičí atam automaticky bydleli staříci , a starat se o nich bylo součás rodiny já nikdy nechodila do jesli ,do školky , když rodiče odcházeli tak babi něco uvařila atd,,,,, nebylo tolik zlostí,byla jina doba měli jsme se rádi ,dneska je to strašné hažeme rodičema,,,,, jak s míčemi)))) já vím je to těžke taky jsem na to měla jenom manžela, ale zvadli jsme to děkuji bohu že mi dal sílu , dochovat mojeho blízkeho člověka,, no vímco bude odezva prosím nepíšte mi odpověd, jenom jsem napsála co jsem cítila ,děkuji, zdrávím.Ps jsem ročník 45..

Lenko, to co jsi napsala je naprostá pravda.Kdo nezažije péči o seniora na vlastní kůži, nemůže o tom nic vědět.Taky se starám o svou matku, která není zdaleka v tak špatném stavu jako jsi popisovala ty.Ale jsem už vyčerpaná.Né fyzicky,ale psychicky.Je v určitých mezích soběstačná, ale nechá se obskakovat, nic ji není dobré.Z jídla co uvařím je jí zle,všechno je špatně,zvrací do postele,ikdyž v pohodě dojde na záchod.Jsem pak podrážděna, na všechny reaguji zlostně, včetně ji.Někdy si říkám,kde mám vzít další sílu.

Pracuji jako vedoucí odlehčovací péče pro seniory a zdravotně hendikepované.Dámy,nedivte se,že příbuzní dávají své seniory do takovýchto zařízení.Staráme se převážně o lidi s Alzheimerovou chorobou,Parkinsonem,demencemi,lidi onkologicky nemocné.U každého z nich i přes současné nemoci poznáte,jaký byl tento člověk za "normálního života".A věřte,že z toho množství lidí se najde jen hrstka hodných lidí.Často k nám umísťují příbuzní své rodiče až tehdy,když si s nima neví doma rady.Pak zjišťujeme,že tito nemocní senioři nebyli u praktického lékaře několik let,přestože mají např.diabetes,nemají žádného diabetologa,nedělají se mu žádné glykemické profily,atd.V horším případě musíme řešit zdravotní stav přes hospitalizaci na gerontopsychiatrii.A to třeba z důvodů,že lékař jen řekne-to víte,staří lidé jsou jako děti,s tím se musíte smířit.Mohu vám všem zodpovědně říci,že jsem velice ráda,když umístíme některé naše uživatele do domovů důchodců.A to jsme profesionálové,tudíž si umíme poradit s různými povahami ,manýry a vrtochy.Zrovna dnes se nám podařilo umístit kvadruplegika,který byl u nás dva roky.Rodina se jej zřekla,tak se rozhodl nám zpříjemňovat život.Poškrábat oči,bradu,posunout nohu doleva,doprava,dát polštářek o dva centimetry níže,výše.Dát cigaretu,volat mobilem o půlnoci,nesmyslné polohování,lépe řečeno-jeho polohování.A ti další?Rozmazaná stolice,kde se dá,v lepším případě jedí tito lidé své výkaly,močí kde je napadne,škubou pleny,v noci nespí,ruší ostatní lidi,dožadují se nesmyslných úkonů,hovoří nesmysly.Milé dámy,jako bych byla u vás všech doma,které pečujete.Málo lidí má na tohle všechno žaludek,takže nelze někoho odsoudit,že se o příbuzného nedokáže postarat.Ač to zní sobecky,vy žijete svůj život a určitě jej chcete plnohodnotně prožít.Tady se nejedná o to,že by se chtěl člověk příbuzného zbavit,jedná se především o vaše zdraví.A když nebudete v pohodě vy,nebude v pohodě ani vaše rodina.Proto se přikláním k využití odlehčovací péče,domovů pro seniory.Svůj zájem dáte najevo návštěvami,zeptáním se na jestli je něco potřeba.I to je pomoc a starostlivost.Za to vás nikdo odsuzovat nebude.

S péčí o staré lidi, kterou by prováděla rodina a nejbližší moc stát nepočítá, lidem, kteří se starají o nemocné doma, tak moc financí stát neposkytuje, i když jestliže je takový člověk umístěn v LDN nebo domově, stojí to společnost peněžních prostředků ještě více - mimo to, co si staří lidé sami doplácejí.A je pravda, že dnes mladí toho mají plné brýle i sami.

Je to strašné, ale opravdu současná lékařská věda hodně prodlužuje i životy těch lidí, kteří by dříve normálně umřeli. Ale teď jako věci - ne jako lidé, leží,krmí se a nic nevnímají - má takový život cenu prodlužovat. Já myslím, že euthanazie je blbost, ale cpát do těchto lidí nějaké léky na srdíčko a na tamto a na tamto, aby v tomto vegetativním stavu přežívali i několik desítek let - tak to také není moc přirozené.

Sousedka pečovala o nehybného vzteklého tchána při svých dvou dětech na mateřské. Ve dne krmila, poslouchala nadávky, přebalovala, polohovala k tomu ty dvě děti a v noci starý pán nemohl spát a vyžadoval společnost, kterou si přivolával boucháním do zdi - nyní je ona mladá maminka /po půl roce péče o seniora v psychiatrické léčebně s diagnózou únavový syndrom a vyhoření/. Není schopna se postarat ani o své děti - tak musel pěkně doma zůstat manžel na mateřské a děda pěkně mazal do LDN až se mu za patama prášilo - ale když ho prosila jeho žena, že to nezvládne - tak přece nedáme tatínka do domova. On si to musí každý zkusit a potom někoho odsuzovat.

je v tom, že pečovatelských domů je strašně málo, takže nemáme šanci se tam dostat. Domovy důchodců jsou možná taky dobré, ale právě tito lidé, kteří svou rodinu trápí (jak psala Lady), tam jít nechtějí, ono to fakt snad nějak souvisí.

Taky znám spoustu žen, které pečovaly o rodiče, až se samy zhroutily nebo mají zdravotní problémy. Často si nad tím lámu hlavu, jak je to možné, že dřív se o rodiče pečovalo normálně, nikomu to nepřišlo divné a nikdo se nehroutil, ale bývalo to jinak. Třeba byla žena doma,takže jen odskočila, nebo ráno seniora opatřili a do odpoledne byl sám, a hlavně si myslím, že to tak dlouho netrvalo, ti starší dostali brzy zápal plic, selhalo srdíčko a odešli. Dnes je lékařská věda drží při životě mnohem déle.

Znám ženu, která pracovala jako vedoucí na Údržbě a správně silnic asi 25 roků, potom jí onemocněla maminka na rakovinu, tak dala výpověď /protože v naší společnosti vám nikdo z takového důvodu místo prostě nedrží -ono se totiž neví na jak dlouho, že/ a odešla o maminku pečovat. Měli dům a její manžel byl v ID - maminka za půl roku zemřela - paní v 45 letech tak nějak nikdo nechce zaměstnat /což je také v naší společnosti normální - z důvodu vyššího věku/. Tak dnes došli tak daleko, že neutáhli dům - museli ho prodat a koupit malý by, kde invalidní manžel ani nemůže bez pomoci nikam /v domě mohl sám na zahradu/. Paní dnes říká, že zničila život svůj i své rodiny. A má pravdu - a to ještě nemusela řešit, že tím odchodem z práce by musely třeba děti odejít z VŠ atd.

naprosto s předchozími články,sama jsem pečovala o maminku s rakovinou v nejhorším stádiu asi půl roku,ale to co jsem zažila bych nechtěla v žádném případě od svých synů ,případně jejich žen.To že je jiná naprosto horší doba je plně pravda.babina

Taky nechápu, proč jsou domovy důchodců tak zatracované. My jsme v jednom měli babičku, takže jsem se tam často vyskytovala. Byly tam usměvavé sestřičky, které chystaly pro důchodce různé programy a výlety. Přes týden tam chodila lékařka, rehabilitační sestra, studenti zdravky a pajdy, kteří tam pomáhali např. při rukodělných pracech. Lidé jsou tam v kontaktu s dalšími lidmi. Ani já nevidím důvod, proč bych stáří nemohla strávit tam. Bohužel tady převládá názor, že postarat se, znamená postarat se osobně, což často bývá neproveditelné.
Strávila jsem nějaký čas v cizině, kde jsem pracovala s mentálně postiženými a tam bylo naprosto běžné, že takový člověk byl přes týden v nějakém domově a na víkend jezdil domů. U nás se za to div nekamenuje.

Jestliže je člověk již starší, může do Pečováku, má svoje zařízení a dělá si v podstatě, co chce. Jako kdyby žil jinde. Ale, musí dodržovat pečovatelský řád po 10 hodině noční žádný řev ani nějaké hlučné návštěvy. Což si myslím,že u starších lidí nehrozí. Výhodu tyto pečovatelské domy mají ohromnou. Jste jaksi trochu pod dohledem, dochází zde pravidelně lékařka, a pohotovost Vám zavolá kdykoli služba v přízemí, která je i v noci a ve dne. Veškeré služby jako prádlo, žehlení a dovoz jídla do domu Vám též zajistí...Takže shrnu to sice je to pro seniora výhodné,ale trochu dražší, přesto si myslím, že bych sama zvolila tuto variantu, než někomu být na obtíž.
Děti mají dnes zcela jinou roli,se kterou se musejí vypořádat, a ne hlídat zchátralé starce, kteří jsou pro okolí nebezpeční. Nemějte jim to za zlé,je jiná doba, než kdysi, kde byli pohromadě třeba 3 generace. Proto buďme rádi, že stát tyto domy staví.

Strašně obdivuju ty, kteří dokázali se o toho svého příbuzného postarat...
Věřím ale, že ne vždycky je to možné.Není přece pro nikoho užitečné, když sám pečovatel skončí bez práce, bez rodiny a na psychiatrii... Ani já bych nechtěl, aby moje děti jednou doplatily na to, že se o mě chtěly za každou cenu postarat...

Naprostý souhlas.