poruchy příjmu potravy- anorexie, bulimie

Ahojky holky, uz delsi dobu ctu vase prispevky a pokroky, ktere delate a vubec jak se vzajemne podporujete. Citim s Vama a moc Vam drzim palecky..Mozna si budete rikat co sem pisu, ale vzdycky kdyz ctu vase zivotni pribehy, vzdycky se tam najde neco co presne vystihuje me.........Jeste nez zacnu psat o svem problemu, ktery se neda srovnat s temi vasemi, rada bych se Vam predstavila. Jmenuji se Denisa je mi 26 let.Pred rokem jsem uspesne slozila statni zkousku a zaroven ukoncila 5 lete studium na VS.V temze roce jsem se za 5 meicu vdala....Budete si rikat sama pozitiva, to ano, to mate pravdu, ale to nejvetsi co jsem zatim dokazala bylo ze jsem 12 unora( ihned po statnicich) prestala kourit. A od tohoto momentu zacina muj problem, se kterym se potykam skoro rok.........Nepatrila jsem mezi prilezitostni kuraky, takze prestat pro me nebylo lehke...Denne jsem byla schopna vykouri krabicku nekdy i vice( to abyste jste meli predstavu).....Pred tim nez jsem prestala jsem cetla hodne clanku o lidech kteri prestali ba dokonce to davali i v Acku a kazdy povidal o tom ze pribral 10 kilo, a pak s zhruzou zacal znovu kourit.....Od toho dn kdy jsem pestla , zacala jsem obden chodit do posilovny, malo jedla- spise se ma strava pohybovala kolem samych salatu a celozrnneho peciva..A zhruzou jsem se vazila 10x denne........Nez jsem prestala vazila jsem 48 kg/162.5...Byla to vaha pri ktere jsem se citila super.........Je fakt ze jsem i kourila z nudy, ba dokonce kdyz jsem mela hlad:o((((Jenze jak uz to byva fyzicka namaha a malo jidlo to clovek nemuze vydrzet..a tak jsem si jednou k nedelnimu obidku dala normalni jidlo( napr. testoviny kurecim masem) ihned po obidku letela jsem se z vazit a zhruzou o 2 kg vice :o(((( Ja mela 2 mesice pred svatbou a chtela jsem vypadat skvele, ktera z nas ne???????A tak mi jedna znama rekla o diete na bazi jist co nejmene tuku..........Ta nezabrala a tak jsme cele 2 mesice nejedla nic jineho nez salaty a sem tam celozrnne pecivo, pila hodne kavy......a chodila cvicit.....Netloustla jsem a ani nehubla.....Po svatbe se vse zmenilo...Musela jsem zacit varit, ze zacatku jsem i vecerela s manzelem, ale jakmile jsme si koupili vahu domu a ja opet zasla do sveho stereotipu tak uz jsem varena jidla ani nechutnala a davali si salatiky a tmave pecivo......Nejhorsi je ze se pak v noci probudim trenba 3x za noc..a z toho jdu rovnou do lednicky a vemu si tam sklenicku mleka, nebo tmave pecivi(dalamanek)a nekdy kdyz me to prepadne i susenku..V tento moment nemam vycitky, ty mam az rano.............uz jsem to holky nemohla vydrzet, chodit do prace utahana a nevyspala, cely den skoro nic nevzit do ust a v noci 3x chodit do lednicky......Psychicky na dne jsem navstivila psychiatra a psycholozku..........psychiatr mi predepsal na vecer xanax a psycholozka, ktera se mimochodem zabyva cinskou medicinou..cajik...Zabralo to jeden tyden a vaha se mi sadila +/- 51,53 ba dokonce jsem zacala jist tepla jidla ale jak tedko radi chripky tak jsem ji chytla, nevim zda je to pozivanim tolika prasku ale uz se to opet vraci. vecer nemohu usnout, busi me srdicko a v noci se probudim a jdu do lednicky pro tmave pecivo..Holky ale pri tom jsem mela obed( testoviny) a k veceri totez a pak jeste po 20h...ovoce a aby toho nebylo malo tak na usnuti sklenicku mleka......a presto jsem se probudila:o(a rano i kdyz jsme nemela hlad sla jsem si dat ovesne vlocky s mlekem a trochou jogurtu...Projimadla nepozivam i kdyz chodim na zachod az za 3 dny.......Nevim co mam delat, ale pristi tyden jdu k psycholozce a uvidim co mi na to rekne...Holky drzme pri sobe..Deni

Milá Beruško, taky Ti samozřejmě moc a moc fandím. Psala jsi, že víš, že bys měla s laxativama přestat, ale bojíš se, že se Ti to nikdy neupraví. Ale věř, že čím déle je budeš užívat, tím obtížnější a delší bude "úprava" k normálu. Já sama Ti asi nemám co radit a vyčítat, jen tohle vím určitě. Moc Ti držím palce. Kolikpak je Tobě? Snad Ti nevadí, že se Tě ptám na věk. Včera večer jsem si surfovala po různých stránkách zaobírajících se anorexií a bulimií, jejich prevencí, léčbou atd. a musím říct, že to bylo dost zajímavý. Nejvíc mně zaujala stránka jedné psycholožky, která do podrobna popisovala terapii jedné své pacientky (anorektičky), jak si postupně získávala její důvěru, jak viděla postupné výsledky, sezení od sezení se zlepšovala, z původně ošklivé nemocné zakaboněné depresivní holčičiky se stala přitažlivá uvědomělá a veselá slečna....Taky tam byly informace o nějaké knize Z DENÍKU ANOREKTIKA, což byly úvahy a vzpomínky vyléčeného anorektika (kluka - to je celkem rarita), možná by ta kniha nemusela být úplně špatná, možná právě proto, že není psaná jen nějakým jednostranným doktorem odborníkem, ale člověkem, který to na vlastní kůži zažil a vyléčil se. Uvažuju, že si jí pořídím.Beruško, ani nevíš, jak Ti držím palce. Julie

Milá Alenko, hlavně žádné výčitky, žádné deprese, žádný vztek. Řekla jsi správně "ani já nejsem Bůh" a tak to je, prostě nikdo nejsme dokonalí (byl by to svět k zbláznění, kdybychom všichni byli dokonalost sama), každý někdy ujedeme, selžeme, nezadaří se vždy tak, jak si předsevzeme. To ale neznamená, že si řekneš - když už jsem jednou ulítla, je to jedno, je to ztracený a zahodíš všechno, s čím jsi započala. Musíš si vážit oněch 18 dnů, které jsi to vydržela, vážit si sama sebe, být na sebe pyšná a nad včerejším zaškobrtnutím moc nepřemýšlet.Držím Ti palce, aby ses uměla prát. Julie

Ahoj Alenko,buď pořád tak silná jako jsi byla do teď, Ty to zvládneš, protože Ty jsi se už odhodlala, řeknu Ti upřímně, že v Tebe hodně věřím,opravdu mi dáváš sílu, když si čtu tvé zprávy,a tím Ti chci poděkovat za odpověď. Řeknu Ti, že jsem se nehledala nějaké charakteristiky co se týká laxativ. Takže dáse říct, že jsem to o nich nevěděla. Já je nemusím ani brát, ale je to spíše psychický problém, tak jak to říkala Julinka. Mám potom ploché břicho, a je to dobrý pocit. Když si je nedám, tak nejsem ve své kůži. Prostě se necítím. Taky mě bolí břicho, mám křeče, ale já jsem si na to zvykla a nějak mi to nevadí. No nevadí, spíše nevadilo, protože poslední dobu, mě to už unavuje, pořad se bát, že se mi bude chtít někde na záchod, nosit ubrousky s sebou, kdydy někde nebyl toal. papír. A taky mám strach, že si něco tím dělám, což určitě ano. Chci opravdu zkusit s tím přestat, ale mám strach, že se mi to už nikdy neupraví. Snad ještě není pozdě. Uvidíme.Alenko, měj se moc hezky, držím Ti pěstičky,vím že to dokážeš,pokračuj dál, jeden nezdar přece nic neznamená. Ještě na vysvětlení, já se jmenuji Jarka, ale říkají mi Beruško. Takže už to skoro všude píši. Ahojky

Dodatecne tedy VSE NEJLEPSI K NAROZENINAM JULINKO !!!Ahoj kotatka,tak dneska...dneska jsem poprve zaskobrtla.Je mi z toho smutno a boli to, dneska jsem totiz ulitla a snedla neco, co jsem ani nechtela a vyzvracela to...Nevim presne, co se stalo. Byl to uplne normalni den, jako spousta jinych. Manzel je v praci a ja jsem tu sama. Rano jsem normalne vstala, vyvencila pejsky, nasnidala se a pak hupla na chvilicku sem, co je novyho. Pak jsem uvarila manzelovi do prace, chvili uklizela, vypravila ho do prace a pak zase na chvili sla k pocitaci. Bylo to kolem treti hodiny odpoledne a to jsem dostala hladik na svacinu, tak jsem si dala krossaint s kouskem syra a sunky, jako obvykle. Pak jsem ale jeste mela na neco desnou chut, nevedela na co, tak jsem premyslela, co bych si tak dala... Skoncilo to splacanim par veci (ale ne tak jako jsem to mela ve zvyku, ne tak moc...), ale uz jsem si to vycitala, ze to jsem uz jist nemusela a ....sla na zachod. Je mi to tak lito... Na druhou stranu se utesuji, ze je to soucasti lecby, jak nam rikali i v nemocnici a stalo by se to asi driv, nebo pozdeji...Hm, stejne je mi to lito po vsech tech dnech... Co ted ? -Urcite se nevzdavam a nerikam si, ze je vse vcudu. Budu pokracovat dal, jak jsem se rozhodla a tak pekne zacala. Ja se nedam...to Vam slibuju... A sobe nejvic... Jen nehazet flintu do zita, ze jo ? Tak aspon vidite, ze ani ja nejsem Buh, ze i ja delam chyby a skobrtam, jako vsichni... Tak se zatim mejte a drzme si dal palecky. Ja si jdu asi lehnout, abych se probudila a svet byl veselejsi...Snad bude...Pa pa Aja

Milá Alenko, nejprve ode mne přijmi dvě gratulace. Tu první k oněm skvělým 17-ti dnům a druhou k narozeninám. Slavíme je obě velmi blízko od sebe, já je měla před týdnem (18.1.).S laxativama, které jsi zmiňovala nejen Ty, ale i ostatní , jsem měla a mám své zkušenosti, ikdyž sama jako zdravotní sestra moc dobře vím, jak fungují, účinkují a jak jsou škodlivá a hlavně - dá se na nich velmi brzy vypěstovat slušná závislost. Samozřejmě, že jsem je začala užívat (už ani přesně nevím, kdy to bylo), ani ne tak z fyzické potřeby, jako z psychické. Bylo to v době, kterou jsem již popisovala, vždycky na začátku mého hubnutí, abych ze sebe dostala vše a mohla pak zcela prázdná držet hladovku. Prostě pocit (znovu opakuji, že šlo spíše o psychiku), že jsem prázdná, tedy že mám jistě i krásné ploché bříško bez boule od jídla byl prostě báječný. Když jsem to s nima přeháněla, trvalo třeba i týdny, než se mi vše jakž takž upravilo. Musím přiznat, že pořád jsem hříšná a občas si něco "šlehnu", zvlášť třeba po nějakém vydařeném večírku, kde se to dobrým jídlem jen hemžilo a já nemohla ráno dopnout kalhoty. Ale opravdu se snažím nezneužívat jich a když už mám pocit "ucpaného potrubí", zkusím vsadit spíše na projímadla přírodního typu, jako jsou čajíčky (mimochodem kolikrát více účinné než třeba Gutalax). Takže asi toto je současná a i veškerá kompenzace mého citlivého (a samozřejmě i vašeho problému) zvaný váha. Opravdu mám poslední dobou pocit, že vítězí spíš rozum, než nerozum, protože se zaobírám jinými věcmi (můj tatínek atd.)a konečně mám pocit, že začínám chápat, jaké věci jsou opravdu prioritní a důležité.Abych to shrnula - vím, že stále ještě pořád myslím na jezení a nejezení, na přibírání a hubnutí víc, než normální člověk, ale mám pocit, že to mohu celkem dobře zvládat. Prostě někdy mám dny, kdy na to nemyslím vůbec a je mi to jedno a to jsou dny nejšťastnější. Trochu mám strach, co bude..., ale já doufám, že se budu upínat na jiné a důležitější věci, jako je třeba dítě. Je mi 23, spousta holek v mém věku teprvwe studuje, chce se podívat do světa a rozhodně na nějaké závazky nepomýšlí, ale ve mně se už nějakou dobu ozývá touha po nějakém malém človíčkovi, kterého bych měla ráda a snad i on mně. Vím, že to asi ještě nepůjde - musím ještě nějakou dobu fungovat v práci a taky myslím, že můj přítel nechce. A na takovéhle věci musí být dva.A taky dost dobře nevím, jak těžké období mně teď čeká (tatínak) a bylo by velmi nefér ubližovat dítěti vlastní psychickou labilitou.Zatím se mějte všechny fajn. Brzy napíšu. Julie

Mila Berusko,nejdrive ze vseho Ti drzim palce, a vsem, aby jste jednou pobiraly vsechnu silu, co ve Vas je a utnuly ten nekonecny kolotoc...K Tve otazce...Hmm, na velkou nejdu uplne kazdy den, ale uz to rozhone neni jednou za tyden -10 -14 dni. Ne, to ne. tak jednou za 2-3 dny, ja to moc nesleduju. Ale necitim se nijak ucpana. Jestli, ze nic jineho, Berus, nebo Barus?, tak proboha neco delej s temi laxativy ! Ja je zkusila jen parkrat, a kdyz jsem videla, co to se mnou pak dela - bolesti jak blazen, a take pak to chvilku trvalo, nez jsem byla schopna zase jit normalne sama od sebe.....delej neco s temi laxativy ! Navic mi stacilo se dozvedet, ze ( to mam ze skoly od lekaru odborniku...) ze tedy laxativa mimo jine vubec nepomahaji k hubnuti, ze telo si z jidla stejne vezme vsechno, nez to vyleti ven...to mi stacilo a nemusela jsem s nima pokracovat. To, ze vaha klesne je pouze dusledek odvoneni organizmu, tedy vaha, ktera se pry vrati, jakmile ucinek odejde. Nestaci Ti tohle ? Me to stacilo, plus odvodneni organismu je take nezdravy stav...uz jsem si ale ani presne nezjistovala, co to ma za nasledky, protoze jsem to nepotrebovala dal vedet... Bobinko, kdyz uz nic jinyho, velkym uspechem by pro zacatek bylo, kdybys prestala uzivat a zneuzivat laxativa...Zatim Ti drzim vsech dvacet, a i Vam kocky ostatnim. Cas bezi, mam za sebou 17 tezkych dni, ktere me ale blazi, ze jsou za mnou... Vrele doporucuji zkusit....Vubec jsem snad nepribrala. Necpu se sice jako tank, ale papam proste normalne....a ono to jde ! Take se nevazim, takze nevim zcela presne, ale po vsech tech letech muzu rict, ze snad poznam kazde deko, kdyz mam navic...A bud uz to tak nepoznam, nebo jsem vazne skoro nic nepribrala, az na prvnich par dni a pak uz nic.....pripadam si stejna, jako predtim, nez jsem zacala. HURAAAAAAA. Pa pa Aja

Ahoj Alenko, obdivuji Tě, že si tak silná, a že s Tou nemocí tak bojuješ. Já jsem se zatím ještě neodhodlala s tím bojovat. Sama vím, že na to jednou dojedu, ale nejhorší je, že nepřemýšlím co bude dál, co když jsem si v sobě něco tím udělala a potom už bude pozdě, už to třeba nepůjde léčit, jenže já takhle na to nemyslím. Vím že bych měla, ale ...Mám hodného kluka, i s rodiči dobře vycházím,ale pořád se ještě tomuto problému nemůžu postavit. Aspoň něco dobrého jsem udělala, nevzala jsem se už 3 dny projímadlo a myslím, že je to pokrok, protože si ho brávám každý den. Chtěla jsem se ti zeptat,když už 16 dní jíš normálně, jestli chodíš pravidelně na velkou stranu, jestli nemáš žadné problémy se stolici, tedy kromě toho průjmu po večeři. Měj se dobře a bojuj, držím Ti pěsti. A taky všem dalším holčičkám, které potkal tento problém. Čauky Berča

Prosim zaslete mi neco o bulimii na moji adresu .Mam strach ze ma sestra trpi timto problemem,ale nevim jak se ji mam na to zeptat.Ja jsem necim podobnym taky prosla a proto nechci abz ji to taky potkalo.Prosim poradte mi co nejdrive.Jesli vite o nejakem chatu o zdravi kde by radili opravdu doktori muzete me rovnez informovat.Predem dekuji LuckaMoje adresa:Lucie.barnincova"centrum.cz

Ted se chci vratit k tomu, co nam sverila Julinka. Chtela jsem uz vcera, ale nejak tu zlobil server. ( uz jsem mela strach, ze nam to tu zavreli...! ) Cely den jsem o tom moc premyslela. Bylo mi z toho smutno. A jeste vic z nas, ze si takhle samy nicime zivot, zatimco jini, jsou radi, ze muzou byt a zit. Jeste smutnejsi je si tohle uvedomit, az kdyz vidime, jak nekdo bojuje o holy zivot a nezalezi mu jake kvality, jen chce zit! Ja tu 10 let marnim sve dny kolem trapeni se o tom, jak vypadam, zatimco jini by dali cokoliv, jen aby tech 10 let mohli mit...Je to smutny. Moc. Zivot jsem si tedy nedala a tedy nemam pravo s nim takhle zachazet, ani si ho kratit a brat. Mama mi dala zivot, abych ukazala, ze si ho zaslouzim, z jsem ho hodna, a abych ukazala, ze se s nim umim poprat. A ja ? Tele blaznivy jsem se schovavala za prvni vec, ktera se mi -ke schovani se a litovani se, hodila. Jidlo a problem s nim... Rikam si ted, jak moc bych si vycitala, kdybych ( a sance j ted po tom vsem skoro jista, ze se to muze stat), kdybych tedy jednoho krasneho dne zjistila, ze to mam spocitane...Za vsechny ty prozvracene dny spocitane a uz s tim nebudu moct delat vubec nic. Ale vubec nic. Je mi z toho smutno,, ale o to vic si rikam, ze stoji za to bojovat, jeste neni vsem dnim konec a jeste si muzu neco z toho zivat uzit, tak bych to mela vyuzit prijemne a nejlepe, jak dokazu. Urcite to ale neni bulimie... Zkuste nad tim chvili podumat. Kdyz VAm to nic nerekne, zkusejte to dal...Ono se v te tme jednou rozsviti, verte mi. Tak se, opet, drzte na vode a sapejte se nad vody, bezpecne nad vodu...Stoji to za to a je to nase povinnost....PA pa pa pa Alena

Tak kotatka, vcera jsem take prosla tak trosku zkouskou. Mozna to bylo brzo, ale neslo to zmenit... Manzel me vzal k narozkam do nasi nejoblibenejsi restaurace, kam jdeme jen o vzacnych prilezitostech, rotoze je draha, velmi draha, ale my tam mame jedno jidlo, ktere zboznujeme....je to morka specialita... Ne, nemela jsem s tim zadny problem, jedla jsem docela dost, za tu cenu jsme toho moc nechteli vracet na taliri a do dalsi prilezitosti je daleko, takze jsem se slusne napapala, mela jsem sklenku vina, spis pro chut, ne pro opiti a ztraceni vule.... Kdyz me to tlacilo, nevahala jsem a jednoduse jsem si povolila pasek.....To funguje ! Pak jsem take mela takovy ten pocit, ze mi je mala kuze na lytkach....urcite to znate, ale prijeli jsme domu a ja na to nehodlala myslet a kazit si krasny den a vecer. Tak jsem se natahla na deku na zem, muz byl chvili se mnou, hrala jsem si s pejskem a koukala pritom na TV, na takove ty legracni serialy, ktere jsou vlastne o nicem, ale clovek se sem tam zasmeje a nemysli na blbosti...A bylo mi hezky na dusi. Pak jsem ale ke svemu prekvapeni a trosiku litosti dostala prujem, coz se me nestava a to nepouzivam..laxativa....Tak mi to bylo trosku lito, ale aspon jsem se uvolnila. Tady nerikam, ze tedy mate pokracovat s laxativama, nebo zacit, to neeeee......!!!Ale jinak, nic holky, nejsem 5 kilo tlustejsi...ani jedno a ziju!!! Sic nevim kolik vazim, ale ne, moc se to nelisi od dne, co jsem prestala zvracet (dnes uz 16 dni!!!!). No vazne, verte mi ! Da se jist !!! A nez..... !!! To s tema lytkama, to byval pro me nejhorsi pocit, ale ted sama vidim, ze to po par hodinach prejde a ze navic to muze byt i jen po delsim stani ci chuzi, takze je to normalni. Tak se drzte !!! PA Aja PAja

Tak Vás holky zase zdravím,a těším se z Vašich úspěchů a pokroků.Od té doby,co jsem se neozvala se toho u mne mnoho nezměnilo.Vydržela jsem nezvracet 2 dny,a pak se to zase zvrtlo.Vždycky mě přepadne taková vtíravá nukavá touha jíst,a málokdy se mi podaří ji zahnat.Navíc jsem byla v té době sama,takže bez úspěchu.Budu se snažit ale dál a nevzdávat to.Dnes se to celkem daří,ale není i po jídle vůbec dobře od žaludku.Stačí malá porce a žaludek tlačí,jako když je přecpaný.O to horší je odolat tomu,nevyhodit všechno do záchodu.Držte mi palce...ZUZANA

Takze se nedej Monco.....a drz se sve vnitrni krasy, kterou tedy urcite mas....

Mas absolutne pravdu Moni, jenomze, vis co ? Tihle lidi jsou vlastne desne....chudi.....maji omezeny svet na cisla a " normy". A ty jsou dnes vazne posramocene.....Casto pro svou omezenost prichzeji o bohatstvi, ktere se skryva pod telesnou skorapkou.....Je mi jich tak trochu lito. Jak uz jsem rekla, i zdrava zenska je pritazliva a sexy, je to jen na te jiskre v ocich, ne na tom, jak vypada.....Ja kolikrat kdyz vidim ty manekyny ( mimojine 95% z nich ma problemy stejne, jako tu popisujeme.) a vidim, ze nemaji smysl pro rytmus a ladnost...hruza...to se nada nacvicit ani naucit, to se musi citit.....Pak si z legrace predstavim, jaka, je asi v posteli.......To musi byt pocuc...

Zdravím Vás sluníčka, a ještě než začnu chci Vám všem říct, že Vám držím palečky a je mi líto, co všechno jste musely podstoupit pro krásu dnešního světa (v baroku či renesanci, kdy sto kilové dámy byly in, by se tohle nikdy nestalo). Jmenuju se Monika, je mi dvacet a musím říct, že mám trošku jiný problém. Dříve jsem se léči pro poruchu příjmu potravy (přejídala jsem se a přejídala a přejídala - ale nezvracela, takže kila šla nahoru). Mám štěstí, že v rodině jsme všechny ženy silnější (boky, stehna), takže mám poměrně mohutnou kostru a není to tak znát. Ale i tak na mých 170 cm výšky 79 kilo je dost. Sama bych se svou postavou snad byla i spokojená. Ráda začnu cvičit, plavat, jezdit na kole... ale spíš pro posílení a zpevnění. Pro dobrý pocit. Co mě trápí je postoj a pohledy okolí. Hnusných lidí, kteří mají jiný pohled na krásu. A jak je ten jejich pohled úzký, sobecký a hulvátský. Je mi z těch lidí špatně. Ale ještě hůř je mi z těch jejich pohledů. A kvůli nim Závidím, těm, kteří jsou hubení, kteří jsou v pohodě a můžou nosit velikost 34. Tak ráda si někdy vezmu sukni a hezké tričko a vyjdu mezi lidi a hlavou nahoře. Jen ať vidí.

A ted mila Petulo, Klarko, Berusko, Jandulko, Hanulko, Mariko, Zuzko, Kajo, Klarko a vsechny tam u pocitacovych obrazovek,Ja, vim, je to nekonecny boj, ale kyz se tomu skutecne postavite, je sance, ze po dalsim boji, tezsim a bolavejsim, ze ta nocni mura skonci. Jo, SANCE JE !!! A to do posledniho dechu JE !!!Jste vsechny velmi inteligentni holky, prece se nedate zastrasit nejakou hloupou bulimii, ci anorexii ? ! Co ? Ukazte ji, ze na vas nevyzraje, ze s ni zatocite ! Ze Vam uz vic ztrpcovat zivot nebude ! Dejte ji co proto ! Drzim Vam vsem pesti stesti, at s to stane, co nejdrive...At mate zase sanci zit normalni zivot. Moc, moc to Vam i sobe preju, protoze si to vsechny zaslouzime...Vazne, zaslouzime...Pa pa

Mila Julinko, Jandulko, a vubec vsechny dusicky, co nam nachavaji nakouknout do sveho zivota a trapeni, aby si ulevily a snad i nam ostatnim. Vsem Vam posilam predne uprimne objeti v naruci.Julinko, ptas se kolik mi je a tak. Dnes je mi zrovna 24( to to leti...) a memu manzelovi bude v breznu 34, takze je o deset let starsi. Muj prvni manzel byl starsi o patnact let, ale pro me vzhled, vek a vsechny ty hodnoty v cislevh nic neznamenaji.Vzdycky jsem tihla k muzum starsim, protoze vetsina tech k memu veko byla pro me ...hm asi moc mladych, nezodpovednych, nezralych, a take ti mladsi maji jeste takove ty mlade prority, co se tyce vztahu a holek, takze se jim libi.... hubenourky= kladou duraz na jinych mistech, nez ja chtela, aby muj partner duraz kladl.U meho prvniho manzela, jsem plne prokoukla z ruzovych bryli po necelem roce. Ne, nebyl to duvod k rozchodu, ale kdyz uz byly potize ( mozna jednou najdu silu se s nimi sverit), tak tenhle jeho pysnici se zlozvyk byl jen jednim z dalsich duvodu. Pak jsem poznala Terryho. Je to sice Amik a ja to tu nikdy nemela rada ( lidi, zivot...jsou tak moc jiny...), ale po tom, co jsem videla, jakou nadhernou osobnost v sobe ma, sama jsem tomu neverila, ze jsem nekoho takoveho mela stesti potkat, ze jeste nebyl zenaty, navic ze je to jeden z nenavidenych Amiku, a ten ze byl ochoten se mnou jit zivotem, at se deje cokoliv. ( a ze se delo...uz moc moc...zakony, papiry...a tak). Vzdycky stal pri me, mohla jsem se na nej spolehnout, je mi oporou ve vsem, vazi si me osobnosti a duse, respektuje me.......uz prestanu, nebo si zacnete myslet, ze kecam...Ne, to nemusim. Ma svoje mouchy, jako mam i ja, ale podstatne kvality osobnosti a jeho laska, to jsou pro me ty nejposdtatnejsi kvality partnera, ktere jsem hledala.Poznali jsme se tady. Tak tedy jsme spolu pres dva roky, manzele pres rok, ale rekla bych, ze oba jsme si byli jisti svymi city temer hned, na to abychom vedeli, ze s tim druhym spolu zvladneme snad vse. Ne, ze bych byla spechala se svatbou, ale my jsme vedeli, ze spolu byt vazne chceme, meli jsme moc, moc potizi s dokumentama, nechteli me sem pustit pres 6 mesicu, tak pak kdyz se to podarilo, uz jsme meli plny zuby bezmocnosti nad stupidnosti zakonu, ze jsme se vzali hned druhy den, co jsme prileteli, aby jsme predesli dlasim potizim a silenym vydajum penez v tomto boji se zakony. Cele nas to tenkrat LEGALNE stalo pres 30 000 Dolaru.... Ktere splacime dodnes. To bylo pro me vic nez dost, kdyz jsem videla, ze tenhle chlap by se snad zadluzil, jak by to jen slo, bojoval by do posledniho dechu, jen abychom mohli byt spolu. Jenom pro nejakou holku z Cech...Chapete, o cem mluvim ?Nejsem sice nijak z Ameriky podelana ani nadsena, ja jsem normalni holka vychovana po Cesku (rucne strucne...)zvykla na uplne jiny styl zivota, ale po tom, co jsme uz prosli, cim ja prosla a prochazim ( od uceni se vic jazyka, styskani si po domove a vsem, co znam, po zdanlive blbosti, ktere ale take bolely, jako ze mi v krame nechteli uznat sek, protoze zatim mym jedinym dokladem je pas a oddaci list...) Tak po tom vsem, ja bych domu zit asi nesla z jedineho duvodu...nechci, aby muj manzel musel projit tim, cim jsem prosla psychicky ja zmenou vseho, co jsem se od mala ucila, vseho, co jsem znala...Ne, mam ho rada a nikdy bych ho tomu nevystavila, plus on navic Cesky umi jen

Ahoj Julinko, Alco a vsechny ostatni holky,psala jsem Alce na zacatku tohodle fora, na zacatku prosince a od ty doby se sem pravidelne vracim a sleduju, jak se vsechny trapime. Zatim jsem jenom cetla a za staleho "zrani" jenom tise sledovala,kdo se s cim ozve,ale pribeh Alci a Julie mne vehnal slzy do oci a nakopl me zase k psani. Od toho zacatku prosince jsem pribrala neuveritelnych 15 kilo!!! Zacla jsem se strasne prejidat a kila kynou a kynou... Nevim, co se sebou. Minuly tyden jsem byla u psychiatricky na kontrole, bala jsem se, ze mi vynada, ale ubezpecila me, ze je to bezny, ze se to casto prehoupava do tyhle faze, ale ze musim trochu zhubnout a vahu si udrzet. V tom mi ma pomoct antidepresivum Zoloft.Beru ho uz tyden, ale zachvaty zravosti mam porad. Nezvracim. Je to peklo, uz je mi vsechno zase maly. Ach jo. Tak jsem si myslela, jak jsem na tom silene spatne, ale po precteni vasich zivotu mam pocit, ze vubec nemam pravo si na neco stezovat.Ja nevim, z ceho ta moje porucha vznikla, nikdy jsem nechtela bejt modelka, ani nosit minisukne na "briketovejch" podpadkach, ani nijak jinak blbnout. Proste nevim. Co se tyce my rodinny situace, tak mne zase pro zmenu tatka umrel uz kdyz mi bylo 9 let (na srdecni infarkt) a mamca, s kterou do ted ziju, ac bych si strasne rada zkusila bydlet sama nebo se svym SKVELYM pritelem (je to takovej druhej Alcinej manzel, proste k nezaplaceni), nemuzu ji nechat doma samotnou, protoze je na me strasne fixovana. Je mi 24 let, ji 55 a ma mozna taky rakovinu. Nevim to na sto procent,protoze ona mi sama NIKDY NIC NEREKNE a nic z ni nedostanu!!! Ale vim to od doktoru. Nechci tady zatezovat server, je to historka na dlouhy vypraveni. No nic, tak nevim, z ceho ta prokleta choroba u me vznikla, ale holky, je fakt, ze zivot neni pericko. Je mi lito, ze jste musely projit takovym peklem a doufam, ze vas ceka uz jenom slunicko a laska!!! (jsem blba, mela jsem vam prvni poprat ZDRAVI!!!). Ozvete se, jestli vam muzu nak pomoct. Skoda, ze si Alco "za vodou",mohly bysme udelat takovyhle FORUM LIVE nekde u kaficka... Hodne stesti Jana P. S. holky, piste, pokud mate podobny problemy, treba si muzeme pomoct nebo si aspon ulevime!!!

Ještě něco - Alenko, můžu se zeptat, tedy jestli se nebudeš zlobit - kolik je Ti, kolik Tvému manželovi, jak dlouho jste spolu a ještě mi prosím pověz, jestli rozchod s Tvým předešlým manželem byl kvůli tomu,že sis uvědomila, jak Tě jeho "posedlost" Tvým vzhledem a hubeností svazuje a ničí????Děkuju.Julie

Milá Alenko, při čtení Tvého příběhu jsem si znovu uvědomila věc, kterou by si jednou za čas měl uvědomit každý (nebo každá) z nás. Že totiž každý, úplně každý má nějaké to trápeníčko a každý ho kompenzuje jinak. Hned upřesním, kam mířím. Psala jsi o svém tátovi, o vašem vztahu, který nebyl zrovna ideální, možná prapočátek Tvých problémů. Uvědomila jsem si velmi silně jednu skutečnost, která mně poslední dobou drží trochu stranou mých váhových problémů, drží mně od toho, abych na to příliš myslela, ale hlavně mě nutí dívat se na věci jinak a dívat se na problémy anorexie a bulimie střízlivě. Můj vztah s tátou a mámou byl přesně opačný, než Ty popisuješ. Oba dva mně velice milovali, udělali by pro mně první poslední, vše bylo krásné, mé dětství, mládí (pokud to aplikuju na vztah s oběma rodiči) a to i přesto, že se naši rozvedli. Rozešli se ale jako dobří přátelé (obrovská vzácnost), nijak se o mně netahali, ani se vzájemně proti sobě nepoštvávali, proto pro mně jejich rozvod zdaleka nebyl nijak velkým traumatem. Vždycky mi bylo líto kamarádek, které se mi svěřovaly s problémy s rodiči, jedním či oběma, já své rodiče milovala. Pak se stala taková první ranka. e to asi dva roky zpátky, kdy mi máma oznámila, že má rakovinu prsu. Prognoza nejistá. Otřáslo to se mnou naprosto. Představovala jsem si, co budu dělat, až tu budu na světě bez své milované maminky, která pro mně zvlášť v posledních letech byla velkou kamarádkou, vůbec jsem si nedokázala představit, že bych jí ztratila. Šla na operaci, jedno prso jí amputovali, pak následovala serie chemoterapií a příšerně dlouhé čekání. Čekání na nějaký závěr, verdikt, na to, jak si s tím její organismus poradí. Po půl roce šla maminka na kontrolní sono a CT a verdikt zněl - zcela zdravá. V tu chvíli bylo úplně jedno, že je holohlavá, bledá a vyhublá, to byly věci stranou, protože šlo o to, ji neztratit.Neztratila jsem jí. Uplynuly dva roky. Je to asi půl roku zpátky, kdy mi při jedné ze svých návštěv táta řekl, že asi bude potřebovat, abych mu v nemocnici zajistila vyšetření střev (už jsem se zmiňovala, že jsem zdravotní sestra), jelikož má velké problémy s vyprazdňováním. Hemeroidy, říkali jsme si. Jednoho dne si tatínek objevil ve stolici krev, zaurgovali jsme vyšetření a přišla další, teď už rána - rakovina. Rakovina ve stadiu, kdy už je pozdě cokoliv dělat - prolezlá střeva, bezpočet metastáz na játrech a plících. Můj tatínek, ten, co mě učil první slova, ten, kdo mně zasvětil do Bukowskiho, Tolsteho, ten, kdo mně brával do kina, divadla, prostě ten, koho miluju snad nejvíc na světě, má najednou odejít. Nejstrašnější je dívat se na to, jak se trápí. Obrovské bolesti, při kterých je schopen do sebe obrátit celou lahvičku sedativ a analgetik, jen aby se mu alespoň malinko ulevilo, nevolnosti, zvracení, PŘÍŠERNÉ hubnutí, slzičky v jeho očích....to je něco, na co se člověk nemůže dívat. A je to taky ta věc, která mi pomohla trochu vystřízlivět. Ta jeho hubenost....když jsem si uvědomila, že jsem si sama chtěla vědomě takhle ničit život a sahat na zdraví jen kvůli tomu, abych byla krásná a atraktivní, nežrat, týrat se....a teď přede mnou leží můj tatínek, tak vysláblý, hubeňoučký...a jak rád by si dal nějakej pořádnej steak, ale nemůže, protože jeho tělo už to nepřijme, tak rád by měl zas nějakej ten fald na břiše, jen aby tu mohl ještě chvilku, chvilinku být. Holky, chápete tu hrůzu????A opět ten paradox????Jak si může někdo tak strašně nevážit života a těla, které mu bylo dáno právě proto, aby tu mohl být, žít, existovat???Je mi strašně smutno.Julie