Od přátel ochraňuj mne Bože...

Tak mám pocit, že máš Alois dost bujnou fantazii. Život píše romány, ale plodnost Tvojí přítelkyně je zarážející a co je neuvěřitelné je skutečnost, že manžel Tvojí přítelkyně považoval 9 let za své dítě, jehož jsi před státem (tj. evidenčně) otcem Ty. To asi ten dotyčný neumí číst, protože otec je uveden téměř všude. Pokud by chtěla matka Tvoje otcovství tutlat, nebylo nic snažšího označit za otce jeho.

Aloisi, jseš opravdu "smutný příklad oběti života". Jen jsem nepochopila jednu věc. Když nestojíš o pomoc, proč sem píšeš? Čekáš, že ti tady někdo potvrdí, že všichni jsou zlí, jen ty ten hodný? To se podívej do zrcadla a tam uvidíš tvář, která s tebou bude souhlasit bez výhrad.

Vážení přátelé, děkuji vám za vaše názory na můj problém. Vaše reakce byly přesně takové jak jsem předpokládal: obhajoba morálky. Proto vám dnes (naposledy) napíši, jak to všechno dopadlo. Bylo to v roce 1957. Matka mojí dcery se po rozchodu se mnou ihned seznámila s jiným mužem, který nevěděl že je již těhotná, a dítě pokládal za své. Uzavřeli sňatek, měli dalších 7 dětí, a žili spolu možná celkem spokojeně. Po zásahu mé manželky (která mi chtěla vlastně pomoct), se tento muž teprve dověděl, že dcera není jeho. Z toho důvodu začaly v jejích rodině nesrovnalosti, které vyvrcholily rozchodem těchto manželů. A jelikož matka sama na tolik dětí nestačila, všechny děti skončily v domově. O tom jsem se dověděl, až se mi začalo vracet zpět výživné, které jsem posílal poštou na adresu matky. I když jsem si pak chtěl vzít svou dceru z dětského domova k sobě, nebylo mi toto umožněno, dcera zůstala v domově do svých 18 let. Podotýkám že veškeré výživné jsem řádně platil až do vyučení mé dcery. I ty tři roky pozpátku. Nyní se podívejme na praktický dopad nevyžádané pomoci. Ponechám stranou pomoc mé matky, která mne chtěla ochránit před špatnou známostí. Výsledek této její pomoci byl vlastně opačný: dala nás opět dohromady. Horší to ovšem dopadlo s pomocí mojí manželky: rozbitá rodina, která do té doby fungovala. Ale nakonec to nejhorší: 9 dětí ve věku od 12 do 2 let strávilo zbytek svého dětství v dětském domově. To že jsem musel platit výživné, nepovažuji za křivdu, to byla moje povinnost. Matka i manželka chtěly moje dobro, chtěly mi pomoct. Ať se nikdo nezlobí, já jaksi od té doby nenávidím, když se mi někdo snaží pomáhat! S pozdravem Alois

Alois-a ty jsi bez vlastní vůle a bez možnosti se rozhodnout sám?Ženíš se jen,když ti to někdo zařídí?A je ti líto peněz pro tvou dceru?Pokud si vlastní život budš řídit sám,nebudeš muset obviňovat své okolí...ale to je možná jednodušší,než se k tomu sám postavit čelem.

Co Ti na to říct, Aloisi. Za prvé že platíš na dítě alimenty je v pořádku, myslím že Tvoje žena pomohla dobré věci. Za druhé pokud jsi s někým začal žít jenom proto že za Tebou přijel na konec republiky, tak to nepřičítej scéně ztropené matkou, ale sobě. A za třetí, když někdo děla proti Tvé vůli, tak Ti nepomáhá i kdyby to stokrát tvrdil - to je normální podraz. Zjednej si v tomto důrazně pořádek.

Alois,nezlob se,ale ty jsi fakt hajzl,já bych tě nechtěla ani za nic.Smysl pro povinnost,čestnost,otcovství,to ti nic neříká,viď?Ty potřebubeš jednu do huby a ne si tu stěžovat,Jsi blbec největší,přeji ti,aby se ti to všechno vrátilo zpátky.Pokud ovšem víš,o čem mluvím.

Alois, ty jsi naozaj kokot... :-))

Uvedu dva příklady, kdy mi někdo pomohl a současně zkomplikoval život. Po vyučení jsem se seznámil se svobodnou matkou. Chvíli jsme spolu chodili, pak jsem odjížděl na nové pracoviště na opačný konec republiky. Uvedené ženě jsem sice slíbil že ji budu psát, ale nijak vážně jsem to nemyslel, byl jsem rád že tento vztah ukončím. Den po mém odjezdu se o této mé známosti dověděla moje matka. A jelikož chtěla moje dobro a chtěla mi pomoct, vydala se do domu uvedené ženy a ztropila tam cirkus. Dotyčná naštěstí nebyla doma, takže se to obešlo bez fyzického napadení. Ale jelikož měla z mé matky velký strach, vydala se za mnou na opačný konec republiky. Začali jsme spolu žít a splodili potomka.Později jsem se oženil s jinou ženou, děti jsme neměli. Výživné na svou dceru jsem neplatil, její matka se vdala a po mně nic nechtěla. Moje manželka mne začala přesvědčovat o tom že bych měl požádat aby mi dcera byla svěřena do péče. Toto jsem odmítl jako nesmyslné jednání. Ale manželka mi chtěla pomoct, tak bez mého vědomí začala tuto záležitost vyřizovat tajně. Psala na všechny možné instituce. Výsledek jejího jednání byl takový, že když moje dcera měla 9 roků, některá sociální pracovnice přesvědčila matku mé dcery, aby po mně vyžadovala výživné, že na to má právo. A soud jí to přiklepnul s tříletou zpětnou platností. Tak jsem platil výživné, včetně tříletého dluhu.Jak moje matka, tak moje manželka to mysleli dobře: chtěli mi pomoct! Toto jsou jen dva příklady z mnoha, kdy jsem na cizí pomoc doplatil.

ahoj , no mozna nedat tem pratelum , kteri tak moc chteji pomahat a za katzdou cenu , najevo , ze vubec pomoc potrebujes , vis , to mas tak , nakonec kdyz clovek zase pomoc potrebuje , tak se mu ji nedostane , treba ze ja vyslechnu kamaradku s problemama , rozebereme to ze vsech stran a tak , a kdyz ja mam podobny problem , tak ona to se mnou treba rozebirat nebude , nicmene todle jsou banality , a tobe se asi prihodilo neco mnohem zajimavejsiho , ne ? A pak taky , clovek nechce toho druheho urazit tim, ze by mu rekl, ze o jeho pomoc nestoji...

Od přátel ochraňuj mne Bože, od nepřátel se ochráním sám! Toto heslo prý používal vévoda Welington, který porazil Napoleona u Waterloo. Mnohokrát se mi stalo, že se mi někdo snažil pomahat aniž bych o to projevil zájem, ba mnohdy i přímo proti mé vůli. Důsledkem takové pomoci povětšině bylo, že mi můj nechtěný pomocník uškodil. Jak proti takovým pomocníkům postupovat? Napište, já později napíšu několik konkrétních důsledku takové pomoci v mém životě.