Příliš velká minulost

to je opravdu hrozné ale musíš se vschopit a žít dál přece život je jen jeden zapomen na minulost nemysli na hrozné věci ale na dobré.

Taky si myslím že nejlepší by bylo najít si lepší psycholožku,ale je strašné,že teď dělám ještě školu a pracuji a sotva stíhám tohle a v nejbližším okolí žádná psycholožka kromě té u které jsem tenkrát byla není.Musela bych dojíždět až nevím kam.Ale asi mě to čeká jestli nechci aby mě to všechno položilo.

milá Niky, přečetla jsem si tvůj příspěvek a rozhodla se ti pomoci...nabízím ti netové přátelství a pomocnou ruku...prošla sis nelehkým obdobím a je třeba buď za vším udělat tlustou čáru a nebo zkontaktovat některé z center, které tu pro tebe i ženám s podobným osudem zveřejním...sama jsem neměla lehké období, ale tehdy se našla výborná paní psycholožka, kkterá mne znovu postavila do života a díky ní mám báječnou rodinu i dvě krásné a zdravé děti... i přes handicap, jsem postižená žiji normálním životem a snažím se pomáhat dalším, kterým nebyl osud nakloněn... tel.čísla Linka právní pomoci pro ženy- oběti násilí (středa 18.30- 20.30) 224 910 744 Linka bezpečí dětí a mládeže 800 155 155 Linka důvěry 495 273 259 Rodičovská linka 283 852 222 Občanské poradenské středisko 498 500 357

www.principyzivota.cz

Obávám se, že to v tvém případě bude chtít hóóódně dlouhou psychoterapii u hóóódně schopného psychoterapeuta. Tady na webu se odborníci nevyskytují, jen více či méně podobně postižení..

jednoznacne vyhladat noveho psychologa, ta prva to zmrvila.

Dobrý den,asi 2 roky už žiju v klidném a vyrovnaném vztahu a mám relativně spokojený život.Ač se snažím sebevíc,tak na minulost ale zapomenout nedokážu a ikdyž ji potlačuji jak jen to jde,jakmile se trošku napiju,všechno se mi v hlavě spouští a já mám vztek na všechny co mi nepomohli a mohli.V šesti letech mě obtěžoval starý chlap po cestě ze školy,řešila to tenkrát VB,ale nic.V dospívání jsem s tím měla problémy stejně jako s tím,že celou rodinu bil nevlastní otec,který miloval jen moji mladší sestru a mě ač jsem se dostala na výběrovou školu,měl za mrchu a blbce.Roky jsem měla problémy se sebevědomím a můj první vztah tím docela dost trpěl.Nenáviděla jsem sex a dělala problémy příteli až to celé skončilo pokusem o sebevraždu.Následovala léčba,ale narovinu antidepresiva nevyřešila nic,jen když jsem je jedla tak mi bylo všechno jedno.Pak jsem chodila k psycholožce která mi jakžtakž pomohla odpustit matce,že mi dělala na škole problémy,že si tahala domů milence..i ženaté,že se o mě nestarala a spíš mě vychovávala babička,která bohužel dělala na hospodě takže to taky nebylo nejideálnější.Nějak jsem se z toho hrabala,pak mě znásilnil známý,ale pořád jsem to zvládala.Tu největší bolest,všechno to trápení jsem dusila v sobě a nikdo netušil jak moc je mi zle.Vrátila jsem se po roce k mému prvnímu a vše bylo jakžtakž v pořádku,pak začala matka dělat problémy a mě bylo jasné že na výšku na kterou jsem se tolik let připravovala nepůjdu.Udělala jsem maturitu a tři týdny dělala na hospodě za babičku a utekla do města kde mi tatínek přítele našel práci a pronajmul mi malý byteček.Jenže já byla sama,přítel byl na škole a nepomáhal mi s ničím ani když byl doma,tak se nakonec stalo že to neklapalo,přítel mě podvedl a já se z toho dlouho dostávala.Potkala jsem dalšího muže,byl hodný a starostlivý a věděl že se trápím.Přesvědčil mě že se mám k němu přestěhovat a pustit nájem,ale dnem kdyz jsem to udělala se vše změnilo.Začal být sprostý,napadat mě slovně a pak i fyzicky.Spousta lidí viděla modřiny,ale nikdo nic neudělal.A když už jsem si našla konečně po půl roce a něco byt,utekla jsem.nakonec jsem se dozvěděla,že moje vlastní rodina tvrdila,že mě nebil,že vše zveličuji,protože na obličeji jsem žádné modřiny neměla.Ano moje vlastní matka kterou tolik let bil otec to říkala.Byl to pro mě největší podraz co šel,skoro tak velký jako když zabila mého milovaného psa,když jsem utíkala z domu jen proto aby mi ublížila.Nakonec jsem měla ještě jeden vztah,který mi vůbec neseděl,protože on byl nespolehlivý,nedochvilný a lhal a prakticky se nechal mnou živit.Tak jsem to ukončila.Teď mám hodného pracovitého,spolehlivého přítele,můžu se na něj spolehnout,ale stejně mě to všechno trápí.Ani nemůžu jít k té psycholožce,protože ta mi před třema rokama řekla,že si za vše můžu sama,že jsem se měla sklonit před tím co mě bil,že jsem divoká kočka,kterou nejde zkrotit.Já s ní nesouhlasila ani s dalšími věcmi co mi řekla.Nepotřebuji aby mě někdo krotil,když je partner hodný na mě,já jsem hodná na něj taky a nehodlám si připadat,že musím někoho posluchat tak jako my to ona několikrát naznačila.Takže teď jsem s tím vším na to sama,přítel vůbec neví jak mi pomoci a já se trápím.Jak přestat být naštvaná že se o mě nestarala rodina,že jsem musela vždycky se vším bojovat uplně sama?Jak odpustit?Jak zapomenout na tolik špatného?Pokud máte někdo nějakou radu,budu za ni moc vděčná.