Je mi 40 let a neustale prochazim jakymsi "vyvojovym" obdobim.Nevim kdo jsem, co chci, jak chci zit, kdy mi bylo naposled dobre, kde jsem. Je vlastne porad hur a hur. Asi se snazim o jakousi samoanalyzu a je to hrozne pomale, mozna se obratim na psychologa, uz jsem nekoho kontaktovala, tak uvidim. Dnes me tak nejak napadlo, ze jsem asi nezdrave duveriva. Mam za sebou 3 vazne vztahy a vsechny ztroskovaly (ten 3. je posledni a uz uz pomalu odumira)na moji "blbosti" - naivite. Myslim ze jsem takova uz odmala, s kazdym jsem hned byla za kamaradku, neumela jsem rict ne, neverila jsem ze by me nekdo mohl podvest nebo znicit. Mozna to je normalni u decka. Ja ale snad takova jsem doted... Porad jen verim a verim. Neumim udrzet penize, protoze je hned "rozdam", ani nevim za co a komu a proc. Neumim se branit kdyz me nekdo do neceho tlaci, neumim se ozvat kdyz me nekdo napadne. Kdyz jsem vyrustala, tak se ze me (Nanestesti?) stala moc pekna holka, a tim jsem mela "zadelano" na hodne problemu. Kluci o me stali, a kdyz mi nakukali ze me maj radi, hned jsem se s nima vyspala, pak jsem nechapala proc uz me nechteji... Neumela jsem hrat hry a cekat co se z ktereho vykuka vyvine. Proste jsem hned, okamzite verila, ze me nekdo miluje. Takhle jsem to vedla hodne let a vystridala spoustu chlapu, aniz by mi nekdy neco doslo... Postupne jsem se naucila to hazet za hlavu, nevsimat si toho. Pak prisel prvni vztah a co se delo, se delo i ve vztahu 2. a ted i v mem 3. Ten muzsky je nejdriv na vetvi z toho ze se mnou je, ma me moc rad a ja jeho, a pak se to zacne projevovat. Jak jsem hloupa, jak nic nevim, jak se neumim ozvat, jak neumim ani zit! Nakonec ma vzdycky partner takovy vztek na me, ze mnou uplne pohrda a bud si zacne hledat nekoho noveho a to skoro pred myma ocima (a nez mi to vzdycky dojde!) anebo si na me zacne vylivat ten vztek ponizovanim a nekdy i fackama. Ja sama jsem svou situaci zacsla "resit" alkoholem, coz asi je zlatym hrebem me zivotni "kariery" protoze jsem v naprosto dezolatnim stavu. Neumim ani chodit pravidelne do prace a vubec... Ted se snazim tak nejak s alkoholem prestat. Ale - zacina mi byt nanic ze mne same, z myho pitomyho prazdnyho zivota, z moji smuly, anebo snad z dusevni poruchy... Je nenormalni byt takhle hloupa a melka...? {Pritom ja myslim ze mam dobry srdce, na dlani, bez toho ze ocekavam neco zpatky, umim milovat, rozdat se jak rodine tak vsem koho kdy potkam! To ze jsem byla promiskuitni je pryc, ale.... Citim se blbe, ponizene, hloupe. I ted, rada bych sveho 3. partnera opustila, s dustojnosti a nez bude pozde. Ale bojim se ze nedokazu zit sama, ze to zase vsechno zkazim, svou hlouposti, svou dezorientovanosti... Asi bych mela k psychologovi co nejdrive, nevim. Dnes je nedele a chtelo se mi se vypsat, svetit. Dekuju.
Je mi 40 let a neustale prochazim jakymsi "vyvojovym" obdobim.Nevim kdo jsem, co chci, jak chci zit, kdy mi bylo naposled dobre, kde jsem. Je vlastne porad hur a hur. Asi se snazim o jakousi samoanalyzu a je to hrozne pomale, mozna se obratim na psychologa, uz jsem nekoho kontaktovala, tak uvidim. Dnes me tak nejak napadlo, ze jsem asi nezdrave duveriva. Mam za sebou 3 vazne vztahy a vsechny ztroskovaly (ten 3. je posledni a uz uz pomalu odumira)na moji "blbosti" - naivite. Myslim ze jsem takova uz odmala, s kazdym jsem hned byla za kamaradku, neumela jsem rict ne, neverila jsem ze by me nekdo mohl podvest nebo znicit. Mozna to je normalni u decka. Ja ale snad takova jsem doted... Porad jen verim a verim. Neumim udrzet penize, protoze je hned "rozdam", ani nevim za co a komu a proc. Neumim se branit kdyz me nekdo do neceho tlaci, neumim se ozvat kdyz me nekdo napadne. Kdyz jsem vyrustala, tak se ze me (Nanestesti?) stala moc pekna holka, a tim jsem mela "zadelano" na hodne problemu. Kluci o me stali, a kdyz mi nakukali ze me maj radi, hned jsem se s nima vyspala, pak jsem nechapala proc uz me nechteji... Neumela jsem hrat hry a cekat co se z ktereho vykuka vyvine. Proste jsem hned, okamzite verila, ze me nekdo miluje. Takhle jsem to vedla hodne let a vystridala spoustu chlapu, aniz by mi nekdy neco doslo... Postupne jsem se naucila to hazet za hlavu, nevsimat si toho. Pak prisel prvni vztah a co se delo, se delo i ve vztahu 2. a ted i v mem 3. Ten muzsky je nejdriv na vetvi z toho ze se mnou je, ma me moc rad a ja jeho, a pak se to zacne projevovat. Jak jsem hloupa, jak nic nevim, jak se neumim ozvat, jak neumim ani zit! Nakonec ma vzdycky partner takovy vztek na me, ze mnou uplne pohrda a bud si zacne hledat nekoho noveho a to skoro pred myma ocima (a nez mi to vzdycky dojde!) anebo si na me zacne vylivat ten vztek ponizovanim a nekdy i fackama. Ja sama jsem svou situaci zacsla "resit" alkoholem, coz asi je zlatym hrebem me zivotni "kariery" protoze jsem v naprosto dezolatnim stavu. Neumim ani chodit pravidelne do prace a vubec... Ted se snazim tak nejak s alkoholem prestat. Ale - zacina mi byt nanic ze mne same, z myho pitomyho prazdnyho zivota, z moji smuly, anebo snad z dusevni poruchy... Je nenormalni byt takhle hloupa a melka...? {Pritom ja myslim ze mam dobry srdce, na dlani, bez toho ze ocekavam neco zpatky, umim milovat, rozdat se jak rodine tak vsem koho kdy potkam! To ze jsem byla promiskuitni je pryc, ale.... Citim se blbe, ponizene, hloupe. I ted, rada bych sveho 3. partnera opustila, s dustojnosti a nez bude pozde. Ale bojim se ze nedokazu zit sama, ze to zase vsechno zkazim, svou hlouposti, svou dezorientovanosti... Asi bych mela k psychologovi co nejdrive, nevim. Dnes je nedele a chtelo se mi se vypsat, svetit. Dekuju.
- Odpovědět
Pošli odkaz