Psych. problémy psychologů

Jano,já mám na to názor,že není důležité,co si o mě kdo myslí,ale to,co si o sobě myslím sama a jestli mám pocit,že jsem v pohodě a pracuju zodpovědně,tak proč ne.Jako ve všem.Jsou lidi, kteří se mnou nebudou souhlasit,možná ke mně nepřijdou, ale přijdou jiní.Důležité je,věřit sám sobě.Nikdo na světě se nedokáže zavděčit všem.Na jednoho lékaře někdo nadává, někdo si ho chválí.A proč by tito lidé nemohli studovat psychologii? Tomu bych nerozuměla už vůbec.Nedělám psychologii,dělám jinou terapii a řada mých kolegů ( já se mezi ně počítám) šla studovat proto,že měla buď sama problémy, nebo někdo v jejich rodině atd.To ale neznamená,že nejsme schopni lidem pomáhat.

Předmět: Psycholog v psychiatrické péči? Autor: Jana Datum: 13.10. 2004 13:03:05 Je možné, aby vykonával profesi psychologa někdo, kdo se léčil v minulosti (úspěšně) na psychiatrickém oddělení? Předmět: Psycholog v psychiatrické péči? Autor: korálek Datum: 13.10. 2004 14:07:39 Jano,proč ne? Takový člověk může být k problémům svých pacientů i víc empatický, protože sám padnul na dno.Takže se dá říct,že se dokáže do nich i víc vcítit.Neříkám že nejlepší,ale hodně dobří pro alkoholiky jsou lidé, kteří sami prošli peklem alkoholu a problém zvládli. Předmět: Psycholog v psychiatrické péči? Autor: Jana Datum: 13.10. 2004 14:50:24 Korálku já mám podobný názor jako ty. Jen nevím, jak by se k tomu postavili kolegové nebo pacienti, kdyby to o něm zjistili. Jestli se to bere v týhle profesi jako velký mínus nebo plus nebo je to jedno. Jestli i lidi, který si projdou psychiatrickou léčbou můžou jít pak studovat třeba psychologii nebo psychiatrii a tu profesi dělat. Myslim, že lidi s touhle zkušeností můžou být právě v týhle profesi užitečný. Nebo ne? Asi záleží, pro co se léčili. Nebo nezáleží, když už jsou psychicky zdraví a v pořádku?

Moniko M., můžeš prosím doporučit toho léčitele? Mám dojem, že psychickými problémy se jich moc nezaobírá či ne dost úspěšně. Anebo nemám dobrý tip. Děkuju Martin

jen bych ráda napsala, že člověk je pořád jenom člověk, ať je schovaný za jakékoli povolání- je to bytost plná vlastních emocí i strachů, jde jen o to, jak s nimi umí zacházet, zda ho zničí nebo zda je dovede využít v pomoci druhým. Psychologové přeci musí docházet na supervizi,ke kolegům, ne?právě proto, aby se zjistilo, jak na tom psychicky jsou, zda díky svým osobním problémům není zkreslen jejich pohled na klienta...nebo se mýlím?

Pokusím se napsat svůj názor ještě jednou s ohledem na první dotaz Jannice.Mám panickou poruchu a dokážu si představit, že bych mohla pracovat jako psycholog, i jak bych své zkušenosti perfektně zúročila a mohla pomoci lidem, kteří do toho spadnou a netuší, co se s nimi děje a jak proti tomu a z toho ven. V případě téhle konkrétní poruchy by nikdo nic, pokud bych to sama nezmínila, nepoznal.O svých úzkostech mluví Jannice v minulém čase, tedy je z nich zřejmě venku...Jako člověka mne mnohokrát napadlo, že většina psychologů i psychiatrů má plus mínus psychické problémy, příliš znají, příliš mnoho vyslechnou a nejsou roboti. Jejich zranitelnost je v mých očích "polidšťuje" a bez zábran bych se svěřila raději do rukou takového člověka, než profíka, který svou práci bere jako nutné zlo při plném duševním a fyzickém zdraví. Znám více lidí z téhle branže, kteří neurotické problémy mají a jejich vztah k pacientům to umocňuje nikoliv naopak.

Zkusím svůj pohled, asi bych nehledala nevyrovnanou psycholožku, ale zase smekám, že jste si to přiznala. To je první krok k tomu něco s tím dělat. Může to souviset i s vaší prací, nejste v pozorovacím principu a berete si příběhy lidí moc osobně? Mám za sebou PP, dokázala jsem jí zvládnout bez léků, pomohl mi léčitel. Je to práce, změna vlastní osobnosti. Mějte se fajn. Monika M.

Ahoj,ano Pajko,rozumím a teď s Tebou souhlasím. Potíž je v tom, že jsem takový "utopista", že si myslím, že právě to osobní prožité a zvládnuté utrpení, ten osobní průchod peklem všelijakých psychických potíží - že to by měl ten pomáhající zažít a úspěšně zvládnout dřív, než takové věci začne řešit u druhých. To by asi byla ta nejlepší škola, tu teoretickou by pak možná ani nepotřeboval. Ale je mi jasné, že tenhle názor se do současné reálné společnosti asi nehodí, takže chápu, že jsem teď trochu mimo předmět diskuze. A skrývat potíže v náročném povolání - to znám, mám to za sebou, šlo mi to pěkně ...ale vůbec si nemyslím, že to bylo mé profesi, mému zdraví a životnímu pocitu ku prospěchu. Nebylo, nešlo se tomu totiž věnovat dost hluboce a právě v tom si myslím, že jsou pak ti lidé ošizeni, když se ten člověk nevěnuje dost práci, ale část energie věnuje právě té přetvářce. S tím kardiologem a zubařem, budiž, to mi připadá trochu jiné, ta práce je náročná, ale tak nějak víc hmotná, výsledky jsou jasně vidět a dají se jasně hodnotit. Ale péče o duši - to je tak široký a diskutabilní obor, tolik různých směrů, tolik pojetí, o čem že ta psychika vůbec je ... a pomáhající (psycholog) pracuje obvykle jen a jen duševně a namáhá silně vlastní psychiku ... co jiného by měl mít víc pořádku? Zubní kaz a bolavé klouby jsou u něj spíš nepodstatné, ale psychika ne. Ahoj M.

Uvedomte si prosim nelogicnost prirovnavani psycholog-poskozena psychika, zubar-zkazeny zub, kardiolog-nemocne srdce.Psycholog-poskozena psychika je srovnatelna ke kardiologovi, zubari, kteremu se diky nejakemu onemocneni tresou ruce. U zubare je v roli jen spatne spraveny zub, u kardiologa zivot. Psychologii jako takovou ja osobne stejne neuznavam.

Korálku, to pokládám přece za samozřejmost! Skutečnost, že jsem o tom nepsala, neznamená, že jsem proti. Nějak mě vůbec nenapadlo, že by psycholog mohl mít předsudky, co se léčby týká a své problémy neřešit. Faktem ale je, že tyhle problémy nevyřešíš ze dne na den...

Víš Pajko,já si myslím,že tady nejde jenom o pacienty.Jde o samotného lékaře. Měl by se sebou něco dělat už (spíš hlavně)kvůli sobě.Vím ze své zkušenosti,jak je velmi těžké zvládnout problémy,které na mě hrnou klienti.Takže řešíme důvěru v doktora,ale ten by měl myslet sám na sebe a své duševní zdraví.A měl by se naučit, že když on sám požádá někoho jiného o pomoc není to ostuda.Právě proto, že je jenom člověk.Vím o psycholozích, kteří sami vyhledali naši pomoc. Právě proto,že jsou moudří.Mimochodem dělám One brain (kineziologii).

Moniko, ano, ale jak než přes vlastní zkušenosti a utrpení se chceš stát superprofíkem? A kde čerpat energii, kterou Ti vycucnou všechny bolavé dušičky? Vždyť na nemocném kardiologovi nepoznáš jeho bolavé srdce, na zubaři nezaznamenáš zaplombovaný zuby, z psychologa nemusí vyzařovat úzkost a nepohoda. Víš kolik lidí dokáže zamaskovat své duševní utrpení? I o tom přece profesionalita je. Proč si všichni nemocného psychologa představují nutně jako bledý rozklepaný aspik, který vyzařuje úzkost, neklid a šílenství a přenáší na okolí nejistotu?

Ahoj, taky si vážím Jannice, že toto téma začala.Korálku souhlasím a doktorovi, který kouří jak fabrika a vypadá jak reklama na nezdravý život, se mi obtížně věří skoro cokoliv.Pajko, to je zajímavý dotaz. Nejlepší by asi bylo, kdyby lidské duše léčil ten, kdo je opravdu umí vyléčit. Zářila by z něj pohoda a ti vyléčení by si o něm všude nahlas vyprávěli a nemocní by se k němu jen hrnuli. Něco jako od přírody nadaný mudrc či tak něco a je fuk, zda by na to měl školy či ne. Zní to jako utopie, ale bylo by to fajn, ne? M.

Pajko,souhlasím,že psycholog má nárok na problémy a kardiolog na nemocné srdce.Ale přesto si myslím,že psycholog, který neumí řešit své problémy napáchá víc škody na pacientovi než kardiolog s nemocným srdcem. Znovu opakuju, že se nesmí ty problémy promítnout do jeho práce.Umíš si představit, že přijdeš k psychologovi, tomu se třesou ruce, nebo ti vypráví víc o svých problémech,než aby se zajímal o ty tvé? To by skončilo jako ve vesničce střediskové: "To mám taky, co tam máš dál." Pokud se rozhodnu, že chci pomáhat lidem je mojí povinností starat se o své zdraví ( ať duševní, tak tělesné).Lékař,který mi s cigaretou v ruce doporučí, abych nekouřila,že to není zdravé, ten moji důvěru mít nemůže.Je mi líto,ale je to tak.Jinak klobouk dolů před Jannice, která tuhle diskuzi začala, ale možná ji teď už ani nečte.

Libusche a co zubní kaz? Zaplombovaný zub bys mu odpustila?Moniko,něco na tom může být,jenže jako bys je všechny hodila do jednoho pytle...A řešení? Kdo by tedy směl léčit nemocné lidské duše?Myslím, že psycholog má právo mít psychické potíže a povinnost je vyřešit, vyléčit, aby se mu nepromítly do jeho profese jako nakonec do každé jiné...

No, myslím, že kovářova kobyla by neměla chodit bosa, i když to třeba zní tvrdě. Někdy se nám laikům zdá, že psychologii často studují lidé, mající sami psychické problémy nebo blízko k nim. Nic proti tomu, chtějí se o nich něco dozvědět a pomoci i sobě. Myslím ale , že druhým by měli pomáhat skutečně teprve tehdy až dokážou pomoci sobě, to by jim navíc dávalo skvělý kredit. Jenomže to mnohdy působí, že teprve když sám psycholog začne mít výrazné psychické problémy, tak vyzkouší různé terapie svých kolegů, aby posléze došel k určité skepsi, že ona ta psychologie často ne a ne fungovat. Takový psycholog je pak někdy zajímavý právě tou skepsí, protože alespoň se svými známými pak o účinnosti různých terapií mluví dost na rovinu, zbaven již onoho školního optimismu teoretika s nímž prve přistupoval k pacientům. Tudíž je psycholog s psychickými problémy v něčem vnímavější a lépe chápe pacienty, ale pokud se z psychických problémů sám nedostane, nevím nevím, zda by měl pomáhat druhým, už proto, že skutečně naslouchat potížím druhých, je dost náročné a vyčerpávající a je otázka, zda se přitom člověk sám může dost zaobírat těmi svými trablemi a dostat se z nich. Nic ve zlém. M.

Hanko souhlasím s tebou, jen si myslím,že by ten psycholog měl se sebou něco dělat.Samozřejmě jsou to jenom lidé, ale já sama dělám terapii pro lidi a neumím si moc představit,že by mi lidi zaplatili,kdyby věděli, že mám problémy,které neumím řešit.Tam, kde lidi za něco platí jsou tvrdí a nekompromisní.Měl by se v každém případě snažit si z problémů pomoci.Jak někdo napsal výše třeba i alternativní cestou.U mě by na ceně neztratil. ale jen potud, pokud by se to neprojevovalo na přístupu ke mně.

ahojte všichni, netuším z čeho by měla čerpat mladá vystudovaná psycholožka, která nikdy neřešila své problémy, své krize a nepovedené vztahy. Myslím si, že pokud by chtěla pomáhat tím způsobem, že by radila jen to, co načerpala z knih, tak by to byly rady jen povrchní a ne zcela účinné. To, co si člověk prožije na vlastní kůži, čím si projde, to ho formuje. Může proto být blíže těm, kteří jsou v krizi právě teď a může jim daleko více rozumět. Jsou to přec e taky jenom lidi...

....ktery ma, skarede zuby....

na to je tezka odpoved, ale ja bych treba k zubari se skaredyma a spatnyma zubama nesla.......

Psycholog má "nárok" mít psychické problémy. Očekává někdo snad např. od kardiologa, že má automaticky zdravé srdce a oční lékař navždy ostrý zrak?Nesouhlasím s názorem, že psychologie láká lidi s psychickými problémy, je to obrovsky zajímavá vědecká disciplína (nejsem psycholog). Myslím si, že vědomí, že má můj psycholog taky problém, ho nejen polidšťuje, ale on sám může osobní zkušenost ve své profesi využít. "Zažil, pochopí..." Současně souhlasím s názorem, že by neměl působit nejistě a úzkostně. Jinak řečeno, jeho potíže by neměly být evidentní, klient by je neměl poznat ani tušit. Pak je schopen je bez výhrad přijmout.