samomluva

Dobrý den. Chtěla jsem se zeptat, jestli se dá nějak léčit samomluva. Mám ji už od dětství. Celý den si mluvím sama pro sebe jako kdyby byl někdo doma. Občas zalezu do postele a hraju si s polštářem a povídám si sním jako kdyby to byla nějaká osoba. Nevím jak se toho mám zbavit, k doktorovi se mi nechce. Poraďte. Díky

Já si taky mluvím sama pro sebe a vůbec mi to nevadí. Vlastně já si mluvím sama pro sebe každý den. Samozřejmě že na veřejnosti ne ale když sem sama nebo jdu ven se psem tak si celou tu cestu kecám sama pro sebe. Už si tak povídám od malička a že bych měla nějakou poruchu vědemí nebo to co tam psal Doktor X u mě fakt není

Děda Mik: Pokud tu ještě jsi, píšeš, že máš k tomu prudké záchvaty pohybu, už 10 let? Možná máš Tourettův syndrom, zkus si o tom něco najít na internetu. Zabývá se jím sdružení Atos.

ked si niekto rozpráva sám pre seba a nahlas a uplne bludy,potrebujem o tom niečo zistit,ale neviem pod akym nazvom to hladat,nieje to normalny rozhovor,ale uplne bludy

aj ja mam problemy s samomluvou...niekedy len tak sedím a myslím na to čo bolo alebo bude a zrazu zistím že to tak prežívam , že sa rozprávam sám so sebou rozprávam..je to normálne?

odpovídá tu někdo na ty příspěvky?... já nevim, asi zajdu k moji psychiatricce... ted mam za sebou taky celkem "shocking" obdobi... zkratka se zkazilo, co se mohlo zkazit. jsem optimista... ale po tom, co jsem si zacala povidat sama se sebou si rikam, jestli to treba neni potlaceni mych emoci a tak... vetsinou to zacne tak, ze mam treba sraz s kamaradkou. premyslim, kam pujdeme a tak a pak ji zacnu povidat o svych problemech... po chvili si uvedomim, ze to rikam nahlas. stava se mi to za posledni dva tydny nekolikrat denne. je to desny!... a pak, kdyz si to uvedomim se sice zaseknu, ale pak pokracuju dal. ponevadz se tak nejak vypovidam a citim se uvolnenejsi. stejne z toho mam ale neblahy pocit...;)=)... musim zjistit, co se se mnou deje. jsem upovidany clovek, to je pravda. ale az tak, tsss...

Nejlíp si člověk popovídá jen sám se sebou,nikdo jiný tě tak nepochopí,v duchu sami se sebou mluvíme pořád...

Nejlíp si člověk popovídá jen sám se sebou,nikdo jiný tě tak nepochopí,v duchu sami se sebou mluvíme pořád...

Nevím, jestli mi tady někdo odpoví....ale nevím co se mnou je...V mém, životě se za poslední rok změnilo dost věcí...Ale to není ten problém..začínám mít pocit, že už nikdy nebudu normální...trpím samomluvou, ale to není nic, tak hroznýho a zvláštního, ale nejhorší... je, že když si takhle povídam, tak si představuju, že mluvím s někym jinym...a jsem prostě mimo realitu..., pak mi to třeba za 10 min. zcvakne a mlátím se dohlavy a říkám si, kde jsem se zase ztratila.., nechápu, jak pběhem chvilky mužu, takhle opustit realitu tohodle sveta... to, že jsem si jednou zacela povidat s pavoukem,před kamaradama, tak to neni, tak hrozny, ale cim dal vic se bojim, že jednou v tom svete, kdy mluvim s nekym.. kdo vlastne ani neni realni uvýznu a zůstanu...tam...Někdy, už jsem z toho fakt zoufalá..., ale neumim to ovladat...Co mám dělat?!...

Nevím, jestli mi tady někdo odpoví....ale nevím co se mnou je...V mém, životě se za poslední rok změnilo dost věcí...Ale to není ten problém..začínám mít pocit, že už nikdy nebudu normální...trpím samomluvou, ale to není nic, tak hroznýho a zvláštního, ale nejhorší... je, že když si takhle povídam, tak si představuju, že mluvím s někym jinym...a jsem prostě mimo realitu..., pak mi to třeba za 10 min. zcvakne a mlátím se dohlavy a říkám si, kde jsem se zase ztratila.., nechápu, jak pběhem chvilky mužu, takhle opustit realitu tohodle sveta... to, že jsem si jednou zacela povidat s pavoukem,před kamaradama, tak to neni, tak hrozny, ale cim dal vic se bojim, že jednou v tom svete, kdy mluvim s nekym.. kdo vlastne ani neni realni uvýznu a zůstanu...tam...Někdy, už jsem z toho fakt zoufalá..., ale neumim to ovladat...Co mám dělat?!...

Moje spolubydlici taky trpi samomluvou. Souhlasim, ze samomluva samotna asi neni priznakem psychicke nemoci, ale u me spolubydlici mi to prijde dosc patologicky. Porad si neco mumla, neztiche ani na chvili. A je si toho vedoma, protoze kdyz jsem se k nam pristehovala a nevedela jsem jeste, ze si povida pro sebe, tak jsem se parkrat zeptala neco jako "co?" a ona, ze "nic", ze si jen tak povida pro sebe. To by jeste nic nebylo, ale nehroznejsi (ano, opravdu z ni mam strach) je, ze nekdy normalne zacne rvat!! Jako by nekomu nadavala. S ruznou intensitou, ale nekdy fakt rve na cely kolo, je to opravdu hruza. Posledne takhle rvala v kuchyni, normalne se tam zavrela, neco delala (docela to byl ramus) a u toho tahle porad jakoby se s nekym hadala nebo co. Trvalo to nekolik hodin. Pak kdyz se trochu zklidnila, tak jsem si tam pro neco dosla, kdyz me spatrila, tak zdrhla do svyho pokoje a zavrela se tam. Pak uz byl klid. Ale i predtim urcite vedela, ze neni v byte sama. Tohle ale neni vsechno, co mi pripada, ze je u ni priznakem nejake nemoci. Je napr. hrozne podezrivava, cokoli reknu, tak v tom hleda nejaky podtext, ze proti ni neco mam (opravdu nejbanalnejsi veci, vetsinou se potkavame v kuchyni). Takze se uz bojim cokoli rict. No a porad se hrozne, ale fakt straslive hada se svym klukem, ze zacatku jsem si myslela, ze se rozchazeji, ale oni jsou porad spolu, to je asi takovy jejich normalni (a jediny, opravdu jsem nikdy neslysela, ze by se spolu necemu smali) zpusob komunikace. Jinak jsem nezaznamenala, ze by byla agresivni vuci okoli, je jen porad takova nasrana, tak ze z ni jde docela strach. A jinak taky normalne funguje, chodi do prace, uklizi, vari a tak. Tak mi, prosim, reknete, jestli je tohle normalni. Posledne, kdyz takhle rvala v ty kuchyni, tak jsem se docela vydesila, ze ji fakt preskocilo.

Take jsem nad tim premyslela a hledala urcite informace... Bohuzel maminka neni moc typ cloveka,ktery by nekam sel..Navic je z prace docela vytizena.Psa mame,mozna na to ma i nejaky vliv... Ale i tak velice dekuji za cas straveny psanim teto rady..I dalsi rady uvitam a jeste jednou dekuji...

Samomluva je dost často příznakem sociální izolace, zejména u starších lidí. Nemohla bys mamince doporučit nějakou společnost či společenskou aktivitu, úměrnou jejímu věku? Třeba kurz jógy či keramiky, výlety pěšmo či kolmo s partou spřízněných lidí, pravidelné návštěvy kosmetiky, universitu třetího věku apod. Nebo jí pořiď pejska, najde spoustu známých mezi pejskaři. Neměla by zůstat sama.

Chtela bych se k temto prispevkum,alespon pokusem,vyjadrit.Moje matka trpi samomluvou,ale rada bych ji pomohla.Nechci ale za ni prijit a rict ji:"Hele,nechces psychiatra,aby si prestala mluvit kazdy den sama pro sebe..?"To vazne ne...A myslim,ze ani nikdo by to neudelal... Proto bych rada neco udelala,vicemene neprimymi cestami. Ani nevim,jak dlouho to uz trva,ale rekla bych,ze docela dlouho.Nasi jsou uz od me 1.tridy rozvedeni a muj starsi brat pracuje v Praze(tzn hodne daleko od naseho bydliste,navic ma svuj byt),takze maminka je sama...Kdyz mela pritele,bylo to o neco mirnejsi,temer uplne mirne,ale pak se neco stalo a zacalo to znovu... Nechci se tady rozpovidavat,aby pak na muj prispevek nekdo zareagoval tim zpusobem,ze si toho nemam vsimat nebo ze jsem naivni ... Jen bych chtela pozadat o radu..Dekuji

Dakaine, to je přesná definice, hezky vystiženo. Daleko horší ale je (to už nepatří do tématu téhle diskuse) padnout do spárů někoho, kdo si fakt nemohl dlouho popovídat a teď mluví a mluví a kecá a kecá, až z toho mám díru v hlavě.
Hezký víkend všem.

To je milý:-) Já si taky někdy povídám sám pro sebe, abych si sesumíroval myšlenky, taky jsem měl strach, jestli nejsem nějakej divnej, ale odborná rada zněla, že nejsem divnej, že je to normální, jde spíš o to, že je to podle mého názoru nevědomá tendence chtít to říct někomu blízkému, komu jsme to neměli šanci říct nebo nám v tom něco nebo někdo bránil.

to je docela zajímavé téma,také jsem hodně v pubertě mluvila sama se sebou,ted?mam kolegyni,která kecá téměř neustále, pořád popisuje skoro do puntíku co právě dělá,je to fakt komedie, a já se kolikrát přistihnu třeba na chodníku jak říkám: "to už nestihnu" a tak,ale jinak jsme normální :)

TOMIK i ANONYM: Sympatické příspěvky. Nevím, nakolik jste na tom závislí, ale já bych z toho vědu nedělal a psychologa na sebe nepřivolával. Od mládí jsem bydlel sám a vždycky mi to tak vyhovovalo. To se ví, v takových dvaceti letech jsem měl strach, jestli časem nepropadnu samomluvě, jako někteří osamělí podivínští staříci, ale vůbec to tak není a ani se nemohu vychloubat nějakou pevnou vůlí. Také si rád (jak uvádíte) zazpívám nebo zopakuji některé scénky či divadelní texty a protože jsem se nikdy nevyhýbal společnosti, mám těch lidí a hlavně řečí za den až až. Souhlasím, že při řešení problémů nebo při všelijakých rozborech a vzpomínání to pomáhá a klidně to dělám potichu i venku, nejsem-li pozorován a mám-li k tomu důvod nebo chuť (teď to můžete případně zamaskovat i mobilem). Nejlepší vůbec je diskuse jakoby dvou nebo více osob (otázky-odpovědi-rozpory). Jsem zkrátka pořád "v nejlepší společnosti". Doufám, že mě teď nešoupnete rovnou do kolonky "rozpolcení osobnosti". Ostatně nedělám to často, jen když je důvod a chuť. Rozhodně to není závislost. Viděl jsem také, že v některé náročnější práci to může pomáhat k většímu soustředění - znal jsem jednoho televizního opraváře, který si bez ohledu na přítomnost cizích lidí pořád nahlas povídal "tak todle dáme sem, asi to bylo vadný, no podíváme se, aha, tady je nějaká zrada" a tak pořád. Takže lidi, mějte se a neblbněte.

Mám podobný problém. Samomluvou už trpím několik let. Myslím, že se člověk prostě musí snažit s tím bojovat, jinak se bude čím dál tím víc dostávat do trapných situací.
Myslím ,že něž si člověk odvykne, je dobré si to kompenzovat třeba tím, že si člověk potichu osamotě přečte nějaký souvislý text, zarecituje báseň, nebo zazpívá nějakou písničku. To mu aspoň znemožní tolik fantazírovat.
Když už se stane, že přece mluví, je dobré to jenom šeptat, nebo mumlat se zavřenými ústy. Taky je myslím lepší nedomýšlet co mluvím, když se přistihnu a hned přestat. Je taky dobré se o něco inteligentního zajímat, co by zaměstnalo naši mysl (například četba novin nebo knih).
Jinak myslím, že odvikání může být práce na několik let. Člověk si taky musí dát pozor, aby při tom nebyl podrážděný (na to zase pomáhá sport). A na lidi co tím trpí je podle mě lepší být hodný a třeba si s nimi zkusit chvilku popovídat o něčem pozitivním. Potom se to může trochu zlepšit.
Takže odvahu. Jsem v tom s vámi. Nevzdávat se.

neviem mozno je lepsie stym ist ku psychologovi ale myslim si ze da sa stym bojovat aj tak samostatne bez psychologa ked clovek chce len mat pevnu volu aj ked zaciatky by sa asi velmi nepreukazali a nezaznamenali by nejaku zmenu ale vyjst to moze ak clovek chce myslim ze to je take daco podobne ako cigarety kedclovek chce prestat fajcit laka ho to velmi ale ked sa zapre a nezafajci ze ma pevnu volu urcite to prinesie svoje.myslim svoj ucinok a to iste aj stym ked sa cxlovek zapre a povie niee budem ticho nepoviem nic nahlas len v duchu ale fsakt poctivo to dodrziavat aj ked mozno prv sa nebude darit ale ak ma clovek pevnu volu a povie NIE a masiac potom dva potom rok tak si myslim ze by sa to mohlo samo vytratit
Druhy sposob je psycholog co asi nie kazdemu vyhovuje mozno aj koli hamblivosti