tenze a potom prejidani, pocit prazdnoty a osameni

Ahoj, presne vim o cem pises, asi rok uz se prejidam, vubec sem si toho nevsimla az ted kdyz opravdu jim nekdy jak zbesila, jsem pul roku v britanii a tady jsem si teprve uvedomila co semnou je ze sem nemocna...ale ja prave nevim proc se prejidam, zkousela jsem to vysledovat kdyz se prejim, ale nevim, proste jednoduse porad jim a jim, pak chvili drzim diteu a zase jim a jim, podvedomi asi ma nejaky vliv, ale nevim...bohuzel sem daleko od nasi zemicky a daleko od nejakyho psychologa, kam bych asi potrebovala, vim co mi je, chci se lecit ale stejne se porad prejidam, nedokazu to zastavit...

nazdarek,
napis mi na dada.f"centrum.cz jestli mas jeste nejake trampoty :) * pa dada

Činnost opravdu pomaha. Lec vyzaduje ode me obrovske presvedceni a zapaleni pro /jakoukoliv/ cinnost.

Zdravim. citim se v pasti. kolotoc - nesplnene povinnosti - unik k jidlu- neschopnost (z unavy po jidle) plnit sve povinnosti. Prisla jsem do obdobi kdy na dopadly dusledky mych odkladanych a neplnenych -ted jiz - balvanu.Verim ze to nejak pujde. ale uz! abych se konecne probrala... a narusila svuj vrazedny zivotni cyklus.

Holky ja mam tak malo casu, ze bych potrebovala aby mel den 30 hodin a na jidlo mam tendenci zapominat, coz si nemohu dovolit, protoze jsem tezce nemocna. Vim, ze prazdnota a smutek nejsou vysledky toho, ze nemate co delat. Ze jste deprimovane, unavene, bez chuti k zivotu, ale nevim co vam poradit ..Vim ze se Vam vsechny rady budou zdat naprosto pitome. No mne vzdycky zachranovala prace s jinymi lidmi, kdyz jsem byla jeste zdrava prace ve spitale, prace v azylaku, pred tim roky skoly, spousta zajimavych predmetu, proste prace, a tolik, ze jsem padala na usta. Pochopitelne ze je to stejna droga jako cokoliv jineho, mozna dokonce, ze prazdnota kterou pocitujete Vy, muze byt v mnoha pripadech normalnejsi nez sklony k workoholismu, ale rozdil je rozhodujici: Jsem stastna, unavena ze casto behem dne usinam, v tramvaji, v knihovne nad pocitacem, pisu na PC do 3 do 4 a spim casto do 10 (jsem u toho vseho jeste hodne anemicka)nejpitomnejsi je, ze si myslim, ze me to drzi pri zivote...Nevim, asi vam to nebude k nicemu, myslim, ze pokud je clovek psychicky na dne a ma pocit, ze nemuze nic delat, asi mu nemohou pmoct zadne teorie o tom jak by ho zajimava prace udrzela v dobrem stavu. Mam dojem, ze, u toho cim trpite, se zadna prace nezda zajimava...Rada bych tomu vic rozumela, protoze moje kamaradka ma podobny problem a ja nevim jako ji pomoct. Byla bych tak rada, kdyby byla stastna, kdyby nasla neco, co by ji pomohlo, ale priznam se, ze sama nevim, co s tim udelat. Chodi k psychiatrovi ale nepomaha ji to, radila jsem ji zmenit ho, ale ma strach, ze by ho nejak zradila, no nevim, kdyz si predstavim muze(psychiatra) ktery pada praci na usta, kdyby mu nekdo z pacientu rekl, ze bude chodit jinam, rekla bych ze maximalne, pokud neni vyrovnana osobnost bude se citit dotcen, ale prenese se pres to rozhodne mnohem lepe nez kamaradka, ktera k nemu uz roky chodi bez vysledku...Vadi mi to vim, ze ji nemohu kazat do tom co prozivam ja o tom jak bych si prala mit trochu vic casu...ze tohle ji proste nepomuze, ale co tedy? Zmenit psychiatra nechce. Nekdy si rikam, ze vse,co pro ni muzu udelat, je ji poslouchat jak se trapi...jsem rada, ze alespon trochu to, ze jsme jeji kamaradka, ze jsem s ni... ale skutecne se neda udelat nicjineho? Moc mi vadi, ze ji nemohu nijak jinak pomoct.

Me docela zabrala anitidepresiva- Prozac(=Deprex).Ostatni na bulimii nepomahaji,jen tohle.Jenze jsem zacla mit podezreni, ze snizuje poteseni ze sexu,tak jsem ho vysadila a snazim se prezit bez leku :-(

oprava:Konicky mam. ale ve volnem case /pokud jej travim sama/ VITEZI JIDLO

ciao vsichni:) zacalo jaro, slunce zari jako dive a ja se spaluju v jeho zaru u stolu s jidlem. Pres obrovske sklenene tabule je to opravdu vypecene. zavzpominala jsem: a tohle bremeno psyche i fyzicna me trapi uz od zakladni skoly. Moje rodina nikdy netrpela nouzi o jidlo.. Vzpominam si jak jsem zacala uz na ZS tihnout ke slastem z jidla: dobrou nenarocnou knihu a dobre narocne jidlo k tomu. Kniha se vymenila za televizi, jidlo zustalo. zajimave ovsem je, ze porad mi u jidla zustava bud televize, nebo knihy, nebo casopisy...nekdy sem i pochybovala co je vetsi zavislosti jestli jidlo nebo jezeni s mediem:))A tak si ulitavam. Zabednim se jidlem, samotou pri nem (hlavne me ted neruste!) a fantaziruju o zivote: jak bych chodila po horach, zitra bych mohla na vylet, pozitri treba na kolo, no a neco do skoly udelat...:))Konicky mam. ale ve volnem case /pokud jej travim sama/ vitezi. pritele mam. Sex a cit mi nechybi. Vzdycky tomu tak nebylo a vim kolik mam chyb, co delam spatne. Ale sou i dny nabite energii - lide, ktere potkam ve svych svezich, prosmatych, pohodovych dnech by me asi netipovali na buchticku co se doma zavira s jidlem. Nejvice starosti mi asi delaji sekundarni problemy vytvorene bud projedenym casem - kdy uz sem mela nekam jit, jet.. neco zaridit. nebo neschopnosti tam nekam jit jet zaridit, protoze jak vedi i ti co se neprejidaji, po dobrem jidle prijde unava a telo odpociva. Proc me nezlakaji moje konicky, spolecnost? Mrzi me ze jsem s tim za svych celych 25 let nedokazala nic udelat. Zacinaji se ozyvat zdravotni problemy. Sve lekarce jsem to rekla, neresily jsme to. Ani jsem nechtela. Stale si verim ze si s tim preci! musim poradit sama.

Ahojky,trápí mě podobný problém, jako máš ty.Připadá mi, že žiji jenom jídlem, na nic jiného se netěším. V práci trochu snídám, pak se těším na oběd, to ještě tak nějak zvládám. Po příchodu domů ale jím a jím. Pak je mi z toho hrozně, nic se mi nechce, nějraději bych se někam zahrabala, nebo vše zaspala. Manželovi vyčítám, že mě neuhlídal, je mi hrozně, cítím se sama, na všechno sama. O víkendu počítám hodiny, kdy vytrávím a budu moci zase jíst. Stále častěji mám neurózy(stažené hrdlo, nemůžu mluvit)-- hlavně ráno. Nic mě nebaví, mám pocity prázdnoty, těžkopádnosti, nenaplnění, nechce se mi komunikovat. (Teď trošku s příchodem sluníčka zlepšení). Také mám hormonální problémy. Co mi pomůže, AD zřejmě nejsou na bulimistické sklony, homeopatie, kineziologie???? Prosím ostatní, jak to řešíte?? Už mám předepsané léky (Cipralex), ale stále zvažuji, zda je mám brát.

Ahoj Lenko, vis, oni vsichni nejsou stastni, mnoho lidi proziva sva mala trapeni az katastrofy, nekteri se na ne snazi nemyslet, jini se s nimi vyrovnat. Mluvit se o nich moc nevyplaci, pokud clovek nechce kazit naladu druhym. Me taky sve, kdyz vzledem, k tomu ze mam pomerne zavazne onemocneni, jsem casto u lekare nucena poslouchat do nekonecna, jak te nebo one pani delali gastrofibroskopii( ja na ni byla 5x) a jaka to byla nepredstavitelna hruza...Vis, ono ani tak nezalezi na tom, co clovek proziva, ale jak to proziva, a je dobre se do sveho trapeni neuzavrit. Jestli je to jen trochu mozne, snaz se odstranit, nebo zmirnit nejvetsi obtize a pokus se odklonit sve vnimani a svuj zivot od nemoci, nebo pocitu smutku. Nejlepe je skutecne si najit neco, co Te moc bavi a co Ti prakticky nedava cas se zabyvat sama s sebou. Ver mi, ze vim o cem mluvim, kdybych se soustredila na vsechny sve fyzicke potize, tak uz mi davno hrabne. Ahoj a preji vse dobre. Jirina

Ahojte.o)doufam, ze se vsichni mate lip. Ja se z tech svych uzkosti uz aspon trosku vymotala. Uvedomila jsem si, ze nechci tak holoupe ztracet cas. Vim, stoji to spoustu energie a obrovskou vuli se vykopnout z toho zacarovaneho kruhu ven, ale stoji to za to. Snazim se chotit mnohem vice mezi lidi a byt aktivnejsi (koncerty, kino, zajimave prednasky, vylety, sporty, partner - ten je ted daleko, ale i tak mi je s nim jak nejlip muze byt...)- mam potom z toho velikou radost a hazu malicherne problemy za hlavu. Zkratka se snazim zit jinak, pozitivneji. Neni to tak davno, co mi nebylo zrovna nejlip, jsem nasla clanky o pozitivnim mysleni a sile vule...a mam pocit, ze mi to take trosku ukazalo cestu ven.o)Tak hodne stesti : o), jen to nevzdavejte. verdieP.s. Obcas mam dojem, ze vsechno se jednou vyresi uplne samo a clovek najde onu hledanou stabilitu. Nicmene cekani na tu chvili se mi jevi docela nekonecne. A navic, proc tomu treba nepomoct? .o)

ahojky verdie, elizer a vsetci ostatni, mam presne taky problem ako pisete.Akonahle mam depku alebu som proste nastvana alebo smutna, riesim to prejedanim.Citim sa osamela a ked vidim po uliciach sa prechadzat zalubene pariky, je to este horsie.Pridem domov a nahadzem do seba vsetko co vidim.Viem ze to takto dalej nejde ale nemozem si pomoct-je to len horsie a horsie.neviem co mam s tym robit.Pre d casom sa mi to podarilo dostat pod kontrolu ale teraz sa mi to zase nejako vymklo z ruk.Stve ma ze vsetci okolo su stastni a aspon navonok nemaju nijake problemy.Mam 18 rokov a teraz by som mala byt stastna,uzivat si zivot, chodit po diskotekach...ale ja len sedim doma a rozmyslam nad tym aka som nestastna...tak pa, majte sa aspon vy pekne ked ja uz nie...

Ahoj Verdie,myslím,že mám stejný problém jako ty.Jenže u mě to trvá už hodně dlouho.Své (a nejen své) problémy řeším přejídáním. Štěstí mám v tom,že nezvracím.Mám úplně stejnou zkušenost s psychology.Snažím se toho zbavit,ale jaksi mi to nejde...Před třemi lety jsem se rozešla s přítelem. Dost mě to tehdy vzalo a já během dvou let nabrala deset kilo-přestalo mě všechno bavit,studovala jsem jen z povinnosti(a vlastně jen tohle mě drželo nad vodou).Dnes se obrací vše k lepšímu a já přesto jakoukoliv nepříjemnou situaci "řeším" vyprázdněním ledničky...Nevím co s tím.Vlastně ti ani nemůžu nějak poradit.Jen už teď víš,že nemáš tento problém jen ty.Měj se pěkně!

Taky te jeste jednou zdravim. Myslim, ze jsi citliva a rozumna divka, ktera uz ma ve spouste vecech jasno a urcite se ti podari vetsi cast tvych uzkosti postupne prekonavat. Clovek k tomu dospeje tehdy, kdyz si uvedomi jake veci jsou pro nej dulezite a jake muze hodit za hlavu. Drzim ti palce do celeho dalsiho zivota! Lily

Ahoj Lili,diky moc za Tvuj nazor. Mas docela pravdu. Jenze pro mne neni resenim se vyhybat stresovym situacim. Muj zivot, at chci ci nechci, neni tak zcela klasicky a stres prichazi jakoby sam. (Pr. problemy mi blizkych lidi...- ktere se me dotykaji a vzdy budou.) Musim se vsak s tim naucit lepe zit. Snazim se. Jde to lepe nez drive. A verim, ze se to jednou zcela vyresi. Pritel mi moc pomaha. Je skvely. Lepsiho jsem si nemohla prat. Nicmene momentalne jsem pryc a vim, ze je to tak spravne. Kdybych si tuhle etapu odlouceni neprozila, mela bych pozdeji pocit, ze jsem neco prosvihla. A rodina? S tou zatim nespecham. Nechavam tomu volny prubeh, ale spise jeste radeji par let pockam. (Prestoze docela citim, ze by tim ty uzkostlive pocity nejspise zmizely - nemela bych vubec prostor se tim zabyvat.) Mej se hezky a jeste jednou diky za radu. Urcite si z ni neco vezmu.

Ahoj Verdie, nevim jestli sem jeste chodis a mozna uz jsi zacala resit svuj problem nekde v rubrice o Jidle, ale chci ti odepsat svuj nazor. To co prozivas ty, neznam, ackoliv nekdy take jim jen z duvodu urcite tenze, ale po par dnech to prejde. Ja to vidim tak, ze bys nemela zbytecne vyhledavat situace, ktere v tobe probouzeji smutek a strach, samotu. Mas pritele, proc nejsi s nim, nestudujes nebo si nenajdes misto a nepremyslite treba o rodine? Neuklidnilo by te to? Treba pobyt v cizine neni dlouhodobe vhodny pro kazdeho. Odpust, jestli jsem nektere veci nepochopila nebo popletla. Zdravim te!!!!

Pred tremi, ctyrmi roky jsem neprijemne pocity, smutek, bezradnost zacala resit tim, ze jsem to vsechno zajidala. Koncivalo to obrovskym prejedenim se a jeste vetsi bezradnosti. Asi pred trictvrte rokem jsem mela dosti vazny uraz a stravila nekolik mesicu v nemocnici.Byla jsem uplne nemobilni. Z minuty na minutu se mi zmenil zivotni styl. Musela jsem zapomenout na vsechny sve sportovni, kulturni, spolecenske aktivity. A smirit se stim, ze pokud vse dobre dopadne, za trictvrte roku budu chodit. Nakonec to dobre dopadlo. Jeste pred mesicem bych rekla, ze ten neprijemny uraz mi i mnoho dal. Nemocnice mne naucila pravidelne jist a neprejidat se. Diky rodine a priteli jsem z toho nakonec vysla jako vyrovnana osobnost s obrovskou chuti do zivota. Nekolik fyzickych handicapu mi zustalo, ale jsou temer zanedbatelne. Odjela jsem na rok studovat do zahranici a po dvou mesicich za hranicema se citim zase ztracena. Uz par tydnu zahanim pocit praznoty a smutneni tim, ze jim a jim. A to mi zpusobuje dalsi neprijemne pocity. Necitim se vubec dobre a vim, ze pokud se z toho vseho brzy nevyhrabu, budu v tom plavat jako v letech nedavno minulych. Nevim, jak poradne s tim zkoncovat.(Kdyz jsem sem odjizdela, myslela jsem si, ze zahaneni problemu jidlem mam davno vyreseno.) Pred nekolika lety jsem byla u nekolika psychologu a lekaru, co meli zkusenosti s bulimii (prestoze ja nemam vylozene bulimii), nicmene se vzdy na me divali s usmevem a jedine, s cim jsem odchazela byla slova