Těžké dětství

:-(

Já vím co to je, věř mi. Můj otec má zase svoje specifika o kterých se ani rozepisovat nebudu, prostě asi proto že to nedokážu. Bylo to hrozný žít s ním a je to děs i teď, když se v pozdějším věku stavím na vlastní nohy. I když jsem se odstěhoval, furt mi vládne jeho odmítavost a ignorance, cítím se jako vyděděnec, jako někdo kdo nemá sebeúctu a vlastní cenu. Nejhorší je že třeba v práci kterou zaplaťpánbu jakštakš
zvládám, si promítám svoje pocity do starších chlapů, ty komplexy dál žijou a zraňujou mně, vlastně si to člověk celý nevědomě dělá sám, a to ještě dělá vše proto aby tomu zamezil, hovno -má to vlastní vodítka a mechanismy tak silně zažitý, že mi to přijde jako ten nejblbější vtip, ale opravdu nejblbější. Neporadím ti, jsi holka ještě k tomu- já kdybych mohl bejt ještě v praze hned bych hupsnul do Esetu na terapču, /chodil jsem 2,5roku/
tam ti poradí určitě a uslyšíš další podobný osudy, a nebudeš už na to sama.

Dobrý den,píšu ohledně svého otce.Měl velice těžké dětství,rodiče byli již staří,jeho otec alkoholik,hádky,deprese...asi po dvaceti letech začal mít problémy v práci a přenášel je na naši rodinu.Často křičel a začal i s alkoholem.Na nějaký čas to ustoupilo,ale přilnul k náboženství a k vegetariánské stravě a našel si "kamarádku"ve svém věku a od té doby je její rodina ta nejlepší a jeho vlastní rodina ta nejhorší.Opět jsou tu hádky, ignorace,navíc se poslední dobou uzavírá do sebe,dívá se skrze člověka,neříká kam jde,bojí se zvedat telefon...Snažili jsme se mu pomoci,ale k odborníkovi prý nepůjde,jelikož si myslí,že je zdravý,jen my z něj děláme"blbce".Už nevíme,jak mu pomoci...Prosím o radu,děkuji.