Co si o tom myslíte, zažili jste to někdo?

Právě bych radila nejít na konstelace,protože je to manipulace s lidma a ve skutečnosti je to dost nezajímá.Prý dělaj zázraky, akorád tam cpou nesmysly lidem.Mě tam teda srážel a u jedný holčiny mi přišlo že jí odsál energii a tak jako by ,,zhasla,,.Dřív byla veselá a dobře oblečená.A chodila jako bezdomovec.

no samozřejmě u mojí matky se jedná o psychické onemocnění, proto je také v invalidním důchodu. Funguje na zklidňujících lécích, a lepší to už asi nebude. Nevím přesně o jakou chorobu se jedná, ale abych pravdu řekla, nemám žádný emocionální zájem na jejím uzdravení. Nejlépe bych se asi cítila, kdyby mě už nikdy nekontaktovala, a já se jí nemusela zabývat.

ivanko
je to jenom pobláznění tvě matky nebo by se mohlo jednat opravdu o nějako duševní nemoc, kterou by bylo nutno léčit? to jsou dvě rozdílné věci. Nepíšeš, proč je v invalidním důchodu. Snad se spojit i s jejím lékařem, pokud někam chodí a zeptat se, zda nejde o nemoc. Je pravda, že pokud od někoho beru peníze zpúsobem jaký popisuješ, není to nejlepší. Je to objektivní stanovisko, vnitřní vztahy jsou většinou složité a nezúčastněným neznámé.

moje matka se zase zbláznila, jako opravdu, je cvok. Navíc se nechala zmámit nějakou sektou. Vypadá opravdu hrozně, téměř jako bezdomovec, málo sebe dbá respektive neuvědomuje si, jak mimozně vypadá. Ale ještě horší je to, co její poblázněný mozek říká a jak se chová. Naštěstí bydlí v jiném městě . Rodiče jsou již 12 let rozvedeni. Ale občas má potřebu mě vidět, nějak je mi jí líto. Dávno k ní necítím něco jako jako lásku k rodiči. A už vůbec ne nějakou úctu. Opravdu je tam jen ta lítost. Ona nic na tomto světě nemá. Tudíž jí mám potřebu vyhovět. Navíc na schůzce mi dá vždy nějaké peníze, ne mnoho, protože je v invalidním důchodu a sama víceméně živoří. Vzhledem k tomu, že jsem studentka, jíž živí jeden rodič a stát, mi její peníze přišly vhod, ale ted si uvědomuju, že jsem je vlastně nikdy neměla brát. Ona je na tom podstatně finančně hůře než já. Mám pocit, že ji už nechci vídat, stydím se za ni. Pomoci jí nikdo už asi nedokáže. Samozřejmě jsou léta mého dětství , za které jsem jí vděčná, kdy nebyla tou nejhorší matkou, tehdy to bylo ok. Po čase však z našeho společného domova dokázala udělat pořádné peklo. Za což jsem ji pár let po tom nenáviděla. To jsem již ale dokázala překonat a odpustit. Ale mít ji ráda nedokážu. Nejraději bych ji vymazala ze svého života. Jste taky na tom někdo podobně ?

Ano, já jsem to zažila, obdobnou situaci.Na pohřbu jsem byla v roce 1989 a před třemi lety, v roce 2001, se se mnou začala ta druhá strana bavit a dnes se navštěvujeme. Tenkrát to byl hodně divný pocit, mně bylo 18 a bylo mi hrozně. Dneska jsem dospělá a hodnotím věci jinak, ale nikdy bych nepřišla první, oni si našli cestu.nech tomu volný průběh a nemysli si vůbec nic, všechno přijde a nebo taky ne, ale s tím nic nenaděláš.

Včera jsem se dozvěděla, že mi zemřel otec. Nežila jsem s ním, naši se rozvedli když jsem byla malá. Byl to alkoholik občas jsem ho potkávala, dělali jsme, že se nevidíme. Přesto mám divný pocit, jakoby ve mně něco umřelo. Je možné mít k tomu člověku nějaký vztah když ho neznám, ale myslím, že mám dost z jeho povahy a taky vzhledu - po mamce moc nejsem.Už se děsím pohřbu, babička, kterou jsme přehlíželi a lidi, kteří na nás hledí se šuškáním....