Ve třiceti sama

Je tu někde Ilča?

Asi je zamilovaná...že už nepíše..

Jak to vypadá s Ilonkou..už se dlouho neozvala..až budeš mít chvilku, napiš co u Tebe nového.

Ilčo,co je nového???

Reyo,díky za ta slova..člověku je hned líp,myslím,že jsi to vystihla úplně přesně.Souhlasím s Tebou,že člověk by se měl naučit pokoře a vážit si všeho,co je mu dáno..život je opravdu dar a všechno má svůj smysl,který často pochopíme až později.

Přeji všem hodně štěstí!

Ahojte...
Ja mozem len jedno: Odporucit vam mile damy aj vam mili pani, aby ste sa stretavali, z internetu, z chatov, aj z inzeratov.
Ja osobne som skusal kadeco, a to od svojich 22 do 26 som skusal zhanat zenu. Skusal som kadeco: Oslovoval som baby v podnikoch aj priamo na ulici.... Robil som to tak preto lebo v mojom okoli (kamosi, praca) je jednoducho malo zien ktore su v mne primeranom veku a su nezadane. Takato situacia nie je vynimocna, a nemozno za nu nikoho vinit. Chodim do spolocnosti, som pomerne normalny, ale jednoducho MAL SOM MALO prilezitosti najst si priatelku.
Oslovoval som preto cudzie baby, ale mozem jedine povedat, ze aj ked sa najdu zeny ktore by nemali nic proti takejto forme zoznamenia, dovolim si tvrdit, keby sa im to stalo, odmietli by. Dneska nikto nikomu neveri a ludia SU MOOOOC OPATRNI, preto ked som taketo nieco skusil, vzdy som sa stretol s odmietnutim, nie kvoli mne samemu, ale kvoli opatrnosti. Zeny su opatrne a ja im to nemozem mat za zle.
Jedine co mozem povedat je, ze zoznamovanie sa cez internet je velmi prakticka vec. Dvaja sa mozu stretnut a mozu si vsetko vpohode dohodnut dopredu. Nevidim nic nebezpecne stretnut sa v restike na kavu.
Takto som sa zoznamil so svojou frajerkou a prijemnejsie zoznamenie si vlastne predstavit neviem.
Ludia stretavajte sa z internetu, vprvom rade nehambite sa za to, a verte tomu ze je to velmi efektivne. Ja som sa zoznamil s mojou terajsou priatelkou asi na 20-ty pokus. Dneska je taka doba ze amorov sip vas nestreli na ulici a do neznamej. Pretoze su vsetci opatrni a taketo slepe pozvanie je povazovane za vcelico len nie za pokus o obycajne zoznamenie........ Skuste sa stretnut (aj inzeraty aj chaty) a mozno na x-ty pokus to vide.

Reya to dobře vystihla. Ve chvíli, kdy je člověk sám a něco mu nevyšlo, dost těžko snáší rady typu dělej něco pro sebe, bev se, buď pozitivní, příjemná atd. Ale kde na to vzít sílu a energii zrovna v té chvíli? Na lidech single jistě není nic špatnéhoa ani nenormálního, ale vždycky se nějaký "dobrák" najde, přesně, jak to Reya uvedla. Mě v té době naprosto vytáčeli chlapi v práci. Byli to mí podřízení a když bylo k řešení něco nepříjemného, většinou jejich pracovní nenasazení, reagovali slovy - nojo, ona je sama, nemá chlapa, tak si to vybíjí na nás a je protivná a další dobré rady - až to bylo dost k nevydržení. Nebo když mě zvali známí na víkend, já tam byla sama mezi ostatními páry a oni se chovali sice hezky, ale opatrně, jako bych byla čímsi postižená. Ale jakmile se podaří tohle překousnout, začne se líp dařit, všechno jsem pak viděla jinak a v pohodě, no a přišel i ten pravý (alespoň doufám, jistého není fakt nikdy nic). A závěr této dlouhé řeči? Nejsme-li v pohodě my, nikdo jiný to za nás nezvládne! A dnes jsem moc ráda, že jsem nešla z osamělosti do vztahů s muži, na kterých mi cokoli nesedělo.

Díky Reyo za Tvůj příspěvek. Máš pravdu-člověk, když je sám, tak vidí všechno beznadějně-že nikoho nepotká a že se už to nikdy nezmění . Po rozchodu jsem tím trpěla taky nějakou dobu, byla jsem na tom dost zle, ale ted jsem dosáhla stavu, který by se dal nazvat "jsem sama, noaco?!". Píšu kraviny, ale nějak tak to vnímám:)). Ale v něčem se cítím i líp. Mám víc času sama na sebe, větší klid a pohodu. Objevila jsem věci, které bych asi jinak ani neměla možnost poznat, taky nové lidi. I když jsem ted na MD, tak se nějaký ten čásek najde a ten věnuji, komu a kde je třeba.
Prostě v životě není pořád jen zle, musí přijít i to pozitivnější. Ale bez vlastního příčinění to nejde..
Biologické hodiny, to je kapitola sama o sobě:). Je třeba si ten tikot poslouchat, ale jinak nic neřešit. On zase na čas odezní..Taky jsem toho názoru, že za každou cenu mít dítě není zrovna ideální řešení. Co pak? Co výchova? Není to jednoduché a navíc ten princ může zaklepat na dveře klidně už zítra..:)). Tak nic neuspěchat...

Ahoj všichni!

Když tak tady čtu Vaše příběhy a názory, tak mi to nedá, abych trochu přispěla se svým pohledem na věc.
Taky jsem si prožila docela dost času sama a můžu souhlasit, že to nebyla zrovna ta nejlepší doba mého života. Ale úplně bych ji rozhodně nezatracovala. Bylo to období zamyšlení se nad minulostí, nalezení sebe sama, zklidnění, období, kdy jsem se zase naučila pokoře a snažila jsem se radovat z každého dne.
I když je mi teprve 25 (to ale neznamená, že nemám strach z tikajících biologických hodin) a sama jsem nebyla např. několik let (takže jsem si opravdu vědoma, člověk sice samotu bez problému zvládá několik měsíců, ale pak postupně ztrácí trpělivost i naději), chápu obavy mnohých pisatelů do diskuse. Kdyby tak člověk věděl, že to bude trvat rok, dva, pět, než najde toho pravého, ale vždycky tam visí ta nepříjemná otázka: Co když to nebude nikdy?
Před dvěma roky se se mnou rozešel partner po pětiletém vztahu a pak jsem vlastně až do nedávna měla takové to

XX-děkuju za pocity, já to taky tak vidím, ale než se člověk k té spokojenosti a vyrovnanosti dostane, je to dlouhá cesta a není to snadné. Po druhém rozvodu jsem docházela na psychoterapii, můj manžel - tyran mi dal zabrat, měla jsem dojem, že už se nevzpamatuju, pořád se mi to pletlo do života. Ale i když je vám nejhůř, jednou to přece jen všechno přebolí, sice se nezapomene, ale už to netrápí a je možné jít dál. Dnes jsem velmi šťastná a věřím, ře to bude dobré i dál. A totéž přeju i ostatním a hlavně všem tady.

Lejdy L, tak to je síla:))!Samozřejmě to myslím v dobrém. Přesně jak to popisuješ, tak to bývá. V momntě když je člověk spokojený a vyrovnaný sám se sebou, tak to přichází, A to tvé tvrzení není odážné, jen si to tak užívej a ber ho tak.
Mi sice tricet ještě není, a tak z toho nestresuju, že jsem sama. jen jsem se chtěla podělit o pocity

Ono se to opravdu nedá naplánovat. Podívala jsem se sem ze zvědavosti, moje kamarádka má 42, ale stále nevzdala touhu po partnerství i rodině, i když se jí fakt nedaří, ani nevím, proč. Je vcelku pohledná, nároky už také zmírnila, příliš nevybírala, nikdy jí to ale ve vztahu nevyšlo. Já ji znám jako prima holku, co se děje ovšem v jejích vztazích, nevím. Já jsem se po 40, dvou rozvodech a jednom příšerném, nikam nevedoucím ale o to více drásajícím vztahu rozhodla být sama a dařilo se mi to. Mám spoustu zájmů, přátel, vystudovala jsem dálkově VŠ, na stesky nebyl čas ani chuť. Je to sice trochu jiný případ, než o jakých si tu píšete, mám dvě dospělé a zcela skvělé děti, ale stejně i tak to není snadné rozhodnutí. Neseděla jsem ovšem doma, takže byly dovolené, různé akce, samozřejmě i spousta práce a honění, protože jednomu se asi hůře vychází a vše řeší. Byla jsem ale zcela spokojená a s ničím nepočítala. A když jsem našla svůj klis a pohodu, potkala mě neuvěřitelná věc - vztah s "mužem mých snů", je to trochu odvážné tvrzení, ale cítím to tak. Má vše, co jsem dřív postrádala, pochopení, cit, je pohledný, podobných zájmů i názorů - prostě rok už spolu bydlíme bez jakýchkoli problémů. Je to asi tím, že jsem přestala řešit, hledat, litovat se. A teď se mi známí smějou - nikdy neříkej nikdy, ale ono to fakt platí! Takže děvčata věřte a vydržte, ten správný chlap pro každou z vás určitě existuje!!!

Chci vysvětlit, že ikdyž věřím na osud, tak to nesouvisí s tím, že ten "pravý" je dokonalý a bude dokonale plnit moje představy a tužby. Ne, mi jde spíš o tom aby to byl dobrý člověk a aby jsme se vzájemně spolu cítili dobře. Jenže je to těžké někoho takového najít.

Janko, ta tvoje kamarádka, pokud nesleví, tak bude asi sama navždy. Je asi až nereálně náročná. Jenže pokud si to sama neuvědomí, tak s tím těžko něco naděláš...

Tak, tak Janko. Presne muj nazor. Vetsina tech fnukajicich "nezadanych" si za to muze sama. Vyzaduji toleranci od partnera, ale sami nejsou schopne(ni) ji opetovat...

Janko,naprosto souhlasím.Každý má určitý systém hodnot,názory na podstatné věci v životě,priority a postoje k zásadním věcem,jenž jsou pro něj v životě důležité a v těch byl měl být určitý soulad..

Pak jsou ale věci,které jsou malicherné a nepodstatné, a ty bychom měli být ochotni tolerovat,protože není člověka bez chyb..

Je dost důležité od sebe odlišit věci podstatné a nepodstatné či méně podstatné..

Stejně tak,to může být(a většinouje) soubor maličkostí,pro něž člověka milujeme,vážíme si..obdivujeme..

Samozřejmě že to platí pro obě pohlaví, jenom bych sama za sebe nerozlišovala "ženské vady" a "mužské vady", prostě tomu říkám "specifické partnerovy vlastnosti" :o)
Já dám jenom jednu konkrétní zkušenost: dotyčná moje neprovdaná nezadaná kamarádka byla na návštěvě, zrovna když se manžel díval na fotbalový zápas. Seděly jsme u stolu v kuchyni a povídaly při čajíku a v jedné chvíli manžel zaryčel z obýváku od televize Góóóól!!!! A kamarádka konstatovala "Ty mu to toleruješ? To bych teda partnerovi rozhodně netolerovala". Přišlo mi to až neskutečné, směšné. Můj muž je skvělý, ve všem mi pomáhá, trávíme spolu plno času, a mně by mělo vadit, že se nota bene jednou za rok podívá na fotbal? Tak to nevím. Sama tento sport vůbec nemusím, na zápasy nekoukám, fotbalisty neznám a nezajímají mne. Ale nechápu, proč bych manžovi neměla tolerovat, když se jednou za čas podívá na zápas (a nedejbože se mu to líbí). Nechodí se s klubovou šálou kolem krku rvát do hospody, ani nesází, nemá potřebu mi vysvětlovat, jak Nedvěd táhl na bránu, a tak myslím, že tato jeho "vlastnost" je naprosto neškodná, a v kontextu toho, že je to jinak hodný a čestný chlap, v dobrém i zlém, mi tento jeho "nedostatek" srdce netrhá.

Pro Jan5: Možná jsem se jen špatně vyjádřila,samozřejmě je tím myšleno starat se navzájem..Ale ta pointa byla o něčem jiném..než o té větné formulaci

To máš pravdu a platí to i obráceně, pro muže. Už jenom neradi a hlavně těžce jsou ochotni tolerovat ženské vady, mouchy a nedostatky. U mladice je např. uřečněnost trošku jako milé žvatlání ale u té starší je to již obvykle, (bohužel), bohapusté drbání, pomlouvání nebo uvřeštěnost.
Je to problém, o kterém se ví, ale těžce se překonává.
Jinak, Sissi, co znamenají tvá slova:_ ...je dejme tomu hodný a bude se o mě starat...? Proč jsi nepasala, že: ...a budu se o něj starat (já)...? Takhle to nekoresponduje s tím, co píšeš výše, že nechceš nikoho využívat (zneužívat). Úplně ideální by mělo být: ... a budeme si navzájem....

Já bych řekla, že není až tak důležité být fatalista a čekat na toho jediného pravého, který bude přesně podle mých představ. Podle mne je mnohem důležitější tolerance. Neexistuje muž, který by byl celý život přesně podle vašich představ. Ale jsou muži, kteří jsou moc fajn a i s jejich případnými drobnými nedostatky se dá žít (a milovat je). Já mluvím "z druhé strany", protože jsem vdaná. Ale mám takovou zkušenost, že moje kamarádka, která je taky po třicítce sama, už bohužel jaksi není schopná a hlavně ochotná vžít se do druhého a tolerovat jeho odlišnosti (i když jde třeba o naprostou prkotinu a věc, nad kterou člověk, který má s životem ve dvojici už nějakou zkušenost, s úsměvem mávne rukou), ačkoli by partnera chtěla najít. Mám ale někdy pocit, že už ani není schopná "dát někomu šanci".
Samozřejmě to nechci zlehčovat, jenom nabízím téma k zamyšlení tomu, kdo by o zamyšlení měl případně zájem.
Přeju hodně štěstí!

Ahoj třicátnice, já sice sama nejsem, mám manžela a 3děti,je mi 38let,ale chci vám napsat o své kamarádce,stejně staré,která řešila ve 30ti problémy jako vy. Neustále zvažovala,zda mít rychle děcko s nějakou nahodilou známostí nebo čekat na zázrak (její termín). Ve 33 potkala tu pravou lásku, ve 36letech se jí narodila dvojčata po umělém oplodnění a rok a půl poté přišlo mimi,neplánovaně. Najednou jsme na tom stejně...a to jsme se té její samoty nařešily...to byly hektolitry vína a slz...