VAZIM SI PARTNERA,ALE CHCI ZIT JINAK

Snad jo, kazdy je jiny, nam stav "zamilovanosti" vydrzel nekolik let, nehnuli jsem se od sebe...spolecna pritomnost nas vzajemne tesila...ale vseho se jednou clovek preji, smula, ze kazdej jinak a pak jsou ty potize :-))))

Tak komunikace mezi námi rozhodně nevázne...prostě se bavíme o všem!!!Jen nevím jestli ten stav, že čas trávíme spolu, se nedá přisuzovat "prvotní zamilovanosti"...ale jsme spolu už přes rok a vídáme se takto od začátku...tak snad vše bude OK :o)

Zaklad od vseho je komunikace, pokud jste schopni si vse rict i to co kazdeho trapi a ten druhy to i vyslechne a nejak reaguje, tak se neni ceho bat. Problem byva s temi uzavrenymi typy (muj partner), kteri vlastne o nicem osobnim nemluvi, ani o citech, ani o tom, co jim vadi, neni k nim "navod k pouziti" a tak clovek vubec pak nevi, jestli aspon tusi, ze s nekym taky zijou.Vim, ze naposledy se probral k zivotu, kdyz uz jsem si zacala zit vlastnim zivotem a zabojoval, aby me mel zpet ve svem zivote...a pak opet ustrnul ve svem svete, jakoze je to vyrizene a ma zase na nejakou dobu pokoj.Jenze to si pak clovek pripada spis jako uzitecny spotrebic v domacnosti, ktereho je treba uchlacholit, aby zase dobre fungoval.

Ale jak předejít tomu, aby se to nestalo?Asi se budu stěhovat k příteli...hrozně chceme být spolu, ale ve mě něco začíná hlodat. Jsme zvyklý se výdat skoro denně...většinu věcí děláme společně...každý má nějaké své koníčky, jenže to jsou přesně ty koníčky, které by zabraly veškerý volný čas a na toho druhého by moc nezbylo a tak jsme ty koníčky omezili...no skoro je neprovozujeme.Občas jdeme každý někam zvlášť ale to je tak jednou týdně jednou za 14 dní...doufám, že už nejsme na té špatné cestě...

K. na sebe jsme meli narazit drive, asi bychom si rozumeli ze?

Klasika. Všechno, co bych chtěl dělat, bych chtěl dělat se svojí partnerkou, samotného mě to moc nebaví, protože by mi u toho chybělo právě ono sdílení. Co by mě bavilo samotného je natolik časově náročné, že by to vyplnilo veškerý můj volný čas. Problém je, že když už bych se jednou zakousl, tak bych nechtěl poslouchat její nářky, že vůbec nejsem doma tzn. s ní, což ona si zřejmě ani nechce nějak uvědomit. Ona má totiž dost svých zájmů, takže se spolu vůbec nesejdeme, když půjdeme každý po svém. Teď jsem ten, který se přizpůsobuje, protože nevidím jinou cestu, jak být s ní, a to mě štve. A řešení? Snažím se jí to vysvětlit, ale moc to nebere. Krátkodobé naschvály prokoukne, protože je zřejmě poznat, že i mně jsou proti srsti, natolik už mě zná. Tak jen čekám, až mě situace dožene do stavu, který popisuje Jenny, já se na nějakou ideu společného života vykašlu a začnu si žít po svém, pak bude možná ona psát do podobných diskuzí a bude se cítit ublížená a nazývat mě sobcem.

Dobra myslenka i rada...horsi je to provest...me se spolecny cas libil, nebyla nuda, ale porad se delo neco noveho...mozna, ze je bezva zivot zit, ale me se chtel zit prave tak jak jsem ho zila..o jine nemam zajem, mam se nutit?Presvedcovat ze me bavi byt s nejakymi lidmi, kdyz bych chtela byt s nim? Je to o ucte k sobe...ale taky o tom co me zajima.Proto stale mam stejnou otazku, ma to smysl tahnout dal...kdyz delam co nechci? Jsem nucena delat veci o ktere nestojim? Protoze moje bezna zabava zabere uz tak dost casu...porad je jeste cas, ...kdy cekam:(

Je to někdy k nevydržení,já vím,naši partneři jsou dost sobečtí,jejich maminky je tak vychovaly a my je už nepředěláme.Moc důležité je ale říci si,že čas,kdy jsme doma bez partnera,zužitkujem pro sebe.Chce to mít své přátele,koníčky a žít hlavně pro sebe.Vždyť to nejcennější,co máme,je náš vlastní život.Važte si sebe,nejste ničí onuce a když to fakt nejde,hledejte únikovou cestu.

Jenny, ja se v tom furt desne placam. Cely spolecny zivot mame s partnerem zajmy vice mene stejne...par jich ma solo (foceni,PC,vysilacky..) a stravi s tim cast naseho spolecneho volna...ja ten cas venuju cviceni a sve zabave...a ted si poridil zcela novou zabavu,casove narocnou (motorku), ale sve puvodni zajmy taky neopustil. Znamena to, ze cas solo prevazil cas spolecny. A ja si kladu otazku, kolik toho ma clovek tolerovat a kdy se to uz prevazi v situaci, kdy si partner zije jen svou zabavou a praci. Jestli pak ma smysl s nekym takovym byt...kdyz svuj cas travi jinde a ja musim at chci nebo ne taky. Kazdy muze mit sve, ale taky musi zustat neco spolecne. Bohuzel nova zabava totiz eliminovala vse co jsem do te doby spolecne delali a neni zpusob jak se dohodnout. zadna dohoda se nekonala, byla jsem postavena pred hotovou vec a prijde mi to pekne tvrde ultimatum...bud se s tim srovnam nebo muzu jit.Ani nemusim rikat bud ja nebo motorka:-) a ani bych to nikdy nerekla.

Jenny, souhlasím.Žádné partnerství není ideální. Člověk nesmí propadat pesimistické náladě a musí se umět někdy zabavit sám. Není to nic nenormálního. Lepší než sedět doma na prdeli, pořát něco šudlit a čekat až se přítel z někama vrátí. A to už je jedno jestli se vrátí z hospody nebo tenisu.Život je na to, aby se žil.

Tak za 1.jsem jsem popsala příběh své kamarádky,která si vůbec nemyslí,že by měla zpackaný život,má ho naplněný vrchovatě.A za 2.si nemyslím,že by partneři měli trávit svůj volný čas výhradně spolu,když má každý jiné zájmy,ovšem to přece nevylučuje,že se nemohou mít rádi.

Neco na tom je, co rika ponocny, jsem taky ten pripad, kdy po 5 letech spolecneho zivota si zacal partner zit podle sveho a neohlizet se na me a dceru. Asi mu zaval vitr svobody do vlasu...jenze on by byl svobodny, ja nikdy ne, protoze je na me domacnost, domaci prace a jeste zamestnani, ktere me zivi (on ne). Je pravda, ze si muzu najit vlastni zabavu a zit si taky podle svyho, ale proc pak s nim tedy jsem? Co to ma za smysl? Kvuli tomu, abych mela kde bydlet? Nemeli by mit taky nejakou spolecnou zabavu, neco co je spojuje?

No jo Jenny ale navadis ji k necemu ceho by ses rada sama zbavila a vsechno co pises jsou jen tvoje snahy o vysvetleni vlastni zprdelene situace. Milujte a budte s nekym kdo vas miluje! Je to nekdy tezke ale nebudte otrokynemi okolnosti zijeme jen jednou.

Ahoj Jarko,moje kamarádka má takového manžela,mají spolu 2 děti,16 a 15 let.Byla z toho také dost přešlá.rozvádět se nechtěla.Ale přišla na to,zařídila si svůj program,jezdí s námi,kamarádkami,i na dovolené,jezdíme po Šumavě na kole,absolvuje různé kursy,hodně čte a vzdělává se a je plná energie.Ty máš dcerušku,jezdi s ní na výlety,máš kamarádky?Jestli ne,tak na netu si jistě nějaké najdeš,užívej života podle svého naturelu.Ta léta s partnerem mají svou váhu a jak i ty jsi uvědomuješ,není tvoji situace růžová.Ale Jarko,ty máš pořád hodně.Máš partnera,který chce s tebou být,hlavně máš svoje dítě,to je pro ženu hodně důležité,jste zdraví,máte kde bydlet a práci a to je moc důležité.Já vím, my ženy jsme citově založené bytosti,život nám komplikují emoce,a také vím,že jen my, samy, se z toho musíme vybabrat.Seber se,uvědom si,že to,jak budeš trávit svůj čas je jen na tobě,máš všechny trumfy v ruce,Držím ti palce,vím,jak je to těžké,sama s tím občas bojuji také,ale teď mám zrovna období,kdy jsem celkem spokojená.Tobě přeji,ať tě tvá chandra přejde co nejdříve.

Jarko, ja jsem mela stejny problem jako ty. Pisu "mela", protoze s pritelem jsme se uz rozesli. Lepe receno on se mnou, vadilo mu, ze mame odlisne nazory na traveni volneho casu. Ty jsi s tim tvym uz 7 let a to neco znamena. Ty jsi na nem financne zavisla, ale proc te potrebuje on? Proc s tebou chce travit svuj volny cas? Asi te ma rad. Za normalnich okolnosti bych ti asi poradila rozchod, ale kdyz prihlednu k tve situaci, tak zkuste kompromis. Jednou ty s nim v baru, podruhe on s tebou na kolech. Je to tezky a musi chtit oba neco zmenit. Najdi si vlastni kamarady, se kterymi budes delat veci,ktere te tesi. On nebude mit pocit, ze jen sedis doma a cekas. Seznam se s jeho kamarady, treba te udivi, ze se mezi nimi najde nekdo, kdo ma rad podobne veci jako ty. No a pres nej k tomu dostrkas i pritele.

Je mi 32.7let žiji s partnerem,který je formálně ženatý.Je vychován v intelektuální rodině.Matka učitelka na gymnáziu,otec inženýr.Rodiče má velmi rád.Matka po půl roce boje s rakovinou v červnu umřela.Já jsem jí bohužel neměla šanci poznat.I když s partnerem žiji 7let.Partner nedokázal matce a vlastně ani otci vysvětlit,proč nedokáže se s svou ženou žít.Možná to nebylo tak jednoduché,ale zkrátila bych to do věty,nepřekonatelné názory na život.Partner je společenský živel.Já ne,i když jsem jezdila 5let taxikem.Možná mě ted nékdo pozná,což bych nerada,ale jsem už tak na dně,že je mi to asi jedno.Partner tráví čas tím,že chodí do hospod a barů a sázkových kanceláří.Mzslím volný čas,jinak podniká a moc času nemá,ale když už nějaký volný čas má,tak ho tráví s jinými lidmi.On mě vždy prosí abych za ním přišla,ale mě to nebaví.Já bych mnohem radši jela někam na kole,nebo se šla jenom tak projít,nebo si otevřela láhev vína,nebo šla na romantickou večeři,nebo šlapala tůru v beskydech. . . Vím,že mě partner má moc rád,ale nedokážu s niím držet krok po hospodách a kamarádech.Já vím,rozchod,ale jsem na něm finančně závislá.Vyučená prodavačka by zůstala s desetiletou dcerou.Jo a taky nemám kam jít,jedině do podnájmu.Ale kde na něj vzít.Těžký co,máte nékdo nějakou radu,či povzbuzení? Ahoj Jarka