Kdy ustat s léčbou rakoviny
Podle Vorlíčka jsou nyní cytostatika v Česku často podávána i těm pacientům, jimž už nepomáhají. Marná léčba znamená podle něj i zbytečně vynaložené peníze. "Pacient vyžaduje léčbu za každou cenu, protože není přesně informován, že už nefunguje, a lékař nemá sílu a odvahu, aby mu to sdělil," vysvětlil.
Onkologická společnost chce proto vyvolat o tomto problému veřejnou debatu. V březnu uspořádá diskusi lékařů a zástupců pojišťoven na téma, ve kterém okamžiku a za jakých okolností zastavit onkologickou léčbu, která neúčinkuje.
Podle Vorlíčka je důležité, aby se zlepšila komunikace mezi lékařem a pacientem, aby spolu probírali varianty léčby. "Konečné slovo musí mít pacient," zdůraznil. Před 15 lety pacienti nevěděli, že mají rakovinu, dnes už jim lékař o nemoci řekne.
Podle Vorlíčka tak mohou lépe spolupracovat, naděje se jim tím nebere. Naděje má podle něj čtyři "vrstvy" a s nimi musejí lékaři umět pracovat. První, když pacient vstoupí do nemocnice a věří, že se vyléčí. Druhou, když se léčba nedaří a pacient se upne na to, aby tu byl co nejdéle. Třetí, když pochopí, že se vše zhoršuje, a doufá, že bude mít co nejméně obtíží. A čtvrtá, když už vidí, že jeho život končí, a chce mít naději na dobrou smrt bez bolesti a je smířen s osudem.
Pacient by měl mít rovněž možnost vybrat si nemocnici, v níž má větší naději na vyléčení. Tyto informace pacienti nemají. Přežití pacientů s nádory v konkrétním stádiu je známo, řada dat je v Národním onkologickém registru. Lze také zjistit, které okresy mají dobré výsledky léčby a které jsou na tom špatně. Onkologická společnost chce okresy o jejich situaci informovat, to je podle Vorlíčka první krok k nápravě.
Naďa Myslivcová - ČTK
Komentáře
Určitě to není zhnusení ani odpor, co by pociťovali z onkologicky nemocných pacientů a jejich příbuzných. Je to obyšejný lidský strach, připomenutí vlastní smrtelnosti.
neumíme se smrtí zacházet. Dlouhá léta byla tabu, jak jsme se tomu vyhýbali, a dělali, že neexistuje.
Nyní se doba mění, a smrt začínáme přijímat do svého života, a jsme nuceni ji nějak zpracovat. Nevíme jak, nikdo nás to nenaučil, všichni předtím vždycky utíkali.
Teď snad je jiná doba, a onkologicky nemocní už nejsou na okraji společnosti a schováni před zraky světa (ikdyž to není hezký pohled), patří to k našemu životu.
I lékaři si to začínají uvědomovat.
Lidovci a církev brojí proti eutanázii, ale co dělají ve prospěch těchto nemocných? Proč je málo hospiců?
Jenže já se zde neoháním názory z blesku, ale s mými osobními zkušenostmi (protože je mi kolem padesátky a tím pádem mám nějaké životní zkušenosti a taky v tomto věku již odcházejí někteří známí a příbuzní) a údaji, které zazněly od odborníků i do kamery.
A jinak považuji za sprostý výsměch kecat o nějaké skutečné klinické praxi. Celá lékařská péče je poddimenzovaná co do množství personálu a jeho ohodnocení. Jestli chce být někdo hodně chytrý, tak ať zvedne prdel, opustí školící zařízení a zajede si do nějaké nemocnice na střední moravě, kterou vlastní třeba jedna známá agresivní nová zdravotní pojišťovna a může pohovořit s personálem.
Kdybych kurva nechodil pravidelně na hospitalizace a neviděl, co se děje, tak budu držet hubu.
Např. člověk musí pít. Víte co udělá řada sester? Pane Vomáčko, Vy vůbec nepijete. A tím to pro ni končí. A jenom malé procento tomu člověku ten nápoj podá a počká si, až ho opravdu vypije. A s tím, že za nějakou dobu se vrátí to zopakovat.
Ale Vám je asi marné cokoliv vysvětlovat. Protože takový zážitek (např. s tím pitím) Vy jako lékař na druhé straně barikády mít nemůžete, Vy totiž ani nemůžete tušit, co se děje s pacienty celý den,takže tomu možná nevěříte, ale je to fakt. O špatném tlumení bolesti mluví lékaři a nikoliv v Blesku, jak pořád dokola opakujete. Tak si to první vyříkejte mezi sebou a pak zde můžete kázat.
S tím pitím to není tak úplně pravda - když už nic jiného, tak i absolvent pozná dehydrovaného pacienta (z biochemie, interní talent i bez ní) - a pak si podá sestru... Že existují čůzy sestry, který je to jedno, je smutné, ale je jich minimum - a problém je to jen na některých odděleních (typicky LDN) s mizerným vedením; generalizovat to na celý systém je minimálně chybou v uvažování.
K tomu tlumení bolesti - ono to také někdy nejde - aby byla utlumena bolest, byl by utlumený i pacient. Navíc u některých starších lékařů a u velké části veřejnosti přetrvává strach z opiátů (jenže nic moc jiného silné bolesti neutlumí). Problémem v tlumení (tlumitelné) bolesti je především strach z opiátů.
- Odpovědět
Pošli odkaz