Chronický únavový syndrom 2

Jani,
nemyslím si, že ty Tvé nevolnosti ( upadáš do bezvědomí) jsou psychického rázu. Pravděpodobně je to určitý projev únavového syndromu ...
Jak jsem již o sobě psala, mám těžší formu únav. syndromu, který přerostl v autoimunitní onemocnění. Při vyšetřeních u mě lékaři našli abnormality, především z oblasti neurologie ... Vím, že jsem jim zamotala hlavu, protože už i běžná neurol. prohlídka vykazovala odchylky od normálu a ostatní vyšetření vykazovala nervová postižení svalů, vyšetření mozku také nebylo v pořádku, ale přitom magnetická rezonance byla OK a podle krve se mi svaly nerozpadaly... Tím chci říct, že únavový syndrom je onemocnění, které může mít příznaky jiných vážných onemocnění a v tom je právě ta potíž - nehodí se do žádných škatulek a následných vyšetřovacích postupů- určitě existují i specifičtější vyšetření, která se bežně nedělají, protože k současné diagnostice nejsou potřeba ...
... jak jsem již psala - první dva roky jsem upadala do křečovitých stavů (pěkně to se mnou házelo) - zrudla mi kůže ( nejen
obličej), vylítl tlak, tep, byla mi hrozná zima a jednou jsem při těžkém záchvatu v nemocnicic skončila na kyslíku ... takže mě v tomto stavu viděli lékaři a říkali, že takhle vypadá anafylaktický šok. Dokonce mi brali i při záchvatu krev a zjistili, vysoké protilátky proti EBV ... Nechápali příčinu těchto stavů ...nakonec už v nemocnici náhodou přišli na to, co mi pomůže zarazit záchvat - prostě na mě naházeli deky, aby se moje tělo zahřálo .. takže jsme pak všude s sebou vozili deky ( i v létě) ... i po vykoupání ve vaně následovalo tohle utrpení - bylo pak jasné, že tyhle stavy způsobuje nejen vyčerpání, ale i hyperzimomřivost ...
Držím Ti pěsti, aby ty Tvé nepříjemné stavy co nejdřív skončily - hlavně to chce nepanikařit, tím se to všechno jen zhorší ... pa I.

Jani,
rozumím ti - já taky dlouho vnímala ty fyzické vjemy, pořád jsem si myslela, že kdybych nebyla tak unavená, neměla teplotu, nebylo mi zle atd., že bych byla jen a jen šťastná. Ty si uvědomuješ, že tělo a duše nebo prostě pocity spolu souvisí a to je základ! Předpokládám samozřejmě, že ti doktoři nenašli nějakou fyzickou příčinu Tvých potíží (ale i kdyby našli, i tak věřím, že práce na sobě to může zlepšit nebo i vyléčit). Myslím hlavně, že je dobré na to jít z více stran. Mně třeba fyzicky pozvedla změna stravy a různé drobnosti, masáže k nim taky patří:-)...a ono když se líp cítí to tělo, tak to člověku dodá takové vnitřní sebevědomí, což má vliv i na to, jak se člověk cítí psychicky... Mně to pomáhá hodně, protože po těch dlouhodobých stavech únavy a slabosti jsem se bála (a stále bojím, ale je to mnohem lepší) jakékoliv námahy, až to šlo skoro do paniky. zkrátka pokud myslíš, že by ti masáže nebo cokoliv jiného mohlo dělat dobře, určitě to zkus.

Jinak k těm záchvatům, je jasné, že se to vždycky nedaří, kor když už záchvat přichází, tak už to nemusí jít vůbec. Mně to trvalo strašně dlouho než se mi povedlo "vnímat sama sebe" alespoň občas v relativně pohodovém stavu, nejdřív třeba při relaxaci v posteli. Postupně se ten vnitřní klid začal víc a víc přenášet i do mého celého života, i když často propadám stresu kvůli pitomostem...ale alespoň vím, že ta pohoda a klid existuje. Když na mě přijde nějaká bolest, slabost, úzkost nebo cokoliv (a myslím, že by to třeba na Tvé záchvaty mohlo taky fungovat), tak mi nakonec nejvíc pomůže, když to prostě jen prožívám, jakoby to přijmu, že se mi to ted děje a snažím se být co nejvíc v přítomném okamžiku, i když je to někdy šéleně nepříjemné nebo bolestivé...ale často pak přijdou chvíle takové úžasné úlevy nebo klidu, ze začátku to byly jen zlomečky, ted už jsou to větší zlomky. Potom se mi během nějaké doby udělá většinou líp. Taky, pokud na Tebe nějaký záchvat přijde, určitě to neber jako nějakou "prohru" ve smyslu "zase mi to vnímání pocitů nejde" a podobně. Párkrát jsem někde narazila na názor "to čemu se člověk brání, trvá" a ono na tom něco bude. Když se té únavě atp. podvolím, jenom jí třeba tak nějak pozoruju, tak se mi začne dělat líp. Prostě člověk získá takový nějaký pocit, že když přijde to ošklivé, tak to nějak prožije a přežije.

Jinak k pocitům z dětství...zase můžu mluvit jen za sebe. Ale kolikrát pozoruju, že nějaký stres nebo úzkost, který mám ted, tak že už jsem ho cítila o hodně hodně dřív, jenom jsem ho vždycky tak nějak udržela pod pokličkou. Jenže mi v těle i v životě působí nějaké napětí. Kolikrát mi pomůže už jen uvědomění toho pocitu, snažím se ho co nejvíc procítit - i ty situace z minulosti (ty jsou často v těle zapsány ve formě nějakého napětí), i když se tělo a podvědomí nebo co to je tomu pocitu brání. Pokud si prožila takové těžké věci, možná by ses opravdu cítila líp s dobrým terapeutem než takhle to zkoušet jenom sama. Vím, že se to lehko říká, ale každopádně neklesej na mysli. Možná až ted se podvědomě cítíš dost silná na to, aby některé věci z minulosti vyšly na povrch a zároveň se tomu bráníš, protože to bolí. Nechci si hrát na psychologa, jen mi tahle možnost přijde docela pravděpodobná. Je skvělé, že máš milující rodinu, to je úžasná motivace, mně taky strašně "nakoplo", když jsem poznala svého nynějšího přítele. Moc ti držím palečky!

Jano,
ošklivé dětství a dospívání s velkou pravděpodobností není za tebou, ale zůstává hluboko v tobě a pomocí tělesných signálů se snaží upoutat pozornost. Milující manžel a krásné děti v současnosti na tom nic nemění.

Můj první „záchvat“ potlačených emocí přišel také „zničehonic“. Prostě jsem seděla doma, četla knihu, a najednou jsem se doslova „propadla“ do hrůzy svých tří let… Do té doby jsem přes rok své terapeutce tvrdila, že mé dětství bylo dost dobré, tam že se nedá najít nic, co by vysvětlovalo mé současné potíže-a vida, nakonec se toho objevilo tolik, že se dodnes divím, jak jsem s tím mohla v dětství přežít a nehodit si mašli. Prostě jsem to odsunula do nevědomí, zapomněla jsem na to. Tedy ne že bych si nepamatovala, že třeba ve školce se mi hodně nelíbilo-to jsem věděla, jen jsem „zapomněla“ tu skutečnou obrovskou hrůzu a bolest, která to doprovázela. Podobně jako ty jsem si říkala, vždyť to už je za mnou. A nebylo.

Nevím, jestli budeš mít odvahu zkusit se touhle cestou vydat. Pokud ano, rozhodně vynech skupinové terapie. Najdi si terapeuta, kterému budeš důvěřovat. Možná to stejně nevyjde, přiznat si nepěkné zážitky z dětství není žádná legrace a náš „psychický systém“ se tomu většinou úporně brání-já např. měla z návštěv terapeutky tak hrozný strach, že jsem tam vždycky taktak došla…

Jinak si myslím, že bys měla případně dobrou šanci zvládnout psycholéčbu bez větších potíží. Pokud máš dobrou kotvu rodinného zázemí a slušnou práci, udrží tě to nad vodou. Já jsem na tom byla hůř, protože mé potíže mi bránily vydržet s partnery, nemluvě vůbec o dětech.

Pokud ti moje povídání zní moc „mimozemsky“, tak na něj prostě zapomeň. Třeba to není řešení pro tebe, nebo pro něj prostě není doba. Každopádně ti přeju, aby ses dala do pořádku.

- dýchej při záchvatu do prapírového pytlíku, pěkně pomalu, aby se tělo zbavilo přebytečného kyslíku, který způsobí zrudnutí a vys. tep.

Jsou to reakce těla na oslabení organismu - panika. Možná by ti pomohl nějaký velmi dobrý psychoterapeut. Někteří l

Haničko a Šárí,

děkuju moc za vaše rady. Lékaři mi ještě poradili nepít tolik kávy, já byla zvyklá zhruba na 7 káviček denně, teď si dám tak jednu slabou. Ještěže ten Seropram mám, opravdu zabírá, ale ne tolik, jak bych si představovala. Při záchvatu zkouším vyzkoumat nějakou emoci, nebo zjistit, z čeho mám strach, ale na nic nepřicházím. Většinou ten záchvat přijde z ničeho nic. Možná bych se měla zmínit, že jsem byla v dětství zneužívaná...no ale to už je za mnou, mám milujícího manžela a dvě krásné zdravé děti. Na svého otčíma jsem už dávno zapomněla....
Teď to mění situaci, co? Já o tom moc mluvit nechci, myslím, že to ošklivé dětství a dospívání je už dávno za mnou. Nemyslím na to. Zkoušela jsem psychoterapii ve skupině, ale nevyhovuje mi. Nemůžu mluvit o svých pocitech před 20ti cizími lidmi. Nechci litovat, chci jen pomoct dostat se těch záchvatů. Nejspíš psychika a stav těla spolu souvisí, chápu to, ale stále vidím jen ty fyzické obtíže. Hani, máš pravdu, že ty cviky na mysl hodně pomáhají, ale nejde to vždy. Někdy je ten záchvat tak silný, že si "jím celým" musím projít a snad už konečně umřu. No ale pak jsou dny, kdy je mi naprosto fajn, jako třeba dneska. V práci jsem toho měla hodně, dělám vedoucí pobočky jedné soukromé firmy, takže nebyl čas nad něčím přemýšlet. Šárí, tu masérku zkusím, třeba je to i páteří, jak jsem pořád skloněná nad počítačem...
Holky, děkuju moc.

nemám ted bohužel moc čas psát, ale myslím, Jani, že ti Šárí dobře radí... neměla jsem nikdy zdaleka tak silný záchvat jako ty, jen spíš občas arytmii, bušení srdce, nevolnost od žaludku, motání atd, ale mně to dost pomáhá, to "spojení se s vlastním tělem", většinou zjistím, že v tom hraje roli nějaký panický strach z vyčerpání nebo něco podobného...a to bušení atd dělají (nebo na to mají velký vliv) právě ty potlačené pocity, když si je uvědomím, je to skoro hned lepší...rozhodně tím nic nemůžeš zkazit, když to zkusíš, i mimo záchvat (pak už by ti to třeba nešlo), chce to i trochu cvik možná

Janě:
Tady je každá rada drahá. Sama znám paní, která má podobné stavy jako ty, začne strašně rudnout a upadá do bezvědomí, a hádej, co našli doktoři? Nic, správně.
Já jsem si při svých radách myslela, že trpíš únavou a závratěmi a zvýšenou teplotou tak nějak mírněji a průběžně. Tohle je ovšem něco jiného. Nepředpokládám, že by tohle mohly napravit čínské bylinky, ani Bachovky, ani braní jakýchkoli hormonů. Seropram to taky nevyřeší, jen to trochu zmírní, to už jsi asi sama poznala. Ale díky bohu za něj, to si aspoň říkám já.

Na tvém místě bych chodila k dobré masérce, zkusila bych trochu cvičit jógu. Také bych zkusila nějakou alternativu, třeba ty číňany a k nim třeba i Bachovky nebo něco, co by ti vyhovovalo a na co bys našla dobrého terapeuta. Pravděpodobně to tvé potíže nevyřeší, ale budeš se třeba líp cítit, mít víc energie a vůle a časem se třeba řešení najde.

Mám ještě jednu radu. Když tě přepadne tvůj záchvat, zkus úplně nezpanikařit, podívat se jakoby do sebe a zeptat se sebe sama, co se ti to děje. Možná pocítíš nějakou emoci, uvidíš nějaký obraz, něco, s čím budeš pak moci pracovat, třeba i s psychoterapeutem. Je je to bez záruky-většině lidí tahle technika nefunguje, bez zvyku a tréninku-ale za zkoušku nic nedáš.

Ivi,
já byla taky měsíc v nemocnici v Ústí a musím říct, že se tam o mě starali moc hezky...i když nakonec na nic nepřišli. Dělali mi CT celého těla včetně rezonance mozku, vyšetření srdce, žaludku, různé ultrazvuky,...taky krevní testy včetně kompletních imunnologických. Nevím, z čeho může únavový syndrom vzniknout, nikdo z rodiny se s tímto onemocněním nepotýkal. Docela dobře mi udělaly masáže hrudní páteře, i když to nebylo tak veliké zlepšení, jak jsem očekávala.

Stonožko,
tuto diagnózu panické poruchy jsem slyšela z úst už několika lékařů. I když jsem se smířila, že jsem psychicky nemocná, vůbec mi nepomáhaly léky jako Diazepam, Oxazepam, Rivotril. Měla jsem pocit jen svalového uvolnění, byla jsem celá zblblá a vůbec nevnímala děti. Ale to rudnutí v obličeji, špatný dech a vysoký tep mi zůstával. Musím říct, že nyní beru jen Seropram a můj stav je dobrý, ale pak nastanou dny, kdy se mi ty hnusné pocity vrací. A i když mám sedativa doma po ruce, brát je nechci!! Obzvlášť, když mám malé děti doma, mají prázdniny. Hrozně se bojím, že omdlím a nebudu moct dětem pomoci, což už se mi jednou stalo. Ale vysvětlení 3/4 hodinového bezvědomí nikde žádné.

Jani,
je to typická ataka PANICKÉ PORUCHY, která je způsobena u lidí s únav. syndromem totálním vyčerpáním organismu,
HLAVNĚ VYČERPANÝM HORMONÁLNÍM SYSTÉMEM.

Sama to potvrzuješ, že máš problém se ŠŽ. Dál jsou vyčerpané pohlavní hormony, léčí se PŘÍRODNÍMI ŽENSKÝMI HORMONY, kdy tělo pak dostane víc síly, zmenší se svalové bolesti, zlepší se psychika atd.

Nikdy nemůžeš čekat, že v této nemoci Ti pomůžou doktoři klasic. medicíny. Můžeš si pomoct jen sama, že vyhledáš dobrého léčitele, čínského dr. nebo začneš studovat sama přír. léčbu.

Panikou jsem také trpěla, užívala jsem Xanax, ten mně tlumil i sval. bolesti. Ovšem nikdo mně, neznalé tahdy věci, v počátku mé nemoci neřekl, že když budu užívat X. denně, že budu na něm závislá. Tu závislost jsem si sama pomocí homeopatických tinktur www.bachovky.cz viz.Seznam esencí - vyléčila po 6 letech.

Po antidepresivách závislosti nenastávají, ale mají také svoje vedlejší účinky. V bachovách.cz je tzv. Krizová esence a ta zabírá při PANICKÉM ZÁCHVATU.

Ivi, Ty cítíš propad. To já jsem 5 let při sebeléčení alternativ. prostředky neměla ani 1 pokrok, dalších pět let pak mravenčí pokroky a po 12 letech nemoci, kdy jsem začala užívat přírodní ŽENSKÉ hormony volně prodejné v lékárně jako např. APO-MENO, jsem se zvetila nejvíc.

X-krát jsem brečela atp., ale zase jsem vstala a studovala z kniha apak z netu, jak si dál můžu zkusit pomoct.

Ale to si dál léčím játra, žlučník, 12-terník, tlusté střevo, ledviny, dásně, slezinu, žaludek............... Je to strašná dřina, ale stojí za to!

Jani,
také trpím hypofunkcí štítné žlázy,mám proti ní i protilátky ... s ní jsem se však léčila předtím než jsem onemocněla ...
Před víc než rokem jsem tu psala o sobě - je mi stále mizerně, možná bude jednodušší, když Ti to zkopíruji a napíši co se zlepšilo ...
. Všechno začalo zánětem ledvin a já skončila v nemocnici. Po přeléčení mi však stále bylo zle,měla jsem teploty a stav se zhoršoval. Nakonec mě odvezla rychlá záchranná opět do nemocnice, protože jsem u obvodní lékařky zkolabovala - dostala jsem zimniční záchvat podobný epilepsii jen s tím rozdílem, že jsem všechno kolem sebe vnímala, vylítl mi tlak a tep. V nemocnici jsem si pobyla téměř měsíc - i na záchod mě vozili na vozíku......Mě, která žila sportem - chodila do posilovny, hrála volejbal.....
Pak následoval téměř rok, kdy si mě lékaři přehazovali jako " horký brambor" - nikdo nevěděl kam mě zařadit. Začala jsem mít výrazné problémy s chůzí- chodila jsem strnule,neovládala nohy při chůzi -nebyl na mě hezký pohled. Naštěstí se roztroušená skleroza nepotvrdila, i když jsem EMG měla špatné. Takže první diagnoza zněla " nevyhraněná myositida". Doktoři mě začali ládovat vysokými dávkami kortikoidů, což mi na jedné stránce asi pomohlo, ale na druhé moc ublížilo - nechali mě na nich totiž 3/4 roku!! Přitom se můj stav nezlepšoval, naopak. „Rozjely“ se mi herpetické infekce. Nemohla jsem číst, zvládala jsem jen krátké články v novinách- nepamatovala jsem si, co jsem četla před tím. Kolikrát jsem nechápala vůbec význam toho co čtu. Zapomínala jsem, o čem jsem se bavila, vyčerpávalo mě dívat se na televizi - hned mi vylítly teploty a bylo mi na zvracení. Samozřejmě k tomu bolesti hlavy, svalů, páteře atd.... hlavně neschopnost cokoliv dělat! Několik měsíců jsem prakticky jen ležela - staral se o mě manžel, děti, rodiče
Nakonec to vše rozsekl pan primář s interny, který nesouhlasil s původní diagnozou a dostal mě na imunologii do Prahy. Konečně jsem se dostala k člověku, který ví co se mnou..... Bohužel všechno už jsem měla moc rozjeté..... :-((

… takže po několika letech se mi zlepšila paměť, o něco se zvýšily moje fyzické schopnosti - stále však špatně zvládám domácnost - musí pomáhat manžel, nevydržím dlouho stát, delší procházky… při psaní už nedělám takové chyby, vydržím se o něco déle soustředit - stále mi však dělá potíže delší doba na počítači, řízení auta na větší vzdálenost nebo delší komunikace ( návštěva) …moc velký pokrok to není… Hlavně jsem se naučila respektovat svoje tělo, znám jeho hranice, naučila jsem se „žít“ s touhle nemocí…

Nejhorší na tom je, že já sama nevím, kde je problém. Necítím, že by za to mohla psychika. Prostě jsem jednoho dne padla, měla vysoký tep-120, rudá v obličeji a hrozně špatně se mi dýchalo. Měla jsem pocit, že umírám. Záchranka nic nevyřešila a ani v nemocnici po mnohých vyšetřeních nepřišli na příčinu. Tyhle stavy se pořád vracely. A vrací. Léčím se s hypofunkcí štítné žlázy, ale tyhle stavy vůbec neodpovídají mé nemoci. Ivi, nemáš to jednoduché, moc dobře to vím. Co cítíš ty, když je ti mizerně? Jana.

Začala jsem brát antidepresiva ( Citalec) tak kolem druhého roku, co jsem onemocněla. Tato nemoc dost zatěžuje psychiku a já je začala brát spíše jako obranu před depresemi. Bylo mi jasné, že pokud bych se rozhodila psychicky, tak nebudu mít sílu rvát se s touhle nemocí. Je fakt, že se spoustou věcí se člověk musí nakonec vyrovnat sám - na to žádné pilulky nejsou. Vyzkoušela jsem i různé alternativní léčby - žádný efekt, jen mě to stálo spoustu peněz a zklamání ...Přestala jsem věřit na zázraky ... stále jsem čekala, že se jednou všechno změní a já se vrátím do práce, zase budu sportovat ...Nyní jsem ve stavu, kdy se začínám srovnávat s tím, že už možná nikdy nebude můj život jako před tím než jsem onemocněla ... a zjišťuji, že to smíření přináší paradoxně i určitou úlevu. Jedinou mojí obavou je, že bych mohla přijít o invalidní důchod - plný mi po čase sebrali( i přes doporučení imunologa), takže jsem v částečném a můj stav samozřejmě ČiD neodpovídá ...

Čínská medicína by ti mohla na tvé potíže opravdu pomoct. Zvýšená teplota, závratě, nechutenství a nespavost jsou myslím v jejích možnostech. Směs č. 62-Zklidnění zčeřené hladiny by ti pro začátek nejspíš pomohla, a rozhodně by neuškodila. Dál by bylo asi nejlepší najít si nějakého dobrého terapeuta TČM.

Já mám taky zkušenost se Seropramem. Kolik jich bereš? Jestli jen jeden, klidně požádej o zvýšení na dva. Já teď beru dva denně. Moc mi už nezabírají, to je pravda. Pokud se nevyřeší skutečná příčina problému, Seropram to po čase neutáhne. I ta čínská medicína je jen taková berlička. Možná ale zažíváš jen dočasný stres z nástupu do práce a časem se to srovná.

Nemožnost popovídat si o své situaci je dost děsivá. Znám to. Dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomila, že lidi okolo mně to prostě neznají, takže to mohou těžko chápat. Zkus si najít nějakého dobrého psychoterapeuta, který ti bude naslouchat a třeba se vám povede něco i objevit a vyřešit.

Jano, antidepresiva Ti...Je fakt, že už skoro rok beru stejnou dávku léků. Asi mé tělo už potřebnou látku nepotřebuje. Ale co teď? Když se mi ty stavy vrací? Stonožko, co cítíš ty, když je ti mizerně? Stále mám pocit, že jsem snad na světě sama, když mi nemůže nikdo z lékařů pomoci. Nemám si s kým o těch stavech popovídat.

Jano, antidepresiva Ti nefungují už proto, protože tělo je zásobené potřebnými látkami z léků, které Ti už nechybí.

Ale určitě máš rozhozené celé tělo. Začni se zajímat o léčbu přír. produkty, nejlíp čínskou medicínu. Závratě způsobuje nejčastěji - nízký tlak, poruchy trávení nebo problémy s páteří, pokud ne psychika... Když nebudeš moct chodit do práce, choď o různých neurologiích, pschiatriích a žádej na sociálce invalidní důchod.

Ahoj, čtu si vaše příspěvky. Mě tahle nemoc postihla asi před dvěma lety a skoro rok jsem se z toho dostávala. No a teď...ach jo, vypadá to, že se to vrací. Zvýšená teplota, závratě, nechutenství a spánek mi nepřináší úlevu. Bolí mě na hrudi a cítím horkost. Jak se cítíte vy? Prosím pište...už nevím, jak dál. Mám dvě malé děti a nevím, zda budu zvládat se o ně starat a přitom jsem teď začala chodit znovu do práce. Na psychiatrii taky docházím, beru Seropram, vyhovoval mi, tak nevím, proč teď přestává fungovat.

Přečtěte si Rinu na "fibromyalgii"
a zkuste zapřemýšlet s těmi klasic. doktory.

Hani,
je fakt, že mám jinak kliku na doktory ... primář z interny mě "dostal" do imunologického centra dr. Svobody - chodím k as. Mastnému... ten přístup ke mně jako k pacientovi je neuvěřitelný ... věřím, že kdybych se k němu dostala dřív, tak bych na tom byla mnohem lépe ... Mám těžkou formu a ta počáteční léčba ( 3/4 roku) kortikoidy mi nemoc jen zhoršila ...
Ohledně té imunity:
Pokud vím ( četla jsem o tom), tak problém by měl být hlavně v buněčné imunitě - v mitochondríích, které jsou takovým motorem buňky - takovou energetickou zásobárnou ...takže je jasné, že když buňka nefunguje tak jak by měla, tak zkrátka nemůže fungovat tělo jako celek ...jenže u nás se dělají jen ta nejzákladnější vyšetření...nikdo neví příčinu tohoto onemocnění, ale předpokládá se nějaký paravirus ( ne však EBV). Je fakt, že já mám protivirouvou imunitu totálně v háji ...trpím recidivami herpetických infekcí, během 1/2 roku jsem měla 3 chřipky ...
píšu na etapy a tak doufám, že to není moc chaotické ...

Ivčo, ta reakce paní doktorky mě vůbec nepřekvapuje...dopadla jsme podobně. Ale hergot, když mají téměř všichni nebo vysoké procento lidí nějaké podobné jevy ohledně protilátek nebo reaktivace EBV, tak mi ani deset promovanej doktorů nevymluví, že je to normální (at už je to příčina nebo následek rozhozené imunity)...Taky jsem z toho nemohla, je to jak kdyby se domluvili - melou si tu svou, asi je takový přístup učej ve škole, tak už to neřeším a myslím si svoje:-) Jen občas trochu nemůžu z názoru typu "Nic se nenašlo (v základních nepodrobných testech ještě ke všemu!), tak se vzchopte, jste zdravá jak řípa a je to psychosomatické." Já jsem se časem sama zaměřila na zlepšování imunity (s rozumem), protože ta imunita toho vira evidentně nějak nezvládá a ten tam tropí paseku nebo ho minimálně jeho přítomnost oslabuje. No nic. Ne že bych chtěla pomlouvat doktory, ale občas někteří...no kdyby nešlo o zdraví, tak bych se tomu občas i zasmála...

Tomu stříbru nevěřit!
V cizině z toho zešedly lidem obličeje a kdo ví co ještě.