pocit osamění,tělesné postižení

Já myslím, že chlapi snáší osamění obecně hůře, než ženy. Osobně jsem zažil dva takové. Ani jeden se nikdy neoženil a ani neměl ženskou. Jednomu bylo 59 let, když zemřela jeho třiadevadesátiletá matka. Ten chlap se jenom převalil na bok a do týdne umřel. Tomu druhému bylo 57 let a ten žil ještě 5 let po smrti své matky. Ovšem byl v domově důchodců, v eldéence a nakonec na psychiatrii.

Ženská si většinou stihne...pokud jsou malé ok,ale taky ti rychle vyrostou a pokud jsi rozvedená,tak sama.Řeč byla o tom,jestli někdo dokáže žít sám a já myslím,že ano.Horší je,pokud je dlouho sám,pak,když si třeba najde partnera,už mu spousta věcí vadí na tom druhém a vlastně znovu volí tu svobodu.

Ženská si většinou stihne udělat dítě .... takže má pak pro co žít - jako Svobodná matka. (u nás tento případ teda naštěstí nebyl, má ho s jiným - s ním už taky není)

Ještě horší to má žena,...se tak říct nedá,protože co kus to originál a každý je přece jiný.Já myslím,že i ženské dokáží žít sami,ale drží se chlapů kvůli financím,pokud by je sami měly,pak myslím by to zvládaly úplně bez problémů.

Ještě horší to má žena,...No chlap se se samotou vyrovná tak, že se většinou uchlastá a nebo když nechlastá tak zemře na nějakou chorobu, která u něj vypukla mimo jiné i v důsledku té samoty. Rozhodně nelze říci, že by se celoživotně osamělí chlapi dožívali nějakého vysokého věku. Už proto, že nemají proč žít ani se na co těšit. Ono čumět každý den doma do zdi nebo dřepět v putyce není žádná hitparáda.

Ještě horší to má žena, když zůstane sama. Bez dětí, bez partnera. Chlap se asi se samotou vyrovná lépe.

Mám to +- podobný s Jendou, akorát s tím rozdílem že už jsem jednu ženskou mě, bohužel se chtěla rozvést .... Pánové, neuděláte nic když si ženská něco zamane. Takže už mi akorát zbyly ty pěkné chvilky a zážitky které kdy kde všude byly. Kor pokud to byla jediná světlá osoba a místo v životě ... To vás pak totálně utrápí když je po všem :-(

Myslím, že je jen minimální šance, aby se tělesně postižený seznámil s nějakým adekvátním protějškem. Já jsem sice tělesně postižený, ale celý život ( v současné době 40 let ) se pohybuji mezi zdravými lidmi. A za celou tu dobu jsem potkal asi tak dvě tělesně postižené osoby ( ke všemu to byli chlapi ). Nevím, kde jsou ostatní tělesně postižení. Možná někde v ústavech. O seznámení se se zdravou ženou jsem se pokoušel maximálně jednou a to už je hodně dávno. Ani si nepamatuji kde, kdy a s kým. Ale pamatuji si tu reakci toho protějšku, která byla naprosto šokovaná, odmítavá a zlá. A to mi stačilo. Ono úplně stačí, když někdo druhému řekne: "Ty se bavíš s tím mrzákem?" Se všemi ženami, které jsem za celý život potkal ( a že jich bylo hodně málo ) jsem dohromady promluvil asi tak 10 vět. A to bylo jenom tehdy, když po mě někdo něco chtěl.

Můj problém s osamělostí se vyřešil zcela přirozenou cestou. Už nemůžu skoro chodit a když musím někam jít, tak se svíjím bolestí a modlím se abych neupadl. A když nikam zrovna jít nemusím, tak stále myslím na to, jak hrozné to bude, až zase někam budu muset udělat pár kroků. I na záchod. I v noci se mi o tom zdá a už nedokážu myslet na nic jiného. Nic mne nebaví, o nic nemám zájem. Tímto způsobem se vyřešil můj problém s tím, že nemám žádnou ženskou. A ani bych v tomhle stavu žádnou nechtěl.

Myslím, že existuje hodně...o jaké jde postižení.Já si jinak myslím,že by si měl každý hledat ve stejných vodách.

Já jsem také tělesně...ses nikdy nezamiloval,nikdy ti ženská nechyběla? Jinak u tebe by to byl opravdu problém,protože sis na to být bez ženy moc zvykl.

Já jsem také tělesně postižený a pozoruji na sobě, jak se v životě mění priority. Když mi bylo tak kolem 20 let, tak jsem si o sobě myslel, kolik dokážu věcí a že si snad někdy najdu i nějakou ženskou. Ale jak šel čas, tak jsem pochopitelně zjišťoval. že nedokážu vůbec nic a ženskou si taky žádnou nenajdu. Dnes je mi skoro 40, jsem úplně sám, žádnou ženskou jsem v životě nikdy neměl. Ale největší sranda je, že mne už to vůbec nevadí, že už bych snad ani žádnou nechtěl, nevím, co bych s ní dělal. Jsem rád, když ujdu pár kroků. Nikdy nevím, jestli upadnu hned po tom prvním kroku nebo až po tom druhém. Zajímavé bude, až mi bude třeba šedesát ( doufám, že už se toho nedožiju.) Ale pokud ano, tak budu ležet někde na posteli a srát do plen. No a s představou takové perspektivy je lepší, když jsem sám, alespoň mne nemá kdo opustit a nebude mi to tak líto. Samozřejmě by pro mne bylo daleko lepší, kdybych se nikdy nenarodil. Ale to nemohu ovlivnit. No a nejzajímavější to pro mne bude až mi bude osmdesát. To už snad budu ležet na krchově a bude mi skvěle.

Ohledně osamělosti...Myslím, že existuje hodně postižených, kteří mají za partnera zdravého člověka. Mám v příbuzenstvu muže o berlích postiženého od dětství dětskou obrnou (po očkování) a ten již přes 30 let žije šťastně se zdravou ženou. Určitě to mají postižení v seznamování těžší, ale nejsou bez možností, kort dnes v době internetu.

Ohledně osamělosti tělesně postižených existuje ještě jiný problém. A to určitá nemožnost se seznámit ( a navázat případný partnerský vztah) s někým podobně postiženým. A to už například z toho důvodu, že řada takto postižených třeba ani nevychází z domu a nebo je jejich zdravotní stav tak špatný, že partnerský vztah (včetně sexu)znemožňuje. Takže člověk, který je sice tělesně postižený, ale je třeba zcela soběstačný je ze seznámení vlastně vyloučen. Zdravou ženskou si nenajde, protože ta ho nebude nikdy chtít ( nejlépe se slovy, že si musí najít nějakou, která je na tom podobně jako on) no a ta postižená jej zase nebude chtít proto, že ona je na tom už tak špatně, že vlastně nechce nic. Schválně se chci zeptat ostatních, zda někdy potkali pár, který na tom byl s tělesným postižením podobně. Tím nemyslím staré lidi, kteří spolu žijí celý život.

Hledám kamarádku z Prahy nebo okolí.
Nejsem zdravotně postižený přímo na nohy a jsem v podstatě chodící, ale moje pohyblivost je značně omezená tím, že mi velmi rychle dojde dech a brzo se unavím. Proto si na delší pochůzky vypomáhám používáním elektrického vozíku, na kterém rád občas podnikám i nějaké výlety mimo Prahu. Je mi 57 let.
[email protected]

Prosím vás, neničte se...Prý v některých západních zemích existuje něco jako sexuální pracovnice, co s těmito lidmi souloží, tuším může max. 5x. Viděl jsem na toto téma film.

Prosím vás, neničte se víc, než vás ničí okolí a izolace, a nepáchejte sebevraždu. Napadá mne, když je tady ta diskuse, že by se tu mohli lidé seznámit nebo založit si stránky pro lidi podobně postižené osudem. I kdyby nenašli partnera, mohli by se podpořit vzájemně.

No v podstatě je to tak, že...Honzo, nepíšeš o jaké postižení se jedná a taky mi připadá dost silné kafe, že ti nějaká ženská řekla, že ti dá facku.
Jak k takovému výroku vlastně došlo. Přeci jenom tak sama od sebe, bez nějakého důvodu ti snad takovou hloupou větu neřekla.

Ale obecně máš pravdu, většinová společnost dokáže být hodně krutá k postiženým lidem.

Již delší dobu se...ahoj hledam holku kolik jeti let de bydliši posni beraku kotak telfon imejl roman blahník kotak 606351294 bydlim zahradni 183 čekanice

No v podstatě je to tak, že každý tělesně postižený člověk je celoživotně uvězněn v pasti, ze které jej okolí v žádném případě nepustí. Začíná to už na základce, kde na něj každý kouká skrz prsty, v lepším případě jej ignorují, v horším šikanují. Mne na základce šikanovali, na střední škole ignorovali. Nevím, co je horší. Mám pocit, že na střední škole jsem snad za celou dobu s nikým nepromluvil. Taky si z toho vůbec nic nepamatuju. Potom v dospělosti už to nebylo tak okaté, ale přesto si ode mne lidé zachovávali značný odstup a ženské se ke mne chovaly, jako bych byl prašivý. Každá mi vždycky řekla, že kdybych na ni sáhnul, tak že mi dá facku. Tohle jsem slyšel několikrát a byla mi u toho vždycky hrozná hanba. Pamatuji si, že jsem byl několikrát v jedné hospodě, a že mě tam totálně ignorovali. Podotýkám, že jsem slušný a nekonfliktní člověk. Raději jsem se začal vyhýbat lidem a život trávím o samotě. Snažím se hodně opíjet, protože to jediné mi v mé samotě pomáhá. Vždycky, když jsem ožralý, tak si představuji jak žiju jiný, šťastný život. Ale mnohdy už nejsem schopen rozlišit své představy od reality. Myslím, že brzy skončím v blázinci nebo spáchám sebevraždu.