smrt syna

Alenko,jak je?Asi blbá otázka,co?
Všem co ztratili dítě přeji síly do života.
Je to hrozné,ztratíte dítě,cítite šilenou bolest za svým dítětem a jiní své vlastní dítě zabijou.Ten případ toho malého,jak ho vlastní matka zabila je příšerný!!!Mě se až nechce věřit,že by tohle někdo byl schopen udělat!!!!

Filipe,máte ve všem naprostou pravdu. Je to falešné chlapáctví.Téměř třicet let jsem měla po boku pevného chlapa. Ztráta syna ho natolik zlomila,že jsem ho prvně viděla brečet. Nakonec jsem to byla já,kdo pomohl se vyhrabat i jemu. Ve svém zoufalství jsem musela sebrat poslední zbytky síly a trochu ho povytáhnout z toho dna. Proto stále používaná věta,že chlap vydrží všechno ,je taková falečná zeď. A za tuto zeď se chlapy ukrývají,aby nebylo vidět jejich šílené zoufalství.

To co tady popisujete vy ,smekám,mám 3 děti dvě dospělé a 13let,obdivuji ,jak to zvládáte a přeji vám hodně sil.

Já prožila ted týden 3 umrtí,nejdříve 80letý děda,to je prostě život,ale pak 40letá švagrová-děti 14 a 4,a včera švagr 63.Všechno hodní ,zlatí lidé,,,,,,,,,,,,,,,,,a já jsem zničená,naše rodina drží hodně ppohromadě a tak prostě toho na mě padlo moc,ještě jsem se švagrovou mluvila v sobotu,i když byla nemocná vše bylo na dobré cestě,to samé švagr,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,

Dobrý den,všem maminkám i tatínkům,
nedokážu vyjádřit hluboký obdiv vůči Vám.Tu sílu kterou nacházíte poprat a vypořádat se s tak strašnou bolestí,kterou prožíváte.
Přeji Vám všem mnoho síly,přeji Vám aby jste ve svém životě už nikdy nezažili bolest a našli opět smysl života.
Laura

Pane Aleši, take mě to moc mrzi co se vam stalo, přeji Vaši sestře aby se s toho dostala a věřim, že se s toho dostane, sice si to nedovedete představit,ale určitě to zvladnete, bude vaši pomoc moc potřebovat, vim o čem mluvim, prošla jsem tim samym.

Taky děkuji.A je to tak jak říkáte-nic není náhoda,vše má svůj smysl.Bohužel já zatím ten smysl nenašla.A na tu hroznou bolest nic nepomůže,jedině čas,který aspoň trochu otupí hroty.Myslím,že pomahá i tato diskuse a je dobře,že je.Ještě jednou přeji mnoho síly a mamince Honzíka aby za pomoci Vás všech našla klid.
Mirka

Děkuji, a taky přeji Vám, paní Mirko, i ostatním v téhle rubrice hodně síly.
Říká se, že nic se neděje náhodou a že prý všechno má svůj smysl... Chtěl bych občas znát smysl těchto tragédií. Tyhle, podle někoho rouhačské myšlenky, mě napadají, když slyším o takových a podobných hrůzách. Představuji si, kolik nešťastných rodičů bude po dnešku, po té hrozné vlakové havárii, a jak a jestli to unesou.
A pomoct jim nijak nemůžu...

Je mi to velice líto,pane Aleši.Vím o čem mluvím,také jsem přišla o syna.Byl starší,ale ta bolest je stejná.Přeji Vám i celé rodině,mnoho sil na zmírnění utrpení a aby jste v životě měli už jen štěstí.
Mirka

Můžu k tomu napsat jen to, že sestře umřel pětiletý synek na leukémii, se kterou bojoval tři roky, a přestože je to víc než rok, celá rodina se z toho nemůže vzpamatovat. Sestra je hospitalizovaná na psychiatrii, švagr to nezvládl a odešel
od ní. Až se sestra vrátí, chceme si jí vzít k nám, ale přiznám se, že si to nedovedu představit. Mně se zatím nepodařilo to přijatelně vysvětlit mým dvěma malým dětem (2,4) - že už malýho Honzíka nikdy neuvidí, a s mojí manželkou(která od té doby bere antidepresiva a prášky na spaní) se klepeme hrůzou, když naše děti dostanou horečku, nebo kašel, protože se po téhle zkušenosti o ně budeme úzkostně bát. Takže asi tolik k tématu.

Dobrý den,pane Aleši,budu velice ráda když k tomuto velice bolestivému tématu něco napíšete.
Děkuji,Mirka

Co takhle psát k tématu?

Jak si vůbec můžete dovoli tvrdit,že se vám příspěvek zkopíroval!Styďte se!!!

Snad se omluvil, že to nepatřilo sem, ne?

Velmi se omlouvám, předchozí příspěvěk se mi zkopíroval z jiné rubriky.
Nezlobte se!

Pokud byste měli pár zbytečných tisícovek, tak prosím:
Pavol Karvay
Nabídka věšteckých a parapsychologických služeb.
Sokolovská 128/82,
186 00 Praha-Karlín
606 300 898
E-mail: vestenikarvay"post.cz

Darino, taky mě to napadlo, že prostě chlapi prožívají bolest jinak. Skoro nikdy o tom nemluví, i to klišé, že ,,chlapi přece nepláčou" jim dělá medvědí službu... Zůstávají pak s tou strašnou bolestí sami.
Určitě si vzpomenete na mediálně nejsledovanější pár, manžele Svobodovy, co s nima udělalo, když přišli o malou Klárku. Pan Svoboda se uzavřel, nechtěl komunikovat, přestože by se mu třeba ulevilo, a možná tady byl začátek jeho bolesti, kterou pak jednoho dne nezvládl. Ženy umí plakat, mluvit a mluvit, a to je možná prvná záchranná berlička...
Všechny maminky a táty z téhle rubriky obdivuju, mají v sobě totiž tolik síly, že si to my ostatní nedovedeme představit.

Milá Jarko,

našemu Honzovi bylo 22 let, když náhle zemřel - v bytě na Vinohradech, kde bydlel, byl nečištěný komín, zplodiny hoření karmy neměly kam odcházet. Usnul a už se neprobudil. Honzík studoval vysokou školu elektrotechnickou a byl zaměstnán v oboru, chtěl absolvovat kosmonautický výcvik a oženit se se svojí přítelkyní. Byl moc hodný a slušný.
Máme ještě dcerku Martinu - je jí 19 let.
Jen jsem Vám chtěla napsat, že Vám hluboce a bolestně rozumím, právě dnes je mi moc smutno.
Myslím na Vás.
Petra

davej přiště naněj pozor a byl vubec připoutany

Ne nedotknul ste se mě, ja jsem jenom potřebovala vědět jak to proživaji muži a vy jste mi to sdělil. Třeba se zapoji i někdo jiný, a nebraňte se sdělovat sve city a pocity, řikejte je hned,ja jsem synovi chtěla tolik toho řict neřekla a už neřeknu

Věřím, že každý milující rodič, se bojí o své děti a jejich ztráta je i pro mě nejhorší noční můrou. Proto věřte, že s Vámi soucítím a doufám, že jsem se Vás nedotknul, zejména proto, že jsem nereagoval jen na Váš příspěvek. Je to tak, skutečně tady svou bolest sdílejí téměř výhradně mámy. I já se proto zde cítím tak trochu nepatřičně a nejspíš to tak cítí i ostatní tátové. Je to určitě tím, že jak jsem napsal, stejnou ztrátu prožíváme jinak a máme pocit, že pouto maminek k dětem je silnější a proto i bolest ze ztráty je větší. Je to i v tom zakletém falešném chlapáctví (chlapi nebrečí), které brání sdělování svých citů a pocitů, které zatěžuje vztah muže a ženy za normálních okolností, natož v kritických okamžicích. Sám se to musím učit každý den znovu, je tolik věcí, které zapomínám svým miláčkům říkat. Vždycky si pak říkám, jak bych se cítil třeba za pět minut, kdy bych zjistil, že už jim to nikdy nebudu moci říct...
Připouštím, že je mnoho bezcitných otců, kteří své děti vnímají jako nechtěnou přítěž, ale většina miluje své děti od první chvíle, kdy se dozví, že vůbec budou.