smrt syna

Dobrý den, jmenuji se Honza (44 let) a píši sem jako otec i jako matka, své dva syny (dvojčata) jsem vychovával od jejich dvou let zcela sám a byli středem mého života. Martin se Štěpánem byli kluci velice šikovní,hodní a pěkní, se vším si věděli rady, měli plno koníčků, ve třídě byli oba premianti a velice oblíbení, občas přinesli domů nějakou poznámku ale jinak vzorní. Vše se ale změnilo v pátek 25.6.2010. Tento den se jako každý jiný vypravili do školy. Chodili na gymnázium a končili druhák a za dva měsíce (24.8.) jim mělo být 17 let. Při normální chůzi po chodníku 120 metrů od mého bytu je zcela smetlo auto. Štěpán zemřel na místě, protože auto ho zcela stáhlo pod sebe, a Martin utrpěl velice těžká poranění hlavy a zemřel v půl druhé odpoledne. Když jsem se tuto zprávu dozvěděl tak mi úplně vypnul mozek, nic si nepamatuji, jediné co si pamatuji je to jak dopadla operace Martina, když mi můj nejlepší kamarád z gymplu se slzami v očích oznámil že i Martin je mrtvý. Během pár minut jsem se zhroutil a nemohl jsem tomu za každou cenu uvěřit. Takové životní selhání, jaké jako lékař cítím je i po dvou letech příšerné, nejhorší je, že já jsem jim nepomohl, zachránil jsem spoustu jiných životů ale ten svých kluků jsem nechal zhasnout. Dva měsíce jsem byl na léčení v Praze a když jsem se 6.9.2010 po dvou měsících vrátil domu tak jsem se zbláznil ještě více. Své mámě jsem zakázal cokoliv vyhazovat a uklízet, a když jsem vešel do jejich pokoje tak mě to velice odrovnalo. Celou noc jsem proležel v jejich oblečení, které měli den před tím na sobě, prohlížel jsem si jejich fotky, četl jsem si jejich sešity ze školy a neustále na ně myslel. Tento dvaceti hodinový zásek vystřídaly návaly deprese a beznaděje, neustálé chození po bytě, a neustálé vyčkávání jestli třeba nepříjdou domů. A takhle to trvalo celých 6 měsíců, než jsem od 1.4.2011 nastoupil znovu do práce. Dodnes mi strašně chybí, mám jen přátele z nemocnice, rodinou pohrdám nemám odvahu se s nikým z mé rodiny kromě taťky a mamky bavit. Nevím proč ale prostě k nikomu z nich nic necítím. Denně listuju jejich Facebookem a stále dokola si čtu jejich vzkazy od jejich přátel, od jejich přítelkyní, a také jejich konverzace v chatu. Ani náhodou nesmím slyšet jména Štěpán a Martin neboť mě to přímo vyžírá, a trápí, stále na ně myslím, třeba dnes jsem si řekl že by asi maturovali touhle dobou, já bych s nimi vyplňoval přijímačky na VŠ ale nic se neděje jsem doma sám, sám, sám. Strašně mi chybějí jejich hlasy, jejich smích, jejich vůně. Mou jedinou útěchou je že pomáhám jiným lidem v mém okolí. Ale myslím že ani po dvaceti letech nebudu žít normální život jako před 25.6.2010

Dobrý den,jsme také jedna z těch,,co prožívá tu nejhroznější bolest co jen matku může potkat.
Zemřel mi před 5 měsíci náhle syn,jediný...
Myslela jsem,že ta bolest trošičku otupí,ale je to ještě horší rána s kterou se jen těžko žije a dýchá.Syn měl nedožitých 21let...Další děti jsme mít nemola a během 11let jsem 3 děti osvojila..prožívala jsem štěstí a radost a těsně před smrtí synka,,jsem si říkala,jak se cítím štastná,,to jsem asi neměla nikdy vyslovit,protože za pár dní na to..mi náhle zemřel..Měla jsem spoustu přátel,ale náhle jsme jiná a nikdo mi nerozumí.Každý jen říká smiř se a modli se,,ale já stratila veškerou víru a naději..Jsme na to úplně sama a jediné co mi na chvilku pomůže jsou antidepresiva a léky na zklidnění..Nechce se mi žít..nutím se jen kůli dětem,ale každé dítě je jedinečné a nic vám to nenahradí...Cítím se hrozně moc sama..manžel je stále v práci,,děti mají své aktivity a já nemohu v tomto stavu ani do práce ani mezi lidi.
Pokud se cítíte také tolik osamoceni..prosím napište mi-hledám i touto cestou někoho s kým se vzájemně pochopíme a na dálku se [email protected]

Dobrý den,
budu moc...je mi moc líto, že Vám umřel syn zrovna tak jako mně, ale jak píše pani Dáša sdíleni bolesti na dlouhe cestě mi moc pomáha

Dobrý den,
budu moc...paní evelíno zkuste stránky dlouhá cesta je nás tam hodně.jinak vám posílám objetí a sílu na dlouhou cestu.

JARKO..NAPIŠTĚ MI NA...Dobrý den,
budu moc ráda,když se mi ozvete na e mail [email protected]ůj syn zemřel tento rok,v pátek 13.5. měl autonehodu a druhý den zemřel ve Střešovicích v Pha.Nikdo komu se toto nestalo nemůže pochopit jaké prožíváme nesmiřitylné,kruté trápení.Musela jsem vyhledat pomoc psychologa a psychiatra,byl to jediný můj kluk,jediné moje milované dítě...

Narazila jsem ve svém...DOBRÝ DEN,JÁ VÍM JAK TO MOC BOLÍ,MŮJ SYN MĚL NEHODU 13.5.V PÁTEK A ZEMŽEL VE STŘEŠOVICÍCH V PRAZE.BUDU RÁDA KDYŽ NAPÍŠETE NA E MAIL [email protected]
MOC MĚ MRZÍ,ŽE SE NÁM TOTO STALO,BYLA TO NEŠŤASTNÁ NÁHODA A OSUD,MOC TO BOLÍ,PŘEŽÍVÁM JEN ZE DNE NA DEN,KAŽDÉ RÁNO S TÍM VSTÁVÁM A TÝDNĚ DOCHÁZÍM K PSYCHOLOGOVI A MĚSÍČNĚ K PSYCHIATROVI.JE TO VELKÁ BEZNADĚJ A BEZMOC.ROKY SE S TÍM BUDU VYPOŘÁDÁVAT,NEŽ SE S TÍM NAUČÍM ŽÍT.SYNOVI BYLO 18 LET A MĚL PŮL ROKU řp.CELÝ ŽIVOT TO BUDE BOLET,BYL TO JEDINÝ MŮJ SYN A JEDINÉ DÍTĚ.

Narazila jsem ve svém...JARKO..NAPIŠTĚ MI NA [email protected]ŘEL MI TAKÉ MŮJ JEDINÝ SYN..NECELÝCH 21 LET,PROŽÍVÁM TO STEJNÉ..PETRA

všem maminkám přeji hodně...kde ste všichni

všem maminkám přeji hodně síly k našemu svátku.věřím tomu že kdyby tady naše děti byly dostali by jsme nejkrásnější přání na světě.

já jsem tu zkopírovala...předemnou tam byl nápis že si to dita vymyslela a už je to pryč tak to je dobře.právě proto jsem psala že by si to nikdo nevymyslel.

já vím že to se mnou myslíte dobře a jsem ráda že tady ste

já jsem tu zkopírovala...přeji krásný jarní sluníčkový den

já jsem tu zkopírovala situaci starou asi 3 roky kvůli Markétě. Myslela jsem to strašně dobře, aby se tato diskuze vrátila do svých kolejí, aby ta nemocná osoba byla schopná pochopit a opustit tuto velmi choulostivou stránku. Netrap se zlatíčko a prosím, nejsi sama.Nás bolavých je dost. Nic nezoufej a piš sem, vždycky se najdou hodní lidé.

i ostatní-co na to říct.Hledáte oporu mezi sebou a místo toho vás napadají,to by složilo každého.Ale nejsou všichni plní zloby,cítíme s vámi a hlavně vás potřebují vaši blízcí.Hodně sil....

dita psala i na jiných diskuzích nemyslím si že by si tohle někdo vymyslel.jinak děkuji za to že byly vymazány ty nesmysly.maminky mě to dohnalo do stavu takové deprese že jsem chtěla udělat špatnou věc zbylo mi hodně prášků po pátovi tak asi nemusím vysvětlovat,ale díky bohu jsem se z toho zase dostala.dominik mi napsal přání že mě má rád a podepsal se -mám tě rád dominik a páta.pomozte mi nabrat sílu.

šest hodin jsem, dá se říct s úlevou, vytočila číslo, které mi sestra v nemocnici dala a čekala na příznivé zprávy, že Niky spí, že je vše v pořádku, tak jak očekává každý, když jde o tak banální operaci.. Zvedla to sestra, která mi sdělila, že je na JIP-ce a dala mi číslo tam. Zvedl to doktor. Ten který mi říkal, jak je to banální a můj strach zbytečný. Ten, který Niky operoval. Říkal mi, že operace slepého střeva dopadla dobře, jen při operaci došlo ke komplikacím, k prudkému nárůstu tlaku a zástavě srdce, kterou se jim podařilo stabilizovat. Po převozu na JIP však došlo k další zástavě.. Připadalo mi jako věčnost, kdy mi mluvil do sluchátka monotónním hlasem a já stále v očekávání dobrých zpráv, které se změnilo v mrazení, ztuhnutí, ten pocit, že se stalo něco hrozného. Když jsem s telefonem na uchu došla do kuchyně, kde seděl zbytek rodiny, viděli můj výraz v obličeji, dopověděl mi doktor zbytek..v současné době jí už hodinu oživujeme. (jak mohl oživovat, když se mnou hovořil?) Přijeďte. Jen jsem vykřikla jedem, Nikolku už hodinu oživujou!!!! Přítel a můj bratr jen obuli boty a tak jak jsme byli jsme letěli jak vítr autem, červená nečervená, byli jsme v nemocnici za pár minut.. Letěli jsme dlouhou chodbou, výtah, nekonečná cesta, nekonečné mluvení doktora, který si nás vzal stranou, než nám řekl, že pět minut před naším příjezdem oživování ukončili..... Běžela jsem přes chodbu ke dveřím JIP-ky, za kterými ležela. Nechtěli mě k ní pustit, trvalo další věčnost, než se dveře otevřely. Ten pohled na své dítě, přikryté dekou a prostěradlem, po odkrytí vidět tu tvářičku, zbědovanou dlouhým oživováním, utrápenou, řekla bych i vyděšenou. Vzala jsem její hlavu, abych jí objala, z úst jí začala téct zpěněná krev. Zhroutila jsem se tam k ní na zem na kolena a říkala jen, co ti to udělali holčičko moje, co ti to udělali!!!??!!!!! Zabili jste mojí holčičku!!!
Snažili se do mě nacpat nějaký prášek na uklidnění..jak směšné..

jen matka, která ztratila své dítě, pochopí opravdu tu bolest. Soucítím s vámi, chápu a objímám. Vím, jak pomáhá mluvit o tom, nebo psát, prostě sdílet své trápení s někým, nebýt na to sama. Vím, jak to bolí. Já měla krásnou, úplně zdravou dceru. Před vánocema jí začalo bolet břicho, tak jsme šli k doktorce. To co následovalo v nemocnici, kam nás obvoďačka poslala snad nebudu ani rozepisovat. Několikahodinové čekání, arogance doktorů, než nakonec rozhodli, že si jí tam nechají na pozorování. Verdikt? Asi zánět slepáku, ale nevěděli to jistě. Možná je to jen nějaká viróza..říkali. Dělali z mojí holčičky simulanta. Přespala v nemocnici jednu noc, ještě večer mi psala, že je to lepší, že jí asi pomáhají ty kapačky a že jí nějaký doktor říkal, že jí možná druhý den (na vánoce, pustí domů). Tolik se bála, byla poprvé v nemocnici a všichni jsme doufali, že bude na svátky s námi doma. Ráno mi přišla zpráva, že jí nepustí, že má teplotu 38. Rozjela jsem se za ní, byly vánoce, přivezla jsem jí dárek, mobil, který si přála, abych jí alespoň trošku potěšila. Ani se těšit nemohla, už jí to hodně bolelo a jelikož jí po ranní vizitě řekli, že jí budou operovat, byla moc vystrašená..Seděla jsem tam s ní na posteli, hladila jí na ruce a utěšovala, že se nemusí bát. Ptala se, co když se neprobudím, maminko? Co by jste jí řekli, holčičko, nemusíš se bát, jenom usneš a pak se probudíš a za pár dní budeš zase s námi doma. Nic to není.. Pak přišli s papírama, podepsat, odejít na chodbu, moje pochyby, strach dcerky, nikdo nechtěl poslouchat. Prosím vás, jde o banální operaci slepého střeva, běžte domů, zavolejte si v šest, to už bude po operaci a zítra za ní můžete přijít. Rozloučení, píchnutí oblbovačky a dceřina slova, která nikdy nezapomenu.. "Já už se vůbec nebojím maminko" a její krásný, klidný úsměv na tváři, když usínala. Odjeli jsme domů. Říkali jsme si, chudák holka, slepák a zrovna na vánoce. Oslavíme je, až se vrátí..

tak tedy milé Já, mám nyní jít slavit,zpívat,tančit?

jak vidíš Kláro maminka píše o smíření a tak to má vypadat ......ne plakat mnoho let a tahat duši zpátky........není potřeba bojovat, potřeba je pokora a nemyslet na sebe.....to vaše dítě je šťastné.....

Přírodní národy na pohřbech tančí ......život se skládá z narození a smrti......

Milá maminko,co na to říci?Jak pomoci utlumit tu zžíravou bolest?Pohladit,obejmout a být v duchu s vámi.My všichni na těchto stránkách s tím bojujeme každý den.Věřte,že najdete ,musíte najít sílu jít dál!Nebraňte se pláči,povídání o té bolesti,nechte průchod emocím,vše se časem bude zklidňovat.Je to dlouhá cesta,ale vy po ní musíte jít dál.

Moc síly vám posílám!

Já jsem první rok byla v šoku,nevěřila jsem a čekala,mezi druhým a třetí rokem jsem zažila zoufalý stesk a pochopení,že je to definitivní. Zapaluji svíčky a nyní čtvrtý rok začínám počiťovat smíření s osudem, bolestivé smíření s osudem. Dítě mám ještě jedno,miluji ho. Kdo prožil ví,že dítě nenahradí dítě.

Bolest mi dala lásku k lidem ,k přírodě,k životu. Převrátil se mi stupínek hodnot.

Jediné,co mohu synovi dát,jsou květy a svíčky. Ráda mu nosím kytky ,je to taková náplast na bolavé srdce. Děkuji všem za podporu.Také jsem nikdy nebyla schopná pochopit,že může taková bolest existovat. Všechny mámi zvládněte to. Také se snažím.Také nezapomínám na opuštěné děti. Přeji všem,aby toto nikoho nepotkalo nepotkalo.