Dali by jste dítě k adopci?

Amálko, hledáme miminko do přímé adopce a rádi bychom se o miminko které to potřebuje postarali a dali mu domov, lásku a pěkné dětství. Přímá adopce je adopce, kdy jde miminko přímo z porodnice domů do rodiny a nemusí pobývat v ústavu ani chviličku. Pokud budete chtít, napište mi prosím na email, řekla bych vám k tomu víc. Já nemohu ze zdravotních důvodů děťátko donosit, proto hledáme maminku, která ví, že se o miminko nebude moct z jakéhokoliv důvodu postarat. Je to pro nás jediná možnost jak miminko mít. Můj email: [email protected].

ahoj mam uz syna a prala sem si it dalsi dite,ale ted sem tehotna a sama bez pritele.zneuzil me jeden clovek a porad premyslim jestli si mam detatko nechat nebo ho dat k adopci.Je to pro me hrozne tezke rozhodovani ale kdyz si pomyslim s kym to mimco mam tak je mi z toho zle...deti mam rada ale nevim jestli bych to sama zvladla se dvema detma.porad nevim co delat mam na to 4 mesice...je to tezky dat sve miminko pryc ale kdyz vim ze o nej bude dobre postarano tak sem trochu klidnejsi...

kdybych musela dát své dítě k adopci, tak bych to udělala tak, že bych ho vůbec nechtěla vidět. A ječela bych, ať ho nedávají do kojeňáku, ale do adoptivní rodiny přímo.

Moje kamarádka v 18ti letech zjistila, že je nechtěně těhotná, ale bohužel už pozdě, byla absolutně nezajištěná, tak se rozhodla pro adopci. V porodnici podepsala potřebné dokumenty se souhlasem k adopci, když porodila holčičku, tak jí mohla i mít u sebe (bohužel to s ní nic nedělalo, což nechápu..), nová rodina se na malou chodila už dívat(myslela jsem, že kontakt nesmí být..)... Ale bohužel zákony jsou tak pitomé, že to malé i po souhlasu matky musí putovat z porodnice do kojeňáku na 6týdnů a pak až definitivně do nové rodiny. Děti by měli jít hned do rodiny, je to zbytečně zdlouhavé..

Nikdy bych nedala dítě k adopci.Nedopustiola bych abych ho porodila a dala pryč.Proto jsem vděčná za interupci.Mám čtyři děti,ani jedno bych nikdy nikomu nedala.Raději miniinterupce než rodit pro cizí.Kdyby však někdo z rodiny mne požádal,byla bych svolná.Jinak ne.

www.adopce-pomoc.webnode.cz

Katae a Bylinko - děti už mám. Nebylo to sice nejjednodušší, bylo dost různých problémů, ale zvládli jsme to - nejdřív s přítelem, potom s dětmi sama. Okolí mě v mém hlavně prvním těhotenství trochu nutilo do interupce, ale už tenkrát jsem měla podobné názory, i když jsem ještě o tom mnoho nevěděla. S financemi to také bylo jen tak tak nebo jsme si museli půjčovat od dobrých přátel, ale - jak píši, zvládli jsme to. Státní příspěvky - mateřská, rodičovský příspěvek, přídavky na děti i sociální a na bydlení - vždyť to dává dohromady docela dost peněz, pokud nejsou předražené nájmy, tak to na normální úroveň - která pro mne nemusí být vysoká, akorát stačí. Když má někdo pod životní minimum (výrazněji), tak stát také doplácí. A pokud se někdo vymlouvá na vysoký nájem, může zkusit bydlet jinde, i když to není vždy jednoduché něco takového najít. Nám se to ale podařilo. A že někdo nechce nechat práce s vyššími příjmy a neví, jestli by měl trpělivost na mimčo? Dobře, jen doporučuji se také podle toho chovat, aby nedošlo k nežádoucímu otěhotnění.Píšete o těžkém životě dítěte v kojeneckém ústavu. Ano, je toho mnoho na vylepšování i v této oblasti! S tím určitě souhlasím. Já osobně jsem v příspěvku psala - že bych dítě dala k adopci jen pokud bych se starat já (ani jeho otec) nemohla, kvůli těžké nemoci nebo třeba smrti (což jsou případny dost vyjímečné), ale psala jsem že někomu nejlépe z blízkého okolí, kdo by je dobře vychovával, kdo k tomu má alespoň nejlepší předpoklady. Když by tu možnost někdo neměl, tak je stále lepší ta zatím běžná praxe s adopcí než zabíjení. Když už život začne, tak už se do toho nemá zasahovat. Někdy třeba dojde i přes to, že si nastávající maminka na sebe dává pozor k samovolnému potratu, asi to tak mělo být. Ale když děťátko žije, tak žije. Převeďte si to na sebe - je pro Vás lepší život třeba velmi těžký a bolestný nebo raději byste, aby Vás dali zabít? Možná se někde najde někdo, kdo chce euthanasii, ale neprospěje mu to. Můžu Vám říct za ty děti, že zabít nechtějí. Navíc jsem přesvědčena, že podmínky, do kterých se rodíme, jsou přesně takové, jaké si zasloužíme, jaké potřebujeme. Někdy sice hrozné, ale i to má své důvody, i když je nevidíme. To neznamená, že se nemáme snažit to vylepšovat! Vy asi myslíte takhle - pokud nemohu připravit dítěti dobrý život, tak raději žádný. Jenže tak prosím myslet před početím! Potom už je pozdě, pak už jen se snažit být dobrou matkou. Nebo dítě předat jiným, v krajním případě. Jinak Katae, díky za přání. Kdybych ještě někdy měla děťátko, tak bych ráda, kdyby to byla ta "správná doba" se vším, co k tomu patří.Přeji Vám oběma pěkný den.

Bylinko, myslím, že j. je ještě mladá holka bez zkušeností a netuší, jaká zátěž a zodpovědnost je pro ženu narození dítěte. Až se jí narodí vlastní potomek, pak bude mluvit jinak. Přeju jí, aby v té době byla zajištěná, jen tak jí to bude přinášet to, co očekává.

katae: mluvíš mi z duše, taky mám dva syny v pubertě a mít malou holčičku pro radost bych si někdy přála, jenže ono to není jako koupit si panenku na hraní. Kluci jsou už relativně samostatní, mám dobrou práci a slušný plat a tohle všechno zahodit a žít z té almužny, které se říká mateřská se mi opravdu nechce. Je to sobectví? Spíš bych řekla, že je to pocit jakési zodpovědnosti vůči těm už narozeným, protože tím bych určitě narušila i jejich svět. A vůbec nevím, jestli bych v 38 letech ještě zvládla ten kolotoč a tu věčnou nevyspanost, protože po předešlých zkušenostech bych určitě zase neměla štěstí na miminko, které celou noc prospí.j.: po pročtení tvých příspěvků v jiných tématech (promiň, že ti tykám, ale na diskuzních fórech je to jaksi běžné)jsem od tebe ani jinou odpověď nečekala. To je sice pěkné, že by jsi ditěti umožnila žít život, ale jsi si jistá, že by to byl dobrý život? Kde máš jistotu, že by o něj bylo dobře postaráno, chodila by jsi se dívat, jak roste a neutrhlo by ti srdce, že nemůžeš být s ním? Myslím, že to, co vidíme v amerických filmech, jak pár prožije s "nositelkou" jejich budoucího dítěte celé těhotenství a porod a pak si dítě odnese domů,u nás ješte dlouho díky byrokracii nebude fungovat a téměř jistě se dítě po narození dostane do kojeňáku, kde bude čekat možná několik měsíců na vybavení formalit kolem adopce. To by jsi mu chtěla udělat, aby v období, kdy je tak důležitý kontakt s matkou, vyrůstalo bez mateřské lásky?

Nedávno jsem čekala před podatelnou na úřadě a byla tam se mnou i mladá nastávající maminka. Jen tak jsme si začaly povídat a ulpěla mi její věta: "No, čekám první miminko a asi zůstane jedináček. Lásky v srdci by bylo pro spoustu dětí, ale nejsou peníze." Přemýšlela jsem o tom a má pravdu. Taky bych ještě chtěla miminko, být s ním v klidu doma, starat se o něj. Syny už mám velké, ráda bych ale ještě holčičku :-). Ale nedokázala bych to finančně zvládnout, takže kdybych teď otěhotněla, volila bych interupci. V případě, že bych dítě porodila, nedokázala bych se ho vzdát a připravila bych mu život s vystresovanou uhoněnou matkou a navíc by tím trpěli i mí synové, o které se ještě postarat dokážu.

Takže lepší dát zavraždit než nechat žít jeho život? Hm, asi to neberete jako zabití či vraždu. Ale už se vyvíjí, už žije. Jsem pro život.Když by se matka o dítě starat nemohla nebo vůbec nechtěla, tak dát k adopci. Jistě, že je potřeba si rozmyslet své chování ještě před případným otěhotněním! Neseme za své chování zodpovědnost. Ale když už se stane neplánovaně, tak se podle toho zařídit a přijmout to. Zodpovědnost za zabití - dokonce svého dítěte, myslíte, že je menší než za předání dobrým lidem? Vyvíjející se tělíčko není nic.Ale máte právo na svůj názor, jako i já.A jinak - jestli já osobně bych dala dítě k adopci - tak pokud bych se o něj nemohla starat, např. z důvodu těžké nemoci a neměla partnera, tak bych se snažila ve svém okolí najít takové lidi, kteří by se o něj mohli dobře postarat, dát mu dobrou výchovu. Nebo třeba i jinde, než ve svém okolí.

Myslim, ze v tomto pripade je lepsi udelat to, co je vyhodnejsi pro dite. A to je urcite interupce. Devet mesicu se vyvijet jako nechtene dite, po porodu nasledne opustene a zijici v decaku. To je straslive trauma, ikdyz dite pak treba adoptuje milujici rodina. Jsem zasadne pro interupci. Krome toho opustit svoje narozene dite mi pripada daleko strasnejsi nez jit na interupci.

Myslím, že by mělo zůstat na výběr- utajený porod/interupce. Jsou ženy, které dítě nemohou porodit, nebo porodit a "někomu dát" a naopak. Já sama si nedokážu představit, že bych porodila a opustila své dítě, raději bych šla na interupci.

Podle mě je určitě lepší dát dítě k adopci než ho dát na interupci - zabití. Je taky možné, že když pak ženy porodí, že se v nich něco hne, adopci si rozmyslí a pak budou šťastné.Určitě ne interupci. To je můj názor.

A propos: Mám kamaráda, kterýmu je dnes 25 a od miminka vyrostl po děcácích. Když ho v devatenácti pustili, věnoval rok pátrání po svý rodině a dostal se k nim přes jednu ženu (údajně teta- která ho v děcáku párkrát navštívila). No jel tam s ideálama, že obejmě svojí mámu a několik dní si budou povídat...Nikdo s ním nemluvil, žena o které si myslel, že je to jeho matka mu zabouchla před obličejem a když odcházel, fluslo na něj nějaký dítě z okna. Prostě vulgární rodina žijící evidentně na pokraji životního minima.Když jsme si o tom povídali, řekl mi, že kdyby ho nedali do děcáku, těžko by dodělal gympl a byl takovej jakej je.Je fakt, že dítě potřebuje mámu, ale občas může být teplo dětskýho domova o něco hřejivější než náruč opilý a neschopný biologický matky.

Určitě by pro mě bylo snazší nechtěné dítě potratit (ať už uměle nebo normálně) než ho dát po porodu k adopci. To už bych měla pravděpodobně tak silnej pocit mateřství, že bych se ho prostě nedokázala vzdát.I když je vážně hodně smutný, jak to chodí v dětských domovech. Psala jsem před dvěma lety práci z dětské psychologie a běhala jsem po děcácích. Pak jsem vždycky celou noc probrečela.Dítě prostě potřebuje mámu (jednu a svojí) a to mu několik "tet", který maj v děcáku plný ruce práce, fakt nenahradí!Takže kdybych porodila děcko a byla na tom tak špatně, že by ho to třeba ohrožovalo na životě, kdybych si ho nechala, dala bych ho k adopci. (s tím, že bych se pokusila postarat se co nejvíc, aby moje dítě přišlo bez problémů a co nejdřív do nové rodiny) Jen tak bych to nikdy neudělala!A pro "matky", který záměrně blokujou adopci jejich dětí, tím, že jim do děcáku každej rok pošlou blbej pohled na Vánoce, pro ty bych zřídila speciální novelu adopčního zákona o nutnosti pravidelných návštěv, dárků a procházek s dítětem - a pouze v případě rodiče, kterej o dítě vážně jeví zájem zablokovat dítě pro adopci.

To je jako lepší ho rovnou zabít, když už je na cestě?Nemyslím, že zákaz nebo povolení potratů nějak zásadně změní přístup k antikoncepci. Trest smrti taky nesnižuje kriminalitu.Mám adoptované sourozence a nepřipadají mi v naší rodině nechtění. Vůbec nepřemýšlím o tom, jestli je jejich biologické mámy chtěly. Možná to byly mladé holky po znásilnění, možná prostitutky, já nevím, beru to prostě tak, že se tehdy nemohly o ně postarat.To, že porody nesmí být anonymní vede spíš k tomu, že se pak kojenec najde spíš v popelnici nebo zanedbaný podvyživený sám doma bez pomoci, než sice v cizí, ale milující náruči. To, že není možné dát do adopce kojence odsuzuje spoustu dětí ke strávení dlouhé doby v sice bezpečném, ale přece jen nerodinném prostředí kojeňáku a domova.Proč musela má sestra ležet šest měsíců v kojeňáku než ji naši směli dostat domů? Miminko je nejradši, když pořád cítí teplo mámy, a když není máma, aspoň někoho jiného, ségra to strávila v postýlce s dotykem pouze pro přebalování nebo krmení a to dělal samozřejmě pokaždé někdo jiný. Brácha lítal po děcáku celé tři roky.Vztekám se nad rodiči, kteří občas zatelefonují a tím dítě drží jakoby v šachu, jako hračku kterou nechci ale nedejbože by měl zájem někdo jiný, sorry to přirovnání k hračce.Obdivuju rodiče, kteří přijdou do domova, řeknou, je to sice těžké, ale jsem nemocný, nemám rodinu, dítě je malé, se mnou strádá, jsem starý, najděte mu prosím jinou rodinu. Brečím, když to vidím, ale myslím, že to je fakt láska. Vlastně jsem to viděla jen jednou, párkrát o tom slyšela. Osamělý smrtelně nemocný otec naposledy objímal svého ročního synka a říkal mu, měj se dobře, nikdo ho nenutil, mohl za ním chodit víkend co víkend (doma ho fakt nemohl mít) ještě rok, dva, možná tři, nevím, kdy opravdu umřel, ale roční dítě se samozřejmě adoptuje lépe než čtyřleté. Byla jsem hodně mladá, vlastně malá, když jsem to viděla, ale moc to na me zapůsobilo. Bohužel většině rodičům, kteří mají děti po domovech je to úplně jedno.Bylo by fajn, kdyby si zákonodárci uvědomili, že geny jsou jedna věc, a jistě velmi důležitá, ale stejně důležité jsou hlavně první tři roky života každého z nás a co tehdy propásneme, těžko kdy dohoníme.

Já si myslím, že nejde ani tak o otázku, jestli bych dala dítě k adopci, jako spíš o otázku, proč jsem dopustila, abych porodila dítě, o které se nebudu starat a to z nejrůznějších důvodů. Je to důsledek nezodpovědnosti toho kterého, ale nejhorší je, že si v tu chvíli žena neuvědomuje, že tím, že své dítě nechce, ať ho k adopci dá nebo ne, tak ho od začátku staví do role nechtěného dítěte a to až do konce jeho života. Ne každý je schopný se s takovouto informací později vyrovnat.Dle mého názoru je možnost utajených porodů jenom povelem pro další nezodpovědné ženy-matky, aby dál neřešily antikoncepci....vždyť je to jedno, otěhotníte si, porodíte v tajnosti a tichosti odejdete a po vás potopa! To, že se díky tomu dítě-člověk nedozví třeba to, že jeho rodina je zatížená jakoukoliv vážnou chorobou ..... to už je asi každému jedno. Takže se mu kupříkladu nedostane včasné a odpovídající péče.

Zakládám toto téma jako doplněk k diskuzi o interrupcích. Odpůrci i zastánci interrupcí svorně tvrdí, že počet potratů by se snížil, kdyby legislativa umožňovala anonymní porody a rychlé adopce. Možná. Já osobně si ale neumím představit, kdybych se z libovolných důvodů rozhodla dítě nemít, že bych ho vynosila, porodila a odevzdala jako nějakou věc. Raději bych volila interrupci, než představu, že někde žije moje dítě a já nevím kde a hlavně jak. Jaký máte na to názor, slečny a paní, ale samozřejmě mě zajímají i názory mužů.