smrt syna

Ivetko, anonymů (psychopatů) si nevšímej a přejdi na moderovanou a uzavřenou diskuzi na Dámě.
Držím vám všem palce, ať to nejhorší je co nejdříve za vámi!

Je to tak strasne smutny,ze nevim co na to trapeni a bolest druhych,napsat.Boze, dej abych to nikdy nepoznala.

skus si tiez preklikat www.anjeliky.sk Vela stastia v zivote

Děkuji už jsem tam.Děkuji Jiřinko

Ivetko, pokud myslíš tu diskuzi na Dámě, tak se musíš zaregistrovat a pak vždycky znovu přihlásit, t.j. zadat uživatelské jméno a potom heslo. Moc na tebe myslím.

Nic horsiho, uz ani nemuze byt, nez prezit svoje dite!

nevím co to ta vaše utma znamená to jsi snad ještě dělá někdo srandu?Tak děkuji asi jste mi pomohly k rozhodnutí..

jsem velká nula bez Martinka tak asi proto

ja jsem tam byla a dnes mi to zas nejde prosím řekněte mi postup ja nevím proč tam ted nemůžu,nevím co zas dělám špatně ?Iveta.muj iveta.kucerov"seznam.cz

Iveto, vidím, že jsi úplně zoufalá a naprosto to chápu. Ty první týdny a měsíce jsou strašné, ta bolest je k nevydržení, ale jde žít dál, jen už to nikdy nebude bez bolesti.
Mnozí zdravotníci nechápou, jak strašně je to pro nás, maminky umírajících dětí, důležité být s nimi. Když už musely umřít, pak je jedinou naší útěchou, že jsme jim to mohly ulehčit, být s nimi, držet je, aby se nebály, aby nebyly samy. Já jsem sice mohla být u toho, když mojí holčičku odpojovali, jenže to už byla 3 dny v bezvědomí a 24 hodin po smrti mozku. Když ještě byla při vědomí, musela jsem na noc odcházet z nemocnice na ubytovnu. Ten poslední večer jsem odcházela z nemocnice na ubytovnu a měla jsem slíbeno, že kdyby se něco dělo, tak mi zavolají na mobil, jenže mi nakonec sestra nezavolala, ráno mi pak říkala, že v noci bylo malé špatně, že zvracela a od té doby spí. Jenže nespala, měla epileptický záchvat a začala postupně upadat do bezvědomí. Pořád mě tak bolí, proč jsem u ní nemohla být, když jí bylo špatně, když se naposledy více probrala a potřebovala mě u sebe, abych ji utěšila, měla u sebe jen cizí ženu, mladou, nejspíš bezdětnou, která si ani nevšimla, že to není spánek ale záchvat, že malá má křeče a záškuby. Brzy ráno jsem se vzbudila a honem jsem tam běžela a teprve potom jsem si všimla těch křečí a doktorka jí honem píchla nějaké antiepileptikum a potom moje holčička naposledy otevřela očička, podívala se na mě a naposledy řekla mami, pak se ten záchvat znovu vrátil a už neskončil, postupně se změnil v bezvědomí.
Je to moc těžké a pro toho, kdo nezažil, těžko představitelné, pochopit tě může jen ten, kdo zažil. Jak ti psala už Jiřina, přijď mezi nás, diskuse je uzavřená jen pro maminky andílků malých i velkých. Tady je odkaz http://diskuse.dama.cz/diskuse.php?d=11672 Mili

Ivetko, je mi moc líto smrti tvého chlapečka a tvého trápení. Mně umřel v červenci syn, a tak vím, jak se asi cítíš. Kdybys chtěla, můžeš se podívat na Dáma.cz, diskuze Zemřelo mi dítě a pořád to tak bolí. Jsou tam maminky, které přišly o své děti, maličké i dospělé. Mně moc pomohlo, že jsem měla možnost si tam popovídat s ženami, kterým se stalo stejné neštěstí. A pořád mi to pomáhá, aspoň trošku.

Spáchalo se na Martínkovi Kučerovi už tolik křivd po nemocnicích jednou ho zranili na hlavě podruhé mu zlomili nožičku,jednou ho nechali saturačně klesnout na 50 protože ho nezapojili na alarm a jeden pan doktor si udělal svoje rozhodnutí bez mého souhlasu a v noci ho odpojoval přičemž mu způsobil ten velký saturační pokles to vše jsme s Martínkem dokázali zkousnout.Ale nyní se stala tragedie kterou snad nepřežiju.Martínek potřeboval upravit svůj domácí dýchač a kyslík zavolali jsme zachranku v sanitce jsme dýchali ambuvakem a dali jsme mu kyslík byl komunikativní mluvil a vše bylo upraveno akce 120 to tak míval a saturace byla 98 pak jsme se dostali na internu kde ho zapojili na jejich dýchač Martin říkal že to nejde že chce svůj a at ja dýcham lepší tim ambuvakem poté ho uspali a vše se zhoršilo akce byla najednou 168 pote ho dali na aro a už ho neprobudili chodila jsem tam !!!večer mně posílali domů pořád byli hodnoty stejné.17.9.mně opět poslali domů s tím že když se bude něco dít tak že mně zavolají.Také mi zavolal ten doktor že mam přijíd ale zavolal mi až jak Martínek umřel odpojili mi ho zavolal až po 40 minutách co skonal,odpojili ho mněl mi zavolat dříve jak se něco dělo chtěla jsemsi ho držet za ruku a tisknout si ho k sobě a šeptat mu do ouška .Za ty boje co jsme vybojovali a celí rok strávený v nemocici tehdy jak jsme čekali na dýchač si myslím že jsme si to zasloužily on mi tu šanci vzal a už to nejde vrátit jak může být někdo tak zvrácený slíbit že zavolá kdyby se něco dělo a pak zavolat až o 40 minut po jeho skonu.Je to jisté odpojil ho, tak proto nevolal pro mně a ani nam nepovolil zůstat je vrah a vrahem už zůstane.Ale jak já mám stím žít když se Martíinečkovi a mně stala taková křivda která se už nikdy nezahojí vzal nám možnost se spolu dustojně rozloučit už nikdy nenaleznu klid pro mně je ten doktor vrah a já musím něco dělat abych ho pomstila.Doktor vrah mi vzal celí můj život a rozloučení.....Musím něco dělat jsou přece etické kodexy a práva!!!!!!!!!Nemůžu sedět a nic nedělat nebo jse zblázním prozatím beru prášky tak to člověka trošku otupí ale co pak- jak mám žít???????

Take přeji hodně sil přijmout to, co se bohužel neda změnit, take s tím bojuji už několik let. Je mi to líto, přala bych Vam i všem maminkam, aby tuto bolest nepoznali.

Milá maminko,co na to říci?Jak pomoci utlumit tu zžíravou bolest?Pohladit,obejmout a být v duchu s vámi.My všichni na těchto stránkách s tím bojujeme každý den.Věřte,že najdete ,musíte najít sílu jít dál!Nebraňte se pláči,povídání o té bolesti,nechte průchod emocím,vše se časem bude zklidňovat.Je to dlouhá cesta,ale vy po ní musíte jít dál.
Moc síly vám posílám!
Sylva

Zajděte za psychiatrem, dá vám slabé léky, abyste získala opět energii do dalšího života. Bolí to a časem to bude lepší

Mě letos zemřel můj 17letý syn...náhle,doma.Pitva nedokázala nic!!!jAK MŮŽE ZENŘÍT..zemřel nečekaně 1.6.2008...tak moc to bolííííí

Dobry den, soucitim s vami, moji sestre letos umrelo dite. Byl to 10 mesicni kluk. Dostal horecku, odvezli ho do nemocnice a protoze bylo to na Vanoce nikdo nic neresil. Zdraviti sestra mu dala kapacku a za 2 dny dite uz samo nedychalo. Prevezli ho do jine nemocnice, doktori porad tvrdili, ze nevedi co mu je,2 tydny bojoval o svuj zivot ale podlehl. Diagnoza doktoru znela: Zlaty stafilokok. Sestra to nesla tezce. Cekala v te dobe jiz druhe detatko. A proto mi rekla, ze kdyby nebyla tehotna tak si neco udela. Bylo to hrozne tezke. Snazila jsem se ji podporit ale neni to jednoduche. Nevedela jsem co ji mam rikat, jak se mam chovat aby ji bylo lepe. Prasky brat nemohla, nebot jak jsem se zminovala byla tehotna. Bali jsme se ji nechavat samotnou doma, byla hystericka. Ven nechodila, nemohla videt deti ani detsky kocarek. Jen jsem ji poslouchala, protoze ona potrebovala vypovidat a vyplakat. Tata po pohrbu mel mrtvici a tak dalsi rana. Minuly mesic ma sestra porodila druhe dite. Vi, ze ji tohle dite potrebuji a proto snazi se zit. Zacala dokonce neco planovat do budoucna. Stale ji to boli, porad mluvi o tom co vsechno by jeji prvni detatko mohlo umet. Jak rikate, zadne dite nazameni dite, ktere jste ztratili, ale kvuli tomu druhemu musite se naucit zit. DRZTE SE.

naozaj klobuk dolu pred vami..nemozem to ani poriadne citat..podla mna najhorsia vec v zivote je smrt vlastneho dietata..ostatne veci su proti tomu nepodstatne problemy..zelam vam vela sil

Dobrý den,
je to něco málo přes měsíc, co se mi při autonehodě zabil brácha, 28let. Sama mám fungující rodinu a 2děti, tak pevně doufám, že tu slovy nepopsatelnou hrůzu pomocí manžela zvládnu a ze všeho se vyhrabu. Ikdyž je pro mne stále neskutečné a těžko uvěřitelné, že už nikdy nepříjde za mnou, za našima... Nicméně sháním nějaký kontakt pro mé rodiče, jelikož mám o ně docela strach. Chvílemi se mi zdá, že to snad zvládnou, pak je zase zle...Věřím, že se mi ozvou podobně "postižení" rodiče,abych jim mohla kontakt předat. Myslím, že by jim pomohl fakt, že v tom nejsou sami a ulevilo by se jim alespoň malinko od nepopsatelné bolesti.
Děkuji moc,
Petra

Dobrý den,
Po delší době jsem opět zavítala na tyto stránky.Souhlasím s mámou.Já mám vedle sebe taky strašně tvrdého,silného chlapa,ale co s ním udělala smrt našeho syna,víme jenom my.Prvně jsem ho viděla brečet,prvně přiznal,že je na dně.O synovi nemluví,jenom velice málo.Má v sobě stále strašnou bolest,kterou nedá najevo.Vím,že muži prožívají to samé jako my,ale mají to ve svém nitru,nepřiznají to.
Nebo aspoň většina z nich.
Ano mají v sobě šílené zoufalství.
Všem Vám přeji hodně sil i když sama někdy nevím kde ji brát.