schizofrenie!

Děkuju. Já si to tak Pavle představit nedovedu (i když bych měl). Když se řekne duch, začnu si představovat potencionální podivnosti, které by se kolem mne mohly začít dít - to chce hodně času až budu zcela racionální. Včera když jsem Ti psal, nebylo mi nejlíp. (typicky tak, jak mi bývá večer - říkám tomu stavu psychotická melancholie a vážně se to dá přiblížit pomocí slova "zatracení" - octnutí se ve špatné pozici v náboženském světě. Pokud dokážeš slovo duch zaměnit za dech, pak jsi zřejmě ve formě - přeju Ti, aby jsi i nadále byl a také hodně štěstí.

Petře dík za odpověď.Pokud Ti to nějak pomůže,tak já si představuji "Duch svatý" jako universální mysl,vše kolem nás,energii,sílu,která umožnuje náš život.Duch zaměňuji i za dech.

Ahoj všem. Můžete mi říct jaké máte příznaky? Já mám například halucinace. Do teď nejsem úplně přesvědčená, že trpím nemocí. Pořád mám pocit, že to co se mi děje, je realita.

jde konkrétně o ducha svatého - podle mého názoru je to jen model, kterému má člověk věřit, aby jeho život šel.

Jsem celkem v koncích. Psychiatrička si myslí, že jsem v pořádku, otec si hraje na psychologa (studoval ekonomii) a já jen chodím v myšlenkách zatracení.

Pavle, u svých rodičů si moc říkat co chci nemohu. Snažím se vyvrátit si, že existuje Bůh, přesněji řečeno, snažím se vyvrátit si své bludy. Rodiče pro to ale pochopení nemají, otci vadí, že se rouhám, když tvrdím, že duchové nejsou a asi před 14dny mi násilně vnutil katolický katechismus, ať si jej vezmu ssebou na byt. (obviňování mámy, že je spoluzodpovědná za moji duši, pokud se k němu nepřipojí) Toto chování samozřejmě má více společného s fanatismem a nikoliv s pravdou a láskou, kterou Bůh měl být. A takového Boha nosím sebou. Bludy. Zároveň ale zjišťuju, že bez Boha život smysl pro mně nemá a jsem už dlouho an rozcestí.

Lili, to je i můj případ. Mám partnerku, má mě ráda, i já ji, ale hlubšího citu (milování) asi schopen nejsem. Jen ji asi trápím (i když mi to neřekne), protože si pravděpodobně v životě přála něco úplně jiného, její ideály, etc. Bez lásky je navíc život velice těžký.

Petře,děkuji Ti,čeká mě návštěva psychosomatické kliniky v Praze,kde snad příjdou,co se to se mnou stalo a děje.Dana

Lili,tato naše diagnoza je pro mě čím dál větší záhadou.U mě je tomu opačně.Možná by se dalo říci,že během užívání velkých dávek léků jsem se byl citově lhostejný k okolí i když jsem vše vnímal,ale byl jsem odolnější a neschopný jakéhokoliv projevu,utlumený.Před plným propuknutím mé nemoci jsem naopak citíl za všechny okolo mě.Jako bych byl síto a city všech procházely skrze mne.Dnes je to lepší uvědomil jsem si,že pokud budu na tomto světě,tak jako jedinec v rámci celku.Myslím si ,že jsem pořád citlivější ,ale dokážu již to vědomím zvládat.Proč je tomu u Vás opačně,to netuším.Přečtěte si knížku Miluj svůj život,začněte se mít více ráda sama sebe a třeba začnete mít ráda i ostatní. Hledejte.Přeji Vám hodně štěstí a hlavně lásky.

Ahoj vsetci. Chcela by som sa opytat vas vsetkych, ako je to u vas s citmi pri tejto diagnoze. ja sa liecim 10 rokov a som v dobrom stave, pracujem, netrpim halucinaciami, je mi celkom fajn. Ale nemam schopnost milovat. Dokonca niekedy si myslim, ze tohoto konkretneho cloveka mam velmi rada, ale ked o neho pridem, necitim ziadnu bolest, nic, takze o lasku isto nejde. Nemam rada rodicov, hoci s nimi vychadzam velmi dobre, ale keby jedneho dna zmizli, jednoducho by mi nechybali. Takisto som si myslela, ze ked brat odide z domu, bude mi velmi chybat, ale nestalo sa. Kde je chyba? Najradsej som sama, spolocnost ludi mi je trocha neprirodzena. Nikdy v zivote som nepocitila nieco, co ludia nazyvaju spolupatricnost, pocit, ze niekam patrim, maju ma radi a ja ich mam rada tiez. Nedokazem to. Z tohoto dovodu mi taktiez nic nehovori praktizovanie nabozenstva, chodenie na omse a podobne. Nic tam necitim. Ludia v mojom zivote prichadzaju a odchadzaju bez toho, aby vo mne zanechali citovu stopu. Zda sa mi, ze kedysi v detstve to tak nebolo, ale ten cit si v sebe nedokazem vybavit. Pritom nie som clovek, co by uplne ostatnych ludi odmietal, s niekolkymi sa stretavam. Pozorovanim som sa naucila, ako treba na ich pocity reagovat a snazim sa podla toho postupovat. Myslim si vsak, ze pri dlhodobejsom kontakte sa tato neschopnost empatie a vrelej reakcie predsa len prejavi a oni ma opustia, pretoze mi nieco chyba, co je pre nich samozrejme. Da sa v cloveku nejako vykresat cit? Zda sa mi fascinujuce, ako ludia robia vdaka citom rozne nelogicke, neracionalne rozhodnutia a mam pocit, ze o nieco prichadzam. Svoj zivot som uz prevratila hore nohami a snazila sa analyzovat, kde a kedy to vzniklo, ale na nic som neprisla. Som len ja taka?

Petře, můžeš napsat,zajímalo by mě, zda se cítíš u svých rodičů svobodný,schopný říkat co si skutečně myslíš. Pokud by jsi říkal co cítíš, jaké by byli jejich reakce.

Pavle, promiň, že se mísím, ale zaujala mne ta podobnost - i já jsem se v nedávné minulosti musel poprat s něčím - s odpuštěním otci, v jehož případě jde také pravděpodobně o latentní psychózu - pro jeho povahu v klidném období vůbec není typické, že by nám chtěl ublížit (nedá se tomu ani uvěřit), ale stejně se tk v některých obdobích stalo.

Jarčo,z toho jak k problému přistupujete vyplývá,že tato nemoc nemá zřejmě jenom jednu příčinu.Kdy jsem si začal věřit?Víte ja jsem si asi dlouho neuvědomoval žávažnost onemocnění.Po prvním průběhu,jeho zaléčení, jsem vysadil úplně léky a nastoupil zpět do zaměstnání.Po půl roce, ale došlo k relapsu s dramatickým průběhem, podobným jako u Vaší dcery.Byl jsem přes rok v plném invalidním důchodu a kromě léků v podobě prášků jsem chodil ještě na injekce.V tu dobu jsem měl dvě děti a rodiče ani z jedné strany nám nijak finančně ani jinak nepomáhali.Protože peněz bylo skutečně hodně málo,žena byla nešťastná,občas měla na mě i zlost,začal jsem trénovat vydržet alespoň 8 hod. bez potřeby jenom léžet.Trochu se to začalo dařit a tak jsem se rozhodl to risknout a nastoupit do zaměstnání.Byl to boj.Protože se jednalo o specialní výrobu měl jsem nakonec více peněz než u původního zamestnavatele.Jako rodině se nám začalo dařit a to mě posilovalo.Určitou náhodou jsem se dostal ke knihám,zprvu typu bylinářských od ing.Janči,Zentricha až nakonec více filosofickým,které mně pomohly se zorientovat sám v sobě,což považuji za vůbec nejdůležitější v této nemoci a dokonce si myslím ,že bez tohoto není možné žádného výraznějšího pokroku ku zdraví.Pokud jde o mé rodiče,víte já jsem se se svoji původní rodinou prakticky rozešel,až na občasné pohlednice k výročím,svátkům.Jinak se nestýkáme.Z tohoto si Vy nečiňte ale žádné závěry.Vy o svoji dceru zájem projevujete,určitě ji neurážíte a jak z Vašeho projevu vyplývá máte o ni zájem.U mých rodičů je tomu jinak,oni mě vždy znali pouze pokud něco potřebovali opravit,pak byli až přehnaně milí,už ale druhý den jsem pro ně vlastně neexistoval.Ne jenom já, ale i moje děti,nezajímaly je ani pravnoučata.Jistý díl viny jim skutečně dávám,ale nezlobím se na ně protože čím dál více dospívám k závěru,že v případě otce jde o skrýtou duševní poruchu a matka je citově chladnější.Jinak Vám i dceři přeji hodně zdraví,štestí a ať se daří.

Děkuji, snažíme se, jak říkáte - je to na celý život. I pro mne - dodávat sílu, nedat na sobě znát smutek ani únavu...Nenechat ji propadat malomyslnění, pořád nutit hledět dopředu, zahnat smutky typu "budu pořád sama"a přebít je tím, že je určitě spousta lidí na tom podobně, pouze o sobě nevědí. Velká smůla je, že veřejnost stále a stále šmahem lidi, kteří se léčili nebo léčí, označí a vyřadí - přitom o tom nevědí zhola nic. Viděla jsem to, za dcerou jsem denně jezdila do nemocnice. Dokonce když jsem v rámci zaměstnavatele přešla blíže k bydlišti, bylo mi doporučeno, ať o důvodech pomlčím...
Mám na Vás dotaz - jak dlouho Vám trvalo, než jste si začal věřit, než jste dokázal se s tím sám v sobě poprat? A vinil jste rodiče?
Neboť já jsem si dávala vinu za dceru - byť lékaři pravili, že bych to neovlivnila nijak. Pořád si ji nesu, že jsem měla předvídat.... Jarča

Jarčo,děkuji Vám.Moc jste mně pomohla.Povrzujete,že má osobní úvaha je správná.Také maje dětství bylo poznamenáno tím,že na vše byla pouze matka,otec prakticky nefungoval.A moje problémy nezajímaly většinou ani matku.Měl jsem zajištěné jídlo,bydlení,ošacení.Toť vše.Dnes sám považuji za nejdůležitější při uzdravování sám sebe převychovat,stanovit obecná pravidla pro život atd.Ty které jsem vychovou získal byly obojaké.Přeji Vám hodně trpělivost,opravdu to není jednoduché a je to na celý život.Pozdravujte dceru, přeji ji hodně štěstí,zdraví a hlavně ať se jí podaří dostat nemoc plně pod vlastní kontrolu.

Pavle, snažily jsme se to řešit. Příčin - z dnešního pohledu - bylo asi mnoho, aniž bych to tehdy věděla či si to vůbec uvědomovala. První ze všeho asi bylo, že po ukončení školy nemohla najít práci,(idealisticky myslela, že bude moci pracovat v oboru - stále jsem jí brzdila, že to nebude jednoduché...), pak už hledala mimo obor, cokoliv - viděla, jak to chodí, když sehnala, bylo to na 3 měsíce záskoky přes léto, pak se přihlásila na rekvalifikační kurz (pomalu musela sama přijít na to, že nejlepší by bylo, přihlásit se na střední školu - tedy nástavbu na maturitu) - tak se i stalo, mezitím stále krátkodobé pracovní příležitosti, kdy zjišťuje, že do psího útulku město požaduje SŠ veterinární, - takže x drobných neúspěchů, trošku despotický otec, nemocný bratr mladší o 6 let - ač jsem rozdíly nikdy nedělala, zřejmě to vše se nějak uvnitř kupilo, a vzhledem k tomu, že je velmi introvertní, málokdy se svěřila, i když jsem se hodně snažila. Všechny vztahy opravdově - takže hodně vážné děvče. Přítel - o 8 let starší - též introvert - to asi taky nebylo to nejlepší. Pak při jedné cestě v červnu vlakem - přejela stanici, vyzvedli ji až na konečné v úplně jiném městě - bez sebe. Diagnoza - atak katatonie - to bylo 10 měsíců před tím úrazem. Dvakrát ji převáželi z nemocnice do nemocnice(okresní hranice), naštěstí jí léčba el.šoky pomohla. Vztahu s přítelem ale ne - ač dodnes zůstal přítel - avšak pouze přítel. Snažil se za ní jezdit, ale ač neřekl, já vytušila strach z nemoci. Další rok byl ten úraz. To je v kostce to, nač jste se mne ptal. Otec se jejím úrazem hodně změnil - zřejmě mu to všechno "doklaplo", do té doby jsem fungovala já na vše.

Petře,rád bych Ti poradil,ale já zase nemám tolik vědomosti a zkušeností a nerad bych Ti nějak ublížil.Jde skutečně o závažnou nemoc.Já jsem vypozoroval,že problém začne nějakým tématem,pro který nemáme nástroje jak ho řešit.Ten zaměstnává mysl až po sinou nervozitu až paniku.Pokud se to neřeší tak nemoc přejde do psychozy.Vznikne tedy více otázek k řešení.Jedna věc je co spouští psychozu a druhá věc je co vyvolalo neurozu.Jako laik bych odhadoval ,že ty neujasněnosti v sexu by mohly být příčinou nervové lability ,ale asi to nebudou špouštěče nemoci samotné.Tady bych Ti doporučil přečíst si knížku od Dana Millmana "Dvanáct bran na cestě k osobnímu růstu".Ty spouštěče psychozy hledej spíš ve svých nenaplněných touhách přáních,atd.Tam musí být někde rozpolcenost.Musel jsi něco natolik vědomě potlačovat až to převzalo vládu nad mysli.Takto to vidím já,ale vycházím pouze ze svého problému.Proto hledej,kdo hledá nalézá.Takto se to píše v bibli.Hodně štěstí a hlavně to zdraví.

Děkuju. Přesně to mám na mysli, jak je zpracovat, jak to vyřešit. I mně se se snížením dávky vrací. U mě jde, že jsem se začal (stejně jako ostatní) sexuálně vyvíjet a že mám od rodičů vštěpeno, že je to zlé, špatné. Mám silný pocit, že vše se točí kolem tohoto. ( i když moje nemoc začala jinak ) Nemohu mít sexuální myšlenky ani život a když ano, cítím se velmi provinile + musím brát léky. Moje lékařka mi žádnou terapii nenabídla, ale já bych ji absolvoval, nějaké rozmotání celého klubka problémů.

Petře,ono je to možná u každého jinak.U mě ta nemoc nějak vznikla.Teď mám na mysli nějaký obsah myšlenek.Po snížení léků jsem začal tyto myšlenky znovu rozebírat no a byla nemoc zpátky.Myšlenky šly ruku v ruce se strachem.Teprve po jejich zpracování se vše vyřešilo.

Jak ale Pavle vyřešit ty myšlenky, přání, nesplněné touhy či prohřešky, které nemoc spouštěly - co když to člověk neví, co to je ? Já jsem už v šesti letech (!) měl tak "rozšířené vědomí," že jsem vnímal zlé duchy, jak se schovávají za obrazy svatých - a co se dělo předtím, co to spustilo ???