deprese a sebevrazda

Servr pro smutné www.help24.cz

Svěřila jsem se někomu s tím, co pro mě bylo důležité, potžebovala jsem oporu v depresi a získala jen výsměch a její prohloubení. Řeknu vám, že já v tomhle světě a v lidech už skoro nic krásnýho nevidim. A je to špatný, protože dřív jsem lidi naivně milovala. Často se mi po tý blažený naivitě stýská. Co mi zůstalo? Ze všeho mám strach. Ze sebe, z lidí, protože nenacházim pochopení, jen lhostejnost a posměch. Připadám si jako v propasti do který padám a těšim se až bude po všem, ale ona je bezedná............

Tak vtipnej blabol jsem jiz dlouho na toto tema necet. Zrovna jsem do toho chtel jit a hledal nejake rady. Pobavil jsem se natolik, ze je zase snesitelneji. Diky.

Prdel prdel

Hanko, myslíš to dobře, ale můžu Ti říct, že třeba já osobně nevidím vůbec problém v druhých lidech, ale naopak - v sobě. To JÁ jsem ta neschopná, neužitečná, nemožná, ošklivá, nenormální, atd. atd..A věř, že se snažím žít tak, abych neubližovala ostatním, já doslova nedokážu zabít mouchu, jakou mám úctu k životu - bohužel ne k tomu svému..

Také radu dát neumím,ale snad jsou ještě věci, pro které bys tady měla zůstat. Věřím Ti, že hledání síly je těžké.Měla bych ale jeden velký strach - a to ten,že po tomto činu člověk půjde do pekla.......ne člověk, ale jeho duše, a proto je třeba hledat životní sílu.......

Death jsi osobnost,víš to?
Jakoby člověk musel mít deprese, aby vnímal věci takové jaké jsou- přespočetné.
Radu dát neumím snad jenom,drž se.Držme se!

Deprese, kterou prožívám, není ani trošku podobná těm, co po pár hodinách odezní. Té, kterou možná pociťuješ občas i ty. Má deprese trvá celý život. A cítím při ní strašnou duševní bolest, kterou se někdy snažím přebýt bolestí fyzickou. Při nejtěžšich stádiích mé deprese nemám chuť s nikým mluvit, nikoho vidět. Vyhýbám se lidem a kontaktu s nimi. Všechno mě štve, každé slůvko lítosti ještě více ničí. Nemám chuť cokoliv dělat, chci jen smrt. Ležím a jen tak přemyšlím. Je mi jedno, jak vypadám, co dělám, je mi jedno všechno. Přemýšlím nad světem, nad hnusem lidí, nad nespravedlností života a nad tím, jak jsem sama. Kdekoliv. Kdykoliv. I když mám kolem sebe přátele, stejně jsem sama. I mí největší přátelé neví, kdo opravdu jsem, co cítím, nad čím právě přemýšlím

Dva roky nejsou zas tak dlouho...může být hůř klidně i dýl.

Zkus nějakou léčbu, nejlépe psychiatrickou.Asi to sama nedokážeš zastavit.Poznáš tam třeba spoustu pacientů, kteří jsou na tom hůř než Ty a uvidíš, že tě to posune někam dál.

zdravím, jdu se zase vykecat ze svých problémů, sice vím že pomoct si musím sama ale tak nějak se mi vůbec nechce, jsem ze všeho už hrozně hrozně unavená. připadá mi že se mi poslední dva roky všecno jenom zdá, že je to jen nějaká hrozná noční můra a že to nemůže být skutečnost. Ale já se pořád nemůžu probudit a už bych tolik chtěla. Už nevím co se sebou, přestávám vnímat realitu a mám pocit že žiju ve snu, všechno mi příde tak neskutečně absurdní že už jenom čekám na to až nám v televizních zprávách oznámí že nás navštíví mimozemská civilizace. Vážně už ani tohle by mi nepřišlo nijak zvláštní. Jenom bych se už z té absurdity docela ráda vyhrabala ale zatím je to spíš naopak a já už vážně nevím jak to zastavit. :-(

Začněte vyznávat naprostý anarchismus,všechno ve svém životě osvobodte,přizpůsobte,zdá se to těžké,ale jde to a funguje to,protože lidské společenství opravdu pozbylo svůj smysl,je třeba nejprve osvobodit svou duši,mysl a pak půjde vše ostatní,anarchisté nejsou asociálové apod.,jejich boj za lepší život,to je sám o sobě smysl života.

Četli jste román od J. P. Sartre- Nevolnost?
Je to o člověku, který si začal uvědomovat svoji existenci a s tím se dostavily pocity nicoty a uzavřenosti lidského údělu.
Je to chytré a poučné.

Já to mám stejně.

stále jsem čekala na zázrak, ale už mi došlo že nikdy žádný nepřijde. Můj život postrádá budoucnost a stává se stále více absurdním. Nejsem k ničemu a moje existence je čistý omyl.

Je to zvlastni pocit,kterej se me ve smes drzi od jakziva, prijde mi, ze si spoustu veci, ktere mam, nezaslouzim a ze sem spatnej clovek a mela bych trpet

Myslim si ze v tomto svete, plnem absurdit, iracionalnich tezi o pusobeni na teto zemi a neskromne nadrazenosti, je celkem prirozene za kazdy znas drive nebo pozdeji propadne ruznym stadiim deprese. S kazdou dalsi depresi prichazi i pomysleni na sebevrazdu. Vzdyt je to jedna z veci diky ktere se lisime od zvirat a posouva prirozeny pud prezit strannou. Kazdy z nas si muze vybrat a nikdo nema pravo toto rozhodnuti individualit jakymkoli zbusobem omezovat.

Žij tek jak chceš...žiješ jenom jedou....aživot je boj!!!!tak se per jak o život!!!!a nikdy to nevzdávej!!!!

Lucko, poslal jsem Ti jednu osvedcenou presentaci power pointu. Ma skoro mega, ale uloz ji na disk a pak pujde otevrit. Malokomu alespon trochu nepomohla...

Mili prátele...uz pár mesíc mám problémy s depresemi...a se sklonami ublizovat si a zabíjet se....je mi skoro patnáct let a uvýtala bych pomoc :( hroutí se na me problémy v rodine rodice se hadají a rvoui na me moje starsí 20 letá sestra je v praze a muj bratr 18 letý delá tenhle rok maturitu..a mojí malé sestre sou 3 roky....nejraci bych bydlela u babicly aspon mesíc dva...aby se uklidnily nemuzu v tom zít....rozesla jsem se ted se svým klukem a nás vztah byl dlouhý....vsechno se na me hrne a já potrebuj aby mi nekdo pomohl..ale vem muzu chodit jenom o výkend a to skoro me nekdy servou ze sem furt pryc kdyz sem pryc jen treba v pátek ci v sobotu....furt na me jen rvou a já si nemám s kim popovídaz !! protoze na prátelé nemám ani cas ! nesnásim omezování a to oni delají ! dovolí mi toho dost nebo spís dovolovali ale sebemencí blbost je nastve a div me nezabijou :'( hodnekrát sem se porezala a chci se nekdy i zabít tim jak jsem zzklamaná vsím okolo sebe...napiste mi prosím na email sem moc nechodim : lucka.breckova"centrum.cz