Smíření se smrtí

M. netrap se nad tim, ze k rodicum nejsi schopen nic citit, vzhledem k tomu, ze Ti nekdy nedali najevo lasku byl by spis div, kdybys k nim nejake pozitivni city mel. Nekdy se to proste nepovede. Jedna psycholozka napsala jiste moudrou knihu( ted ji shanim) ze ktere znam jen nadpis" Rodicovstvi neni pro kazdeho" pripada mi to jako velmi hluboka pravda. Proste nekteri lide nejsou schopni dat lasku ani vlastnim detem a je pak lepsi kontakty s nimi snizit na minimum, nejsi jim totiz nic dluzen, a pokud ke staru narikaji nad nedostatkem citu z Tve strany, meli by si uvedomit, ze sklizi co sami zaseli. Podstatne je abys neztratil viru v sebe v to, ze i pres nestastne mladi jsi schopen lasky, soliadrity, nakolnosti a soucitu k ostatnim lidem. Pokud v cemkoliv dokazes pomahat druhym, prestanes se trapit a ziskas vetsi sebevedomi,ze mas pro druhe velkou cenu jako clovek. To je asi podstatne a pak patrne se vyvarovat stejne chyby, kterou delali Tvi rodice ve vztahu k svym detem. Neni to totiz jen velmi tezke a nepekne detstvi, ale i zkusenost ze ktere muzes cerpat cemu se vyhnout a jak se v ruznych situacich zachovat. Tak i velka trapeni, ktera v zivote zazijeme maji cenu, protoze nam daji smer, urci co je spravne a co ne a umozni nam lepe pochopit druhe, kteri prozivaji, ci prozili totez. Nevim, asi to neumim napsat...

Ahoj Kveto, jses rozumna zenska a vidis to dobře. Tak si vyber tu spravnou a BOJUJ, ta druha je spatna! To, ze rikas to same, je fakt, ale to je v depce taky normalni! Clovek se musí vypovidat, aby si ulevil. Mam ted v praci zrovna par dni klidek, tak sleduju Tvuj problem sama a dobrovolne! Tudiz me tim nijak neobtezujes! Predpokladam, ze mluvim i za Zdenka.Ten splhajici clovek je zrejme z práce, jestli to chapu dobře. Budes se utapet, dokud něco neudelas. Bud dovolena nebo vypoved, tohle nejde a ty to vis. Az se zase srovnas, budes umet s takovymi lidmi bojovat a ne se nechat trapit. Mame v praci také podobne, jak rikas parazity, ale ja to uz hazu za hlavu. Drive jsem se tim taky trapila, ted si rikam, ze bozi mlyny melou pomalu ale jiste. Neodpusitim si, abych nenapsala, jdi k psychologovi. Mam kdyztak dobry kontakt, tzn. solidni a prijemna lekarka. Nesmis zustat v kruhu. Vem trosku sily a VEN. Pisu to tady bez obalu, ale mam pocit, ze si to mohu dovolit, jelikoz jako rozumna chapes, ze to myslim dobře. Kveto, ja se na ty prispevky stejne zase obcas podivam a Zdenek urcite taky, tak budem radi, když se zase něco dozvime

Ahojky Zdenku a Terko, máte pravdu, ani já si nemám právo na nic stěžovat. Mám dvě možnosti vlastní volby = bojovat a nebo vzdát. Jste velmi laskaví, že jste mi věnovali svůj čas a rady, ale už Vás nehodlám obtěžovat. Nemám na to právo a mám pocit, že jsem jak kolovrátek, či zaseklá deska v gramofonu, která stále mele to samé a nemůže dál. Teď mi přišel další napadající, urážející a vyhrožující dopis od člověka, který šplhá po mých zádech a je jak parazit. Líný a jen kritizuje a hledá chyby. A já už fakt nevím co dál?Díky a mějte se co nejlépe a zvládejte Vaše problémy s rozumem, ať Vám nepřerostou přes hlavu jako mě. Nic za to nestojí si takto spackat život.

Ahoj Květo a Terezo :-)Nejprve se vrátím zpět. Květo, když jsem psal minule o radách jiným lidem, ale neschopnosti vyřešit vlastní problémy, tak jsem jednoznačně myslel sebe !!!Jinak plně souhlasím s "terapií" Terezy, napsal bych to asi stejně. Nedávno jsem v televizi viděl dokument o depresi, který se mi moc a moc líbil. Mluvil tam Vašut a ten to vystihl perfektně: "co Ti chybí - peníze máš, žádný vážný zdravotní problém, slávu taky. Co mají říkat nemocní, bez peněz, bez zaměstnání? " A přesto trpí depresí. I já mívám (naštěstí) občas stavy vyhoření, bezdůvodného strachu a možná lehčí deprese. Ale naštěstí občas. Taky mám v porovnání s jinými lidmi těžký život, ale když se podívám kolem sebe, tak vidím tolik neštěstí, že nemám právo si na nic stěžovat. Jeden z velkých problémů je, že jsi na to sama a nemáš se komu svěřit. O to je to složitější. Na druhou stranu "zavelet si" a teď musím někoho najít bohužel nejde. Každá rada drahá, já mohu pomoci tím, že občas vyplodím nějaké názory.

No porad lepsi. Aspon neustale bojujes. Mam radost, ze to nevzdavas. A ze budes magor? To budes leda u cloveka, ktery nema co delat na psychologii. Clovek, ktery tu praci vykonava s potrebou pomoci druhemu, na Tebe nikdy nebude koukat takhle povrchne. Tzn. mrkni do tech prispevku, jak jsem psala, urcite tam bude kontakt na takoveho, který za to stoji. Lide v depce take resi z pohledu vyrovnanych lidi prkotiny, ale pro ne je to velky problem, ktery nemohou sami unest. Jako ty. Je to bezne a normalni!!! Jestli me budes, takhle zlobit, tak Ti nekoho doporucim :-) (Mam kamosku a ta si chodi povidat, rika, ze ji to moc pomaha)Jestli Ti dela dobre vzduch, pobihej venku casteji, treba kazdy den, az se vratis z prace o vikendech. Proste kdyz to pujde, neztracej minuty. Proc si vlastne myslis, ze by na Tebe ten psycholog koukal divne? Copak my tady Tve prispevky necetli? Copak se Ti aspon trosku nesnazime pomoci? Odpovez si sama. Neztracej nadeji, ze jsou mezi nami i dobri, ne jen ti spatni!!!

Terko, já jsem se opravdu důkladně rozebrala. Samozřejmě, že všechno vznikalo postupně a toto bylo asi něco, co jsem již neunesla. Věřím, že se člověk tvoří ještě před narozením a pak formuje po narození. A když je člověk nechtěný, nemá a nevidí kolem sebe lásku a to, jak má fungovat správná rodina, musí stále něco celý život dokazovat, musí být pořád lepší než ostatní, aby si ho někdo vůbec všiml, že existuje, že je člověk, který potřebuje vědět, že je o něj také zájem a já nevím co ještě, myslím si, že to také člověka poznamená...jen co s tím pak dál, když se ucho utrhne ? Tohle má člověk říkat psychiatrovi, psychologovi, vždyť si bude myslet, že jsem magor, že řeším takové prkotiny, že žiji teď a ne minulostí ? Víš, ono je to opravdu velice složité a jsem v blodném kruhu a mám pocit, že vlastní vinou a bojím se udělat ten krok z něj ven. Když se náhodou někdy překonám a jdu ven nebo si zaběhat, cítím se krasně, ale pak to vyprchá a jsem zase v bezpečí své postele...pod svou maskou a nakonec mám pocit, že už ani nevím, kdo jsem skutečně já!?

Květo, je mi lito, ze o minuleho pritele nedbali a urcite to není ojedinely pripad. Ale vsechno není tak, jak pises. Jak rikam, precti si prispevky ohledne depresi, mluvi tam lide z vlastní zkusenosti. Navíc tam urcite budou kontakty na solidni doktory (psychiatry nebo psychology), kteří skutecne dotycnemu pomohli a necpali ho jen leky, rozebirali s nim jeho problem. Není vsechno jednostranne a myslim, ze to vis. Vis, cele mi to pripada, ze mas v sobe velky rozpor. Na jedne strane, rikas, ze uz jsi vycerpana a nemas co dat ani ztratit a na druhé strane se bojis dalsiho zklamani. To by znamenalo, ze ještě nejak citis a nejsi tak lhostejna a prazdna, jak si myslis. Vlastne je to na jednu stranu dobra zprava!A jestli nechces zkouset primo psychologa. Co ty alternativni metody? Na to jsi neodpovedela. Třeba Ti tyto metody pomohou najit jadro pudla. Treba zjistis, ze ten problem se vyskytl uz před nekolika lety a ty sis ho nevsimla. Ted uz se rozrostl do těchto obrich rozmeru a nemuzes najit jeho zacatek. Ale opakuji, jestli tehle pomoci aspon trochu neveris, nezkousej to. Tvou zminovanou lez chapu, každý obcas z nejakeho duvodu milosrdne lze.

Terko, víš na psychiatrii jsem chodila denně za bývalým 4 měsíce na celé odpoledne po té blbosti, co udělal, cpali do něj jen prášky a byl pak oblblý, netečný, bez života...nic s ním nerozebírali, žádné cesty nehledali. Léky jí stále, je teď jiný, ty léky jsou z něj cítit, strasně ztloust. Ale před tím jsem ho držela já a pak jeho rodina a teď má jinou babu. Ale mě je to jedno, protože spolu jiz 3 roky nežijeme. Jen mi občas volá, což mě vždy na týden vykolejí. On měl štěstí, že nebyl sám, já svoje problémy a pocity nemám s kým řešit a doma jsem nemohla nikomu říci, co udělal. Musela jsem lhát, ale myslím si, že to byla milosrdná lež a že to snad až tolik nevadí. Proč by se měli trapit ještě oni? Víš teď mám někdy pocit, že jako bych měla masku. Před okolím se snažím nedát najevo nic, aby mi nemohli ještě více ublížit a když jsem sama - tak vlastně nevím ? Divné ?

Květo, když to tak po sobě čtu, tak to vypadá jako bych tady stanovovala diagnozu. Moc se omlouvám, třeba je to nesmysl, nejsem žádný doktor.

Květo, jak to tady tak píšeš, tak se mi zdá, že máš klasickou depresi. Bohužel jsi se dostala hlouběji a včas Tě z toho nikdo nevytáhl. Moc dobře víš, co Ti je a Tvé přirovnání puzzle i budiku se mi zdá vhodné a rozumím, co mi říkaš. Tohle celé je jen o tom vzít někde naději a energii. Otazka je, kde ji vzit? Já vím, že spousta lidí má obavy a predsudky, aby šli k psychiatrovi. Květo, jestli vážně nevíš, co by Ti pomohlo jiného a "přirozenějšího", tak tam zajdi. Neříkám, že Ti to všechno vyřeší, ale AD (dobrá AD) Tě dostanou alespoň na úroveň, kdy se zmírní Tvůj strach a dostaneš částečně ten nadhled. Od něj se už odrazíš, aby ses začala pomaloučku skládat nazpět. Deprese je chemie a na chemii chemií. Mmch. přečti si o tom příspěvky. Já sama bych nejdříve zkusila takovéty alternativní metody jako hypnóza nebo kineziologie. Záleží na tom, jestli tomu věříš, jinak nemá smysl to zkoušet.

Terko, když mě to říká. Říká mi to hodně, jenže to prostě nedokáži. Opravdu jsem se izolovala od lidí, schovávala se za práci a začala jsem se bát dalších kontaktů, dalšího zklamání, další bolesti. Vím, že mi kdysi pomáhalo jít si třeba jen zaběhat, či si sednout pod strom a pozorovat mravence, sluníčko, ptáčky...jenže jsem se najednou začala bát. Je mi nepříjemné jít někam samotné, bojím se a vlastně nevím čeho. Vždyť úchyláci jsou spíše ve městě než někde v lese...Opravdu nevím, co se se mnou stalo. Vím jen, že tento stav spustil můj bývalý po té události a pak poslední má známost, do které jsem dávala naděje a ono to bylo vlastně o něčen jiném...Pak jsem začala přemýšlet a to byla ta osudová chyba. Rozebrala jsem se do mrtě a zůstala tak...jako když rozložíš puzzle a najednou nejdou složit - asi divný příměr, tak spíše jako když rozebereš budík a nevíš jak poskládat ta kolečka, aby to zase fungovalo.Děkuji ti za podporu, ale opravdu to není, že bych ti nevěřila. Vím, že musím mezi lidi, ven - ale strach z dalšího zklamání a bolesti je moc silný. A ze mě se stal SLABOCH, zbytečný a méněcenný člověk...

Ahoj Ivo, všimla jsem si Tvého příspěvku. Bohužel v téhle situaci nikdo nikomu neporadí. Jen čas nám naši bolest zmírní. Soucítím s Tebou.

Ahoj Květo a Zdeňku. Pozdrav samozřejmě Zdeňkovi patřil :-) Květo, asi nemůžu přesně posoudit, jak se cítíš, protože tuhle situaci jsem neprožila. Jen vím, že Ti je určitě bídně a moji radu, abys někam odjela asi nebereš vážně. Docela to chápu, když mi bylo blbě, tak se mi taky nejbližší snažili pomoci a mě to připadalo, jak když mluví do prázdna. Ale jak to šlo dál, začala jsem se nad tím zamýšlet a pomaloučku jsem se dostávala do stadia, že s tím musím něco udělat, že už to takhle nejde a začalo se to maličko zlepšovat. Pak jsem zkusila jít třeba ven, na poštu, na nákup a šlo to pomalu ale jistě nahoru. Jednoduše jsem musela z toho kruhu. Možná se v Tvém problému nevyznám, proto jsem si myslela že příčina je hlavně v tom, že jsi v ve svém začarovaném kruhu a musíš z něj ven. Nejlepší řešení mi přišlo, abys na chvilku od problému odešla a měla čas myslet na sebe někde v klidu a bez kontaktu s lidmi, kteří Tě stresují. Proto jsem navrhovala vyrazit ven do Přírody. Jestli Ti ten nápad nic neříká, pevně doufám, že najdeš své vlastní řešení, které Ti pomůže. Každopádně budeme rádi, když o Tobě budeme mít zprávy. Květuško, hodně hodně síly a trpělivosti!!!

Zdeňku, samozřejmě, že se týkal pozdrav tebe - pokud tu není více hodných Zdeňků, tys byl vždy milý a rozumný a mám pocit, že i v jiných rubrikách i jiným jménům si dobře radil. A já se stydím za svoje slabosti. Máš pravdu, druhým poradit umím, ale sobě ne. Je to dáno asi tím, že si člověk myslí, že je to jiné a pak ztratí už náhled nezúčastněné osoby...Víš nejhorší je, že já si plně uvědomuji, že jiní mají daleko horší problémy než já...a přesto si myslím, že pro mě nastal konec světa, jde to pochopit? Proč jsem se začala zaobírat sama s sebou? Proč jsem začala řešit svoje potřeby a přání? Proč se cítím tak prázdná, zbytečná a sama? Proč nemůže člověk uzavřít svoji kapitolu jako přečtenou knihu?

Pokud se pozdrav týká mě, tak pěkně děkuji, pokud ne, tak taky :-) .Květo je jasné, že někdy jsou reakce pisatelů velmi agresivní i zlé, ale to je riziko každé diskuze. Naštěstí je to diskuze anonymní, tak mi může každý nadávat jak chce a říkám si, že alespoň vidím, jací lidé opravdu jsou. Protože lidé zde píšící žijí i mezi náma a tyto své názory mohou nosit skrytě, ale chovat se k nám mohou podle nich. (Ale to se již opakuji). Na druhou stranu jsem se v některých diskuzích setkal s osůbkou, která má tendenci šířit tu "svou" zaručenou pravdu a jakékoliv jiné názory ji nejsou pochuti, dokonce si přeje, aby se na její výplody negativně nereagovalo. Jenže to jaksi nejde, to potom není diskuze. Jinak Květo jsem tak přemýšlel, že člověk umí často poradit jiným, ale vlastní problém někdy není schopen vyřešit. Vím to podle sebe, taky jsem se hodně projevil v jedné diskuzi a problémy dodnes nosím v sobě. Asi čekám, že je vyřeší čas přirozenou cestou. Ale ještě jsi nenapsala, jestli se alespoň něco málo změnilo. To víš, že bych to rád slyšel.Pro Ivu: je mi to velice líto co se Ti stalo, ale vzhledem k mému náhledu na tento svět Ti nemohu dát žádnou kloudnou radu. Snad tu otřepanou útěchu, že čas vše zahojí. Snad jen malou osobní zkušenost: nečekaně zemřel můj tchán, kterého jsem si velmi vážil. A vzpomínka na jeho životní rady a postoje mi dokazuje, že nežil nadarmo a tím pádem jsem se s faktem jeho smrti lépe smířil.

Je to 4 měsíce co mi ze dne na den zemřela maminka, je mi 30 a nevím jak se s tím vyrovnat, bylo to tak šokující a nepochopitelný, že jsem nejdřív byla hrozně naštvaná na mamku, proč mi to udělala a potom na doktory proč jí to udělali. Nikdo nám neřekl co se pořádně stalo a já si jen vyčítám jestli jsem si nemohla někde stěžovat nebo tak, ale kdo se v tom má vyznat. A tak s tim bojuju každý den a jen doufám že si na tu myšlenku aspoň zvyknu že tu mamka neni, protože pochopit to nikdy nemůžu a bohužel pro mě na posmrtný život nevěřim.

Květo, nemám Tě za co odsuzovat, jsi člověk, který vždy pomáhal a víc než je zdrávo. Na jednu stranu Tě spíš můžu obdivovat. Jenže na tu druhou je mi Tě líto, jelikož děláš dobré věci, ale na úkor sama sebe, což je trošku extrém a ty tím nakonec trpíš. Každý člověk je svým způsobem uvnitř sobec, někdo víc a někdo míň. Ty jsi snad to slovo ani nepoznala a možná je to trošku chyba. Všichni Tě úplně vysáli a ty teď nemůžeš odnikud čerpat energii. Myslím, že tomu docela rozumim. Po tom, co jsem si přečetla mě napadá asi jediná věc. Jestli neumíš někomu říct natvrdo, že za něj práci neuděláš, tak Ti radím, aby sis vzala regulerni dovolenou, na kterou má KAŽDÝ nárok a zvlášť TY. Sbal si věci a jed do přírody, třeba se courat po Českém Ráji - je tam krásně, třeba na týden, ubytování se vždy najde. Budeš moci přemýšlet o svém životě, co a jak do budoucna udělat atd. Příroda je mocná čarodějka, která Tě zase nabije pozitivní energií. Uvidíš, že je to balzámek na duši. Jestli se Ti to zalíbí, můžeš takhle začít časem jezdit i o víkendech. A další pozitivní věc je ta, že nikomu nebudeš muset vysvětlovat proč to děláš, jednoduše budeš na dovolené a tam se přece odpočívá. Tím pádem Tě nebude s žádnou prací nikdo obtěžovat a ty nebudeš řešit dilema zda pomoc či ne. Květo myslím, že jsi prošla vším možným, takže zbývá jediné, musíš být maličko sobec a myslet taky na sebe. Můžeš dělat pro sebe všechno, když tím nikomu neubližuješ. Měla bys taky konečně rozlišit, jestli ten člověk pomoc potřebuje opravdu a nebo Tě jen využívá a podle toho se zachovat. Každý má právo žít svůj život. P.S.: Zdravím prima Zdeňka.

Víš Terezko, ono je to složitější. Ty práce jsem měla proto, že jsem dříve nedokázala jinak řešit svůj problém. Práce mě již nanaplňuje a neuspokojuje a vůbec netěší. Začala jsem si uvědomovat, že život je také o něčem jiném než jen o práci. Teď mám v sobě dilema, zda se také mohu jednou zachovat sobecky a myslet jen na sebe a jít se třeba bavit, jen tak ven na procházku, do kina, divadla a ne jen sedět u PC či se jinak dřít. Mám vnitřní svůj boj. Zda se najednou mohu vykašlat na pomoc v rodině a podobně. Co si pomyslí, protože oni už berou vše jako samozřejmost. Oni žijí a já se dřu. To samé v práci, je snadné říci já to neumím, pomůžeš a pak si číst noviny či kafrat o blbostech. A druhý to za mě udělá. Co si pomyslí, když jim najednou odmítnu pomoc a dělat tu práci za ně? Ale ono je to asi jedno. Já mám pocit, že už prostě takto nemohu dál a měla bych najít jiné hodnoty života než jsem žila doposud. Vím, že mě teď odsoudíš, ale já jsem už dělala dobré skutky strašně dlouho a teď bych se také chtěla naučit žít sama pro sebe a svoji radost. A ne být jen štvancem. Akorát máš pravdu v tom, že je to velice těžké. Je těžké najednou měnit svoje svědomí a vědomí a být na lidi zlá, že jim už odmítnu pomoc. Zatím se o to snažím marně. Vždy mi je jich nakonec líto a opět pomohu. Jinak v nemocnici ani nikde jinde bych vypomáhat nemohla, mám slabý žaludek. Mě stačilo, když jsem pomahala sousedovi, než zemřel a teď mi stačí moje sousedka - hypochondrkyně.Na charitu přispívám také jak mohu a myslím si, že vše má své meze. Víš, ja mám opravdu pocit, že nemohu a nejsem schopná už nabídnou ze sebe více. Ale nevím, jde-li toto pochopit?

Ahoj Květo, já vím, že jsi si nechtěla sama ublížit a že jsi chtěla odejít způsobem, abys byla někomu prospěšná. Myslela jsem tím, jestli se Tvůj názor nezačal trošku přeměňovat. Zdá se mi po tomto dalším příspěvku, že se o to snažíš, když píšeš, že víš, že se z toho musíš vyhrabat. To je přesně první krok a velmi důležitý. Vím, že se to lehko říká, ale kdybys jen trochu mohla, tak by ses měla odpoutat od lidí, kteří Tě takhle využívají, nejlépe se někam odstěhovat. Vím, že je bohužel v lidské povaze využívat dobroty druhých, ale má to prostě své meze! Tohle co zažíváš ty od nich je sobeckost prvního kalibru. Vůbec nedokážu pochopit, že Ti někdo neumí alespon poděkovat. Píšeš, že máš hodně zaměstnání. Baví Tě to? Jen mě napadlo, že jestli Tě to třeba nenaplňuje, nechtěla bys jedno z nich vyměnit za výpomoc v nemocnici nebo v dětském domově či v nějaké charitě? Tito lidé by to určitě ocenili a byli vděční, že existuje tak úžasný člověk jako Ty. Myslím, že můžeš nabídnout víc než jen své orgány.

Zdeňku, ale já se sem již bojím něco psát, když sem četla, jak se zde někteří lidé napadají a jak těží z neštěstí druhých. Tím myslím v jiných rubrikách. Já bych takovéto rýpání či odsuzování asi nezvládla. Takhle mám se sebou hodně práce a stále přesne nevím kudy kam. Ale děkuji za zájem o moji osobu, je to opravdu milé