Smíření se smrtí

Omyl o NE-přirozenosti všeho co nás potkává je podle mě zdrojem utrpení...Pomíjivost je podle mě jediná jistota, kterou máme, a která se v plné kráse manifestuje před našima očima nepřetržitě, uvědomujeme-li si to... a smíření se s ní pokládám já osobně za lék na utrpení (ať už pod tím osobně a individuálně cítíme cokoliv)....vše co neumíme pustit, a na čem ulpíme je zdrojem námi vnímaného "neštěstí"... Legrační na tom je, že to, co prožijeme si volíme sami, a to rovnou tady a teď... Spatřuji v této svobodné volbě náš velký dar, který buď přijmeme či zahodíme... Je to krásná škola toho, čemu říkáme Život. Vděčnost (za každý okamžik vědomého žití) pokládám za jistou milost poznání, které tyto (veškeré) okamžiky činí posvátným...Nepřestává mě (to) fascinovat

narození je přirozené, smrt NE

Jako dite jsem se velice bala smrti, pak jsem tezce onemocnela a v dobe, kdy jsem byla smrti velice blizko jsem se prestala bat. Nyni jsem uz dlouho zavazne nemocna a nevidim duvod ke strachu. kdyz usiname, take odchazime nekam do neznama a necitime strach. Jako se nebojime neznama, ktere bylo pred nasim narozenim, neni duvod se bat smrti. Umirani patrne duvod ke strachu je, ale videla jsem prilis mnoho lidi roky paralizovanych strachem z vlastni smrti, ktery jim prakticky zabranoval zit, ze jsem se rozhodla, ze se mu postavim. Navstivila jsem nekolik Hospicu a vybrala si ten svuj. Jsem neverici. Byla jsem vzdy toho nazoru, ze si lide nemaji ublizovat ne proto, aby nebyli zatraceni, ale proste proto, ze se to nedela. Mnoha lidem se pletou pojmy: strach ze smrti, z umirani a z louceni. Je tezke se toho zbavit, ale clovek to sam za sebe dokazat muze. Neproveditelne je asi smirit se se smrti nekoho blizkeho. Ale dospely clovek by se se svou vlastni smrtelnosti mel dokazat smirit. Nevim zda bude neco po smrti. Jsem ale casto unavena telesne i dusevne a preji si klid. Ano, asi bych mohla rict, ze jsem dosahla vnitrniho miru.

...a není to podobné jako smířit se se svým narozením ???

já se nikdy nesmířím se svou smrtí...nikdy...

u ohne sedim, premitam o vsem, co jsem kdy uvidel.o lucnim kviti, motylech, z letnich dnu, kterymi jsem sel.o zlutem listi, babim lete v tolika proslych podzimecho mlze, o stribrnem slunci,svisteni vetru ve vlasech.u ohne sedim, premitam,jaky to asi bude svet,jake to bude, dockat zimya jaro, to uz nevidet.vzdyt vsechno, co jsem nevidel,je vic, nezli to videnea kazde jaro v kazdem hajije zase jinak zelene.u ohne sedim, premitamo lidech z davno preslych leta o lidech, jez nepoznama jaky bude jejich svet.vsak zatimco tak premitamo casech davno minulych,zdaleka krokum nasloucham,kdy poutnik stane ve dverich.smrt tu proste je, takze smirit se s ni proste musi kazdy. a kdyz vam zemre nekdo blizky? smutna vec, ale...vsechno musi jednou skoncit, zustanou vam preci vzpominky. mozna je to omezenost, ale radeji se zabyvam pritomnosti, ktera je fain. smrt, vecnost, vina, hrich.....pojmy. ziju svuj zivot prave ted a podle sebe a sveho presvedceni

Myslim si,ze se smrti to bude asi jinak. Ono umira jenom telo,kdezto duch a duse ti jsou vecni.Kdyz si nekdo mysli ze je telo,pak at se nedivi ze ho naplnuje strach ze smrti.Jaky by byl ucel zivota kdyby trval tak kratkou dobu,rekneme 50let???Kdo by chtel mrhat tak necim nesmirne vzacnym?Nastesti je nase inkarnace na teto planete jedinecna a uz pro jakoukoliv individualitu neopakovatelna.A kam potom? Prece domu,tam kde mne nebudou trapit zadne bolesti,strasti,starosti ale kde bude jenom radost,stesti,teplo,svetlo a to vse naplneno laskou a moudrosti Jsem,ktery/ktera jsem.

V prosinci mi umrel. Mel mrtvicku ve spanku.Nasla jsem jej rano, dychal, byl v bezvedomi. Pak byl na aru a ja za nim chodila, nebala se jej pohladit, povykladat mu vsechno. S rodinou jsme se stridali, aby za nim kazdy den nekdo sel. Cesali jsme mu vlasky, holili fousy... Pak se to stalo, sla jsem za nim na navstevu a byl prikryty. Pochopila jsem , ze uz je uplny konec. Nechala jsem si jej odkryt, brecela jsem, hladila jsem jeho chladne telo a promlouvala k nemu. Mam ciste svedomi a chci Vam vsem vzkazat. Kdo jini nez nejblizsi by se meli se svym bliznim rozloucit!!!

Teprve nyní, ve svých 25 letech jsem se setkala se smrtí. Umřela mi babička ve věku nedožitých 89 let. Byla už na tom hodně hodně špatně, m oje máma se o ní starala a poslední dobou ji to hrozně vyčerpávalo. Z tohoto pohledu je to pro obě milosrdné vysvobození. Já ale prožívám hlubokou bolest, možná nejhlubší ve svým životě....když přijdu k babičce, do jejího domu a všechno je tam tak prázdné tiché opuštěné. Rozbrečí mě maličkost, třeba že už netikají hodiny, které tam tikaly vždycky. Že za jejíma dveřma čekají kočky, které u ní trávily spousta času a teď už je tam nikdo nikdo nepustí. Nevím, jak tubolest překonám.

Adélko,prožila jsem velmi podobnou situaci se svou babičkou. Umírala, dívala se mi do očí a vše mi říkalo: MLČ! Nedokázala jsem to..... brebentila jsem a snažila se především sama sobě dokázat, že to zvládnu. Nezvládla jsem nic. Babička umřela a já ji nevzala za ruku, nepolíbila jsem ji, neřekla jsem jí, jak moc ji mám ráda a jak moc pro mě znamená. Jediné, co dnes můžu udělat, je vzít si poučení. VšE JE TřEBA UDěLAT HNED A NEODKLáDAT SVOJI NáKLONNOST, LáSKU, BLíZKOST NA JINDY!Lucienka

Ahoj Leni,píšeš o člověku, který Ti byl blízký. Jsi šťastný člověk, že jsi prožila takový krásný vztah, poděkuj za něj... Dědeček samozřejmě žIJE, lidská duše je nesmrtelná! Je velmi pravděpodobné, že se opět setkáte, může to být ve Tvém snu, při meditaci, po smrti.... NEMUSíš SE BáT, NEZTRATILA JSI NIC! ... i když to tak zrovna teď vypadá.Jo a s těma nervama! Není to sranda, léky jsou zpočátku sice nutné, ale zkus hledat odpovědi v sobě! A BUDE DOBřE, ničeho se neboj.Lucienka

Smrt je prostě hluboký spánek. Mrtvý nic necítí nic neví a ani jeho duše nikam neodchází. Bible to jasně říká. Dokonce mluví o lidech, kteří byli k životu vzbuzeni, ale nikdo z nich nic neříkal o nějakém jiném světě. Prostě byli v bezvědomí. Máme naději, že z tohoto spánku budeme vzbuzeni, budeme-li muset zemřít. Ale k životu na zemi. My jsme pozemšťané a země je pro nás a my pro ni.

Smrt je. Smrt bude. Nemusíme se s ní smiřovat. Ona se smíří s námi. Otázka je: "Jak se smířit s životem?"

Abych řekl pravdu, tak vždy když s někým komunikuji, tak se snažím být slušný a ohleduplný - a to včetně internetu. Ale některé lidi (jmenovitě třeba Vesmířany) bych s radostí vypustil do lesa................P.S. Samozřejmě s medvědy.

Hoj Ivane, musím s Tebou souhlasit, mě nepřipadá moc důvěryhodné to co je v Bibli psáno. Ano něco tam je pravdivé, ale je toho bohužel velmi málo, podle mne byl Ježíš syn boží, stejně jako Johanka s Arku dcera boží a stejně jako já nebo Ty. Byl to úplně normální člověk, ale věděl toho mnohem, mnohem více. No ale že bysme se k němu měli modlit nebo co to je v Bibli...nevim, nevim. Docela by mě zajímalo co se opravdu stalo o Velikonocích a také to co opravdu hlásal...

Ano,poznala jsem již co je to přijít o nejbližšího člověka-zemřel mi manžel,když mi mělo být za měsíc dvacet let,zůstala jsem s 10-ti měsíčním synem sama.Bylo to velmi těžké,bez pomoci rodiny.Můj hnací motor byl syn.Život se vám strašně změní a už nikdy to není tak jako dřív-Nikdy.V srdíčku to zůstane stále,ale žít se musí dál!!!

Debata výše uvedená je velice zajímavá a poučná hlavně v tom, že každý člověk svým projevem dává najevo pouze svoje osobní vlastnosti, svůj charakter. Podle toho si dělám pro sebe obrázek člověka. Rád bych se ale vrátil k původnímu tématu - smrti. Je to věc lidmi nechápaná a tudíž obávaná (člověk se bojí jen toho co nezná, až prožijete velké utrpení, pak se vám muka smrti budou zdát menší). Z hlediska Stvoření a úlohy člověka v něm je narození a smrt jedo, protože smrt v tomto hmotném světě znamená narození v jemných duševních úrovních a naopak. Sami jste slyšeli a někteří jste to i zde uvedli, že po smrti člověka je on stále jakoby poblíž, dá se vycítit jeho přítomnost. To je důsledek onoho nevychovávání ve směru poznání přirozených procesů ve Stvoření, kdy nikdo neví (až na výjimky) přesně jak a podle jakých zákonitostí probíhá přechod duše mezi úrovněmi ve Stvoření. Proto se lidé vážou na hmotu, na blízké a příbuzné(pozemsky), zatímco by měli naplnit svoji roli "tuláků po hvězdách" a prožíváním se učit porozumět těmto zákonům, jež Tvůrce vtiskl do Stvoření jako hnací sílu pro vše, co zde je. Smrt je pouze jedna z mnohých epizod na této dlouhé cestě, kterou si lidé neúměrně a zbytečně zveličili svou ignorancí a neposlušností. Nebojte se smrti, upřete svůj pohled o chlup za ni, kde je nová dimenze, plná dalších prožití.Také bych chtěl něco podotknout na adresu Kristovu a Bibli. V té nejsou slova Ježíšova, ale slova lidí, jak si je zapamatovali (a možná i zaslechli)! Proto jim věřit slepě není nejlepší. Ale hlavní věc, kterou nedokážu pochopit u praktikujících křesťanů je jejich skálopevná víra ve chtěné a plánované ukřižování Kristovo. Kdyby tomu tak bylo, proč by tedy před zatčením prosil o sejmutí tohoto utrpení, proč by se radostně nevydal do rukou katům v naplnění Vůle svého Otce? Protože to plánováno nebylo, byla to prachsprostá vražda na Synu Božím, kterou provedli lidé a ukřižovali Ho na symbolu Pravdy, toho co jim on donesl a nabídl a co oni v tuto chvíli zahodili. Lidé ho, Syna Božího potupili a navíc povýšili tuto vraždu na čin smíření s Bohem. Vraždou Syna snad usmíříme Otce? Dokáže si někdo představit tohle u sebe? A navíc na něj nahrnuli všechny hříchy líných lidí, minulých i budoucích, aby bez námahy dosáhli na to, co je pro ně moc vysoko. Pohodlnost, ješitnost, sebevyvyšování, svévole, zkrátka jasný důkaz neschopnosti čehokoliv smysluplného ve Stvoření. Jdou mně silná slova, ale radši nebudu psát dále, je mně z toho nanic.

Vy jste ve falesnem uceni o Jezisi Kristu. Vzpamatujte se.

Podle mě rostliny a zvířata musejí umírat, kvuli tomu aby se mohli narodit do "vyspělejšího" těla,když skončí určitý stupěň jejich duchovní zkoušky. Ale když budeš mít zvířata a rostliny za sebou, tak je asi člověk (možná kráva :-)) ale proč on by měl tedy umírat???

DVANACTERO PRIKAZANI JEZISE1482. Dvanactero prikazani Jezise. (Vytah z knihy