Smíření se smrtí

Ahoj Květo, jsem velice rád, že jsi se ozvala a napsala pár řádek. Rád bych s tebou zase trochu komunikoval a dozvěděl se co je nového. Když tak napiš, budu velice rád. Třeba i malinkatý pokrok je úspěch. Tak ahoj.

Terezko, co ti mám říci, jak se mi daří. Stále jsem jak na houpačce. Smysl života se mi zatím nepodařilo znovu najít. Zdá se mi zbytečný a marný, ale vím, že se z toho musím vyhrabat. Nikdy jsem neřekla, že si chci něco udělat. Jsem slaboch. Já bych to nedokázala a hlavně bych nechtěla nikomu způsobit to, co jsem musela zažít - vidět já. Vidět tu spoustu krve a zaměstnat v případě nezdaru tolik lidí. Chtěla jsem se jen rozdat "na součástky". Zdálo se mi to ekonomičtější a moc lidí by pak mohlo možná díky mě dále žít a být tak šťastných...a já bych mohla být aspoň také šťastná, že jsem mohla pomoci alespoň takto. Vždyť těch orgánů, co se dá darovat je v těle tolik a je tolik čekatelů, kteří chcou žít a nemohou. Přeji všem, ať se vám daří lépe.

Ahoj, tak jsem si to tady procetla a zjistila kolik bolesti lide maji a jak to musi byt strasne. Asi tu nebudu nikomu radit, protoze mam pocit, ze tu bylo vlastne vse vyrceno. Kazdy na to ma trosku jiny pohled, ale myslim, ze kazdy tu svou pravdu ma. Docela by me zajimalo, jak se dari pani Kvete. Jestli se rozhodla najit novou nadeji a zustat tu zatim s nami. Co se tyce smrti, tak se ji take bojim, ale hlavne se bojim az jednou nebudu mit rodice. Nekdy se mi o tom i zdalo a probudila jsem se cela rozklepana. Preju zatim vsem hodne sily, aby se jejich dusicka mela lepe.

Paní Jiřino, je mi moc líto, že takto vnímáte víru všeobecně a je mi líto těch, kteří Vás svým životemo tom utvrzují, ale já znám lidi,kteří berou víru v Kristaa jeho dílo spásy na kříži pro všechnylidi vážně a je to vidět i na jejichživotech, já vím ,že téma smrti jevelice smutné a bolavé pro blízkéi pro samotného umírajícího,ale je psáno: Kdo ve mne (Ježíše)věří, i kdyby umřel, bude žít.A také - Nebylo lidem dáno jiné jméno pod nebem, kterým bychom mohli být spaseni, než jméno Jěžíše.Je na každém , čemu bude věřit,člověk má svobodu rozhodnout se,ale se všemi důsledky z tohovyplývající.Ale přesto platí:Neboť Bůh tak milovalsvět (Vás Jiřino), že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl životvěčný . Bible Jan 3,16Žehnám Vám pokojem i Vám všemve jménu Pána Ježíše.Zdeněk.

Pro věřící i nevěřícíhttp://christnet.cz/diskuse/diskuse.asp

Nevím Karle, jestli si ještě budeš číst tuto diskuzi, ale dovolím si několik myšlenek. Nemohu a to zcela zásadně souhlasit s větou - Jistě, že nevlastní matka nikdy nenahradí vlastní. Proč? Všichni psychologové světa Ti potvrdí, že není důležitý biologický rodič, ale ten, kdo se o dítě stará, má ho rád ap. Děti alkoholiků a podobných existencí by mohly vyprávět. Problém je v tom, že sis svoji maminku, kterou jsi nepoznals značně zidealizoval (je to ostatně pochopitelné) a s tímto ideálem jsi srovnával živou bytost z masa a kostí a jistě i s nějakýma lidskýma chybama. Ostatně, kdo je nemá?Co se týká druhého problému, odpovědi tu již padly, jenom doplním mou zkušenost: byl jsem velmi přísně vychováván, troufám si tvrdit že až nesmyslně. Nemohu si stěžovat - nebyl jsem hladný, ani otrhaný ani týraný, ale dopad na mou psychiku je ten, že vůči nim nejsem schopen nějakých citů. A nevyčítám si to, protože to není moje chyba, co jsem jako dítě plně závislé na rodičích s tím mohl dělat? Vůbec nic. Ostatně oni ani dnes si nepřipouštějí myšlenku, že snad udělali nějakou chybu. Jednu dobu jsem byl dokonce rozhodnutý, že budu v dospělosti pátrat po pravých rodičích, protože jsem nemohl uvěřit tomu, že by mí praví rodiče se takto chovali. Ale genetický test na základě dědičné choroby potvdrdil, že není potřeba nikoho hledat, že žiji u pravých rodičů.

Ahoj všichni,dovolím si připojit svůj pohled.Myslím si, že výčitky co jsem ve 14 letech udělal či ne jsou bezpředmětné.V tomto věku člověk ještě zdaleka plně neodpovídá za své chování a co se stalo, nedá se vzít zpátky, tečka.Navíc svým dalším životem, životem čestným, poctivým atd. a uvědoměním si svých chyb, jsou tyto z velké části vyrovnány a zkusme připustit, že každý člověk umírá tak, jak sám žil, nejen na venek, ale i uvnitř sebe a to neposoudí žádný jiný člověk, ani ten nejbližší.Zkusme rovněž připustit, že většina životních problémů včetně zdravotních je důsledkem našeho mylného pohledu na určité věci v životě.Nejsem nábožensky založený, ale určitě vím, že např. každý člověk porušil Desatero přikázání, ale pokud si z toho odnesl ponaučení a zkušenost, je to OK, což samozřejmě neplatí pro extrémní projevy např. násilí, to je jiná kapitola.Zkusme připustit, že Bůh netrestá, že nám nechává absolutní svobodu, pouze se snaží nám svým způsobem pomoci a hlavně, je něco jiného než tak jak je prezentován v náboženství, které ale tímto neodsuzuji.Cíl všech náboženství je dobrý, pouze zase lidé sami jej zdeformovali jak se jim to hodilo.Jinak to vidím jako Jirina, v blízkosti smrti člověk začíná vědomě vnímat i mimosmyslově, což je možné za určitých podmínek i v normálním životě a v té chvíli již nejsou potřeba slova.Zkusme se netrápit s tím co jsme udelali či neudělali, ať se to týká čehokoliv.Žijme teď, teď, teď, minulost už nezměníme a budoucnost ještě nenastala.Vždy je šance napravit to, co jsme neudělali ideálně.Nezpracované životní situace se stále opakují, pouze v jiných variantách.

Svym zpusobem to prave ted zpet beres, to situace byla prilis tezka i pro dospelaho a nekdy ani ten zkuseny dospely nevi co ma delat. Netrap se, mnoho lidi umira samo, v Hospicich Ti povtrdi, ze velice casto se stava, ze lide umiraji kdyz od nic jejich nejblizsi nej na okamzik odejdou. Pokud se tyka toho , zes mu nerekl, ze ho mas rad umirajici se casto dostavaji do hlubsich hladin lidskych citu i vnimane a vyciti mnoho veci lepe nez kdyz jsou vysloveny. Nepomohlo by Ti kdybys o tom rekl vic? Muzes napsat mne, muzes na kratke popovidani vyhledat psychologa nebo kneze. Nekdy pokud cloveka tyto otazky dlouhodobe trapi, je snazsi se s nimi sverit. Lyka"seznam.cz

Četl jsem ty příběhy, je mi z toho divně. Ale i já mám výčitky svědomí.Abych to vzal popořádku.Když mě bylo 21/2roku,zemřela mi maminka,ovšem tu si vůbec nepamatuji.Pak se táta znovu oženil,když mi bylo 5.Jistě, že nevlastní matka nikdy nenahradí vlastní i když nyní vidím, se o to velice snažila.Takže zbýval jen táta, ale ten byl velice přísný. Když mu bylo téměř 60, zemřel na rakovinu, mě bylo 14. Přesto, že už je to požehnaně let, dodnes mám výčitky, že když ležel doma a umíral, nedokázal jsem k němu přijít a říct, že ho mám rád, pohladit ho atd. Snad jsem si v tu dobu ještě vůbec neuvědomoval, že je to vlastně úplně naposled, co ho vidím, asi také studem, přece jenom to člověk nezažívá často. Asi to také bylo tou přísností,přeci jenom jsme od sebe měli určitý odstup. Potom časem člověk teprve přijde na to, co pro něj rodiče znamenali, a o to víc ho to mrzí, ale nejde už to vzít zpátky. Jak rád bych to teď udělal.

Jolano, ale ja bych chtela ukoncit svuj zivot prirozene, i s tim, ze treba budu trpet, ze budu na nekoho odkazana a ze mi tito lide budou davat najevo, ze jsem jim na obtiz. Delala jsem sanitarku a pozdeji sestru a mysli, ze tu peci kterou jsem naprosto samozrejme venovala druhym, bych stejne samozrejme prijala. Smrt a casto tezke umirani je soucast lidskeho udelu a mela by tak byt brana a ja bych ho chtela prozit cely, ne proto, ze bych se smrti bala a vcas se neodhodlala, ani proto, ze bych byla proti euthanazii, to si myslim, ze je kazdeho vec, ale ja to chci prozit vsechno, i s tim zlym na konci (a ze jsem toho jako sestra videla dost). Nevim, jak to vysvetlit, ale myslim si, ze nemam pravo, se vyhnout necemu, co potkalo jine, je v tom, to jedine cemu verim, lidska solidarita a sounalezitost mezi lidmi. Po vsem, co jsem videla se uz smrti nebojim a nechci pred ni jakkoliv uhybat. Nevim, jestli to umim vysvetlit.

Milá Jiřino,nejprve by mě zajímalo, v čem se mnou nesouhlasíš. Protože je zvláštní, že já žiju podobně v duchovnosti jako Ty. Ale před pár lety jsem si k tomu přibrala Boha a před nedávnem Krista, aniž bych tahala

Jolano a vy jste presvedcena, kdyz si clovek moc preje, aby zemrel, ze zemre...tim mam na mysli, kdyz uz clovek usoudi, ze ma vse odzite, nikomu tim neublizi a nikomu nebude schazet.dekuji

Paní Jiřina to napsala moc pěkně.Já také nevěřím žádné církvi,dávno jsem zjistila,že mi to nevyhovuje.Jsem také dost nemocná na to,abych si něco nalhávala a plýtvala tak svými silami.Hodně jsem si o umírání přečetla a vyšlo mu z toho jediné.Jsme součástí přírody a každý tvor má svůj knot života jinak dlouhý.Nechci,aby můj život byl jen přežívání,živoření v bolestech, být odkázaná na cizí pomoc.Až mi dojdou síly,odejdu sama,dobrovolně, s vědomím,že je to moje vůle.Nikdo tu nezůstane napořád,jsme tu jen na chvíli.Jako každé zvíře vycítí instintem,že umírá,někam zaleze a v klidu skoná,věřím,že i já poznám,kdy je ten čas.

Martino, je mi lito, ale nesouhlasim. Vadi mi jak je vira vnucovana tezce nemocnym lidem, bez ohledu na jejich nazory. Vadi mi kolik materialu na toto tema se vali na Onkologii, vadi mi, ze tam je krasna kaple s nadhernymi rezbami a pritom mistni CT ze nekvalitni mistni, WC horsi nez na nadrazi a drevena kresla v cekarnach, ve kterych casto travi pacienti cele hodiny, pekne nepohodlne. Jednu dobu jsem konvertovala na viru a musim rict, ze ani mezi nemocnymi jsem mnoho smirenych vericich nenasla, spis jen lidi, kteri uvazovali za to je Buh potrestal. Takze pokud jim dala vira jen to, je to velice malo. Ja nasla utechu i svou osobni filosofii, naucila jsem se vazit si kazde chvilem kdy nemam bolesti a kazdeho dnem protoze pristiho bych se uz nemusela dozit. Jsem stastna z pritomnosti z okamziků, ktere mohu jeste prozit a ktere jsem uz prozit nemusela. Z pratel, ktere jsem diky nemoci poznala i toho, ze jsem se v nekterych vecech zmmenila a snad k lepsimu. Pro mne to smysl melo a ma, rozhodne vetsi nez nejake predstavy nejakeho raje, ocistce nebo pekla. Myslim si, ze po smrti najdu klid a nedesi me to, stejne jako me nedesi klid, ktery nachazim kazdy vecer pokud se mi podari usnout. Zazila jsem hodne veci, a je uz velmi malo toho ceho bych se jeste bala. Prijala jsem svou nemoc i veskere omezeni, ale i obohaceni sveho zivota. S krestanskou virou nesouhlasim, vzlast proto, ze je v primem rozporu s Novym Zakonem, ktery jak se zda temer nikdo z vericich nebre vazne. Ze nikdo z vericich nepomaha chudym, ze verici neumeji odpoustet, ze neni nikdo kdo by se neupinal na majetek a bral sve blizni jako sobe rovne. Proste mne vira utechu neprinesla a je kazdeho vec, jestli ji v ni bude hledat.

V knížce jsem se dočetla o podobnosti lidí a zvířat :

Myslím si, že ano, ale nikde jsem o tom nic moc nečetla. M.

Myslíte si, že zvířata taky reinkarnují?Že mají svoji dušičku a nějaký (zvířecí) nebe?Přece nemůžou jen tak zmizet, když jsme je měli rádi!R.

Pro Květu a nejen ji citát:

Milá KVĚTO a LÍDO,pročítám si Vaše příběhy. Můžu k tomu jenom říci, že psychoterapie či psychofarmakum mírně pomohou, ale nejvíc byste měly pracovat samy na sobě. Začněte hledat radost v každodenních maličkostech. S Lídou je to lepší, má syna. Květa životabudič a podporu nemá žádnou, tak by se je měla snažit najít. VÁM OBĚMA

Na blížící se smrt mého tatínka jsem se v podvědomí musela připravovat 2 roky. Když byl naposledy v nemocnici, kam ho vždy odvážela záchranka - zvracel krev, tak jsme mu s jeho vnukem - mým synem posílali energii.Jednoho dne přišel den D, já ho se synem šla navštěvovat. Taťka už vůbec netrpěl, neměl kolem sebe žádné hadičky atd. Po půl hodince jsem pochopila, že odchází. On byl klidný, usměvavý a já s ním také. Oba jsme to brali za jedinné východisko z nouze - léčba jeho nemoci doteď neexistuje. Odcházel v klidu, pokoře, se smířením. Neplakala jsem, ani můj 11-letý syn. Vše na nás přišlo až doma. Svého tatínka jsem MILOVALA. Takouvou smrt k rodinném kruhu a i v přijatelném věku bych si vždy moc přála. M /31 let/