Smíření se smrtí

Renato, děkuji za odpověď, on ten život snesitelný je (naštěstí jak říkají lékaři - stav je v poslední době stabilizovaný), navíc si myslím, že Vy prožíváte ještě větší starosti. Ale zjistil jsem, že se cítím starší tak o 20 let a ubývají mi síly. Zatím to řeším tak, že snažím odbourat vnější stresové situace, tedy takové, které mi způsobují jiní lidé (bohužel včetně vlastní rodiny, ale na toto téma jsem již psal v jiné rubrice), abych měl sílu na řešení toho, co přichází nezávisle na mém vědomí.

Zdenku, názory lidí ve Vašem okolí jsou, alespoň já mám ten názor, omezené. Jak říkáte Vy, jsou lidé kteří jsou na tom hůř. Ale to s největší pravděpodobností není zrovna jejich případ. Naše děti by měly být naší kopií, vkládáme do nich své naděje, mají být naším pokračováním. Chtěli bychom, aby i oni žili svůj plnohodnotný život, starosti rodičům neubudou ani když dospějí, ale bereme to tak, že jsou na vlastních nohách. V momentě, kdy mají jakýkoliv druh mentálního poškození, anebo jiného zdravotního postižení, vidíme v tom svou vinu. Ale nemůžeme se vinit za věci, ve kterých se neorientujeme, které z našeho laického hlediska nemůžeme zásadně ovlivnit. Komu bychom měli věřit, když ne lékařům. Měli by to být fundovaní lidé, kteří by si měli nést následky své práce. U nich by měl být pocit odpovědnosti o to větší, že rozhodují o životě lidí a jejich blízkých. Natrvalo svými chybami ovliňují naše životy. Vím, že to takhle nefunguje, mi osobně je z toho smutno. Přeji Vám, aby Váš i život Vaší dcerky byl co možná nejvíce snesitelný.

Jinak ještě jedna poznámka pro Jarku: možná to zní jako fráze, ale čas je milosrdný lékař, Jaruško, a možná po dlouhé, velice dlouhé době zůstanou jenom pěkné vzpomínky a to nepříjemné pokryje závoj otupění. Možná to mají jednodušší věřící, kteří to berou jako vůli toho nejvyššího a dál není o čem přemýšlet.

Chtěl bych zde přispět svou zkušeností. Staráme se s manželkou o dvacetiletou mentálně a tělesně postiženou dceru. Mentálně je asi na 6 let, k tomu má epilepsii. Bohužel pravdou je, že tyto pocity jsou nesdělitelné a i někteří blízcí v našem okolí nám dávají najevo, že "jsou na tom lidé i hůře". Ano, to je pravda, ale přes to všechno občas s manželkou upadáme do depresí a je nám velice těžko. Největší neštěstí na tom je, že na tomto stavu mají podíl lékaři. Jednak průběh porodu nebyl v pořádku (to nám potvrdili jiní gynekologové v soukromí), a potom hlavně dětská lékařka, která dělala z manželky hysterku a NĚKOLIKAMINUTOVÉ epileptické záchvaty nepovažovala za nic mimořádného ("to děti mívají, jedná se o febrilní křeče"). Jak nám potvrdili neurologové, v tomto období došlo k nevratnému poškození mozku. Mohla být sice epileptik, ale mentálně v pořádku. Nejvíc si vyčítám, že jsem tehdy lékařům jako mladý člověk věřil a nedělal nic sám, po soukromé linii. Tento pocit provinění mě bude pronásledovat až do smrti.

Ahoj Jarko, je mi 32 let a někdy si připadám hodně stará. Přemýšlela jsem o tom, proč zrovna mi se tohle stalo, proč zrovna já. Určitě to nenapadlo jenom mě. Souhlasím s Jarmilou, najlepším lékem je čas. Když se mi malý narodil a když jsem zjistila že to opravdu nebude dobré, seděla jsem doma a přemýšlela o tom jak žít dál. U Tebe je to hodně čerstvé a živé. Je dobře že ses se svou bolestí podělila, i když nikdo neví jak se skutečně cítíš. Já když mám krizi, když je malý na JIPce, uvažuju o tom, jestli vlastně ještě chci aby se z toho nehoršího dostal. Vím, že zase přijde doba, kdy se ten kolotoč bude opakovat. Víš, i když je ti jasné že dlouho žít nebude a i když si říkáš že jednou "to" musí přijít, nikdy se na to nepřipravíš. Nejde to. Pokaždé když je zle spadnu úplně na dno a hrabu se zase nahoru. Tvůj život pokračuje, teď je Ti opravdu hrozně, ale musíš se s tím naučit žít. Vlastně nám ani jedné nezbývá nic jiného, že? Nikdy se nesmíříme, jedině se s tím naučíme žít. Přežij další den, a ozvi se.

Náhodou jsem zabrousila zase po dlouhé době na toto téma. Je to opravdu hrozné, co se stalo Jarko Tobě a Tvému synovi. Těžko k tomu něco říci. Je to zážitek nesdělitelný a nikdo nemůže plně pochopit bolest kterou prožíváš. Nejde to. A to je asi to nejhorší. Můžeš se tisíckrát někomu svěřit a přesto tu bolest nikdo z Tebe nesejme. Jen Ty každou minutu myslíš na to co se stalo. Nemůžeš od toho utéct, nelze. Asi to bude znít jako fráze, ale opravdu nejlepším lékem je čas. Nikdy na něho nezapomeneš, změní Tě to. Ale už to nebude bolet. Snaž se najít sílu dál žít. Vím ,že se to lehko říká. Ale je to jediná možnost. I když tomu teď možná nevěříš, tak ještě najdeš radost ze života - když budeš opravdu chtít. Hlavně si nic nevyčítej. Neříkej si ,že by to bylo jinak, kdyby. Tak to není. Nemůžeš za to a nemohlas to ovlivnit. Prostě se to stalo.A věř tomu, že ne jen do čtyřiceti se dá žít super život, ale i potom.I když budeš mít sebevětší chuť se izolovat a prožívat své utrpení sama - nedělej to. Snaž se co nejvíc zaměstnat svou mysl - čímkoli. A neboj se o tom mluvit - ne jen na netu, ale i jinde. Tvý blízcí se Ti možná vyhýbají - ne proto, že by nechtěli být s Tebou, ale proto, že nevědí jak se k Tobě mají chovat. Neboj se jim říci, že chceš o tom mluvit, o synovi. o tom co jsi prožila a co prožil on. O tom jak jsi ho měla ráda a jak moc Ti chybí. Čím víc o tom všem budeš mluvit, tak tím snáze se s tím vyrovnáš. Mnoho sil Ti přeji.

Ahoj Renáto, moc Ti děkuji za Tvou reakci. Je mi vážně strašně líto co prožíváš, je to šílené. Nechápu proč musíme takhle strašně trpět a hlavně proč naše děti nemají právo prožít svůj život. Kolik je Ti let? Mě je 34 a to mě vždycky říkali, že teď do 40. budu prožívat nejhezčí léta, tak to teda jo! Seděla jsem třináct dní na ARO a modlila jsem se, sledovala všechny ty kapačky a přístroje a věřila, že nic tak nepochopitelně šíleného mě nemůže potkat. Zdají se mi šílené sny, když se mě náhodou podaří usnout. Promiň, že mluvím pořád o sobě, ale je to hodně čerstvé, zítra je to přesně měsíc, co budulínek zemřel. Drž se a napiš.Doufám, že Ti to dopadne nejlíp, jak může a jak si přeješ.ahoj Jarka

Ahoj Jarko, to co potkalo Tebe je skutečná tragedie a pocit bezmoci z neschopnosti lékaře. Z takový lékař Ti bohužel nikdy syna nevrátí. Přestože já jsem ještě dítě neztratila, mám jednu hodně podobnou zkušenost. mám šestiletého syna, který je od narození hydrocefalus. Laicky řečeno nic a nikoho nevnímá, svůj život žije v ústavu sociální péče a nikdy mě jako svou matku nepozná. Je z něho pořád malé miminko, které neroste. Minulý týden mi syna hospitalizovali na JIPce s akutním zánětem slinivky a já každý den čekám jestli mi nezemře. Za těch dlouhých šest let se pořád připravuji na jeho smrt. Pevně věřím, že v momentě kdy se to stane, bude žít dál někde jinde hodnotný život bez bolestí. První měsíce po jeho narození jsem věřila že jeho stav se zlepší, ale po několika operacích mi bylo "natvrdo" řečeno, že s tím počítat nemůžu. Budu ráda, když se zase ozveš. Hlavně si s manželem nebo někým blízkým povídej a neuzavírej se do sebe. Renáta

Ahoj Jarko, to co potkalo Tebe je skutečná tragedie a pocit bezmoci z neschopnosti lékaře. Z takový lékař Ti bohužel nikdy syna nevrátí. Přestože já jsem ještě dítě neztratila, mám jednu hodně podobnou zkušenost. mám šestiletého syna, který je od narození hydrocefalus. Laicky řečeno nic a nikoho nevnímá, svůj život žije v ústavu sociální péče a nikdy mě jako svou matku nepozná. Je z něho pořád malé miminko, které neroste. Minulý týden mi syna hospitalizovali na JIPce s akutním zánětem slinivky a já každý den čekám jestli mi nezemře. Za těch dlouhých šest let se pořád připravuji na jeho smrt. Pevně věřím, že v momentě kdy se to stane, bude žít dál někde jinde hodnotný život bez bolestí. První měsíce po jeho narození jsem věřila že jeho stav se zlepší, ale po několika operacích mi bylo "natvrdo" řečeno, že s tím počítat nemůžu. Budu ráda, když se zase ozveš. Hlavně si s manželem nebo někým blízkým povídej a neuzavírej se do sebe. Renáta

Ahoj Jarko, to co potkalo Tebe je skutečná tragedie a pocit bezmoci z neschopnosti lékaře. Z takový lékař Ti bohužel nikdy syna nevrátí. Přestože já jsem ještě dítě neztratila, mám jednu hodně podobnou zkušenost. mám šestiletého syna, který je od narození hydrocefalus. Laicky řečeno nic a nikoho nevnímá, svůj život žije v ústavu sociální péče a nikdy mě jako svou matku nepozná. Je z něho pořád malé miminko, které neroste. Minulý týden mi syna hospitalizovali na JIPce s akutním zánětem slinivky a já každý den čekám jestli mi nezemře. Za těch dlouhých šest let se pořád připravuji na jeho smrt. Pevně věřím, že v momentě kdy se to stane, bude žít dál někde jinde hodnotný život bez bolestí. První měsíce po jeho narození jsem věřila že jeho stav se zlepší, ale po několika operacích mi bylo "natvrdo" řečeno, že s tím počítat nemůžu. Budu ráda, když se zase ozveš. Hlavně si s manželem nebo někým blízkým povídej a neuzavírej se do sebe. Renáta

Ráda bych se dozvěděla od někoho, koho potkala největší tragedie v životě matky, jak dál?Žemřel mi jedinný syn Patrik, bylo mu 13let, chodil na gympl, byl hodný, a měli jsme spolu velmi úzké vztahy.Navíc to byl zcela zdravý fešák. Odjel na týden na hory, nechali ho tam s těžkými hnisavými záněty a nás rodiče nikdo nekontaktoval. Skráceně to dopadlo tak, že ho v sobotu přivezli do Brna společně s ostatními žáky. Jakmile jsem syna uviděla, byla jsem zděšená - měl evidentně potíže s dýcháním, modré rty, zakrvavělé oči, neudržel stolici, nebyl schopen slova a byl v šokovém stavu. Lékař!!!! , který byl se synem na horách to hodnotil jako virozu a když se v noci opakovaně syn dusil, tak mu otevřel okno.....atd Zavolali jsme ihned 155, ti zajistili synovi základní životní funkce a ihned ho odvezli na ARO FDN. Tm zjistili sepsi, následně septický šok, multiorgánové selhání, po týdnu upadl do komatu a zemřel.Stačilo podat synovi antibiotika, aby se zamezilo šíření bakterii do krve. Ale na to zřejmě pan doktor neměl čas. Prominte mi můj sloh, ale lekxauriny a podobné nutné léky mě trochu omezují. Snad z toho brzy zešílím, protože jinou cestu si nedokážu představit. Přišla jsem o to nejcennější, co jsem měla a vím jistě, že už nikdy nikoho tak milovat nebudu a ani nechci!

Lidičky, jsem ráda, že někdo otevřel tohle téma. Hodně lidí se bojí, co bude pak, jestli něco bude. Měla jsem zážitek jaká malá holka, vážně jsem nespala, bylo to po obědě, seděla jsem vedle bedny s hračkama v kuchyni a mamka myla nádobí. Najednou jsem se ocitla nad mamkou, byla jsem z toho překvapená. Chtěla jsem ji vzít za rameno a říct ji, ať se podívá, kde jsem. Nějak se mi to nepodařilo. Dodnes vidím, jak se na to nádobí mračí. Pak jsem "plula" pomalu k oknu, pamatuji si oprýskanou klidu a pak jsem se pomalu otočila. na chvíli jsem viděla samu sebe, jak sedím na bobku. V tu chvíli jsem se ocitla ve svém těle. Můj malý bráška si ještě pamatuje, jaké to je na druhém břehu. Často říká, že byl někde jinde, než se narodil a že to tam bylo moc krásné, teplé, velké, že se cítil moc hezky. Nemyslím si, že je to jen dětská fantazie a věřím, že smrtí končí život tady, ale začíná jinde. Vždyť také,jaká by to byla spravedlnost. Někdo má život lehký, někdo žije v bídě. Kdybychom žili jen jednou, nemělo by to přece vůbec žádný význam. Takhle věřím tomu, že každý žije několikrát, dokud se nenaučí to, co se naučit má.

Milá Danielo, maminka je opravdu s Tebou a dívá se. Jen jsme ztratili schopnost tyhle jemný duchovní věci vnímat. Daniela

Milí přátelé, zdravim Vás všechny. Žijte svý životy v míru a v pokoře ke všemu živýmu, zaplňte svou mysl pozitivním myšlením a hlavně milujte všechno a nic si nepřivlastňujte. Lpění na lidech a na věcech je to, co nám nahání hrůzu ze smrti. Vnímám svět jako celek, dílo Boží. Když se ponořím do svýho nitra, nacházím čistotu a jednotu se všim. Tak proč se bát smrti. Je to jenom přechod do jiný roviny života. Jsem silně věřící. Boha vnímám jako život sám, Absolutní Lásku, Mír a Dobro. Smrti se vážně nebojim. Daniela

Rád bych znal vaše názory a zkušenosti jak se vyrovnat se smtí blízkého člověka. Před dvěma lety mi zemřela žena a prožívám to popravdě všelijak. Nyní už mám zase chuť do života, ale cítím že to stále není ono. Uvědomuji si třeba, že mi chybí fyzická přítomnost dospělého člověka. Ale mám z toho zjištění spíš obavy, ve smyslu jsem že slaboch a tak. Slovem prožívám spousty zmatků.

zdravim opet vsechny, A nejprve bych chtel podekovat za predchozi clanek dikuji Mirku S. A souhlasim se vsim co jsi rekl i kdyz po sve odmlce v psani do teto rubriky jsem se hodne zmenil stala se obrovska zmena v mem zivote a zase jsem neco pochopil z vychodni filozofie. A opravdu nenapada me nic na co bych se mohl zeptat ale je to asi tim ze neni ten spravny cas. preju vsem vsechno dobre Samurai

Nevím, co znamená Samuraj v duchovním smyslu (cesta odvahy, cti, ...), ale každá cesta, která vede k míru v duši a vyrovnání se s inkarnačními úkoly je správná! Cest je tolik, jako je duší, ale cíl je jeden. Ten se dříve nebo později dosáhne. Na cestěvšak není člověk nechán na pospas. Má své Duchovní rady, Rádce, Anděle strážný, Vyšší Já atd., které jej vedou. Pokud se člověk nechá vést (jak někdo říká na vlnách osudu), pak to jde nějak samo: Vybírá správné knihy, setkává se se správnými lidmi na správném místě a v ten nejlepší čas. Je to takové to poslouchání své intuice. Časem pronikneš do věcí, jako je komunikace se svými rádci, zjištění svého inkarnačního úkolu, pomáhání jiným lidem různými druhy energií atd. Cesty jsou rozmanité, toto fórum je spíše všeobecné, nelze zde povídat o přesných způsobech práce či cestách. Ty by měli být skryty pro jiné lidi do chvíle, než budou připraveni k těmto pravdám. Je ale jisto, že život je mnohem bohatší, pokud si uvědomíme, že ne 3D úroveň je středobodem vesmíru. Pak už začne zjišťování, jak to vlastně funguje, co je úkolem Duší a proč, jaká je jejich hierarchie, co vše je naše fantazie a co je reálné, včem dokonce můžeme pomáhat jiným Duším ... Fantazii se meze nekladou, stačí pouze začít a ty správné zdroje se dostanou dříve nebo později na správné místo.Zde nelze vše rozebírat. Pokud máš nějaké konkrétní otázky, můžeš se obrátit přímo na můj E-mail. Vždy ale rozvažuj, co je správné. Někdy tě sama intuice vede a máš pocit, jako by se Ti do něčeho nechtělo. Tak to poslechni. To jsou ty jemné nitky vedení. Ahoj Mirek

Jeste jednou, vzdy kdyz jsi prectu nejaky prispevek napadne me neco co bych chtel jeste napsat a tak potom nemohu tuto stranku opistit ale jak rikam je to usud ze jsem tuto stranku nasel v podstate jsem ji totis nehledal a priznejte se kdo zvas ji hledal. Stejne jako kdyz se vas nekdo zepta jak jste se dostali k temto alternativnim a duchovnim vecem mate na tady to odpoved ja mam lidem rikam za nevim a tem zasvecenym rikam za me neco vedlo rikam tomu usud ale stejne tak to mohou byt nasi zesnuli ktari uz vi jake to je. Neco na tom bude jelikoz muj pradedecek se temito duchovnimi problematikama zabyval uz strasne davno a kdyz zemrel tak se stratilo spousty knih duchovniho a filozovickeho charakteru a me jednou napadlo tedy byl jsem tim osudem doveden do obchodu s temito knihami a najednou jsem jich hodne koupil ani jsem nevedel proc nebo jak ale neco vedlo mou ruku a vedel jsem co mam koupit. Pak jsem se zacetl a nemohl jsem prestat jako bych spominal na to co uz nekdy bylo. Vzdycky kdyz pisu nebo mluvim o techto vecech mam slzy na krajicku nebo mi hodi mraz po zadech kdo mi toto vysvetli je to tim ze mi nekdo chce naznacit ze mam pravdu a jdu po te spravne ceste nebo si vzpominam nato co bylo pred narozenim meho soucastneho tela.Samuraj

Jeste jednou, uvazoval jsem a musim se omluvit vsem kterych by se dotkla ma prezdivka a to vsem pravym samurajum ktari zijou po celem svete. Snazim se byt taky jednim z nich. Potrhuji snazim. Jsem na zacatku Cesty.

Ahoj uz jsem se zase dostal na tyto stranky je to pro me velice krasne ze zde nachazim lidi kteri mi rozumeji a stejne jako ja pijou porad z kralovske studny a ne ze studen ve meste. Jsem Little J ktery psal uz jeden prispevek a chci pokracocvat v konverzaci ale pod novou prezdivkou a to Samuraj na kterou jsem zvykly. Kdyby nahodou nebo ne kdyby sem na tyto stranku privedl usud nejakeho zenoveho mistra nebo nekoho kdo se o zen zabyva { meditace, kultura, fylozofie} at zde taky neco napise. Libilo se mi krasne motto: Chces pravdu nebo neco lepsiho.Ja tedy radeji otevru oci a budu brat svet takovy jaky je a nebudu nosit nepruhledne bryle, ktere obleka vetsina lidi ve spolecnosti.Budu se tesit na dalsi prispevky ktere zde napisete.Jak napsala ma teta: Nezklamte hlavne sami sebe!!!!!!