Smíření se smrtí

Zdravím všechny,nedá mi to ,abych tady taky nenapsala.Smrti se nebojím,alespoň si to myslím, zajímám se o duchovno a reinkarnaci a věřím na minulé a budoucí životy. Dává mi to smysl.Člověk odejde když splní svůj úkol.Do svých 5ti let jsem žila u své prababičky a pradědečka - byli vcelku mladí, stalise praprarodiči v asi 56letech. Zvlášť k babičce jsem měla vřelý vztah.Když děda umřel,bylo mi necelých 18 a přestěhovala jsem se k babičce,aby tam nebyla sama.Od smrti dědy nebyla rok venku z bytu. A já ve svých hloupých pubertálních letech jsem nedokázala zvládnout emoce a rozbroje,které prostě nastávají mezi generacemi a zvlášt když to byla už prababička. Teď mě to tolik mrzí, vím,že se tím trápila, kolikrát jsem jí chtěla říct,že mě to mrzí taky,že ji mám ráda a neřekla jsem jí to nikdy. Vlastní matka ani otec mě přiliš citově nevychovávali. Když jsem ve 20 letech začala studovat VŠ v jiném městě, přes týden jsem byla na kolejích a někdy jsem tam zůstávala i přes víkend. Hloupá holka. Proč mě jen nenapadlo,že žije jen pro mě, že se jí stýská,když jsem pořád pryč. Teď když to píšu, u toho pláču.Měla nemocné srdce a než umřela, byla jsem taky skoro 14 dní na kolejích a jednou mi přinesli vzkaz,že mám zavolat domů. volala jsem na naše číslo už se zvláštním tušení a zvedla to babička (prababičky dcera),že prababička umřela ve spánku, našla ji,když za ní šla na návštěvu.Tolikrát jsem si vyčítala,že jsem se mohla chovat líp, být uctivější, splatit tím všechno,co mi dala,vychovala mě a moc jí na mě záleželo. věřím,že dosšla pokoje a věřím,že mi odpustila,ale já nějak nemůžu odpustit sama sobě - stále ji vidím a slyším ji a připomínám si co mi řekla,když jsme se hádaly: "Jen počkej ono se ti to vrátí až budeš stará"Je to už 7 let a já se snažím být lepším člověkem.Kéž bych mohla vrátit čas a změnit to.Pro své čisté svědomí.Věřím,že babička ví,že jsem ji měla moc a moc ráda. Kéž by to člověk uměl dát najevo včas,dokud může, mě tenkrát nešlo z pusy říct: "Je mi to líto babi".Tak doufám,že si sama sobě odpustím,že to je lekce,které se mi mělo dostat. tenhle můj zápis je trošku zmatený,vybavila jsem si všechny ty pocity a není mi lehce u srdce.Ale smrti se opravdu nebojím.....

Taky můžeš odejít ty!Myslím,že by se člověk měl snažit žít podle svého nejlepšího svědomí. Najít rovnováhu.

Odešel mi blízký člověk, ... jenže v mém případě se naplnilo rčení: "Co máme nevíme, až když to ztratíme". Nejezdila jsem za ním, neudělala jsem si na něj čas, maximálně dvakrát do roka, nečekala jsem, že zemře tak náhle, nestihla jsem mu říct nic, vůbec nic. A teď si nesu na hrudi obrovský balvan, hroznou bolest, lítost, bezmoc. Proč jsem byla tak lhostejná? Proč nejde vrátit čas? Myšlenky mám stále u svého blízkého a prosím ho o odpuštění, i když vím, že je pozdě... Odpustí mi? Uvidím ho ještě někdy? Proč se to muselo takhle stát? Snad abych si uvědomila konečně jak mám žít? Já ale nechci být na své blízké hodná s tím pocitem, že musím na ně být hodná, protože mě jednou opustí. Chci žít normálně, nedokázala bych žít s myšlenkou, že se svým blízkým musím hodně věnovat, protože vlastně jednou odejdou. Jak to tedy mám udělat? Žít jak jsem zvyklá a pak se takhle trápit tím, že jsem měla žít jinak a chovat se jinak? Já nevím, nevím jak se s tím vším vyrovnat.

2126. Problém lidstva (529). (Přijal Ivo A. Benda.) 17:38-18:07 hodin. 29.12.2004.Místo: Česká Lípa.PROBLÉM LIDSTVA (www.vesmirni-lide.cz)PROBLÉMEM SOUČASNÉHO LIDSTVA NA PLANETĚ ZEMIJE OVLÁDACÍ PROGRAM V PODOBĚ VELMI JEMNÝCH VLN, KTERÝ DRTIVÁ VĚTŠINA LIDÍ ( PŘES 90 % ) PŘIJÍMÁ VOLBAMI Z 95 %. TEN PROGRAM JE Z DÍLNY TEMNÝCH SVĚTŮ, PSEUDOTVŮRCŮ.VÝSLEDKEM JE PSEUDOŽIVOT, ZATÍMCO PRAVÝ ŽIVOT JE ODLOŽEN NA NEURČITO.TAKÉ VNITŘNÍ STAV LIDÍ - DUCH, DUŠE V POUZDRECH, FYZICKÉ TĚLO SE ZATÍŽENÝMI GENY A ZNAČNĚ PONÍŽENÝMI SCHOPNOSTMI, TOMU ODPOVÍDÁ - JE NEGATIVNÍ.ČIPOVÝMI TECHNOLOGIEMI NA ZEMI SE NEDOCILUJE VYŠŠÍ ŽIVOTNÍ ÚROVEŇ LIDÍ, ALE VYŠŠÍ STUPEŇ OVLÁDÁNÍ, S CÍLEM 99,99 % !!!ŘEŠENÍM JE ZMĚNA PSEUDOŽIVOTA NA PRAVÝ ŽIVOT,ČEHOŽ DOCÍLÍTE VOLBAMI POZITIVNÍHO LÁSKYPLNÉHO ŽIVOTA ZE SVÉHO OTEVŘENÉHO DUCHOVNÍHO SRDCE.MÁTE NA TO POMOCNÍKY

Prominte za me chyby. Jinak Gabco klikni na Google - spojeni se zemrelymi - a urcite si tam najdes nece co te zajima. Mozna pomoci Googlu si najdes toho specialniho spiritualistu. Ahoj

Ja osobne si cas od casu zajdu k tem zlastne talentovanym lidem.Umeji me spojit s mima milovanyma co odesli do jineho sveta. I kdyz zemreli a nejsou s nami fyzicky, jsou stale kolem nas ve spiritu - dusi. Ja ziji v zahranici a nemuzu ti v Cesku nikoho doporucit a tak musis zkoumat. Mate tam nejake psychik organizace? Jinak ohledne spojeni s odeslymi lidmi, dobre knizky napsali p.Pragh a J Browne a mozna to mate v obchodech. Preji stesti

Ahojky všichni.Chtěla bych se vás zaptat, zda nemáte někdo zkušenost s tím, že jste se pomocí něčeho nebo někoho dokázali spojit s vaší blízkým co už umřel. Zemřela mi pře rokem babička a nemůžu se smířit s tím, že už s ní nikdy nebudu mluvit. Určitě něco po smrti musí existovat.Prosím pokud někdo ěco o těchto věcech víte, odepište. Děkuju

Ahoj Karolínko, neboj, nesmutni a zkus najít svého přítele v sobě tak že najdeš sama sebe. Pusť si meditační hudbu, zapal svíčku, vonnou tyčinku, udělej pár hlubokých nádechú a výdechů, pohodlně se usaď, zavři oči a představ si, že když hledáš sebe sama pomáháš tím nejen sobě ale i celému světu a všem bytostem. Uvědom si proč jsi na světě, určitě máš /jako každý/ nějaký úkol, skus ho najít ve svém já. I tvůj přítel má úkol, přešel jen do jiného těla, možná ho znáš a nevíš o tom, zkus se soustředit pouze na svůj dech a podívej se vniřním zrakem do sebe a uřčitě možné ne hned svého přítele najdeš.

Minulý rok v létě mi zemřel nejlepší přítel... Odjel na dovolenou a už se z ní nevrátil...zasáhl ho blesk. Byl v nesprávný čas na nesprávném místě a nebo to tak prostě mělo být? Dodnes tomu nemůžu uvěřit. Dodnes jsem se s tím nesmířila. Tolik mi chybí... Není dne, kdy bych se na něj nevzpomněla. Zrovna teď na něj moc myslím a mám pocit, jakoby seděl vedle mě a díval se, co to píšu... Zažili jsme toho spolu strašně moc a ty vzpomínky mi nikdo a nic nevezme. Jsem mu za spoustu věcí tak strašně moc vděčná...věděl o mně všechno a přece mě měl rád a přišel jako první, když všichni odešli... Vidím ho před sebou...jeho oči, jeho úsměv...slyším jeho hlas... Byl to úžasný člověk a mrzí mě, že zrovna on musel "odejít" ...měl celý život před sebou...včera by mu bylo 24 let... Moc mi chybí... Fyzicky tady už není, ale vím, že zůstal v mém srdci a v srdci všech, kteří ho měli rádi...

Zdravím všechny zvědavé.Myslím, že o smrti nejvíce vykoumali budhisti.Budhismus je věda o mysli a v budhismu existují speciální meditace vědomého umírání neboli přenosu mysli v okamžiku smrti.Tyto cvičení slouží k lepší orientaci v posmrtném stavu.Neboť při tak kategorické změně konceptu prožívání mysl většiny lidí je zmatená a chová se chybně či tendenčně.Takže doporučuji meditovat, ale to je stará věc:-). Martin

Ahoj všichni, jsem moc ráda, že jste otevřeli toto téma, protože já mám také skušenost se smrtí, toho pro mě nejbližšího člověka-mého manžela, který opustil mě a naše děti a odešel z tohohle světa dobrovolně. Nemohu se s tím vůbec vyrovnat, jsem velmi zoufalá a nevím co dál. Prosím napište, kdo máte podobné trápení ať vím, že nejsem tak sama. Moc to bolí. Díky

Ze svých pocitů Vám mohu napsat toto:Před 4 roky mi zemřel dědeček.Umíral dlouho a bolestně, postupně mu ochrnovalo celé tělo.Celá rodina jsme se o něj svorně starali, měli ho doma, ale posledních 9 měsíců strávil v nemocnici napojen na plicní ventilátor.Modlili jsme se a prosili o milosrdnou smrt,se kterou se mi nezdálo těžké se smířit.Nikdy v životě se však nesmířím s jeho nemocí, utrpením a bezmocí, kterou jsme všichni pociťovali.Často se mi zdávají sny, že je dědeček s námi doma a uzdravuje se.Vždycky je to o něco lepší a já doufám, že tomu tak opravdu je a když pomyslím na vlastní smrt, těším se na shledání s ním a se všemi blízkými.Mému manželovi zemřel dědeček letos v lednu.Znala jsem ho 10 let a za tuto dobu mi hodně přirostl k srdci.Smrt ho zastihla v 86 letech, ale v naprosté pohodě, s úsměvem na rtech a bez utrpení.Takhle mi to přišlo přirozené a mnohem snáz jsem se s tím vyrovnala.

Myslim, ze to ze se neni ceho bat je pocit jen velice prechodny, jsem rada, ze jsem dosahla alespon jakesi vratke rovnovahy, kdy kolisam mezi smirenim a strachem. Neni v tom primo nadeje, nebo klid, spis neurcity pocit, ze odosobneni, pocit, ze tohle vse se deje nekomu jinemu nez mne. Mivam ho pred operacemi, kterych se uz nebojim, i pred tim, nez mi daji vysledky histologii neho sternalek. Pocit neznama a smutku, (jeste bych tu rada byla) , pocit unavy, (mam pro sve nazory dost nepratel a nejak nevim, jak nekdo je schopen druhou bytost tak nenavidet jen proto ze ma jiny nazor a pritom mu nicim jinym neublizila). Hodne lidi popuzuji uz tim, ze jsem a ze o svych pocitech pisu mozna jen proto ze jsem prilis nemocna, nez abych sdilela nazory zdravych? Nevim nechapu to a zarmucuje mne to. Nekdy bych potrebovala stejnou oporu, kterou nabizim a poskytuji druhym, jenze z urcitych duvodu to nejde, jak mohu chtit pomoc od kamaradky, kterou podporuji protoze ma nemocne dite, od dalsi, ktera mam nemocneho manzela, od dalsi, ktera ma problemy ve vztazich, od dalsi, ktera je sama nemocna...proste neni to mozne. Stydim se za sve prani a prece bych se nekdy potrebovala vybrecet, jako kazdy druhy. Nejsem zadna Xena-bojovnice, jsem normalni zenska, nabizim druhym pomoc, protoze je to jedine, co mohu udelat, duvod proc tu jeste jsem a zpusob jak byt uzitecna... Nemela bych si dovolit pocity slabosti nebo dokonce sebelitosti, ale bylo by zbabele, kdybych je nepriznala. Jako kazdy je mam, jako kazdeho mne zarmouti, kdyz mi nekdo napise anonym plny nenavisti a zasti, to ze ho dokazu po psychologicke strance rozebrat rozhodne pomaha, ale mene nez by laik cekal. Mrzi mne, ze ziju s matkou, se kterou si nerozumim. Mrzi mne, kdyz me nekdo kritizuje za prilis dlouhe prispevky,prave tehdy, kdy se jimi snazim podelit o to , co citim a dost casto to nejde provest jednou vetou. Nemrzi me cas, ktery jsem venovala lidem, kteri ho ani v nejmensim neocenili, pro mne je to zkusenos,t ze ktere se dokazu poucit jen castecne-stejne pri pristi prosbe vyrazim druhym na pomoc a budu pomahat pokud budu zit, jen mozna, pokud vim, ze clovek, ktery toho zneuziva a docela dobre by si poradil i sam, pukusim se to toho jit s mensim nasazenim. Jenze prave tohle nevim nikdy zcela jiste. Takze abych se vratila k tematu, vic nez smrti se bojim nenavistnych lidi ne ve smyslu, ze bych pred jijech nenavisti ustupovala, ale proto, ze mam pocit, jako by vse dobre dokazali pouhym slovem premenit na blato pokud ne jeste hur...Take si lamu hlavu s tim kdo jsem a kam jdeme, cetla jsem knihu kde autorka psala autobiografii o synovi,ktery umiral na rakovinu. Pise tam: "Prichazime z temnot a do temnot se navracime. Mezi tim stravime kratky casto bezvyznamny zivot..."Zacatek ani konec zivota by nemel byt podstatny, mela by byt podstatne prave ta cast mezi nimi, a tak je velice smutne, kdyz ji nekdo dokaze naplnit nenavisti, zavisti zatrpklosti a vsim negativnim. Jsem smutna, protoze je to vec mimo mou schopnost chapani a pomoci a snad je mi lito prave toto. Myslim si, ze clovek plny nenavisti je nejosamelejsim tvorem ve vesmiru.Neverim v bozi mlyny ani v posmrtnou odplatu, verim, ze trest nebo odmenu za svuj postoj si odnasime velice brzy, temer ihned po cinu, ktery prokaze, zda jsme schopni empatie a lasky, nebo jen bezduvodne fanaticke nenavisti. Samota zleho cloveka je pro nej peklo, ktere nenaplni ani vsechny stredoveke kresby...Je mi lito, ze takovy lide jsou a je mi lito, ze prochazeji tim, cim prochazeji, ale nejvice je mi lito jejich obeti.

Musím se ozvat a zeptat se na praktickou stránku věci. 6 hodin v relaxu ?!!! Závidím Ti !!Kde ses schovávala 6 hodin bez vyrušení ?? Moje děti mě nenechají v klidu ani šest vteřin...JVS

Ahojky se svoji smrti uz sem se smirila.Zaclo to tim zpusobem ze mi zemrela moje babicka.Porad sem se ptala sama sebe proc mi odesla ale po case sem si uvedomila ze zemrelo pouze jeji telo jeji energie tedy jeji duse. je to uz ctyri roky spatky co umrela.a pote sem se zacla venovat bili magii a skousela sem se s babickou spojit ze zacatku mi to vubec neslo po te sem se ucila uvolnovat a nevnimat tento svet a jednou v te relaxaci sem vydela oji babicku mela sem strah a ona se jen usmala a pohladila me.pro me to prislo strasne kratky ale ve skutecnosti sem tam nekde byla 6 hodin.kdyz sem se probrala z relaxu tak sem mela takovej nadhernej pocit vazne bylo to uvolnujici a od te dobi nemamstrah ze smrti protoze tusim a vim ze to tam nemuze byt horsi a jednou zase se narodime:-)

Milí a vážení..já vám upřímně řeknu co si myslím..já se smrti moc bojím, vlastní i mých blízkých.Často se v noci vzbudím myšlenkou, že jednou umřu.Je mi z té prázdnoty a osamělosti špatně.Asi jsem srab. Věřím v Boha, věřím v to, že něco po životě existuje, jiná, lepší duchovní existence.Už jsem viděla pár umírajících lidí.Některým jsem stihla říct, že je miluju, jiným bohužel ne.A to je ten nejhorší prohřešek.Neprojevovat lásku.Nemilovat.Život není o rozkoších,penězích a luxusních věcech.Život je o tom, co nosíme v sobě uvnitř.Každá tragédie mě hluboce zasáhne.U nás skočil před týdnem pod vlak 13letý kluk.Mám stejně staré dšti.Nemůžu se stím zatím nijak vyrovnat.Nic nepomáhá.Denně přes ten přejezd jezdím.říkám si, jestli se tomu nedalo zabránit..Proto se milujme a projevujme si lásku.Je to to jediné a nejdůležitější.

Mě před rokem umřel přítel na leukémii,léčili ho půl roku.Bohužel to dopadlo tak jak to dopadlo,bylo mu 21.Nyní mám nového přítele,který je stejně tak skvělý.Občas se mi,ale ze začátku zdávaly nepříjemné sny.Tam jsem se vracela do doby,kdy žil minulý přítel a nutil mě si vybrat mezi nima.Abych řekla pravdu kolikrát jsem si připadala jako zrádce

Píšete tu mnozí velmi hezky.Kdyžtak se podívejte i na www.anjeliky.sk. Je mi těch statčných maminek i tatínků od zemřelých mrňat líto.

Jsem z hare krsnaMy verime ze je zde zivot po smrti. Verime ze je v tele duse ktera nikdy neumira, to co se meni je telo, stejne jako kdyz si vymenujete obleceni. V dobe smrti si vymenite telo. A podle toho jak zijete v tomto zivote v pristim zivote dostanete takove telo.Zijete jako prase? - v pristim zivote to telo dostanete. A my zije pro Krsnu, abychom uz dalsi telo v tomto hmotnem svete nedostali, ale abychom dostali telo plne vecnosti, blazenosti a poznani - v duchovnim svete.

Vžycky jsem tak pozitivně nemyslela. O smrti vím dost a právě ta mě naučila tak přemýšlet. Taky jsem se naučila tohle: Když toužíš po lásce, dávej lásku.Když chceš mít přítele, buď přítel.Když chceš milosrdenství, buď milosrdný.Když toužíš po kráse, zkrášluj svět kolem sebe pro druhé.....A neboj jsem holka.