nutkavá neuróza, obsese, OCD

Ahoj,neviem ci sa Ti polepsilo,ale ked by si chcela napis mi na moj mail bobo5571"ayet.sk,urcite Ti pomozem. Drz sa' Jarka

Nechce se mi o tom moc mluvit...Co máma s tátou?,vědí to vůbec? Musíš o tom s mamkou mluvit.Já nevím,co to znamená,co tě nutí tolikrát opakovat větu,ale od toho jsou odborníci,aby ti pomohli,víš?,tam sem napiš,jestli ses svěřil,ano?

Ahoj,

ráda bych vás všechny taky trochu podpořila. Psala jsem sem příspěvek asi rok zpět. To jsem byla úplně na dně. Poslední rok jsem se hodně přemáhala, fyzicky i psychycky. Myslela jsem si, že to zvládnu ale....Když se blížily takové ty chmurné podzimní dny, přistihla jsem se, jak ležím v posteli a celá se třesu a přemýšlím nad smrtí. Věděla jsem, že je se mnou něco špatně. Vždycky jsem se smála, nikdy jsem nic moc neřešila a najednou sem se bála, že asi nemiluji svého přítele, že asi nechci žít, co když někomu ublížím? Šla jsem ráno do práce a když jelo kolem auto, měla jsem pocit, že pod něj chci skočit...hrůůůza. Ty myšlenky mě úplně odrovnaly, protože jsem jim samozřejmě věřila. Ty hrozné myšlenky byly různé. Že jsem schyzofrenik, že mě posedl satan, strach podívat se na sebe do zrcadla, strach mít děti. Že budu míc "cosi" v břiše, co nechci. Tím se rozpadly moje plány o krásné rodině a budoucnosti. Strašně jsem se bála, že to nikdy nebudu mít a přitom sem si to tak prála.Byla jsem přesvědčená, že se asi chci zabít, tak jsem řekla sestře, at mě odveze na psychyatrii. Už jenom to mě odrovnalo. Viděla jsem se, jak tam ležím, nevnímám svět a jsem v depresi a už se z toho nedostanu. Sestra mě vyslechla a svěřila se, že jako malá měla podobné stavy. Nakonec jsem se obrátila jen na psycholožku, která mi během asi 4 sezení pomohla z těch nejhorších stavů a pak už jsem to zvládla sama. Bez prášku, z kterých mám mimochodem strašný strach. Bojím se toho, že budu oblblá atd.
Chci jen říct, že jsem se moc bála tohohle podzimu, že se to vrátí atd, Ale jsem v pohodě. Je pravda, že jsem se přestala tolik přetěžovat. Užívám si jen svoje záliby, dělám jen to co mě těší. Pokud se začnu něčím stresovat, může se to vrtátit, to je jasné.
A to je strašně důležité, urovnat si život a nepřetěžovat se.
Já ted plánuji svatbu, jsem moc štastná, beru si úžasného kluka. Lítám v oblacích jako dřív. Přeji vám totéž. Nebojte, bude zase líp !!!

Dobry den,
Ma sestra...Ahoj Kájo, dej sestřičce hlavně čas a měj s ní hodně, opravdu hodně trpělivosti. ODS je velice zákeřné onemocnění, ale s velkou dávkou kuráže lze dostat po kontrolu. Důležité také je, narazit na toho správného psychiatra, hlavně ne žádného s Freudovskými postupy, ty opravdu nepomáhají. Vím o čem mluvím, ODS trpím od svých 13 let, nyní je mi 24 a prostě to nebude nikdy úplně v pořádku. Pro lidi s ODS je důležité, aby je jejich okolí podporovalo, bralo je takové jaké jsou. Moje máma se mnou bohužel tu trpělivost neměla. Nějaká univerzální rada neexistuje, pokud si sestra uvědomuje, že ty hlasy v její hlavě a ty "vzpomínky" nejsou reálné, je to jen dobře. Já osobně jsem z nějhoršího venku, chodím na VŠ, mám dlouholetého partnera - ale stále bojuji, a bohužel "to" vystrkuje růžky nejraději, když je člověk ve stresu - zkouškové, problémy v práci...
Přeju hodně síly a především trpělivosti

Nechce se mi o tom moc mluvit a nechci si to moc přiznat, je mne 16 let. Před rokem jsem nějak pomalu sám odsebe začal koktat - nikdy předtím jsem nekoktal (ne v každém slově ale občas třeba každé 10), a ted se u mně začíná projevovat něco ještě horšího, začínám opakovat slova a věty a těžko se to zastavuje, něco jako by mně nutilo. Několikrát jsem už vyběhl z vyuky ve škole a šel na záchod třeba 20x za sebou říct nějakou větu nebo slova, jako bych se začal zasekávat, nejhorší je jak se to stane jak se bavím s kamarády, začínají si ze mně dělat srandu a to dělá celou věc ještě horší. Nechci o tom nikde mluvit tak aspon tady.

Přeji hezký den všem!
Mohl by mi někdo poradit dobrého psychoterapeuta, který se zabývá KBT terapií, působí v Praze a lze na terapie docházet individuálně? Nevadí, pokud by byla služba placena. Jsem pracující tzn. nemohu se účastnit šestitýdenních sezení v PCP či Horní Palatě.
Předem děkuji za radu.

Leni, děkuji za podporu a...Je to sice stareho data,ale že jsem na to nejela,tak přemyšlím,jestli jste v tom manželství setrvala?

Ahoj, taky sem si tím prošel. Hlavně když jsem šel na vysokou což pro mě byla změna a ty nesou vždycky trochu stresu a hrůzných myšlenek. Ale zbavil jsem se toho sám :)) . Měl sem plno myšlenek např. že někoho pobodám, nebo budu křičet třeba v kině nebo divadle a všichni se na mě budou dívat.... Bylo mi zle, děs, deprese, úzkost, hnus, vůbec sem nevěděl co dělat. Nikdy sem se nechtěl zabít a tak sem myslel že budu v depresi a úzkosti žít až do smrti. Ale pak sem si řekl, že když už na tomto světě jednou jsem, tak udělám všechno proto, abych se z toho dostal a žil zase v pohodě. Prošel sem snad půlku internetu a hledal co mi vlastně je a rady jak se z toho dostat. Je tam plno věcí které vás povzbudí a hromada negativních hnusných strašáků. Jde o to že tyhle myšlenky mají i normální lidé, jen je netrápí, protože je neberou moc vážně. Narozdíl od nás, kteří při nich cítíme děsnou úzkost. Hodně mi pomohla tato stránka: kojot.name/2007/12/10/629127-jak-zvladnout-uzkost-strach-a-jine-emoce-telesne-ukotvenym-prozivanim/ Kdykoliv jsem cítil úzkost tak jsem ji sledoval a ono to fungovalo. Kdykoliv mi jely hrůzné myšlenky mozkovými závity na 100% tak jsem přestal myslet a jen soustředil se na hluboké klidné dýchání a pozoroval při tom okolí a na nic nemyslel a ona se ta úzkost ztratil. Tyhle 2 cviky jsem dělal třeba když jsem mazal chleba a držel nůž v místnosti plné lidí. Držel jsem ho a sledoval úzkost a ona odešla. Chce to taky hromadu trpělivosti, trvalo mi to asi 4 měsíce než to přešlo. A řeknu vám, je to nezvyk být zase v klidu a šťastný, pak si říkáte že je na tomto světě nuda když kolem není žádné vzrůšo :D nee děkuju Bohu, že jsem v pohodě a opět si užívám života. A věřte, že když jsem to zvládl já, tak Vy to zvládnete taky !!!

Příčinou je často bohatá fantazie (syndrom i dětí bohaté na fantazii)

- utkvělé přemýšlení o důležitých informacích
- důkladné lpění na tom co slyším, vidím...
- obrazy a vzpomínky se znovu a znovu nechtěně stoupají do vědomí
- zajatci svých představ
- v krajních případech to vypadá jako by je tyto představy ovládaly v podobě nutkavých myšlenek
- utkvělé myšlenky mají vliv i na utváření charakteru podobající se pak až stihomamu
- navenek tito lidé působí pomaleji a strnule, jen těžko se rozhýbou
- člověk působí ospale, jakoby ochromeně, a jejich duševní život nese hluboce depresivní rysy
- narušen proces zapomínání
- studená, sterilní vnitřní dokonalost musí být přebudována
- až přípiš velký vnitřní pořádek je nutné uvolnit, změkčit tak aby vnitřně mohlo zase něco začít proudit
- nutné je život a myšlení opět uvést v pohyb (procházky apod)
- pohybem podporujeme ''vsakování'' představ a vzpomínek
- pohyb často něco uvázlého rozproudí a přetvoří
- už samotné plynulé psaní nás v dětství nevědomě i učilo neulpívat na jednotlivostech
- pomáhá eurytmické kráčení a běžení či malování a zpěv
- často u těchto lidí bílkovina vykazuje nízký obsah síry
- nadměrné působení sil železa v krvi
- také pomáhá rytmická masáž
- důležité je, aby duševní život, mající sklon k ztvrdnutí, začal plynout a harmonizoval se
- toto byly některé postřehy z jedné knihy – Výchova a zdraví našich dětí (Fabula)
- :-)

Když mi bylo okolo 14 let, tak jsem se tak chovala. Kolem 23.hod večer jsem i zametala celý byt, umyla nádobí, i když tam byly poze dvě lžičky. Měla jsem takové nutkání a bylo to silnější než já. Nemohla jsem ani usnout do té doby, pokud jsem to neudělala. Jakmile jsem umyla nádobí Jarem, atd., bála jsem se, že se mi něco stane i blízkým v mé rodině. Pokud jsem odcházela do školy, tak jsem byla schopná se vrátit domů i 5x, aby jsem zkontrolovala, zda jsou kamna vypnutý, všude zhasnuto a také, jestli jsem zamkla. Stalo se několikrát, že jsem kvůli tomu přišla i později na hodinu. Nemohla jsem si pomoci, bylo to silnější a nedokázala jsem se tomu postavit. Po večerech jsem i brečela, mnohdy nebyl ani důvod, ale prostě jsem plakala. Na 2- 3 roky se to utichlo. Je to už asi rok, co se to vrátilo a já mám nutkání opět uklízet. Klidně i v 1 ráno jsem schopná utřít prach v pokoji, kde spím. Ráno jsem ale vyčerpaná a unavená. Musím mít všechno rovné postavené a když vidím, že to je trochu nakřivo, tak musím ihned to napravit. Chdím k příbuzným, přátelům na návštěvu a čeho si všímám, tak je to, jestli mají uklizeno. Ony třeba nevidí malý drobeček na zemi, ale já ho vidím a vadí mi. Stávalo se mi i dřív, že jsem chodila k sestřence, která byla bordelářka a srovnávala jsem jí prádlo, sešity, knihy, apod. Teď tohle nedělám, ale když vím, že jdu k někomu a vím o něm, že neudržeje moc pořádek nebo na to nedbá do puntíku, tak té osobě jsem schopná říci, že nejdu a přijdu, až si uklidí a nebídnu se. Nevím, co mám dělat. Ale začalo to odchodem matky, která nás opustila a nedávno mi zemřel otec a vrátilo se to.

Dobrý den,
Je mi 17 let a v této době jsem přišla, že mám nejspíše OCD. Vše začalo v době, kdy jsem jela v 9. třídě na výlet do Prahy(20. května 2012)-nezapomenutelné datum, protože se mi zcela změnil život. Výlet probíhal úplně normálně, až když jsme měli rozchod, těšila jsem se jak na Václaváku půjdeme do obchodů a koupíme si něco na sebe. Dokonce jsme byly s holkama na jídle v MC takže jsem byla po jídle i pití. Když jsme šli směr Paladium(nakupní centrum) s kamarádkou jsme viděli kluky a řekli jsme ,,jéééééé ti jsou krásní". A z ničeho nic jsem si připadala jak ve snu, chvilkama jsem viděla a nevěděla jsem, co se se mnou děje. Chtěla jsem svou maminku a být s ní. Byla jsem daleko od svého domova 300 km. Už jen ta myšlenka :( . Holkám jsem to řekla a nejdříve si mysleli, že si po té srandě s klukama dělám srandu, ale nebylo tomu tak. Později pochopili po mých slzách, že je to vážné. Začaly se mnou komunikovat, ale mě pořád přišlo jak kdybych byla ve snu, byla jsem unavená a chtěla jsem spát a být v klidu doma. Přišlo mi jako bych to nemluvila ani já, jako kdyby brečel někdo za mě. Nechtěla jsem mluvit bála jsem se, že řeknu něco co nechchci a nebudu o tom vědět, až se probudím. Nevěděla jsem co dělat. Holky zavolali p. učitelku a ta se mnou komunikovala a spolužáci mi pomohli dojít k vlaku a jeli jsme domů. Ve vlaku jsem nemohla usnout, ale zlepšilo se to. Pak když se mě na to všichni ptali, měla jsem potřebu všem říkat, jak to bylo hrozné a jaký mám z toho strach, a že bych to nikomu nepřála. Od té doby je můj život jiný. Když jsem přijela do blízkého města, čekal mě tam tatínek, kterému jsem vše řekla a hned brečela. Po příjezdu domů jsem řekla vše i mamince, která měla o mě velký strach. Já jsem se osprchovala a šla spát a další den nešla ani do školy. Pak následoval strach ze školy a strach komunikovat. Měla jsem pocit, toho. I když teď už vím, že si to svými myšlenkami přivolávám sama. V té době jsem navštívila paní doktorku na neurologii, kde mi udělala různá vyšetření, která byla v pořádku. Na EEG jen byla nějaká změna v epileptických vlnách. Paní doktorka mi nasadila epileptika ( timonil 150 retard ). V té době mi léky pomohly. Myslím si, že hlavně z hlediska psychiky. Měla jsem pocit, že se mi to nemůže vrátit (,,Mám prášky, které mi pomáhají.“). V té době jsem v září nastoupila na novou školu Střední pedagogickou – mý vytoužená škola. Miluji děti a práci s nimi. První rok na škole šel celkem v pohodě. Našla jsem si nové kamarády, začala s novými předměty, začala se znakovým kurzem, byla jsem ze školy nadčená a pořád jsem. Přes rok mě myšlenky a strach pronásledovali, ale bylo to zvladatelné. Po roku, když jsme po vyšetřeních chtěly s paní doktorkou léky vysadit najednou přišel nával strachu a úzkostí, .. jako na začátku. Paní doktorka nám poradila navštívit psychologa. Měla jsem strašný strach, vtíravé myšlenky a nešlo to potlačit. Po návštěvě paní doktorky na psychiatrii se mi ulevilo. Mohla jsem jí vše říct a ona s milým přístupem mi hodně pomohla. Řekla ; ,, Klárko, mi to spolu zvládneme. Mám tolik mladých studentů jako jsi ty, kteří tohle prožili. Věda nepřišla na to, co to způsobuje, ale nemusíš se bát. Tak nějak to bylo. S paní doktorkou jsem si o tom popovídala a hodně mě uklidnilo to, že jsem slyšela, že hodně mladých lidí s tímto problémem k ní chodí. Nasadila mi léky Zoloft. Hned po vzití prášku jsem se cítila klidnější. A tak to postupovalo dál, byla jsem klidnější a klidnější. Paní doktorka byla překvapená jak rychle to zabralo. Naše posezení byly už bez breků, ale s úsměvem. Ikdyž jsem byla klidnější, pořád přetrvávaly myšlenky a pocity, ale uměla jsem s nimi naložit. V té době, rok po výletu jsem se zamilovala do mého nejlepšího kamaráda, a tak to pořád je. Takže naše kamarádství přerostlo ve velkou lásku. Myslím, že mě léčí i on. Cítím se s ním v bezpečí a hodně mi pomáha. A to nejdůležitější je, že mě chápe. Je to prostě vyjimečný kluk. Princ, kterého jsem si vždy přála. Udělal by pro mě cokoliv, a jsem mu za to velice vděčná. Rok šel dál a já byla zase v pohodě. Zase jsem poznala nové zkušenosti jak v životě, tak i ve škole. Před prázdninami jsem šla na odbornou pedagogickou praxi do družiny. Moc jsem se tam netěšila, ale nakonec jsem byla moc nadšená! V den první praxe jsem byla u paní doktorky na psychiatrii a domluvila se s ní na pomalém vysazování léku. Praxe probíhala skvělě. Po praxi jsem brala méně léku. A je to tady! Když jsem pomáhala babičce při její oslavě do noci, šla jsem spát kolem 1 hodiny ráno. Ráno jsem jela domů. Po příchodu domů, jsem blbě viděla. Jakobych se dívala do slunce. A už začal ten stech zase jako v Praze. Měla jsem pocit jako by to bylo ono. Maminka mi říkala ; ,, Není to ono, to se ti jen zdá, říkáš si to. Nepodávej se tomu.“ Měla jsem potřebu jít ihned spát! Chci spát a s nikým nemluvit a být v klidu. Měla jsem jistotu, že když se probudím, bude vše dobré. Budu vidět dobře. Po chvilce když jsem ani neusla jsem pocítila úlevu. Už jsem viděla. Ale zase mě pronásledoval strach a úzkost. Najednou jsem měla pocit ke zvracení. Asi jsem v té době měla nějakou migrénu. V ten den jsem 4x zvracela. Maminka mi říkala, že to mám po oslavě, když jsme se sestřenicí jedli všechno možné. Ale moc jsem toho nesnědla. Jako ona :D . Ale dejme tomu. Po téhle situaci jsem měla zase strach a začalo to znovu. Ve škole mě bylo blbě a měla jsem potřebu jet domů a být doma. Naši pro mě museli jet do školy. Až přijeli byla jsem v klidu. Vše jsem jim řekla. Pak už zbýval jen poslední týden školy. Ale protože spolužačky nechodily do školy, protože to bylo zbytečné, protože jsme nic nedělali, já také ne. Až poslední den na vysvědčení. V té době mě zavalili pozitivní pocity a z ničeho nic se převalily v ty špatné. Pořád se to střídalo. Začala jsem mít úzkosti a strachy jako na začátku. Měla jsem myšlenky, že to nejsem já, že nevím kdo jsem. Ikdyž jsem se podívala do zrcadla. A to mě děsí. Ale to se děje jen když na to myslím, samo se to spustí – ten strach. Pak se snažím na to nemyslet. Pak mi přijde všechno jiné. Maminka s tatínkem, kteří mi od malička dávají tu njevětší lásku a péči a bezpečí. Mám pocit jako by to nebyli oni, jako kdyby ve zlém snu- strach. Sama to neumím vysvětlit. Prostě když se na ně podívám. Sami myšlenky si začnou jako kdyby hrát. Strašně se bojím o své rodiče a blízké a o sebe. Už v dětství jsem se za ně každý den modlila. A pak to přerůstalo v činy, kdy jsem třeba něco musela učinit, aby se nic nestalo. A tak to mám do teď. Byly to pozitivní činy. Třeba když doběhnu na určité místo a do té doby mě nepředjede auto, které slyším nebo vidím z dálky nic se nestane. A to mě uklidní. Nebo od malička mám strach ze zlodějů a z toho, že bude zaplý sporák, protože jednou unikal v noci, když jsme spali a naštěstí to maminku s tatínkem probudilo. A nic se nám nestalo. Prostě poslední dobou mám myšlenky, které se sami do mé hlavy vtírají, které ani nechci. Ale nejde tomu zabránit. Čím víc, se na to snažím nemyslet, tím mě to přijde horší. Musí to samo spontáně přestat. Jako, že na to nějakou čiností nebo komunikací s někým zapomenu. Paní doktorka mi po téhle situaci nasadila nový lék Fevarin. Zatím ho beru přes 3 týdny. Hned ze začátku jsem se cítila skvěle. Hned po vzití ( psychika). A pak zas další týden strach a myšlenky. A pak jsme byli na chatě s rodiči a sestrou, tak se to zlepšilo. Neměla jsem tolik času na to myslet. A zlepšilo mi to to, že jsem si na internetu přečetla, že lék účinkuje až za 3 až 4 týdny. Tak jsem zvědavá. Pořád to není lepší. Snad bude dobrý výsledek. Doufám v to, že budu zase v pohodě jako dříve.

... Možná se vše zeběhlo stresem. Stratila jsem v té 9. třídě nejlepší kamarádku. Úplně se na mě vykašlala. Neměla jsem to komu říct. Protože s ní jsem vyrůstala od malička a byla jako má sestra. Hodně mě zklamala...

... V té době jsem byla ve stresu z přijímacích zkoušek na SŠ. Ale dostala jsem se bez problému. Byla jsem 32. z 68. což jsem tak skvělý výsledek ( pro mě) nečekala. Hrozně mě to potěšilo. Ale také jsem se hodně kvůli tomu nastresovala...

... Po těch dvou rokách, jsem teď nedávno ztratila další osobu, které jsem věřila. Ale zklamala mě. A už vím jak je falešná. Ale důležité je, že mám pořád svou rodinu- maminku, tatínka a sestřičku Valinku a pejska Teddyho, které na světě nejvíc miluji. A přítele, k terému cítím to jisté...

Ahoj,taky trpím ocd formou ublížení a taky mám pořád strach,že mám určitě schizofrenii.
Pro Vlastu,jestli se ještě na stránky dívá,mám taky pocity,co máš ty.Když budeš chtít,pí[email protected]
Tak všem přeji krásný den

Hm, mě právě na tom dost možná vysekala ta nevědomost... Hodně jsem si teď o tom početl, věřím v lepší zítřky. Jako jsem si jistý, že takhle by to dál nešlo, takže ta změna tam být musí, myslím, že mi hodně může pomoct změna stravy a nezabývat se problémy tak, jako do teď, ať už v práci anebo doma :) Prostě to optimistické a částečně i flegmatické myšlení, to mi dost schází, všechno si beru dost osobně a tak. Být prostě i trochu sobec, nedělat všechno jen pro ostatní a sebe zanedbávat. Těch změn za poslední rok bylo docela hodně, přestěhoval jsem se do hor, řešily se ještě nějaké problémy z bývalého manželství jak mého, tak přítelkyně, která si ve svazku prošla tím co já, problémy v práci... Ale za tím jsem udělal tlustou čáru, tak uvidíme :) Začíná léto a dobré časy :)

No já jsem na tom třeba dobře - nemůžu říct, že bych žádné obsese neměla, mám, mi se to horší během menstruačního cyklu, to jsme my ženy - hormonální výkyvy :) A začalo mi to v době velkého stresu - i když jsem asi nějaké ty formy měla i v dětství - jako počítání a tak :) Jinak si myslim, že je dobrý si o tom něco přečíst, ale ne se v tom babrat a pak začít něco dělat. Jako občas jsem na tom mizerně, občas je lépe, ale snažím se... pro naše partnery je to dost těžký a zátěžový... no jo no. Holt to není jako chřipka, ale podle mě se s tím dá fakt hodně udělat. Hlavně nevěšet hlavu, dělat si radost, nepropadat se a nelitovat se - to moc nikam nevede. Neboj, bude líp, chce to jen pevný nervy a nohy v suchu :) je léto, sluníčko taky působí pozitivně. Jinak doporučju nějakou tu terapii, to je vždycky dobrý

Že to byla blbost, to už vím :) Chybama se člověk učí :) Asi jsem měl být více otevřený už na začátku vztahu... S tou marihuanou jsem si právě říkal, že je to nějaké divné, že to mění vědomí a přece člověk, který s tím má problém, tak ji nemůže užívat k léčbě, přišlo mi jako kdyby kdybych měl poraněnou ruku, tak ti na léčbu tu ránu otevřou ještě víc... S tím alkoholem, no občas je nějaká oslava, tak tam je to těžké, navíc v mém okolí nikdo (kromě přítelkyně a bývalé ženy) o mém problému neví anebo si myslí, že jde o lehkou depresi (sourozenci přítelkyně; rodiče ani její ani mojí o tom nic neví, nechtěl jsem je s tím nikdy zatěžovat), takže je těžké se nějak vymluvit. O tabáku jsem to nevěděl vůbec, ale už dlouho chci přestat, takže motivace veliká :) Co se webu týče, tak tam mám dva problémy, angličtina - ten je nepřekonatelný a ten druhý je absence PC doma. Toho si užiju dost v práci, takže ho doma nemám :)
A co vy, kdo tady aktuálně přispíváte, jaký je váš problém a jak ho překonáváte? Jak vám to začalo, jak jste na tom teď?

chci jen říct, že jsme pak v začarovaným kruhu myšlenek. Jeslti můžu doporučit, nerozebírej to moc s přítelkyní - jinak to totiž bude kompulze - budeš se cítit líp, ale problém to neřeší - prostě stačí si o tom promluvit jednou a pak už člověk musí sám - klidně s pomocí dobré terapie - aby to zas tak nezatěžovalo váš vztah

Marihuanou se ti rozjedou ty obsese ještě víc, ani alkohol by se pít neměl :) což zrovna já občas nedodržím... cigára to zhoršují taky. Prostě pomáhá na to pohyb, zdravá strava a hlavně zvyšování sebevědomí. ne nadarmo se říká, že OCD je nemoc lidí s nízkým sebevědomím.. škoda že neumíš líp anglicky, ale jeslti umíš alespoň trochu, fakt se mrkni na ty anglické stránky, u nás toho moc není, ani ty lidi o tom moc nekomunikujou, ale třeba v Americe je to strašně běžné onemocnění a můžeš tam najít skvělé tipy a rady a nebudeš se rozhodně cítít osamělý. Neboj, dá se to zvládnout. Ohledně AD - taky jsem si říkala, že je vysadím, abych nezklamala přítele, ale je to blbost. Důležitý je se cítit dobře...

Ahoj,
díky oběma za odpověď. Co se týče zahraničních webu, nejsem na tak dobré jazykové úrovni ?, ale i tak díky…
No, to vysazení netrvá dlouho, ale bylo skokové, což se nedoporučuje... Blbě jsem se nechal překecat, když to tak řeknu. Nechtěl jsem zklamat přítelkyni. Je fakt, že ten, kdo si tím neprošel anebo není odborník, tak to nemůže pochopit anebo jen velmi ploše.
Většinu doby je to teď v pohodě, ale měli jsme nějaké problémy, navíc jsem se fakt docela bál té kontroly. Včera jsem pak mluvil s lékařem a že v pohodě, že se mám rozmyslet jestli budu pokračovat anebo to zkusíme bez léků. Myslím si a pokusím se navrhnout, že v tomto případě spíše pomůže terapie s někým si promluvit, teda s někým, kdo mě může plně pochopit a ujistit. Ještě nevím, uvidíme v pondělí, jestli to nechám tak jak to je anebo zase začnu brát léky. Cítím to tak, že bych potřeboval kontakt s někým, kdo má podobný problém, vědět, že v tom člověk není sám a hlavně tu podporu.
Poprvé, před hospitalizací to bylo neskutečně silné, to jsem nemoh vůbec nic. Ty myšlenky jsem měl 24h denně. Pořád jsem na to myslel, proč je mám, že to tak není a ujišťoval se, že bych přece nic takového neudělal. Až teď jsem našel na hodně otázek odpovědi. Když jsem nad tím přemýšlel, tak mi z toho vyplynulo, že jsem skončil v tom bludném kruhu…
Teď se mi to vrátilo po tom, co jsme řešili, jak pokračovat dál v bydlení, protože žijeme s rodiči přítelkyně a ne vše bylo tak, jak bychom si představovali. Ono to celé je složitější, je to těžké vysvětlit… Ale obecně mě toto deprimovalo a museli jsme to nějak vyřešit, což byl velký psychický záběr. Navíc teď s tou kontrolou se to dodělalo…
Ty myšlenky, jestli má smysl žít taky přicházejí v situacích, které jsou pro mě složité, s tím, že třeba přítelkyně si zaslouží někoho lepšího, že ji vlastně trápim a tak. Nicméně to jsme teď probrali, myslím, že alespoň trochu pochopila a já taky, že to tak není.
Chtěl bych teď změnit o něco svůj život, posunout ho více do klidnějšího stavu. Věřím, že to klapne a časem to bude v pohodě.
Ještě mě napadlo včera, jak je to s drogama a alkoholem? V některých studuiích jsem četl, že třeba marihuana na OCD pomáhá, ale nějak se mi to nezdá… Kdysi jsem ji kouřil, mnohokrát mi někdo nabízí, odmítám s ohledem na svůj stav, ale pokud by to byla pomoc… Ale to si právě nemyslím, spíše si myslím, jestli právě toto – změna vědomí – OCD spíše nepodporuje. A co týče alkoholu, tak tam nevím, ale jak je to s alkoholem a OCD? Nikde jsem toho o tom moc nenašel… Já sám jsem kuřák tabáku a co se alko týče, tak ho nevyhledávám, ale občas si dám.
Díky za podporu, ať se daří.

Ahoj lidi,
jsem rád, že...Ahoj Jakube, na jak dlouho jsi léky vysadil? Když je začneš brát po delší době, ty dva týdny to zas bude trvat :-( Vím, jak se cítíš, ty muka znám, ale musíš věřit, že bude líp. Ohledně té schízy se zeptej psychiatra. Myslím, že máš problém, který není neřešitelný a pravidelná návštěva psychologa by ti časem mohla pomoci. V kombinaci s vhodnými léky by ti mělo být mnohem lépe. K psychiatrovi buď otevřený, neboj se mu nic říct. Než ti zaberou léky, tak pořád něco dělej. Mi hodně pomáhá běh. Mám pocit, že před tím vším uteču. Jak jsi psal o tom autobuse, měla jsem něco podobného. Ocd mám asi rok, a ty návaly hnusných myšlenek mi trvaly měsíc, po roce kdy jsem byla uplně ok se to bohužel vrátilo ,zvětšili mi dávku AD a po týdnu to zas bylo OK:-)A jo, taky se někdy bojím, že se ze mě stane schizofrenik. Doufám, že jsem tě aspoň trochu uklidnila, tak se měj a vydrž!

Ahoj Jakube, máš stoprocentně oCD a rozhodně ne schizofrenii, nemusíš se bát. JInak léky bych být tebou po konzultaci s lékařem znovu nasadila, a taky začala s KBT - bez terapie je to dost k ničemu. Prostuduj si i cizí stránky, OCD má snad každý druhý člověk :) v horší či lepší formě :) nemusíš se bát, nejsi s tím sám