Starší partner

Když to tak čtu, správná cesta je jasná:)!Ve dvaceti čtyřicátníka, bezvadného v posteli, ve třiceti ho vyměnit za třicátníka, rovnocenného v silách i rozumu, a v padesáti si užívat s kolouškem kolem dvaceti a cítit se ještě žádoucí:)! Muži i ženy, pro obě pohlaví zaručená formule:))!

Držim ti palce, jsem v tom samém. Je mi 40 a mé lásce je 21. Nedej se odradit. Ahoj

Evě: Nečetl jsem předešlé příspěvky, možná, že moje myšlenky byly už dávno napsány. Ale velký věkový rozdíl je do jisté míry určitý problém. Závisí pochopitelně vždy na konkrétních lidech a okolnostech. Ale všeobecně platí, že dlouhodobé soužití je věkovým rozdílem citelně narušováno. Je to cítit po několika "odsloužených" letech už jen tím, že Vy budete za 5, 10, 15 i více let oproti partnerovi mladá a energická žena, budete třeba toužit po společnosti, zábavě, dětech atd. atd. Ale on už bude chlap v pokročilém věku, bude chtít svůj vlastní klid a ne neustálé lítání, a tak si potom mladší partner stejně v důsledky střetu názorů doma nachází nový a sobě věkově přiměřený protějšek. M.

Ahojky, ja mam takovej problem, jsem vice jak 4 mes. Anglii a muj pritel je doma. Vim, ze me miluje a ja jeho taky ale dost casto mluvi o nasi kamaradce jako ve smyslu "skoda ze tam nebyla D. je s ni legrace" nikdy jsem moc nezarlila ale ted nejak na tu dalku, protoze je to neuveritelny pocit bezmocnosti. On me neustale uklidnuje, ze vidi vsude jen me. Nevadi mi, ze chodi za nasi spolecnou kamaradkou, vim, ze se mu nelibu uz jen proto, protoze je "nudna" a pak mi prave prijde sms, "skoda, ze tu neni D. ....." ja z toho rostu. Nebo ze jsou v restauraci, (cela nase parta) a me napise: "sedim s D. a balime nejakyho kluka, je tu sranda". Prosim, ja nevim, jak se mam z toho vylizat, nejsem zarliva, jen na tu D. A nekdy si reknu, me je to fuk, ja stejne nic nezmuzu ale za 2 hodky me to zase vrta.

No, Evo, prosim te, koukej se vzbudit, co je ti do okoli? A rodice? Jestli te maji radi a ty jim ukazes ze to myslis vazne, tak to pochopi. Ale okoli? Chapu ze chces resit rodice, to nekdy byva orisek ale okoli? Na okoli se vykasli, okoli ti samo od sebe nikdy nic neda. Tak se koukni pred sebe a jdi jen svou cestou. Hodne stesticka

No, Evo, prosim te, koukej se vzbudit, co je ti do okoli? A rodice? Jestli te maji radi a ty jim ukazes ze to myslis vazne, tak to pochopi. Ale okoli? Chapu ze chces resit rodice, to nekdy byva orisek ale okoli? Na okoli se vykasli, okoli ti samo od sebe nikdy nic neda. Tak se koukni pred sebe a jdi jen svou cestou. Hodne stesticka

Jo, jo. Taky jsem si to prožila podobně. Mně bylo 18, jemu 38. Napřed skvělé, svatba. Jak jsem začínala dostávat "rozum", začínala jsem si všímat toho, že náš vztah je opravdu spíš podobný vztahu dcera - otec, než dva manželé... V 25-ti letech jsem to tzv. zabalila, měla jsem potřebu osamostatnit se, odpoutat se od věčných řečí, jak je toto pro mne lepší, a on to vždycky všechno zná líp. No taky si to všechno prožil a měl náskok a zkušenosti... Teď žiji se svým vrstevníkem a cítím, že náš vztah je oproti tomu předešlému mnohem rovnocenější. Neodsuzuji vztahy s velkým věkovým rozdílem, jen si podle své zkušenosti myslím, že je to spíš na dobu přechodnou. Na druhou stranu musím uznat, že mi ten vztah i hodně dal. Asi jsem potřebovala vedle sebe někoho, kdo mne má rád, "dospět". Odlehčeně řečeno, můj táta mi pocit jistoty a lásky nikdy nezprostředkoval...

Ahoj, jmenuji se Monika a je mi 20 let. Když jsem si tak četla příběhy lidí, kteří milují nebo žijí se staršími partnery, řekla jsem si, že bych mohla napsat také svůj názor. Protože jsem ještě dost mladá, nemám ještě tolik zkušeností s muži, ale musím říct, že mě více přitahují muži starší, ví co chtějí a mají to v hlavě srovnané. Přítele mám sice jen o dva roky staršího, ale vždycky jsem toužila po tom, mít někoho kolem třicítky, maximálně do těch pětatřiceti. Znám několik takových mužů, a najdou se mezi nimi tací, kterým se líbím a mě to vzrušuje a dohání k tomu, že je provokuju, ráda s nimi flirtuji, ale bojím se začít si něco víc. Nevím, jak by se to dál vyvíjelo, navíc mnozí jsou ženatí a já jim nechci rozbourávat rodiny jen kvůli tomu, že si chci něco užít, asi to není správné, já narozdíl od jiných, se umím vžít do situace manželek těchto pánů, musí se cítit ponížené. Chtěla bych vědět něčí názor na to, jestli mám být šťastná na úkor jiné ženy a jak se vlastně dostat pod kůži starším pánům, přece jenom jsou o něco chytřejší a nenechají se tak oblbnout jako mladí kluci. To je tak vše, co bych k tomuto tématu mohla říct.

Reaguju s velkym zpozdenim, ale snad si to Kamilo jeste prectes. Muj milovany o dvacet let starsi zil sam, kdyz jsme se poznali. Nikdy bych nechtela odloudit chlapa jine. To mi ver. A ze se Ti blazni leckdy i lehce daji. Bohuzel.

jojo souhlasím

Líbí se mi mladší partnerky a čím jsem starší tím obdivuji mladší. :o) Asi je to něco jako "stařec nasávající mládí". Povahově jsem dost neukázněný a neusedlý. Jenom věkem kapku dospívám a moudřím. Občas narazím na stesky partnerek co mají staršího partnera, že to zase až tak růžové není. Ale nic víc. Tady jsem jeden příspěvek na téma "učitel"/"poslušná žačka" zahlédl. A teď nevím co mám vlastně nejlépe prodávat. Stojíte o vyzrálost a určitou převahu? Co se staříkem, který se nechá v mnohém vést a přitom vám nechá velkou svobodu? To můžete mít nějakého mladíčka, ne? Jen mám pocit že když nabídnu určitou duševní moudrost a přitom praktickou nevyzrálost, že to není přesně to pravé. Ale chápu-li to dobře, lépe se takto vytvoří skutečný partnerský vztah. Jenže já jsem spíš na promiskuitní chování. Partnerku na léto a jak láska odezní, hledat další vztah. Asi nejsem ve věku kdy by jsem se toužil usadit a možná jsem ještě nepotkal tu pravou. Tedy, je vám k něčemu starší partner, který vám nenabídne jistotu trvalého vztahu?

Zdravim vsechny!Tato diskuze mne velmi zaujala a potesila. Ja sama jsem ve stejne situaci - me je 22, partnerovi 43. Je to bajecny muz a moc si rozumime. Bohuzel zije v UK, tak se prilis casto nevidime. Myslenkam na budoucnost se zatim vyhybame, zijeme ze dne na den a je nam spolu moc fajn. Nejsem si jista, jak nas vekovy rozdil bere okoli, protoze mi je to vcelku jedno - je to preci muj zivot!Vsem vam preji hezky den.

No, vidim, ze nejsem sama, komu souyiti se starsim partnerem vyhovuje. Prava ale je, ze 13 let neni moc, zvlast, kdyz muj protejsek ma porad mladou dusi, obcas si pripadam ja jako ta starsi, a to je mi teprve 19, tak si to predstavte :o).. Rodice zuri hlavne kvuli jeho dvema detem, ja je mam ale rada, jsou jeho...Chtela jsem spis pridat svoji zkusenost s reakcemi okoli: u nas malokdo zaznamena vyraznejsi vekovy rozdil, ale muj pritel je cernoch, a nekdy to lidi vubec nechapou. Zvlast chlapi jsou nekdy poboureni a po par sklenkach to davaji pocitit. Ale ja jsem tyhle veci nikdy neresila, lidi kolem jdou mi dost jedno, protoze nam je spolu krasne a ja jsem absolutne spokojena, kazdej den si to uvedomuju. Je to vsechno jednoduchy: o problemy zvnejsku neni v takovychto vztazich nikdy nouze, ale vsechny stereotypy a kulturni rozdily a ja nevim jeste co, nedostavaj sanci, pokud mezi partnery je ta laska, ktera o nicem nepremysli.

Zdravím všechny, musím říct, že mě mile překvapilo, kolik lidí má zkušenost se soužitím se starším partnerem/partnerkou. Ovšem já jsem asi opravdu trošku výjimka - asi 3.5 roku jsem žila s přítelem, který byl o 34 let starší. Průběh našeho sbližování by myslím vydal na velice romantickou a vášnivou knížku. Když jsme ho poznala, chodila jsem s přítelem, který byl o rok starší než já /bylo mi 19/ a dlouho jsem svého staršího kolegu ze zaměstnání považovala za skvělého kamaráda: pravidelně si ke mně chodil popovídat, radil mi v mnoha věcech, byla s ním /i s ostatními kolegy /neskutečná legrace. Asi se mi něco snažil naznačit delší dobu, ale já jsem v té době byla tak nezkušená a hlavně- VUBEC M´E NENAPADLO, ´ZE N´EKDO, KOMU JE SKORO 55 LET, BY SE MOHL HLUBOCE A V¨A´SNIV¨E ZAMILOVAT ! Teď už vím, že duše člověka se zase tak moc nemění. Zkrátka - jednou mému kolegovi došla asi trpělivost a když jsem mu přinesla do kanceláře poštu, najednou mě objal a políbil. Já jsem byla dost překvapená a řekla jsem mu: Okamžitě mě pusťte, nebo Vám dám pár facek! On se mi velice omlouval - je to vlastně dost uzavřený a citlivý člověk /v životě si prošel lecčím/. Něco se ale od té doby změnilo: spadly mi klapky z očí a mně došlo, že o mě stojí a že si s ním rozumím mnohem víc než s mým současným přítelem. Po nechutné roztržce s jeho rodiči /hysterická matka trpitelka/ jsem se s přítelem rozešla a začalo nádherné období: romantické výlety, společná práce, nový přítel mi i pomohl s mnoha věcmi. Hodně jsem se od něj naučila - hlavně asi že skutečná láska není žádná přechodná zamilovanost, ale opora, každodenní spolužití a obětavost. Byla jsem jako vdaná, měl totiž 10tiletou dceru, se kterou jsem si dobře rozuměla, často u nás byla. Nakonec náš vztah ztroskotal ne na věkovém rozdílu, ale asi na neschopnosti nás obou se vyrovnat s našimi problémy pramenícími z minulosti /já jsem měla velké problémy s rodiči a se zdravím, on se svou bývalou manželkou + byl přetížený v práci/ - nedokázali jsme to řešit, bylo toho příliš mnoho na jednou. Vztah vlastně skončil, když už jsme ani jeden nemohli dál, dřív jsme nebyli schopní ho ukončit, protože jsme věděli, že to pro nás oba bude katastrofa - oba dva jsme se prakticky nervově zhroutili. Dnes jsou z nás opět přátelé, když se občas vidíme, myslím, že máme stejný pocit: pořád se vlastně máme rádi, ale vím, že prostě spolu nemůžeme /i kvůli věku/ žít. Byla jsem z toho zoufalá, ale co se dá dělat, když se ten pravý narodil o tolik dřív než já? Že jsem ho skutečně hluboce milovala, jsem pochopila po asi 2 letech po našem rozchodu, když jsem se dokázala rozbrečet radostí, že mně pozval na oslavu šedesátin. K dárkům jsem mu přidala přání, kam jsem napsala to, co jsem mu nedokázala říct za celý náš vztah: že mi moc záleží na tom, aby byl šťastný a že si ho velice vážím za to jaký je a když bude potřebovat pomoc, jsem tu pro něj. /neví, že jsem požádala jeho a své bývalé kolegy, aby mi zavolali v případě, že by byl delší dobu nemocný nebo měl nějaké problémy- myslím, že mu to dlužím. Co chci vlastně říct: začátek vztahu byl obzvlášť pro mě velice těžký - má konzervativní katolická rodina mě dost odsuzovala, musela jsem si tenhle vztah vybojovat jak v rodině, tak mezi kolegy v práci, dostala jsem i anonymní dopis, ačkoli jsme oba byli volní a nikomu jsme neubližovali. Přesto jsem do toho šla, věděla jsem, že to bude stát za to, i kdyby to trvalo jen 3 měsíce. Brala jsem to jako dar. Tenhle vztah mě hodně změnil. Už vím, co je láska a trochu se /i po 3 letech/ bojím začít nový vztah - moje laťka je trochu vysoko a nechci nikomu ublížit - uvědomila jsem si totiž, že někteří muži jsou velice citliví. Tohle pro mě ale není moc lehké, je mi teď 26 a mám ráda sex, rozhodla jsem se ale, že další vztah se budu snažit začít, až si budu myslet, že by mohl opravdu vydržet. Umím si už představit, jak vypadá každodenní život v manželství s dítětem a vím, že musím být připravená dělat i kompromisy a dát druhému volnost /nemyslím ovšem sexuální/. Lásce zdar a držme se hesla: Veškeré kvaltování toliko pro hovada dobré jest! /J. A. Komenský/ Katka

Nino,se zájmem jsem si přečetla Tvůj příspěvek, protože se velmi podobá mé zkušenosti - mně je 26 a mému miláčkovi 45, cítíme k sobě nejen lásku, ale - jak píšeš - i jakési souznění na vyšší úrovni, stejnou představu o životě atd. Navíc je to také cizinec, a po pár týdnech společného žití musel na měsíc odjet do zahraničí--- takže teď prožívám něco podobného jako Ty a kladu si stejné otázky. Náš vztah mi připadá bezva, partnerův věk spíš jako výhoda než nevýhoda - je vyzrálý, ví co chce a z jeho zkušeností můžeme těžit oba - takže ve věkovém rozdílu bych žádný problém neviděla, myslím, že ve vztahu jsou důležitější věci. Držím Vám palce, nenechte se zdeptat okolím a budu ráda, když někdo přidá svůj názor nebo zkušenost !!!

Trochu Vam to asi pokazim, ale ja ten velky vekovy rozdil nevidim az tak ruzove. Mluvim z vlastni zkusenosti - me 20 ,jemu 50, nejdriv par let idilka ....neuveritelne souzneni dusi, sex skvely, konecne nekdo, kdo me chapal, rozumel mi, nic nebyl problem, laska hory prenasi, ze...no, v podstate to byla nahrada za rodinu, kterou jsem nikdy poradne nemela. Kdyz jsem trochu zdospelela, doslo mi, ze jsem v tom vztahu za dite, ktere musi poslouchat, do niceho moc nemluvit a beda, jak by se ukazalo, ze trebas v necem prevysuje sveho "ucitele"... proste prusvih...takze bych si dovolila rici, achtung, trochu rozumu do zmeti vasni a citu taky neskodi...ale kdo to zvladame, ze..

Ve svych 50-ti jsem se seznámila s mužem ve věku moji maminky.Přišlo to jako rána z čistého nebe.Nikdy jsem nezažila tak silný oboustranný cit.Každá minuta stoji za to,protože nikdo neví jestli ještě nějaká bude.Vždy jsem používala více rozum ,ale nestálo to za to.Teď se řídím srdcem .Co říká okolí? Nic a je mi to jedno.Držím palce všem zamilovaným.

Mam za sebou manzelstvi s o rok starsim partnerem.Celou dobu jsem byla jako velitelka,vsechno rozhodovani bylo na me i financne jsem na tom byla asi 4 krat lepe nez on.Vse jsem si musela zaridit sama a on se jenom vezl..Mela jsem nad nim psychickou prevahu, navic jsem byla ve vztahu vic jako muz nez zena.On byl nedospely jako decko a nakonec jsme se rozvedli. Ted mam druheho manzela a ten je o 12 let starsi nez ja.Me je 25 ,jemu 37.Co prozivam se neda s predchozimi zkusenostmi vubec srovnat.Konecne mam vedle sebe rovnocenneho partnera,na ktereho se muzu spolehnout a citim se jako zena.Hycka me,rozmazluje,rozhodnuti delame spolecne ,moc se milujeme a rozumime si ve vsem.On vi co o zivota chce,ja taky a tak nam nic nestoji v ceste.Umi si vazit stastneho vztahu a tak ho neohrozuje mladickymi vystrelky jako to delal muj ex.Takze starsiho (zkusenejsiho,vyspeleho,rozumneho) parnera muzu jen doporucit.

ahoj vy vsichni....muj partner je taky o dost starsi - o 17 let.Mne je 23 a zpocatku sem taky resila podobny veci,jako co na to okoli,co moji rodice a pratele atd.Ale setkala sem se prevazne s kladnyma reakcema.Sice moje mama,jinak celkem rozumna zenska,na zacatku delala trochu sceny,ale kdyz ho poznala,tak obratila,musela uznat ze je moc fajn a kdyz vidi,ze sem s nim stastna a v pohode,tak uz nerekne ani slovo.I moji pratele se na nas nekoukaji jako na dva blazny nebo uchylaky a berou to.Myslim,ze je opravdu nejdulezitejsi, jestli si prave ti dva rozumi...na zacatku me uplne uchvatilo,jak moc sme si rozumeli,na spousty veci sme se divali podobnyma ocima a kdyz sme meli kazdy jiny nazor, tak sme se o tom byli schopni bez kriku a hadek domluvit...a tak to stale samozrejme je doted.Je to prvni muz se kterym si dokazu predstavit mit deti,rodinu.....Podle meho nazoru,kdyz vam na tom druhem opravdu zalezi a cini vas stastnym,tak proc se toho vzdavat jen proto,ze okoli to nechce z nejakeho duvodu respektovat,kdyz tomu vztahu verite,tak sem presvedcena,ze ho kazdy uhaji i pred nejakym puritanem,svazanyho hloupyma spolecenskyma normama.

Muj partner je o 35 let starsi. jsme svoji 6 let a bezvadne nam to klape. myslim, ze jsme si byli souzeni.rodice s tim nesouhlasi za zadnou cenu. ale ja jsem moc stastna. a v sexu je take naprosto skvely.