Panic po dvacítce

Petro já nic nerekapituluju,protože ono co se týká vztahu,tak není ani co rekapitulovat. Jenom říkám,že už je mě to jedno. Žiju si svúj vlastní život samotáře,na který jsem si už zvyknul.

No jo no ale co když už sex prostě nechci a ani mít nemůžu? Tak mám holt smůlu.

Petro, mas uplnu pravdu.
Mam pocit, ze sme uplne stejne. Co pises, to ako keby som pisala Ja. Tiez som mala 27 rokov, ked som stretla priatela a bola som na tom ako Ty. Ja 27 let panna a on 25 let panic. Tiez som nevedela, ako mu to mam povedat. Ked som mu to povedala, on mi na to, ze tak v tom pripade sme na tom uplne stejne. Tak sme sa na tom zasmiali. Uz sme spolu 4 roky a stale sa lubime.
Priatel je odo mna mladsi o 2 roky, Ja som mala aj mam problem ze vyzeram mladsie, nikto mi neveri, ze mam tolko rokov. Ked som mala 22, 23, 25 rokov 30 rocny na mna nepozrie ked vyzeram na 15 :) :)
OK, mozno teraz uz vyzeram na 20 (22) :) :)
A aj s tymi pubertakmi mas pravdu. Presne! Chalani 20- 30 rocni su fakt pubertaci, musia sa vyblaznit a v tridsiadke ako keby chalan dozrel. Myslim ze 30 rokov je pre chlapa ten najlepsi vek.

Marku 2 ty máš 30!!! Proboha vždyť jsi ještě mladý kluk, co je dneska 30!!!! Ty už si jako rekapituluješ svůj život? Ty ho uzavíráš? To je proboha věk kdy se vlastně stává s kluka chlap!!! Alespoň v mým okolí kluci 20-30 jsou puberťáci!!! Ještě k tomu mýmu příběhu (popsán výše...), zapoměla jsem ještě zmínit o tom, jak můj přítel přijal, že jsem panna ve 27!! Myslela jsem si, že se na mě určitě vykašle. Vzpomínám, si že jsem měla trašný strach mu to říct, ale zase jsem chtěla vědět jak na tom vlastně jsme a jak to se mnou vlastně myslí. Asi po měsíci jsem se rozhodla, že mu to prostě řeknu a buď ten večer budu šťatná, že jsem našla bezva kluka (když mu to nebude vadit) a nebo budu nešťastná a odkopnutá. Tak jsem prostě řekla, že mu musím něco strašně důležitého říct a zatvářila jsem se teda asi příšerně vážně, protože on úplně sbledl a zatvářil se taky vážně. No, a on řekl: Ty se se mnou chceš rozejít?? A já že ne, že právě naopak, že ho miluju, ale že si se mnou moc v posteli neužije, aspoň ze začátku, protože jsem panna. Tak a bylo to venku. On se začal smát a nadal mi, že jsem ho takovou BLBOSTÍ vyděsila k smrti. Tak jsme se smály, a já poznala, na čem skutečně v životě záleží. Já 27 let panna, on 31 panic..... NO A CO????

Marek 2, Ja viem, ze to ako som Ja stretla svoju lasku ze to bolo ako z filmu, alebo romanu. Je to neuveritelne Ja viem. Nikdy ma nenapadlo ze sa takto zoznamim. Ale to, ze nadej je len pre niekoho kto ma 18 alebo 20 a akonahle uz mas 30 tak uz pre Teba nadej neexistuje, tak s tym suhlasit nemozem. Ale ved kazdi sme ini.
Ono ked mas 30 tak uz mas zauzivane svoje veci, Ja som mala 27 a tiez som mala vlastne svoj svet. Ono v takom veku uz clovek akoby nikoho nechcel. Lenze treba sa nad to povzniest, neuzierat sa tym, sem tam sa usmiat a vsimnut si okolie, okoloiducich, ved mozno niekto, koho denne stretavame, vidime, sa tiez trapi a ma podobne problemy.
Ja som mala skoro 30 ked som stretla svojho mileho, OK 27, takze 3 roky do 30. Moja sestra ma 28, myslim ze zatial este nadej nestratila, ktovie ked bude mat 30 to neviem, samozrejme neuziera sa tym ze nikoho nema, ale myslim si, ze zatial dufa, ze niekoho stretne. Nie nasilu. To nie. Mozno vsak, ked bude mat 30 tak uz nadej u nej zhasne, to neviem, ale to ako keby uz nikoho nechcela, ked nebude mat nadej. Nemyslim vsak, sa tym uzierat,nie ze dufam dufam dufam ze niekoho stretnem, to nie. Jednoducho neriesit to, zit svoj zivot. Ved nejaku tu nadej clovek predsa len musi mat, proste v nieco verit, mysliet
pozitivne. Ved, ked by sme mysleli iba negativne, tak to by sme ani nevysli z domu, alebo nenastupili do autobusu, lebo ved co ak havaruje, alebo nenasadli do auta, alebo do lietadla ved co ak spadne. Ostali by sme doma, ale ved aj doma sa cloveku moze nieco stat. Paci sa mi tento citat, vlastne je to akasi stara mudrost.
"Vsimej si svych myslenek, mohly by se stat tvym osudem." (stara mudrost)
Suhasim s bnz ze Nejlepsie je sa tym neuzierat a planovite nikoho nehladat.
Mna teda vobec nenapadlo, ze stretnem svojho priatela v elektricke :)
Ked sme uz spolu chodili asi cca 2 tyzdne, tak som zasla do PantaRhei to je take knihkupectvo (neviem ci aj v Cechach su take knihkupectva) da sa tam aj sadnut a dat si caj alebo dzus a tak. Cakala som tam na priatela no a popri cakani som pozerala nejaku knizku z regalu a nejaky mladik sa mi prihovoril. Clovek, ked nikoho nema, tak akoby nebol zaujimavy, a ked uz priatela mam tak aha zrazu by bol aj dalsi :)
Potom som hovorila bratrancovi, ved nech zajde do PantaRhei, ved ked sa nejakej holke prihovori zato nic neda. OK, su dve moznosti. Ze si padnu do oka, alebo ze si nesadnu a ona ho posle do kelu. Ale ak to nikdy neskusi a bude sediet len doma a uzierat sa tym, ze nihoho nema, tak to fakt nema zmysel.
Ono, asi na to netreba vobec mysliet a clovek niekoho stretne ani nebude vediet ako.

Semínko naděje se už ve mě dávno vytratilo,ale není se čemu divit když je mi třicet a nepoznal jsem žádnou holku. Takže naděje už dááávno ve mě umřela. To co tady píšeš o tom,že naděje umírá jako poslední,tak tomu lze věřit když je ti osmnáct nebo dvacet,ale ve třiceti? No nevím,nevím toje opravdu naivní představa. Tohle múže fungovat tak jedině v nějakém romantickém filmu,nebo románu. Ve skutečném životě je to však všechno úplně jinak.

Souhlasím s Annou a petrou. Nejlepší je se tím neužírat a plánovitě nikoho nehledat. Koneckonců kluci jako jsme my, co zůstávají do pozdního věku panicové, tak nečiní z vlastní vůle. Vždycky je to tak, že ženská si vybere chlapa a ne naopak a u nás to platí dvojnásob :-). Takže neřešit to, počítat spíš s tím, že to nepřijde, zbytečně na to nečekat, žít si po svým a když to náhodou přijde, tak je asponň o příjemný překvapení víc, no ne? Život je moc krátkej na to, aby člověk na něco čekal a užíral se tím. Hlavu vzhůru, spousta skvělých lidí prožila život sama a nikdy nepoznala lásku.

Marek 2
celý život věřit v něco co nepřijde je dost bláhově najivní ?
Podla mna nie. Pretoze aj ako pises, ze ak sa niekomu stane nejaky uraz a ostane do konca zivota postihnuty, samozrejme - musi sa s tym zmierit, ale nadej vzdy umiera posledna. Lebo lekarstvo a medicina idu tiez dopredu, a co napriklad dnes nevieme vyliecit, mozno to budeme vediet vyliecit o 5 alebo o 10 rokov. Co se zda nadprirodzene dnes stane sa timtez zpusobem prirozenym zitra. A toto je tiez realita.
Ale nejako sa mi nedari zasiat v Tebe co len malilinke semienko nadeje. Co uz chalani su tvrdohlavi, moj bratranec tiez :) Tiez mu to musim dookola opakovat :)
Ale myslim, ze si v celku fajn chalan.

Petro napisala si to super.
Presne tak, zit sa musi! Nadej fakt umiera posledna.
Ja som vzdy stretavala len chalanov - typy, ktore som vedela ze nie su moje typy. Jednoducho som pri kazdom z nich vedela, ze mozu byt iba moji kamarati - nic viac. Nikdy som s nikym nechodila. Nie ze by som nechcela s niekym chodit, ale chodit s niekym len preto, aby okolie videlo ze s niekym chodim, tak to nie - to mi za to nestalo. A vacsinou, komu som sa pacila Ja, ten sa nepacil mne (pretoze Ja som nemala zaujem o sex na jednu noc) a zase kto sa pacil mne, tak ten ani nevedel, ze existujem :) A Ja som zase nebola ten typ, aby som sa prihovorila prva - podla mna sa ma chalan prihovorit holke a nie opacne. No dnes uz je to aj naopak. Co uz. Ja som este stara
skola.
A asi tyzden predtym, nez som stretla toho mojho princa, tak som si povedala, ze nech mi daju vsetci pokoj, Ja nikoho nechcem!
a...
Raz som sa viezla elektrickou, on nastupil, pozerali sme na seba, no nepovedali ani slovo. Potom on vystupil a Ja som sa viezla dalej. Ja som vystupila o dve zastavky a presla som na zastavku autobusu. A koho ze vidim! Chlapec z elektricky. aaaaaaa
On si ma vsak asi vsimol skor, lebo som videla ze kraca smerom ku mne. A prihovoril sa.
(Mohla som vystupit ako on a prejst pesi na zastavku autobusu, ale Ja nie - Ja som sa odviezla.
Aj teraz si pamatam, ze ked vystupil, obzrel sa do elektricky a krasne sa na mna umial.
V duchu som si aj hovorila, do kelu, co som nevystupila :)
Ale asi to tak malo byt. On dosiel na tu zastavku autobusu pesi Ja elektrickou :)
Asi to bol osud.
Bolo to ako z filmu. Niekto neveri na lasku na prvy pohlad, Ja som o tom nikdy nerozmyslala, ale u mna to vlastne bola laska na prvy pohlad. A stale je! A to sme uz spolu stvrty rok.
Takze pre vsetkych: Nastracajte nadej!

Však právě přesně tohle dělám,netlačím na pilu a žiju svůj vlastní každodenní život. Ono taky mě nic jiného nezbývá. Prostě je to o tom,že se člověk s tím musí vyrovnat a naučit žít. Je to stejné jako když se vám stane nějaký úraz a zústanete do konce života postižení,taky už to nezměníte a musíte to přijmout takové jaké to je. Stejné to je i s láskou,někomu je souzeno mít za život několik lásek a někomu zase žádnou. Takže naděje je sice pěkná věc,ale zase celý život věřit v něco co nepřijde je dost bláhově najivní. Tohle je ta tvrdá realita. Jinak Anička opravdu moc hezky píše.

Já souhlasím k krásným příspěvkem od Anny. Je to všechno hrozně složitý a opravdu se to lehce radí, ale Markovy 2 a ostatním můžu z vlastní zkušenosti potvrdit Annyni slova. Já jsem taky čekala dloooooho na svou první lásku. Je mi 27let.A ještě před rokem jsem byla nepolíbená a nešťastná "stará panna".Prostě nikdy o mně žádný kluk neprojevil zájem!! Normálně jsem chodila do společnosti už od 16 let.Bavit se s kamarádkami... No a vždycky když se tam objevili nějací kluci tak sbalili kamarádky. Na mně nikdy nikdo nezbyl...Dokáže si jistě představit jak mi bylo a co to udělalo s mým sebevědomím...Pořád jsem čekala, že někdy někoho romanticky potkám třeba na autobus.zastávce nebo v obchodě atd... Takže jsem pomalu ani nevycházela bez makeupu. HA HA. Roky plynuly a nic....Jako by snad kolem mně ani žádný kluci nebyly nebo co? Tak jsem si v 25 letech řekla že na to prostě s..... a už na TO nebudu myslel. Přestala jsem se tak strašně sledovat, a začala jsem na sebe trošku kašlat. Ne že bych se přestala mýt nebo chodit jak vagabund, ale už jsem nebyla posedlá svým vzhledem a nestála hodinu před zrcadlem než vyjdu do ulic. Jednoho dne mně kamarádka pozvala večer k ní, že se bude grilovat ať určitě přijdu. Protože bydlí ve stejné vesnici jako já, takže jsem si vzala jenom odrbané tepláky a obyč.třičko, vlasy stáhla do gumičky ani jsem se nenamalovala.. Prostě absolutně nepřipravená na setkání s princem. No a co se nestalo.... Kamarádky přítel tam měl pár spolužáků se školy a já jsem se s nima normálně začala bavit, ne s pocitem, že jsem kočka,´která čeká že ji někdo sbalí, ale normální holka od vedle, které o nic nejde. NO a co bych Vám tak ještě napsala. S jedním jsem se bavila víc.... a bylo to. Odešla jsem jen platonicky zamilovaná, byla jsem přesvědčena, že už ho nikdy neuvidím... No a na druhý den se ozval. ATD..PRostě chodíme spolu už rok. A je to bezva.Chci tím jenom říct a povrdit slova Anny, že osud a láska si Vás sami nejdou, když to budete nejméně čekat. Netlačit na pilu, žít svůj každodenní život, chodit do společnosti ne s pocitem, že teď třeba někoho potkám, to ne, spíš jen, že se jdu pobavit a NIC od toho nečekám... Hodně štěstí, vím, je to těžké. Ale žít se musí!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Marek 2
Ale to urcite nie je tvoj pripad. Co uz mas snad 90 rokov ? ze uz dufat netreba :)
OK, ak by vsak aj nahodou to bol tvoj pripad, tak preco nemysliet pozivivne ? Preco ? To hovorim vzdy aj bratrancovi. Ked budes mysliet negativne tak samozrejme ze to nevyjde. U mna to tak vzdy fungovalo, ze ak som myslela ze toto nespravim, toto nevyjde a tak podobne...
tak sa tak aj stalo.
Takze, treba mysliet pozitivne. Lasku stretnes, ked to budes najmanej cakat. U mna to tak bolo.
Posielam Ti teda dalsiu kapicku nadeje. Kvapvocka sem, kvapvocka tam a budes mat za vedro nadeje :)
(myslim vedro ako nadobu na vodu - to je asi kybel po cesky ci nie? :o)

Děkuju Aničko za tvou kapičku naděje. Jinak souhlasím s tvým bratrancem,že někdo skutečně za celý život lásku nenajde. Myslím,že určitě právě tohle je můj případ.

pro Marek 2
Ale ved v nieco verit treba. Nadej predsa umiera posledna.
Mne sa velmi paci film
Utek z vaznice Shawshank. Na konci tam je
" Mam len dve moznosti. Myslet na zivot nebo umirani. "
Je to uzasny film.
Ja som si tiez myslela, ze uz lasku nespoznam, ved moji kamarati a kamaradky vsetci niekoho mali, no Ja som bola sama. Ja som tiez tuzila niekoho stretnut. Tiez som si niekedy hovorila, ze je uz neskoro a tak... ale niekde v hlbke duse ..jednoducho ta nadej.. dufala som, ze niekoho stretnem.
Moj bratranec ma 30 rokov a tiez nema ziadnu holku, pokial viem ani so ziadnou zatial nechodil. Proste nejako mu ziadna doteraz nesadla. Moj druhy bratranec tak isto nema holku, ma 25 rokov. A moja sestra este tiez nestretla toho praveho. Vzdy im hovorim, ze vsetko ma svoj cas. A kazdy je iny. Niekto stretne svoju lasku uz v 10 rokoch niekto v 15, iny v 25, a niekto v 40 rokoch. Jasne - bratranec ma hned uzemnil, ze niekto ju nestretne nikdy.
Povedala som mu
Dobre, takze uz po nej netuzis? Do konca zivota si uz lasku odpisal, takze ak by si ju nahodou zajtra stretol, tak ju nebudes chciet? Viem, niekto ju naozaj za cely zivot nestretne, ale prezit cely zivot bez nadeje, to musi byt naozaj strasne.
Takze nie si sam. Ja som na svoju lasku cakala 27 rokov. Ja viem ze realita je realita, ale clovek predsa musi mat nejaku nadej. Posielam Ti kvapvocku nadeje :)

Myslím Aničko,že když jsem jí nepoznal do teď,tak už by bylo velice najivní věřit tomu,že jí někdy poznám a už na ní ani nevěřím. Taková je realita.

pro Marek 2
Neviem, kolko mas rokov, no mozno este lasku spoznas, no zatial
este neprisiel tvoj cas. Ja som na svoju lasku cakala 27 rokov a to cakanie stalo za to. Uz sme spolu 4 roky a je to stale take krasne super uzasne ako na zaciatku.
Tak nevesaj hlavu, laska pride ked to budes najmanej cakat.

Bnz: tak samozřejmě že i já se věnuju své práci i zálibám do kterých investuju čas a peníze,jinak už bych si asi dávno hodil mašli.

Počkej, jakých dost peněz. Vždyť letecké víkendy po Evropě stojí do 10.000,- Kč a po světě max. kolem 20.000,-.
Pokud žiješ sám, tak si to můžeš přece v pohodě dovolit i s průměrným platem. Na to není potřeba dost peněz.
Dost peněz budeš potřebovat, až budeš takovéhle víkendy absolvovat s celou rodinou, to Tě takový New York přijde na 100.000,- Kč. Takže pokud si takový výlet dopřeješ několikrát do roka, tak potom to teprve bude dost peněz.

Marek 2: Trápí mě to často, ale snažím se odreagovat jak to jde. Rád se zajdu napít sám i s někým, rád chodím na koncerty a moc rád cestuju. Třeba se sebrat a letět někam na víkend nebo celý týden. Naštěstí mám na tyhle kratochvíle dost peněz, když už je nemůžu investovat do přítelkyně nebo rodiny.

http://cz.iq-test.eu/;11035