Sebevražda

Myslím,že ti rozumím.Píše se v knihách nejen o schopnosti odpouštět,ale i o schopnosti opustit.Samozřejmě neexistuje žádný universalní postup.U každého jedince to nutně bude jinak.Záleží na míře poškození vztahu na vašem věku,zda máte děti,jak jsou staré,zda to nelze řešit nějak kompromisem atd.Je to složité,ale vždy nějaké řešení existuje.

Janko,já ti...Pavle, ale přece moje slova vůbec nepopírají Tvoji myšlenku "Někdy může nastat i situace,kdy jsi dobře zorientovaná,rozumíš si,ale řešení není tak jednoduché."

Pak ale také můžou nastat situace, kdy řešení se zdá úplně banálně jednoduché (ovšem pozor, viděno zvenčí, Ty na to nemáš - to řešení vidět), ale nejsem zorientovaná sama v sobě.
Vždyť přece obě tyto situace v životě můžou nastat.

Chceme, aby byl ve stejném...Toto je přesné a výstižné!

15.9. - necelý měsíc, ach...Janko zdravím Tě a jsem rád, že opět píšeš, ale raději to ani nepřipomínej, prosím.

Potom bys vlastně.......a trvalo roky a roky, než jsem pochopila, že to mám "nějak jinak než duševně zdraví lidi" a holt zbývaly dvě možnosti. Sebevraždu jsem sice téměř dokonala (ale jak vidno, ani v ní jsem nebyla úspěšná), tak potom ta druhá možnost byla pokusit se ŽÍT, ne jen přežívat - každou minutu, každou půlhodinu, každý den, každý měsíc... A světe div se, nějak žiju. Už jsem to tady asi párkrát psala, nežiju šťastný život, ale chválabohu už to opravdu není jen o tom přežívání. Také jsem psala, že je mi blízká Troska - i když se neznáme - a to z toho důvodu, že cítím, že ona je právě v té mé někdejší situcai, kdy prostě jen přežívá... Nedá se to dlouho vydržet, podle mě, pokud opravdu jen člověk odměřuje čas (a má na to vůbec ještě sílu), tak to fakt směřuje k sebevraždě. Jsem daleka moralizování, je mi to z duše protivné. Je mi líto všech, kteří trpí, ale z Trosky cítím to odhodlání už dál nepřežívat, a úplně narovinu je mi z toho hrozně: nedá se ASI nijak pomoct. Jen občas napsat tady, vypsat své zkušenosti,...ale víc se asi nedá dělat nic :-(

Ano, nerozuměla jsem sama...Chceme, aby byl ve stejném domě, ale ve vedlejším pokoji..

Janko,já ti nerozumím.Někdy může nastat i situace,kdy jsi dobře zorientovaná,rozumíš si,ale řešení není tak jednoduché.

Potom bys vlastně...Ano, nerozuměla jsem sama sobě! To vůbec nepopírám. V "tom" mizerném stavu jsem to měla tak, že jsem milovanou osobu u sebe mít nechtěla! V žádném případě! (mmch., ale nebyla jsem tehdy schopna nějakého čistého upřímného citu). Ale když ten "milovaný člověk" nebyl nablízku, bylo mi ještě hůř...Nechci mluvit v hádankách, jen je to slovy strašně těžko uchopitelné. Bylo to mučení duše.

15.9. - necelý měsíc, ach jo :-(((((

Potom bys vlastně nerozuměla sama sobě.No a to by mohl být ten problém.

Janko,dobře.Zkus to tedy rozvést.Co jsi skutečně cítila když jsi byla s milovanou osobou a co jsi citíla když jsi zůstala sama.Ten tvůj výrok je spíš hadanka.Vše co říkaš je jistým obrazem toho co je uvnitř.hadanky???

Ano,podle mě tomu fyzickému musí předcházet nejpve jistý posun v duševně-duchovní oblasti.

Dovolila jsem si tady okopírovat slova Pampelišky Pavlovi:
"Prostě blízkost a vzdálenost se překrývaly, neexistoval prostor mezi nimi.
Nebylo žádné "akorát". Tak to prostě hraničáři mají."

Toto jsou velmi pravdivá slova, jen si, Pampeliško, myslím, že jsou pochopitelná jen těm, kdo tyto stavy zažili. Kdo na to půjde s příliš technicistním přístupem, tak to asi nepochopí.

Presne.
Obvzvlast,kdyz pak...Ten příspěvek mě zaujal... I moje terapeutka se mě jednou (možná dvakrát) na konci sezení zeptala, zda mě může obejmout. Souhlasila jsem. Jednou to bylo v době, kdy jsem spoustu věcí nechápala, byla jsem povrchní... A jednou, to už jsem NĚCO cítila a nebyla tak emočně otupělá a plochá jako roky a roky předtím, to pro mě bylo gesto člověka, který mě má rád - navzdory tomu v jakém jsme kdo postavení...

Koukám, že se tu bavíte o skupinách. Já jich zažila x - podle mě je tolik faktorů, které to ovlivní... Asi nejdůležitější je jaký je kdo typ člověka. Někdo na to nejen, že nemá, ale ani nechce se otevírat druhým. Jiní jsou zas třeba úplně opační. A určitě záleží na tom, jak je ta skupina vedena. Zažila jsem vedení skupiny zdravotní sestrou, která na příslušné oddělení nově nastoupila, byla nezkušená a mně se tehdy zdála vrcholně neempatická (Bůh ví, dnes je třeba vše jinak). Takže skupina s ní (kdy ona ji neuměla vůbec moderovat, vstupovat do ní, apod.) byla diametrálně odlišná od té, kterou vedl zkušený psychoterapeut (v případě skupiny já konkrétně upřednostňuji terapeuta-psychologa od lékaře-psychiatra, byť má samozřejmě terapeutický výcvik).

A Jance se omlouvam,ze jsem...Uff, jsem tady po dlouhé době, nemám čas pročíst všechno, ale přesto neskrývám radost, že je Troska zase zpět. Tady na diskusi. ...a mně nevadí, když na mě nereaguješ....ani já v minulosti nereagovávala - cítila jsem, že veškerá snaha okolí je zbytečná, jen se pachtili s pomocí pro mě a já ji nechtěla....takže chápu a netřeba omluv. Ale - před pár dny (nebo spíš týdny) tady byla debata na téma zvířat (kočky, psi), smím se zeptat - Trosko, Tobě by takové nějaké zvířátko aspoň trochu od trápení nepomohlo? Jinak u mě momentálně vše špatně - velké zdravotní trable plus onemocněl náš kocour :-(

"Co si těmi radami jako...Ano Ignácie, už jsem na to přišla.Stále živiš své já a tak to s tebou jde z kopce.Už když jsi psal, že plánuješ naši politickou akci za lepší svět mezi těmi homo stvůrami.Vzpamatuj se a nezabývej se tolik sebou, ale světovou revolucí

Pampeliško,ano,přesně

Některé vaše přispěvky...Pavle, v tomhle co píšeš, je ohromná pravda.
Dlouho jsem bojovala s obavou o ztrátu důstojnosti, když mě posílali na režimovou léčbu alkoholizmu. Přesně ze stejných důvodů. přece jak se mohu naučit mít sama ráda (a přestat si ubližovat), když se mám nejprve takto sama před sebou degradovat a ponížit?

ten, kdo nemá problém s egem, to v pohodě ustojí. Ale ten terapii nepotřebuje. v terapii jsou samé zlomené duše a jejich ponižováním se asi stěží dosáhne výsledku.

Režimová opatření mají smysl určitě v nějakých mezních situacích, kdy se normální terapie dělat nedá. Ale jinak, když se chceš člověku přiblížit a pomoct mu, tak určitě ne tím, že ho budeš nutit dělat ze sebe šaška, když se plácá v depresích...
:-(

Některé vaše přispěvky ve mně vyvolávají pocit jakoby mělo být učelem té terapie okusit ponížení.Přiznám se ,že nedávno jsem se setkal s názvem knížky "U cesty vzhůry volím pád",která ve mně podobné asociace vyvolala.Knížku jsem nečetl tak nevím do jaké míry jde jenom o název.
Myslím si,že předělat člověka lze jedině láskou.Dostat do vědomí,že určitá jednání jsou špatná,nepřijatelná,ubližující ostatním atd.Není možné toho trvale dosáhnout přímým fyzickým ponižováním.Já bych byl volil třeba název "Pro cestu vzhůru volím lásku a porozumění"