Sebevražda

Ano,teď již odbočujeme.Někteří touží po uznání,být někým,nebo mít moc nad ostatními,vládnout,jiní touží po peněžích,atd.Z určitého pohledu jsme všichni nějak,v různé míře zranitelní,právě pro tyto svoje nagativní vlastnosti a chování.Pevně věřím,že nejsou mezi námi tací,kteří takového poznání zneužívají pro své účely.V celé historii lidstva se nikomu ještě nepodařilo podmanit si trvala přírodu tak, aby sloužila jenom určitá skupině.

Tedy, to je síla. Netančila...ještě k Jill, a skupinovce.
No, to tu nejsme pro tebe asi vhodným příkladem pro tebe, když jsi měla už teď nějaké negativní představy o skupinové terapii, a takhle si je potvrzuješ. :-(
Nemohu říct, že by skupina byla pro lidi jednodušší. Tam nějak o intelekt fakt nejde. Spíš o emoce a prožitek. Ale jestli má někdo k lidem obecně dlouho daleko, než si je pustí k tělu, musela by skupina trvat roky, aby to pro člověka mělo smysl a mohl se přiblížit. To v PL nejde.

jak jsme psali o medvědovi...to já zas dělala žížalu. Plazila jsem se po koberci a kroutila se. :-)
Já jsem to prostě plnila, a hotovo. Nic víc. V léčbě mi to moc nedalo, nicméně bylo to pořád pro mě chráněné místo, kam jsem musela docházet, a kde jsem přežila. Trvalo to "jen" několik týdnů, a byli jsme spolu denně, ale já si za tu dobu moc ten vztah nestačila k lidem udělat. byli mi všichni dost cizí. Nikdy jsem se tam úplně neotevřela.

Která skupina bude tedy...Pavle, ta "technická, praktická skupina" by měla být logicky čitelnější. Ale skupiny nejsou takto přísně oddělené. Měly by být trochu barvitější, aby imitovaly vnější svět.

Pampeliško,ano...Protože i umělci se skládají z běžné populace, a jsou mezi nimi značné rozdíly.

Někdy mi přijde, že čím psychotičtější dílo, tím "více umělecké". ve smyslu uznávané. Jako by se každý bál zakřičet:Král je nahý!
Znáte tu pohádku...

Nutno podotknout, že jsem 16 let pracovala jako výkonný umělec ( sorry, ale nechci být konkrétnější, proto tak divný výraz) a trochu do toho vidím, no. A je mi smutno z toho, jaké před sebou hrajem hry.

Která skupina bude tedy čitelnější????

Možná i takto.Psychiatr a psycholog musí nejprve nějak diagnostikovat analyzovat,pochopit pacienta.Budou-li např. krást lidé ze skupiny,která má blíže k humanitní dipozici budou si počínat jiným způsobem než lidé s dispozici spíš k technice.Obdobně to platí pro analytiky,policisty atd.

Pampeliško,ano samozřejmě,hudebník má rozhodně blíž ke studiu psychologie,filosofie atp. jak technik.Chtěl jsem ukazat,na něco jiného.Ještě jinak.Možná se shodneme ,že některá umělecká díla vykazují jakoby více toho řemeslného v umění než jiná silně abstraktivní.Proč je tomu asi tak ????

Zažil jsem dvoje skupinové...Tedy, to je síla. Netančila bych "medvěda", to by mne nedonutili :-(
Já jsem sama pro sebe vždy eventuální skupinovou terapii zavrhovala předem, představovala jsem si to podobně, jak to vy potvrzujete.
Spíše by vyhovovala asi jednodušším jedincům, ne?

Zažil jsem dvoje skupinové terapie a řekl bych, že mně to příliš nesedlo. Na první v PL jsem se nudil, protože jsem se nikdy nedostal ke slovu (nejsem příliš průbojný). Na druhé v lázních jsem potom musel hrát různé scénky, což bylo dost hrozné. Ale dobře mně tak. Při vstupním výběru činností v lázních jsem bláhově řekl, že bych rád na skupinovou psychoterapii. Pan doktor pravil, že to pro psychotická onemocnění není vhodné, ale já jsem si trval na svém. Tož jsem tančil medvěda aj. :-).

Dobré ráno, pročetl jsem...Rado,
k té terapii-to bylo ve stacionáři, my jsme tam byli od rána do asi dvou hodin, pak jsme měli dost času na přemýšlení, jak to se mnou pracuje. Ale nebyly to žádné náročné situace, v terapii, šlo to tak nějak všechno mimo mě, míjelo se to účinkem. nebyla jsem na to tehdy nastavená. A navíc mi vadil ten přístup terapeutky-za každou cenu se držela učení, ze kterého její terapie vycházela. Jakoby nepřipouštěla jiný výklad, než ten, ze kterého vycházela. Jinak trochu jako sekta to asi bylo. přece jen dojem sekty vytváří každá komunita, která sleduje nějaký cíl. Dost pak záleží na těch použitých prostředcích...

Možná bych to vyjádřil...Pavle, ty mě nutíš po ránu přemýšlet! :-)
Ty jsi asi spíše technický, vědecký typ, ne?
Podle tvého způsobu odborného výkladu...který mám jakožto zástupce humanitních oborů problém úplně pochopit na první přečtení.
Jinak-hudebník a psycholog se mi nezdá tak daleko, ostatně jsou terapie i expresivní, které tyhle části umělecké spojují s těmi léčivými.
Horší by to asi fakt bylo s fyzikem, co se na psychologa rekvalifikoval. To už méně škody udělá , když je to obráceně.

Ale i mezi psychology a jejich přístupy je rozdíl. Setkala jsem se jednou s takovým "vědeckým přístupem" ke klientovi, až mi z toho bylo smutno. Páč ten klient jsem byla tehdy já. :-)

Dobré ráno, pročetl jsem pozorně vaši diskuzi a musím říct, že je to síla! Co tady píšete o terapiích mi připadá jako "vymývání mozků" ve vězení.
Třeba Pampeliška - terapie od rána do odpoledne - vždyť přece si každý musí přebrat, co pro něj co znamená a to chce čas ne?
Stejně tak souhlasím s nemožností kontaktu (fyzického)! Přece k někomu cizímu se lísat jen proto, že to terapeut řekne a zrovna teď mu to připadá košer ničemu nepomůže. Spíš naopak.
A taky bych neřekl, že to funguje. Raději na to budu sám!

Možná bych to vyjádřil ještě takto.Na ose poznání,kdy jeden pol představuje celek,zatímco druhý detail.Jeden tedy,symbolikou řečeno,pro strom nevidí les a druhý pro les nevidí strom.

Víte já si myslím,že každý z nás je tu více tu méně k něčemu disponiován.Pokud se pletu tak mně to vyvratte.Je totiž rozdíl když člověk ,který je výrazně nadán např.hudebně nebo na jazyky a vystuduje psychologii nebo psychiatrii a léčí potom pacienty,kteří jsou obdobně disponováni a nebo léčí pacienty,kteří jsou zase více nádáni technicky.Podle mě tedy platí svůj k svému.Ve svém životě jsem měl možnost poznal profesora českého jazyka,který ač původně technik,po úraze který vyloučil možnost dál pokračovat v započaté karieře, vystudoval filosofii,psychologii,pedagogiku a učil budoucí techniky češtinu způsobem pouček,pravidel jako kdyby učil třeba fyziku.
Myslím si,že je velký rozdíl když technicky disponovaného jedince bude léčit hudebník a nebo technik hudebníka.

Psala jsem o neschopnosti...Já jsem ve stacionáři prožila svou nejhnusnější depku. tedy už jsem tam s ní šla, ne že bych ji dostala z toho objímání. :)
Ale musím říct, že příště bych na těžkou depresi skupinovku nevolila. Měli jsme terapii od rána až do odpoledne. Bylo to fakt náročné.

Pane Bože, tak blbě jako tenkrát mi fakt nikdy ještě nebylo. Nyní už bych se asi léčila jinak ve stejné situaci

Presne.
Obvzvlast,kdyz pak...Hm, při objetí jsem zpočátku cítila něco jako trapnost a nic vstřícného. Objímání by mělo být dobrovolné, jak píšeš - měl by se, kdo psychoterapii vede, zeptat účastníků : "Kdo cítí, že chce svého souseda obejmout a vyjádřit mu takto pochopení a podporu, ať to udělá." Obejmutí je narušení osobní hranice, stejně jako když s Tebou někdo mluví deset centimetrů od obličeje. Někomu to nevadí, někdo umí opětovat a někdo se cítí ohrožen nebo dokonce propadne panice

Presne.
Obvzvlast,kdyz pak...Tak to já si naopak vždy podvědomě od individuálního terapeuta objetí přála. Nikdy se mi krom podání ruky při odchodu, nedostalo tělesného kontaktu. Přitom někdy by to bylo vhodné, potřebovala jsem to, a cítila jsem velké prázdno. Dobré bylo, že jsem o tom mohla mluvit, a také si uvědomuji, jak jsem byla zranitelná, a tyhle pevné hranice chránily náš vztah. Nejsou tam nadarmo.

Ale ve skupinovkách s ostatními klienty, tam to nebylo vůbec příjemné, na povel se dotýkat. Zvláštní bylo, že nikdo to neodmítl. Přitom blbé to bylo pro všechny. Ale nikdo se tomu nepostavil. Byli jsme jak ovce, a snad bychom dělali skoro cokoliv v domnění, že oni přece vědí co dělají a chtějí nám pomoct...co nám taky zbývalo, než doufat, věřit jim, totálně. svěřit jim do rukou snad i svůj život. Však už taky nebylo příliš o co stát. Uvědomuji si, jak jsem nyní v tomhle jiná.

Presne.
Obvzvlast,kdyz pak...Psala jsem o neschopnosti člověka v depresi přijímat dotyky....ale jestli to v té terapii takto probíhá, tak je to sado maso

Predesly prispevek mel byt reakci na Pampelisku o nerealnosti objeti

Presne.
Obvzvlast,kdyz pak mimo terapie jedna druhou klasicky stejne pomlouvaly.
Ikdyz musim rict,ze jen jednou se me pri indiv. terapii na konci zeptala,jestli me muze obejmout.
Nikdy predtim se mi to nestalo u nikoho,vzdycky to byl ten standartni pracovni odstup.
Nevim,jestli tim sledovala zamerne jako soucast prace jak reaguju,musim ale uznat,ze jsem ji to verila,prislo mi to spontalni.
Tehdy jsem presne ale uz citila,jak jsem uz emocne tupa.
Vubec jsem ji to nedokazala ,revansovat, .
Nevim jak to popsat.