Objevme v sobě znovu ženu

Nechci vam kazit naladu nebo tak neco, ale myslim, ze mate pravo na informace a za byt informovany je lepsi nez nasazovat si ruzove bryle.Ohledne menstruace: nekde jsem cetl, ze menstruace je vlastne neprirozeny stav. Kdysi davno zeny prakticky nemenstruovaly. Bud mely deti a kojily => nemenstruovaly, nebo byly tehotne => nemenstruovaly. Az s prichodem planovaneho rodicovstvi se menstruace stala z vyjimky pravidlem.Nicmene menstruace je neco, co je zene vlastni a neni na ni asi nic spatneho.

No Terezko, mám z Tebe radost! Je to báječný, že se někomu takhle daří! A jsem strašně zvědavá na Tvůj porod - určitě napiš, jak se Ti to všechno podařilo!Určitě ten můj příběh byla ovulace, dokonce se to i časově myslím shoduje. A chtěla jsem napsat ještě něco k té menstruaci, strašně se mi líbí přístup Indiánů - konkrétně kmene Navaho- k menstruaci, chci o tom sem napsat, zatím jen napíšu to, že si menstruační krve velmi váží, protože je v ní vlastně ukryto to vajíčko a taky jí berou jako prvek očistného procesu ženy a potírají s ní různé posvátné kameny a totemy. Což mi připadá úžasné! A ženy, když menstruují, tak jdou do takové chýše, kde si 2-3 dny užívají naprosté pohody, dělají si masáže, tvoří umělecké předměty, zpívají, vyprávějí si, starší ženy jim tam připravují báječné ňamky-no prostě si to neskutečně užívají!!! Chtěla bych si to taky tak zařídit - každý měsíc na 2 dny někam odejít do klidu - myslím, že to není nemožný a taky mzslím, že takové každoměsíční uklidnění by mělo blahodárný vliv na mě, na partnera, na rodinu a na vše kolem...jééééé

ahoj, tohle je moc zajímavé téma. Milovat sebe - to je pro tebe(teď už) ta nejpřirozenější a nejkrásnější věc na světě. Okolí bych možná připadala jako pitomec, ale každé ráno se na sebe křením do zrcadla a říkám si:ahoj, mám tě ráda, dneska bude skvělej den. A večer si prohlížím tělo, a jsem spokojená, jak se mi pěkně kulatí bříško a nalívají prsa (jsem v pátém měsíci, čekám první miminko :-)) a vůbec pozoruju všechny ty změny, co se se mnou teď tak hrozně rychle dějí. A je mi skvěle. Cítím, jak se ve mně miminko mrská a hladím ho, objímám ho a v duchu pusinkuju a představuju si, jak asi vypadá teď a jak bude vypadat, až se narodí. A ono, když se mi do těch myšlenek nic neplete a dosatečně se na něj soustředím, mně v noci odmění krásným snem o něm a o mně. BOŽE, DÍKY ZA TO, ŽE JSEM ŽENA A ŽE MŮŽU MÍT DĚTI!!! Samozřejmě, vždycky mi tak svěle nebylo a trvalo mi docela dlouho, než jsem pochopila všechno co chápu dneska a vím, že ještě milionkrát tolik toho zbývá. Ale ten pocit klidu, vyrovnanosti a lásky za všechnu tu předchozí nejistotu a tápání opravdu stojí. Znamenalo to objevit v sobě ženu? Nevím, především to ale znamenalo najít sama sebe, zjistit, jaká doopravdy jsem, kam směřuju, co mám a co nemám ráda, na čem mi skutečně záleží a proč. Tenhle proces ale určitě není vyhrazen jenom ženám. Konkrétně pro mně bylo hodně složité přiznat si, že jsem valnou část života prožila jako kopie někoho, koho jsem zrovna milovala (nebo jsem si myslela, že miluju) a dělala všechno tak, aby se "MU" to líbilo, abych se zavděčila. Dneska už umím říct: tohle nedělám, protože... a našemu vztahu s manželem to hodně hodně pomohlo (ten proces sebeuvědomování u mně začal, když jsme se seznámili a teď, po sedmi letech, co jsme spolu, stále pokračuje). A tohohle obratu v myšlení si na sobě cením nejvíc, a na manželovi zase to, že to bez nejmenších potíží ustál. A protože jsi zezačátku nahodila taky "POROD", tak se přidávám. Hrozně se na něj těším. Myslím, že to vůbec nemusí být tak bolestivá a riskantní záležitost, jak se nám často předestírá. Věřím tomu, že můj porod nebude bolet (a když, tak jen minimálně), že se odehraje v klidu a v náladě nikoli strachu o život dítěte, ale očekávání a těšení, až ho poprvé uvidím. Celý ten proces se totiž odehrává hlavně v hlavě, v břiše se děje jenom ten zbyteček (mimochodem, včera byl na tohle téma pořad na ČT2). Vím, že jsem schopná přivést své dítě na svět, aniž by mi někdo musel diktovat, co právě mám a nemám dělat, kdy tlačit, kdy dýchat. Tohle mi přece moje tělo řekne samo nejlíp, stačí ho jen dostatečně poslouchat a soustředit se. Vím, že to zvládnu a miminko přijde na svět v klidu a vítat ho bude jen a jen láska, ne žádné, natahování, odnášení, pokládání na studenou váhu atp., jak je v našich porodnicích zvykem.Veroniko, Tvůj příběh je krásný a kouzelně napsaný - podle mně je to jasná ovulace s menstruací - ty podrobnosti jsou nezaměnitelné. Chudák vajíčko, jak se asi musí cítit osamoceně !!!To je snad všechno, co momentálně můžu napsat, a tak končím výkřikem :AŤ ŽIJÍ ŽENY - A MUŽI TAKY !!!

Veroniko,ja jsem to nenapsala, ale já jsem nemyslela dítě, přesně jako Iv mi to připomnělo ovulaci - jakože ten zázrak je vajíčko, které ovšem nebylo oplodněné .... myslíš, že je to tak?

Ahoj Veroniko, spis me to pripadalo jako ovulace a nasledna menstruace, co myslis?Moc nezny..take v sobe objdevuji opet zenu uz delsi dobu, nekdy si taky pripadam jako narcista nebo samolibec, ale nenecham se tim znepokojovat.. mam se rada a svoje telo a zenstvi si hyckam, ale vim, ze nejdulezitejsi je hlavne schopnost nepodminene lasky a radosti, to z nas dela lidske bytosti-zeny asi nejvic. Zkusim si stahnout ten track 1, Americka krasa to byl fakt nadherny film, zatim ahoj Ivana

Nevim, co myslis...myslim, ze nic urciteho, pro me je to hlavne o poznani sebe sama..a jestli myslis detatko, tak o tom zatim vubec neuvazuju, jsem mlada a v tomhle bych si rada dala hodne na cas...

Veroniko, to byl tak krásný a dojemný příběh. A víš co to znamenalo? Mám z toho takový určitý pocit, ale nevím jestli je to správně. Ahoj.

A k tomu jeste patri skladba ze sountracku Americka krasa - track 1- Dead already (Thomas Newman)- ta se mi k tomu naramne hodi.......

POHÁDKA O POKLADUZdál se mi sen. V tom snu jsem se ocitla v mém břichu a procházela se tam. Čím jsem šla níž, tím víc mě přitahovala jakási záře z temnot tam dole. Něco tam bylo a zářilo to a přitahovalo mě to k sobě. Pomalu jsem sestupovala dolů, obezřetně, moc jsem tomu nedůvěřovala. Ovšem má nedůvěra se s každým krokem rozplývala a nahradila ji zvědavost. A pak jsem to spatřila. Ocitla jsem se před velkým černomodrým kulovitým útvarem, který byl vevnitř dutý a vypadal trochu jako vesmír. Bylo tam tmavomodré ticho a měkko a odkudsi zevnitř bylo cítit takové jemné, lahodné vibrování. Ovšem nejkrásnější to bylo uprostřed. Tam se totiž vznášelo malé kulaté cosi, co zářilo stříbřitě-bílou barvou a bylo drženo přesně uprostřed prostoru nějakou zvláštní silou ve stavu beztíže. Okolo něj probíhalo několik stříbřitých prstenců, které ten zázrak uvnitř chránily jakousi nadpozemskou silou. Nebylo možné přiblížit se k němu, byl totálně v bezpečí svého světla a své negravitace. Pak jsem se na něj pozorněji zadívala a zjistila ke svému úžasu, že se směje. Nemělo to žádný obličej, ale šířilo to kolem sebe takovou radost a vnitřní smích, že jsem se musela začít usmívat. Bylo to převelice šťastné stvoření. Čekalo, co se bude dít a užívalo si naprosté svobody a pocitu bezpečí. Výsostně si hovělo. Nevím, jak dlouho jsem tam byla a s úžasem na něj koukala, když jsem zpozorovala, že se něco začíná dít. Vše se začalo pohybovat směrem k boční části prostoru, zářící kulička se s obrovským nadšením pomalu blížila k hranici, kterou zajišťovaly prstence. Pak jsem zpozorovala, že boční stěna prostoru se otevírá do jakési chodby, na jejímž začátku byly rozevřené dlouhé, plandavé, skoro až chobotovité ruce, které zázrak něžně přijaly do dlaní a s velkou péčí a radostí ho nesly do útrob chodby. Zázrak se smál a notně si to užíval. Uvnitř chodby bylo tisíce malých hrbolků, které se vlnily a podávali si zázrak a přitom ho pusinkovaly. Zázrak se smál ještě víc, protože procházel jakýmsi doslova pusinkovacím tunelem. Na konci tunelu lehce sklouzl do velkého otevřeného prostoru, kde opět zářilo tmavomodré světlo a hned se ho tam ujalo opět několik prstenců. Zázrak byl nadšen

Tak a ted trochu zpet k tematu tohohle chatu, chci sem vlozit takovou "pohadku" inspirovanou mym zazitkem ve floatingu. Diky nemu se mi zas zintenzivnil muj vztah k menstruaci, je to proste narez.:-))

tak fajn Ivo, tak hezky popremejslej :-) Jen me napada k tomu, co jsi napsala, ze pro me neexistuje, ze by rodina mela vetsi cenu nez jedinec, pro me jsou vsechny bytosti na zemi rovnocenne, neuprednostnuju dite pred starym clovekem ani genia pred jednoduse smyslejicim jedincem. Jsem presvedcena, ze vsichni mame v sobe poklad a mame stejnou sanci ho objevit, jen pro kazdeho je jina cesta, rychlost a narocnost. Vidim to na lidech kolem, trochu ucim anglictinu a kazdy, opravdu kazdy je schopny se to naucit, i kdyz na to potrebuje treba delsi dobu. Je to uzasny a kdyz to clovek v sobe objevi, tak mu to jde jeste mnohem lip.

Veroniko, cos napsala je velice krasne a narocne zaroven, musim to pomalu vstrebat a jeste parkrat precist, abych pochopila smysl tvych slov. Ted bohuzel nemam cas, tak reaguji jen kratce...s tou pomoci druhym to je tak, ze oni jsou prece potrebnejsi nez ja...maji rodiny...ja jsem jen sama...takze neuznavam jenom je, ale dle meho presvedceni ma rodina prednost pred jednotlivcem...ted jak to pisi, mam pocit, ze se mi nejak prevratily hodnoty a ztratil v podstate smysl byti...nic, ja to musim prehodnotit dle tveho navodu...pokusim se. Dekuji a mej krasny den

IVO! Myslela jsem si to samé co Ty, že je to sobecké atd. Ale až postupem času jsem přišla na to, že když člověk nemá rád sám sebe, tak nemůže opravdu milovat druhé a často jeho potřeba pomáhat jim má úplně jiné kořeny než altruistické(neber si to prosím nějak osobně). Já to vidím sama na sobě. Aneb co řekl jeden z největších altruistů Ježíš? "Miluj bližního svého JAKO SEBE SAMÉHO" Když tedy nemiluješ sama sebe, jakou láskou pak miluješ ty ostatní? V tom Ježíšově výroku (nejsem křesťanka, neagituju..) mají ty dvě části naprostou rovnocennou situaci! A taky když budeš pořád tvrdit, že ti ostatní jsou ti důležitější a když myslíš na sebe, tak je to sobecké, tak když děláš něco pro druhé, tak tím jako uznáváš jenom je? A není to extrém na druhou stranu? Copak oni jsou v něčem lepší než Ty? Zasluhují si více lásky? A když oni udělají to samé co Ty, že nebudou myslet na sebe , ale budou pomáhat jen druhým, komu se teda potom vůbec pomáhá? Není to nějaký slepý řetězec? Myslím, že lidi používají Ježíšova slova, ale zapomínají na tu druhou část. Proto jsem Ti poradila to cvičení se zrcadlem - to je fakt síla. Sama jsem si ze začátku připadala jako narcis a blázen, ale můžu Ti říct, že dneska už mi to nedělá problémy a když mám dobrý den, kdy jsem naprosto vyrovnaná a spokojená se sebou a miluju sebe sama jako boží bytost, tak mi jde všechno neuvěřitelně dobře a se všemi krásně vycházím a jsem úplně šťastná. A co je hlavní: toto štěstí není ani trochu sobecké, je to něco univerzálního. Co si o tom myslíš?Jen mi řekni prosím, proč by sis neměla zasloužit lásku? Pořád se snažíme být dobří v tom, jak milujeme ostatní a obětujeme se pro ně, ale co my sami? Myslím, že tohle je velký problém žen, které se přijetím mateřeské role často úplně vzdají své role jako člověka na této zemi, se všemi jeho právy, radostmi, možnostmi.

Ahoj Ivo. Přeji ti hodně brzký návrat k "normálu", což je možná u tebe pomoc těm druhým. Jak jsem už říkal, taky je to správné. Tak ať se zase brzy najdeš, a pokus se myslet i na sebe.Měj se krásně, Gustek

Ahoj Gusteku, spatne jsi to pochopil, ja to citim jako sobecke...to delani pro druhe bylo pro me automaticke a vzdy na prvnim miste, proto jsem nikdy nemyslela na sebe, zdalo se mi to v porovnani s problemy druhych malicherne...jsem holt materialista - radeji jsem pomohla vzdy, s cim bylo treba a i radou...az moje pomoc a rady uz neni tolik treba - kamaradi maji deti uz velke, takze ....na me jsem fakt nikdy nemyslela a ted to neumim, az mi moje problemy a starosti najednou prerostli pres unosnou mez a jsem strasne moc zmatena a snazim se najit sama sebe a misto ve spolecnosti

Ahoj Ivo. Nemyslím si, že když se člověk zabývá a věnuje se mimo jiné taky sobě, tak je to sobecké. Psal jsem, že to pouze tak vypadá na první pohled. Ono totiž pokud jsme spokojení a radostní, pak jsme schopni dělat něco pro druhé úplně přirozeně a v pohodě. Ta radost ze života u spokojených lidí přímo číší, a všimni si, že často stačí někoho takového potkat, a chvíli si s ním popovídat, a je to někdy i více, než kdyby ti pomohl třeba s nákupem (neber mně ale za slovo - i tato pomoc je dobrá).Proto si myslím, a mám to vyzkoušené, že mé vnitřní pocity přímo ovlivňují mé konání pro druhé. Pak už to nevypadá jako sobeckost, ale že vše souvisí se vším.Mimochodem jaké jsi měla pocity, když jsi četla příspěvky od Veroniky? Pevně věřím, že ti bylo příjemně

Veroniko, kdyz si stoupnu pred zrcadlo, tak se mi dela spatne, nehlede na moje vnitrni presvedceni, ze se pred nim predvadeji pouze narcisove...zrcadlo pouzivam jen ke zkontrolovani vzhledu pri odchoduGusteku, tim jsem se opravdu nikdy nezabyvala a cas na sebe jsem take brala jako zbytecne investovany...koukam, ze mam uplne vsechno nejak prevraceneale dekuji vam obena za nazor, i kdyz popravde nevim a hlavne nechapu, ze mit rad sam sebe znamena byt sobecky a zabyvat se sam sebou. Ja myslela, ze clovek zije jen pro druhe a je takovy, jaky je...ze ostatnim to tak vyhovuje...

Ahoj Ivo. Plně souhlasím s tím, co ti napsala Veronika. Pro doplnění se pokusím něco přidat.Zamysli se třeba nad tímto:Na kolik peněz si ceníš jeden prst...Na kolik peněz si ceníš celou dlaň...Na kolik peněz si ceníš celou ruku...Na kolik... atd.Asi vidíš, že toto se penězi vyjádřit vůbec nedá, a pokud si uvědomíš, jak je krásné, že ti tělíčko funguje jak má, můžeš mu za to začít děkovat, a tady už začínáš cítit, co je mít rada sama sebe. Jako začátek to bohatě stačí, další už přijde samo. Toto téma by se dalo hodně rozvíjet, ale myslím si, že na úvod to stačí (ono totiž nejsme pouze tělíčko

Díky, Verčo, mrknu se po té knížce =o)

IVO, zkus pro začátek nějakou knížku od Luis. L. Hay : Milujte své tělo, nebo Milujte svůj život - ty hovoří velmi názorně o tom, co je to láska k sobě. Najdeš tam určitě odpovědi na Tvoje otázky. A pro začátek zkus třeba to, že se postavíš před zrcadlo a řekneš si : "Miluju Tě, Ivo." I kdyby sis měla lhát, tak to řekni a pozoruj, co to s Tebou dělá. POkud Ti to vůbec nejde, tak to zkus jindy, nebo jen při svitu svíčky. A pokud Ti to jde, ale vyvstane Ti v hlavě spousta myšlenek, tak je pozoruj a zkus z nich něco vyvodit. Toť podle mé zkušenosti, snad Ti to pomůže, napiš, jak to vidíš a cítíš. Hodně štěstí!