Vtíravé myšlenky ublížit vlastním dětem

Já se teď snažím postupně léky vysazovat. Začala jsem, samozřejmě po konzultaci s psychiatrem, nejprve vysazovat Solian. Teď ho beru půlku večer a cítím se docela fajn. No, jak kdy, s myšlenkama válčím pořád, ale není to tak hrozné, jako na začátku léčby. Moc mi pomohly tady ty stránky, že vím, že v tom nejsem sama, a moc nám všem držím palce, abychom to zvládly a mohly se radovat ze svých dětí. Leni, zkouším tu tvou metodu a pomáhá mi to. Díky!

Holky, tohle taky pomáhá - naštvat se a říct těm myšlenkám, ať jdou někam, že je nebudete poslouchat, že se snaží marně apod. Mně se potom vždycky krásně uleví :) Jinak teda teď jsem se cítila několik dní fakt parádně a včera najednou zase myšlenky potvory zaútočily, tak jsem je nechala proběhnout, měla jsem pak večer blbý pocit a dneska ráno jsem se ještě vzbudila taková rozklepaná se sevřeným žaludkem, ale zase jsem si řekla, že na ně kašlu, začala jsem se věnovat něčemu jinému a už se cítím líp, snad to vydrží! Držte se všechny!

Berry, neomlouvej se, vystihla jsi to pěkně ;o)

Ahojte holky! Hani, ty prášky mi zabraly asi za 4 týdny, ze začátku to bylo hodně těžké. Byla jsem psychicky úplně v pr... Teď se cítím dobře. To víš, že mě ty myšlenky občas napadnou, ale vím, že to jsou jenom moje paranoidní myšlenky, jak mi řekl můj psychiatr a nemusím se jich bát. Taky zkouším metodu Lenky, kdykoliv mě taková nějaká kravina napadne, tak ji pošlu slušně řečeno do hajzlu. Omlouvám se, jestli jsem trochu vulgární, ale ty potvory myšlenkovité se se mnou taky nemazlily.

Ahoj holky, zase po par dnech pisu, tenhle tyden jsem zvladla docela dobre, hnusny myslenky jsem mela porad, ale nevyvolavaly u me pokazdy takovou uzkost, akorat dneska to bylo horsi, cely den jsem takova napjata a tesim se, ze to zaspim.
Berry, muzu se zeptat za jak dlouho ti zabraly ty prasky co beres? Kdy ti tyhle myslenky prestaly uplne vadit? a ted je mas nebo vubec ne?
Hrozne se tesim, az se uzdravim a budu se radovat kazdy den ze sveho syna, zatim to neni na 100%, ale urcite zlepseni uz na sobe pozoruju.
Tak preju vsem pohodovy dny bez nasich myslenek
ahoj Hanka

Holky, jsem moc ráda, že jsem narazila na někoho, kdo má podobný problém jako já. Taky jsem měla strach, že mi přeskočí a já nějak ublížím svému synovi. Skončila jsem na psychiatrii, ale zažívala jsem taková muka, že už mi to bylo vlastně jedno. Teď už se dva roky léčím (beru Solian a Sertralin) a jsem docela v pohodě. Jen nevím, jak to bude dál. Určitě bych nechtěla být na lécích celý život, už kvůli tomu, že bychom chtěli s manželem druhé miminko, ale zároveň mám strach, jak to budu bez těch léků zvládat.

Jitu, tak to určitě zase zvládneš, když už to umíš a prokoukla jsi tu mršku dotěrnou ;o). S tím potlačováním myšlenek hned na začátku je to tak, že když třeba vidím něco hnusnýho v televizi a začínám si to živě představovat (umím to tak, že z toho dokážu mít trauma, jakoby jsem to opravdu zažila :o(, tak začnu rychle dělat něco jiného a jak píšeš, tak začnu zkrátka zaměstnávat mozek něčím jiným ;o). U toho to využívám nejčastěji, protože kdybych si to předstvila, tak bych zaručeně prožila úzkost a myšlenka by se vtírala. Takhle je to pro mě skoro jako jedním uchem sem, druhým ven..., jsou to jen slova, co se kde stalo...a dál už mě to nezajímá.... Jinak je dobré se naučit těch hnusných myšlenek, kterých už se člověk děsí, naučit se jich právě neděsit. Tam se využívá to druhé zacházení s myšlenkami, kdy si z nich člověk dělá srandu, zlehčuje je a snaží se to cítit tak, že to je skutečně JEN myšlenka, prostě prd ;o). Tak jak píšeš, nikomu to neublíží a nemusíme se tím stresovat! Mě se povedlo těch stávajících vtíravých myšlenek právě takhle zbavit, už se jich ani trochu nebojím, protože jsem se hlavně přestala bát, že se někdy neovládnu (předtím jsem se bála, že si to uvědomím pozdě a nechtíc tu hnusnou myšlenku vykonám). Tím, že jsem si v tom začala víc věřit, jsem se jich zbavila skvěle. A myšlenky, který by se mi mohly začít vtírat, protože mě uvnitř zasáhly (např. zprávy z TV), tak zarážím hned. Když se mi to ve slabé chvilce nepovede, tak použiju metodu č.2 - zlehčování, ignorování, zesměšňování...
Tak přeju brzký konec všem odporným vtěrkám ;o).

Lenčo, díky za super příspěvek, myslím, že jsi to vystihla přesně. Mně teda nejvíc pomáhá zastavit ještě tu úzkost, která u mě předchází těm myšlenkám a to tak, že se musím okamžitě začít věnovat něčemu jinému, nejvíc mi pomáhá se s někým pobavit, sednout k diskusi na net apod. Prostě nějak rychle zaměstnat mozek něčím jiným. Tohle se mi úspěšně dařilo po ty tři roky, ale tentokrát jsem to nějak podcenila, byla jsem ve stresu, unevaná a nechala jsem tu úzkost rozběhnout a těch myšlenek už se mi zbavuje hůř. Nejvíc mi pomáhá, když si řeknu,že pokud tu myšlenky nemyslím vážně, je bez negativních emocí a nechci, aby se to stalo, což je teda vždy, protože žádná z nás nechceme, aby se to, co nás napadá doopravdy stalo, tak že tato myšlenka nemá žádnou moc, žádnou negativní energii, nikomu neubližuje a tudíž z ní nemusím mít úzkostné pocity. Pak se nebojím tu myšlenu pustit, klidně ať mi projde hlavou, protože vím, že tím nikomu neublížím. A když tu myšlenku nechám projít hlavou, spolehlivě se jí tak zbavím jednou provždy. Mně naopak nepomáhá snažit se tu myšlenku potlačit, stopnout ji v začátku, protože pak se tím usilovněji snaží dostat na povrch..

Ahojte holky, zásadní je nenechat tu hnusnou myšlenku, aby způsobila úzkost, toho se držte! Úzkost, strach, děs..., to vše tu potvoru posiluje tak, že pak přichází častěji a ve větší síle, výsledkem jsou ty muka, který prožíváte..., často i sebeobviňování, jak vás to může vůbec napadat :o(. Špatné nejste vy, je to všechno je ta úzkostlivá porucha, které se musíte co nejdřív zbavit. Tady ty základy ale určitě už znáte. Takže k tomu zásadnímu - nenechat myšlenku, aby způsobila úzkost. Jsou 2 způsoby, jak tomu zabránit. Buď tu myšlenku dokážeme zarazit hned, jakmile přichází (začneme rychle, většinou hlavně ze začátku spíš nuceně, vší psychickou silou, prostě násilím

je uzasne ze konecne som nasla aj diskusiu o tejto veci....je to gakt hrozne a otravuje to zivot....kdo nezazil nepochopi...Leni skus mi to este viac popisat ako si ,,s tym zatocila,, ...ja sa toho vzdy tak zlaknem ze ako ma taka vec moze napadnut ze je to hrozne...ale skor su to myslienky na ublizovanie druhym ci sebe uz menej dietatu....som z toho hotova....neviem co s tym......som zufala...neviem ako mam s tym zit ako sa toho zbavit.....myslim ze je to aj o tom ze najst na to ten,,grif,, ze ako s to zvladat....zacala som chodit psychologicke ale zatial je to tak v zaciatku a kym vobec k niecomu dojdeme tak pre mna je kazdy den utrpenim....tak dufam ze coskoro uz prideme k nejakym formam riesenia....myslim ze najdolezitejsie v tejto veci je nebat sa toho....akonahle ma tie myslienky vystrasia a privedu do uzkosti...tak vtedy je to zle....a vlastne o to im ide...tym potvoram....psychiatricke neviem ci mam ist lebo som tehotna...a ani sa s toho neviem tesit ...je to hrozne...

Ahojte holky, chci vám poděkovat za tuhle diskusi, ve které tak otevřeně mluvíte o této nemoci. Já mezi vás taky patřím, i když jsem dlouhou dobu věřila, že už je to jednou pro vždy za mnou. První projevy OCD jsem měla už v dětství, kdy jsem měla strach ze třináctky a pokud jsem ji někde uviděla, musela jsem neustále opakovat číslo sedm, aby se ten negativní vliv vyrušil. Později jsem začala nemít ráda číslo 4 a 6 a dodneška nesním třeba 6 tyčinek :) První pořádnou ataku OCD jsem měla ale až na výšce, kde jsem byla ve strašném stresu. Začalo to klasicky úzkostnými pocity a přešlo v tyhle hnusné myšlenky, že někomu ublížím. Nic jsem o této nemoci nevěděla a tak jsem z toho byla dost zoufalá, říkala jsem si, že jsem hrozně zlý člověk, když mě tohle napadá. Nějakou dobu jsem to držela v sobě, ale pak už se to nedalo zvládnout, řekla jsem to příteli a tím to ze mě hodně spadlo, podpořil mě, i když myslím, že to moc nechápal a asi se trochu bál, abych to neudělala doopravdy. Pak to samo nějak odeznělo a tři roky byl klid, já se za přítele vdala, porodila jsem holčičku a věřila jsem, že to byla jen jedna epizoda. Jenže mateřství je náročné, začala jsem být unavená, vyčerpaná a opět ve stresu a myšlenky se vrátily. Tentokrát ale nejsou toho charakteru, že někomu ubližuju, ale nepadají mě neméně hnusné věci, třeba že když bude moje holčička dělat to a to, tak umře a podobně. Opět jsem to chtěla zvládnout sama, ty myšlenky jsem se snažila potlačovat, ale samy víte, jak to asi jde, čím víc jsem je potlačovala, tím víc se draly na povrch a když mě napadlo něco obzvlášť hnusného, už jsem nevydržela, rozbrečela jsem se a manželovi jsem to řekla. Vzal to opět skvěle, ze mě to zase spadlo a zdá se, že epizoda opět odeznívá. Tentokrát už ale tuším, že přijde za čas znova, kéž by to bylo zase za tři roky :) Lékům se brání, ale pokud by se nemoc zhoršila, půjdu asi do nich. Strašně mě mrzí každého dne, který bych si mohla se svojí holčičkou krásně užít a já ho díky OCD protrpím v úzkostech.. Chci vám všem popřát hodně sil, všechny to zládneme! Kdo to nezažil, ten nedokáže pochopit, jak je to hnusná nemoc..

Ahoj holky, dekuju za radu, snazim se ty myslenky nijak nerozebirat a nemit z nich takovy strach, nekdy se mi to dari lip a nekdy moc ne. zrovna dneska jsem si rikala, ze dopoledne bylo v pohode a po obede to prislo a desilo me to, to jsem pak do vecera cela napjata. Jak si psala Zdenko, zkousela jsem si to predstavit v mysli, jak mu ublizuju a je fakt, ze me to rychle preslo a nevydesilo me to tolik. Budu se taky snazit myslet na neco prijemneho a uvidim, jak mi to pomuze. Hodne rada sportuju, coz pry taky na nervy pomaha, tak to budu vsechno kombinovat. Pevne doufam, ze se mi to podari dostat pod kontrolu co nejdrive. Zrovna pred chvili jsem myslela na to, ze v pondeli pujde manzel do prace a ja budu prvne po terapii s malym sama a nevim, jak to budu zvladat, porad si rikam, at na to nemyslim, ale bojim se, ze budu mit zase tu uzkost a strach, ze mu neco udelam, asi jde o tech prvnich par dni, ale uz se tesim, az budou za mnou a bude mi lip. Taky vam drzim pesticky, at se vam to vsechno zlepsi.
Zdenko, drive jsem trpela panickou uzkosti, bala jsem se chodit ven a mezi lidi, bylo mi fakt hrozne a je fakt, ze od doby, co me napadla myslenka nekomu ublizit, tak jsem na ty svoje ostatni obavy zapomnela. obcas, kdyz je mi ted dobre a nemam ty svy myslenky, tak se mi vraci tyhle stary obavy, ale kdyz to zvladnu, tak je mi vzdy lip a zvetsuje se mi sebevedomi a mam ze sebe radost. hodne mi pomaha relaxace a taky to, ze si planuju pouze ten den, co prave je, ze nekoukam hodne do budoucna. Tak drzim pesti ahoj Hanka

Hani, chápu, jak to člověka dokáže srazit na dno, obzvlášť když mu na mateřství záleží a chce být co nejlepší mámou. Místo toho se mu samotnýmu ze sebe dokáže obrátit žaludek :o(. Já jsem šťastná, že jsem to stihla ještě v těhotenství, ikdyž jsem měla hrůzu z toho, co bude po porodu, jak to se mnou zamává..., aby moje vlastní samoterapie pak nebyla náhodou k ničemu. Naštěstí k tomu nedošlo a já si svoji holčičku doslova můžu užívat ;o). Podařilo se mi tu psychickou potvoru doslova prokouknout. Například se mi občas stane, že mám strach z toho, aby mi malá třeba nechtíc nespadla. Mozek si to pak zpracuje tak, že si to dokážu představit, jak je to jednoduché, kdybych ji prostě najednou pustila! Já jsem ale v takovém stavu, že se toho neděsím a to je to podstatné. Je mi ta myšlenka téměř lhostejná, protože vím, že patří do jednoho pytle s těmi ostatními vtíravými myšlenkami..., že to nemyslím vážně! Škoda, že to nejde líp popsat, ty pocity jsou ve mě tak složitý, že neumím pořádně poradit, jak na to. Snad se k tomu taky dopracuješ a přeji ti, ať to tak cítíš co nejdřív, ať se toho přestaneš děsit, protože jedině pak to začne ustupovat. Pamatuj si, že svým strachem a úzkostmi tu potvroru jen a jen posiluješ. Zkus se na začátku své terapie zaměřovat na cokoliv jiného, nejlépe něco srandovního nebo příjemného. Zkus se k tomu v těch chvílích donutit, aby ses na tu přicházející odpornou myšlenku nemohla soustředit. Ze začátku to je spíš nucené, opravdu boj, ale když budeš ty myšlenky co nejvíce ignorovat a stávat se k nim flegmatičtější, bude to lehčí a lehčí, nebudou se vracet tak častěji a budou opravdu slabší a slabší. Tím jsem si jistá!
Ještě můžu poradit, že to podle mě dokáží zmírnit i tzv. Bachovy květové kapky. Jsou to přírodní esence z divoce kvetoucích květin, které dokáží působit na psychiku člověka, dokonce v podvědomí. Zní to trochu jako sience fiction, ale mám s tím zkušenosti u své 6,5 leté dcerky a taky u známých. Nechci dělat nějakou reklamu, ale já myslím, že to pomáhá, jen to dokáže vlízt do peněz :o(. Chodila jsem s dcerou k jedné Mgr., která to při našem rozhovoru (těhotenství, porod, až do tehdejší současnosti) míchala individuálně pro ni. Je to přírodní, takže to určitě neublíží a aspoň za zkoušku by to stálo. Spousta informací o tom se dá najít i na internetu, dokonce je tuším i tady na doktorce o tom nějaký článek....
Tak dejte pak holky vědět vaše pokroky. Mějte se, pa

Som rada, že sa to tu trochu rozbehlo. Hanka, ty teraz berieš lieky? Tiež mi dosť pomáhalo, keď som si prečítala túto diskusiu, no len tak na deň, dva, potom to zasa prišlo :-( Po liekoch a psychoterapii je to už ok, ale mňa zasa teraz chytajú úzkosti, tak napríklad keď mám šoférovať niekam ďalej, kde som ešte nebola, normálne som z toho hotová, posledný mesiac sa to nejako stupňuje, asi budem musieť zvýšiť dávku AD, teraz beriem len minimum. Už som sa objednala na štvrtok na psychoterapiu ku psychologičke, lebo dr. má dovolenku, tak hádam tam niečo poriešime.
A ešte Hanka, mne pomohlo, aj keď som si to skúsila vystupňovať, keď som sa bála, že ublížim malej, predstavila som si seba, ako držím v ruke nôž a idem k nej a v myšlienkach som ho okamžite podvedome s odporom pustila. tiež to nebolo dlhodobé, no skús nájsť nejakú dobrú psychologičku.

ahoj Lenko, tak to ses dobra, ze si to takhle zvladla sama, ja to nedokazala, mela jsem tyhle myslenky treba 3/4 doby, co jsem byla vzhuru, bylo to sileny, tehotna ted nastesti nejsem :-) mam kloucka, kterymu budou 4 mesice a je uzasny, proto se toho snazim zbavit co nejdrive, abych si ho mohla poradne uzivat. moc diky ahoj Hanka

Ahoj Hani, já jsem těmi odpornými myšlenkami trpěla asi 2 roky včetně skoro celého druhého těhotenství a teď jsem už pár měsíců vpohodě, jupíííí ;o). Nechodila jsem ani k lékaři, nebrala jsem žádné léky, pro mě byla zlomová tahle diskuze. Nejvíc mi pohohlo se o tom co nejvíc informovat a pak se mi podařilo najít si vlastní způsob, jak se dostat ze spárů téhle příšerné potvory. Mě pomohlo změnit způsob myšlení nebo jak to jednoduše říct. Psala jsem o tom na této diskuzi hodně (i na dalších diskuzích, které se týkají OCD), takže se nechci opakovat. Jestli tě to zajímá, tak si to projdi, třeba ti z toho něco pomůže. Přeju hodně štěstí!
A jak staré dítě máš? A jsi ještě těhotná?

Ahoj vsichni, precetla jsem si skoro vsechny prispevky, coz mi alespon trochu pomohlo. Trpim OCD približne rok, ale diky tehotenstvi jsem to skoro nelecila, az koncem tehotenstvi, kdyz jsem zacala mit myslenky, ze nekomu ublizim jsem zasla k psychiatrovi pro prasky, byla jsem na psychoterapii a ted jsem se vratila, mam myslenky, ze ublizim predevsim svemu diteti a mam z toho hrozn strach. muzete mi poradit nejaky pomucky, co vam pomaha tyto myslenky zvladat? diky moc za radu, ahoj Hanka

Ahoj Zdeni, já teda na žádné dovolené nebyla a ani nepojedu :o)))). Ale nevadí mi to, momentálně mám ráda se svým mimčem spíš stereotyp a klídeček.
Já jsem ty myšlenky měla už před těhotenstvím a v těhotenství mi přišly stejné, jen to bylo horší o ten pocit, že nemůžu být v klidu a prožívám tak strašný úzkosti, když mimi potřebuje co nejklidnější mamču :o(. Ale ještě v těhotenství jsem se z toho stihla dostat a po porodu jsem už třetí měsíc a je to o.k. Jestli se budou vracet, záleží asi z velké části na tom, jakým způsobem se jich člověk zbavil. Pokud mu to šlo změnou způsobu myšlení jako u mě, tak věřím, že i kdyby OCD začala zase dotírat, tak to dotyčný zvládne levou zadní hned na začátku, snadno a rychle, nemusí se toho vlastně bát ;o). Mě teď netrápí žádné myšlenky, že něco udělám svým dětem apod., maximálně možná nějaký náznak, ale to nestojí ani za řeč, protože to se mnou ani nehne..., spíš mě jen občas přepadne malá úzkost, když slyším nějakou otřesnou zprávu, hlavně o dětech. Ale nechci se tomu vyhýbat, nechci se nechat omezovat a naopak se snažím tomu čelit, abych si to prostě nepřipouštěla, smířila se s tím a nemusela se takovými věcmi zbytečně trápit. Je to důležitý, abych v tomhle občas dost hnusným světě ve zdraví přežila ;o).
Jinak se mám fajn, malá se často směje, je to vyloženě spokojená holčička (až se divím, když jsem měla tak příšernou psychiku v těhotenství...).
Tak snad napíšou i další, jak se jim vede, jsem taky zvědavá ;o).

Už je tu nejako dlho ticho - dovolenkujete? :-))) Ako sa máte? Chcem sa opýtať, ako ste na tom vlastne teraz s tými myšlienkami? Vracajú sa? Je ve?ké riziko, že sa mi vrátia v tehotenstve alebo po pôrode?

Jo, já to zvládla bez léků ;o). A to, že musíš něco udělat..., to k tomu taky patří - říká se tomu kompulze. Tak studuj a dej pak vědět, pa :o)